Rozprava


napsal Leo K.

Nadnárodní společnosti, převážně se sídlem v USA, dávají o sobě vědět přizpůsobováním právního prostředí tak, aby se politika Států co nejvíce shodovala s jejich byznysplány. Takže den, kdy soudce Nejvyššího soudu- Anthony Kennedy rozhodl, že omezení firem ve financování politických kampaní bylo v rozporu s právem na svobodné vyjádření názoru každého Američana, se stal dnem, kdy v USA zemřela demokracie.

Nikdo totiž nenašel odvahu se zeptat zda firmy jsou totéž jako každý Američan. Není to však jediný ukazatel času, kdy korporace přebírají vládu nad státem. Tak například etika odpovědnosti je stále více nahrazována „etikou“ moci jejímž nejviditelnějším příkladem je konfrontační lidskoprávní povyšování amerických, potažmo obchodních zájmů na „lidská práva“. V devadesátých letech se Američané pod vlivem neokonzervativní intelektuální kliky „obrátili od kooperace ke konfrontaci a výsledky vidíme“ – říká poslanec německé CSU, bývalý blízký spolupracovník kancléře Kohla, Willy Wimmer (v rozhovoru pro server KenFM). Tento vývoj se Obamově administrativě nepodařilo zvrátit, mezinárodní politika USA se jeví stále zřetelněji jako záměrné konstruování konfliktních situací, které by mohly preventivní úder na konkurenční velmoci legitimizovat.

Politika obrany lidských práv není nic jiného, než strategickým mediálním klackem, který slouží k delegitimizaci každého společenství, jehož uspořádání je alternativní vůči zájmům oligarchického kapitalismu euroamerického typu. Pokus Spojených států hrát roli jediné velmoci ovšem krachuje, jak dokazuje beznadějná spoušť, kterou za sebou zanechávají v zemích, kde intervenují.

Přesto jejich konfrontační styl zcela vyprazdňuje instituce mezinárodní kooperace, jako je OSN či OBSE. Vývoj ke „globálnímu kapitalismu“ už stát zvrátit nemůže, leda preventivní válkou. Nejnebezpečnějším důsledkem konfrontační politiky je probouzející se rusko-americká přetlačovaná, jejíž konsolidace by byla pro Evropu neštěstím bez míry a hranic.

Konec studené války přinesl nebezpečné vakuum pravidel v mezinárodní politice, nová ještě nevznikla, protože potenciální nová centra globálního kapitalismu se teprve navzájem testují a používají k tomu jiné státy a národy. Na pozadí potenciálního výhry korporací nebo i konce civilizace se u nás odehrává představení „pimprlového“ divadla. Václav Klaus ve čtvrtek 14.dubna přednášel a debatoval na Vysoké škole finanční a správní na téma: Přežije Evropa migrační vlnu?

Vkusně oblečený, s charismatickým výrazem anglického střihu, bez viditelného vzrušení předložil sálu svoji obvyklou dávku evropeismu, multikulturalismu, politické korektnosti, genderismu, homosexualismu, feminismu, NGOismu, humanrightismu a dalších ismů, které podle jeho názoru rozkládají demokracii. Jaký rozdíl mezi jeho vzhledem, až přehnaně poangličtělém výrazivu a vzhledem a výrazivu současného prezidenta! Migrační vlna nevznikla jen kvůli rozbitým zemím Afriky a Blízkého východu, ale proto, že se migranti cítili být pozváni. „Evropa si o dnešní imigrační krizi koledovala,“ řekl Klaus. Jako ideové pozadí celé věci vidí kulturní neomarxistickou revoluci šedesátých let, která se projevuje v evropeismu. To je ideologie, která dnes vládne EU. Je kombinací podpory nadnárodní nedemokratické vlády a odporu k demokratickým suverénním státům s ideologiemi multikulturalismu, politické korektnosti, genderismu, homosexualismu, feminismu, které rozkládají tradiční hodnoty.

Evropské státy se dle něj s dětinskou naivitou zbavily ochrany svých hranic. Byla zrušena elementární autorita národního státu. Současná migrační vlna dle Klause nemohla nepřijít.

Klaus vznesl otázku, zda intervence USA a tzv. arabské jaro byly nepromyšlenou chybou, nebo záměrem. Argumenty zastánců imigrace, že Evropa potřebuje imigrantskou pracovní sílu a další nárůst populace, jsou liché. Je zde velká nezaměstnanost. „Že by se snad kvalita pracovní síly příchodem imigrantů mohla zlepšit, nemyslí snad nikdo vážně,“ řekl Klaus. Podle něj je správnou cestou – zastavit rozvrat rodiny a obnovit tradiční vazby mezi mužem a ženou.

Podle Klause společnost, aby se nerozpadla, musí sdílet základní hodnoty, zvyky, obyčeje a právo. Musí být do značné míry homogenní, musí existovat „přirozená míra stejnosti v základních věcech“. Jinakost může být pouze zlomkem, může být kořením a musí jí být jako šafránu.

Evropa může podle Klause přežít migrační krizi, pokud bude Evropou a pokud bude zdravá, tedy bude se držet svých tradičních hodnot, pokud se bude chtít bránit a řekne migraci jasné NE. „Evropa se bránit nechce. O to je to nebezpečnější,“ povzdechl si. „Moc času nemáme. Zvrat může být rychlejší, než si myslíme,“ varoval Klaus. „Nechci si hrát na vojenského stratéga či policejního velitele…Evropa musí říct migraci NE, STOP, FINITO, KONEC. A pak je už technologicko-administrativní otázka, jestli mají být na hranicích ostnaté dráty, nebo zaminovaná pole… Nechci spekulovat o tom, co by tam mělo být,“ řekl Klaus.

Rozhodující dle něj bude Německo. To dnes fakticky ovládá Evropskou unii. Evropský integrační proces měl prý spoutat Německo, ale stal se přesný opak. Co se Německu nepovedlo ve dvou světových válkách, povedlo se mu prostřednictvím evropské integrace a EU.

Připomněl, že německá kancléřka Angela Merkelová hovořila na srazu Svazu vyhnanců a říkala tam, že Německo má vlastně velké zkušenosti s přijímáním imigrantů – mluvila o odsunutých Němcích z východní Evropy po druhé světové válce. „To je taková absurdita,“ řekl Klaus. Je dle něho přece kardinální rozdíl, zda Německo přijme Němce žijícího jinde, nebo Afghánce či občana Mali.

Připomněl i svou dřívější tezi, že migrace je záměr a prostředek pro vytvoření nového evropského euroobčana. „Ve Francii jsou dnes města a čtvrti, které s Francií nemají už nic společného,“ povzdychl si Klaus. Klausovy přednášky se zúčastnilo několik redakcí tiskovin s rozdílným záběrem, že není problémem si téměř celou přednášku prostě složit z jejich zpráv. To jsem také udělal a po přečtení celku mi zůstal jakýsi pocit prázdna a chladu.

Když pominu jeho již obvyklý plural majesticus, tak stejně vnímám, že forma přednášky přehlušila fakta. Například: „… Myslím, že do přirozeně vznikajících populačních trendů se mluvit nemá. A kdo jsme někdy zažili experimenty v éře komunismu, tak víme, že se to nezdařilo…“

Tady V.K. naráží na fakt tak zvaných Husákových dětí. kdy se v roce 1974 narodilo nejvíce dětí od roku 1948, ale vlna porodnosti v dalších letech klesala. Z toho se vyvozuje, že propopulační opatření (přídavky na děti, výhodné novomanželské půjčky, bytová politika aj.) zase tak účinná nebyla. Zpochybňování té účinnosti ale naráží na to, že po sametové revoluci vzhledem ke společenským změnám porodnost prudce klesla, takže úplně popírat úspěšnost propopulační Husákovy politiky působí dost neomaleně.

Klausovi nelze upírat, že se nebojí zvedat nepopulární otázky. Je tím vedle Zemana unikátní, zvláště proto, že tak činí, na rozdíl od Zemana, převážně na akademické půdě. A nejenže ty otázky zvedá, ale také přednáší návrhy na odpovědi, návrhy na řešení. Jenom si nejsem jist, že přes svou formální dokonalost, to nejsou odpovědi na minulé konflikty. Trvá na neoliberalismu přes jeho evidentní selhání, trvá na formální, co nejokleštěnější demokracii, trvá na standardních postupech ač standardizaci odmítá, trvá na svobodném trhu ač ví, že takový neexistuje. Vzpomíná a řeší v současnosti minulé bitvy.

Tady je Klausových osm bodů pro nápravu Evropské unie (v neoficiálním překladu ČTK z anglicky proneseného projevu v Chicagu)

1) Evropa se musí zbavit své neproduktivní a paternalistické sociálně tržní ekonomiky, kterou ještě více podkopává rostoucí role zelené ideologie.

2) Evropa se musí smířit se skutečností, že proces ekonomické adaptace nějakou dobu trvá a že netrpěliví politici a vlády obvykle věci zhoršují. Politici by se neměli snažit organizovat trhy, snažit se detailně řídit ekonomiku či vytvářet růst pomocí vládních stimulů a pobídek.

3) Evropa by měla začít připravovat ucelený program redukce vládních výdajů a zapomenout na flirtování s řešeními založenými na zvyšování daní. Redukce výdajů se musí převážně týkat mandatorních výdajů, protože škrty nemandatorních výdajů jsou kvantitativně jako dlouhodobé řešení nevýznamné.

4) Evropa by měla zastavit plíživou a neustále rostoucí zelenou legislativu. Zeleným musí být zabráněno v tom, aby přebírali stále více ekonomiky pod prapor tak chybných myšlenek, jako je doktrína globálního oteplování.

5) Evropa by se měla zbavit nadměrné centralizace, harmonizace a standardizace celého kontinentu a po půlstoletí takových opatření zahájit decentralizaci a deregulaci společnosti a ekonomiky a odstranit subvence.

6) Evropa by měla umožnit zemím, jež jsou oběťmi evropské monetární unie, aby ji opustily a vrátily se k vlastnímu monetárnímu uspořádání.

7) Evropa by měla zapomenout na plány, jako je fiskální unie. Nemluvě o protidemokratických ambicích, jako je politické sjednocení celého kontinentu.

8) Evropa by se měla vrátit k demokracii, která může existovat jenom na úrovni národních států, ne na úrovni celého kontinentu. Znamená to návrat od nadnárodního uspořádání k uspořádání založenému na vztazích jednotlivých vlád.

Nemáte také ten dojem, že Klaus jaksi nepočítá s nadnárodními korporacemi, které se vymkly pravomoci národních států? Jakoby by strnul v euforii moci raných devadesátých let. Je to ale dost běžná chyba, zvláště rozšířená v populaci, která nachází představu řešení problémů jenom v mediálních šablonách. V diskusi vlk – Zajac na Slobodném vysielači 15. dubna, pan Zajac perfektně zahrál roli zastánce myšlenky ve stručnosti charakterizovatelné slovy: „Zbavme se všech okovů i za cenu, že budeme nějaký čas třít bídu a nouzi. Vystupme z EU!“ Jenomže tak to není. Svět se globalizoval. Globalizace funguje  jako nástroj filutů, kteří vidí jenom svůj okamžitý prospěch, se vymkla z moci demokratických nástrojů moci národních států a existuje jediný možný způsob, jak ji zkrotit, globalizovat tyto – ještě dnes – národní státy! Nalézt modus vivendi jednotlivých nadnárodních sdružení, ale takový modus lze najít jenom tehdy, bude-li tato nadnárodní instituce dost silná a bude-li mít pevné a rozhodné slovo. Nelze to dělat tak, že ji pomáháme aktivně rozbíjet. A v případě, že by došlo skutečně na rozbití…proč si sakra někdo nepřipomene Svatoplukovy pruty!

Malý stát jakým je ČR, nikdy nemůže být zcela soběstačným. Soběstačnou není ani Severní Korea. Jenom slepý nevidí její obrovskou podporu Čínou. A slepota není omluvou, aby se naši potomci stali v podstatě koloniální hříčkou korporací. Ještě tedy kousek Klause: Po úplné diskreditaci komunismu a v momentě nepopiratelné krize evropského sociáldemokratismu se stal explicitní socialismus pro většinu intelektuálů málo atraktivní. Dnes je obtížné najít na Západě intelektuála, který chce být „ in“ a mít vliv, a stále se hlásí k socialismu. Explicitní socialismus ztratil svou přitažlivost a my jej dnes nesmíme považovat za svého hlavního rivala. Ideje začaly být formulovány, šířeny a zvěstovávány ve jménu ideologií nebo „ismů“, které se staromódním, explicitním socialismem nemají – přinejmenším formálně a nominálně – nic společného. Tyto ideje však jsou v mnoha ohledech podobné. Stále je v nich omezování lidské svobody, stále se nabízí ambiciózní sociální inženýrství, stále se vrací „vynucování dobra“ těmi, kdo se cítí být vyvoleni, stále je doporučováno vytlačování standardních demokratických metod alternativními politickými procedurami. Stále je v nich pocit nadřazenosti intelektuálů a jejich ambicí.

Mám na mysli environmentalismus (s jeho heslem první Země, místo principu první svoboda), radikální humanrightismus (založený – jak přesně argumentuje de Jasay – na neodlišování práv a doktríny práv), ideologii „občanské společnosti“ (nebo komunitarismu), jenž není ničím jiným než novou verzí postmarxistického kolektivismu, která chce privilegia pro různé organizované skupiny a tím – v podstatě – refeudalizaci společnosti. Mám na mysli i multikulturalismus, feminismus, apolitický technokratismus (založený na nestrukturované zášti k politice a politikům), internacionalismus (a zvláště jeho evropskou variantu nazývanou evropeismus) a rychle šířící se fenomén, který nazývám NGO-ismus. Je anglický společensko-vědní termín. Jde o relativně nový a nezažitý, i v anglicky mluvícím prostředí poněkud neobvyklý pojem. Jeho použitím u nás jsem chtěl zdůraznit, že nejde o můj vynález, ale o terminus technicus s jasně vymezeným obsahem. Navíc vím, že jde o nepřeložitelnou zkratku. Ty jsou v anglosaském světě běžné, zatímco v české diskusi používání zkratek obvyklé není (NGO = nevládní organizace)

Všechny tyto ismy představují náhradní ideologie za socialismus. Všechny dávají intelektuálům nové možnosti, nový prostor pro jejich činnosti, vytvářejí nová volná místa na trhu idejí. Čelit těmto novým ismům, odhalovat jejich skutečnou povahu a zbavovat se jich může být obtížnější než v minulosti. Může to dokonce být komplikovanější než bojovat se starým, explicitním socialismem. Každý chce mít zdravé životní prostředí; každý chce překonávat osamělost uprostřed fragmentované postmoderní společnosti a účastnit se bohulibých aktivit různých klubů, sdružení, nadací a charit. Téměř každý je proti diskriminaci založené na rase, náboženství nebo pohlaví; řada z nás je proti přílišné moci státu apod. Ukázat nebezpečí těchto přístupů proto znamená foukání proti větru.

Tyto alternativní ideologie – s jejich nejasnou, nestabilní a ještě nepopsanou potenciální synergií – jsou úspěšné zvláště tam, kde proti nim neexistuje dostatečný odpor. Nacházejí úrodnou půdu tam, kde země (nebo celý kontinent), dlouhotrvajícími kolektivistickými sny, podkopávaly svobodu (a svobodné trhy). Kde se intelektuálům podařilo získat a udržet si velmi silný hlas a společenský status. Mám teď samozřejmě na mysli spíše Evropu než Ameriku. Je to Evropa, kde jsme svědky vytlačování demokracie postdemokracií, kde nadvláda EU nahrazuje demokratická uspořádání v členských zemích EU, kde se Hayekova „paravláda“, spojená s organizovanými (protože organizovatelnými) zájmy, úspěšně prosazuje, a kde dokonce řada liberálů při své oprávněné kritice státu nevidí nebezpečí prázdného evropeismu a hluboké (nebo dokonce stále hlubší) byrokratické unifikace evropského kontinentu. Evropané tleskají formálnímu otevírání kontinentu, ale nevidí, že zrušení hranic bez skutečné liberalizace lidských aktivit „pouze“ posouvá vládu nahoru, tj. na úroveň, kde neexistuje demokratická odpovědnost, a kde jsou rozhodnutí činěna politiky jmenovanými politiky, nikoli politiky zvolenými občany ve svobodných volbách…

Hm, je to přímo uragán myšlenek, ale s jedním společným jmenovatelem. Co nejjednodušší demokracie, co nejméně práv, co nejsvobodnější trh, protože jiná svoboda nedává ani smysl. Tenhle závěr ilustrujme opět jeho vlastními slovy:

„Je to politický systém, který nesmí být ničen postmoderní interpretací lidských práv (s jejím důrazem na pozitivní práva, s její převahou skupinových práv a nároků nad individuálními právy a odpovědnostmi a s její denacionalizací občanství), oslabením demokratických institucí, které mají nenahraditelné kořeny výlučně v národních státech, celokontinentálním „dobýváním renty“ (rent-seeking), které je umožněno rozhodováním na úrovni vzdálené jednotlivým občanům, kde jsou rozptýlení voliči ještě rozptýlenější než ve svrchovaných národních státech.

Je to ekonomický systém, který nesmí být poškozován nadměrnou státní regulací, rozpočtovými schodky, excesivní byrokratickou kontrolou, pokusy zdokonalovat trhy prostřednictvím konstruování „optimálních“ tržních struktur, vysokými dotacemi privilegovaným nebo chráněným odvětvím a firmám, nepružností pracovního trhu apod.

Je to sociální systém, který nesmí být přehlušen nejrůznějšími typy překážek, zbytečně štědrými sociální dávkami, mohutným přerozdělováním a rozsáhlým státním paternalismem.

Je to systém idejí, který vychází ze svobody, osobní odpovědnosti, individualismu a přirozené péče o jiné.

Je to systém vztahů mezi jednotlivými zeměmi, který nesmí být založen na falešném internacionalismu, na nadnárodních organizacích a na nepochopení podstaty globalizace a externalit. Musí být založen na dobrém sousedství svobodných, svrchovaných zemí a na mezinárodních paktech a dohodách.“

Naprosto zřejmou chybou v uvažování nejen Klause, ale i Zemana, je přesvědčení, že lze odvrátit nezaměstnanost růstem společenského produktu. Přesvědčení, že naše společnost může donekonečna víc vyrábět, víc spotřebovávat a tak dále. Odpoutat se od toho znamená začít jinak myslet. Jsme toho ještě schopni? V tomto bodě média totálně selhala a přispěla tím k prohloubení propasti mezi lobbováním za zájmy určitých kapitálových skupin a politikou, pojatou jako péče o veřejné statky. Kvalita života závisí dnes především na dostupnosti veřejných statků, a tomu je třeba rozumět radikálně: ekonomický růst ztratil smysl, protože se nikomu nezodpovídá, je v kompetenci ekonomů, kteří kreslí své křivky sponzorováni bankami a nadnárodními korporacemi. Ale ekonomický růst ohrožuje vše na naší planetě, od počasí, vody, měst, možnosti přežití lidstva jako živočišného druhu až po historický smysl naší lidské historie na Zemi. Dělba moci znamená dnes především možnost vzít ekonomům a vládám z rukou ničivou hračku růstu. Co je nám do jejich žvástů, voda, (v ČR voda bohužel ano. Viz Veolia) vzduch, země nejsou přece tržní statky, nejsou ani soukromým vlastnictvím, je to „náš životní svět“, vnějšek jejich teorií, před kterým by měli vykazovat smysl svých přitroublých rovnic.

Musíme ale zachránit jako její nejdůležitější dědictví „dělbu moci“, ta je rámcem každého institucionálního uspořádání v západní civilizaci, nejen jedním z těch uspořádání, jak jsme řekli.

Vítězství ve volbách je jen naplavenina mediální břečky, kdo více investoval, má více naplavíno, co je nám do něj, ať si obsadí místa v administrativních radách a nepředstírá, že mu jde o něco víc.

Kdyby si tam vlezli rovnou bez voleb, bylo by to pro nás všechny levnější. Boj za zachování dělby moci jako principu západní civilizace je na rozdíl od voleb velmi aktuální a naléhavý. Boj za zachování dělby moci jako filozofického a morálního dědictví demokracie se vede všude, těžko mu může někdo uniknout. Největší selhání postkomunistické kultury vůbec a médií zvláště vidím v tom, že šíří falešnou zvěst, podle níž zvítězila po roce 1989 demokracie nad totalitarismem.

To není pravda, byla to dvojčata, jedno záviselo na druhém. Konflikt kapitalismu a komunismu byl jen vedlejším produktem průmyslové modernosti. Byl „vnitřním“ problémem jejího celkového uspořádání; komunismus nebyl vnějškem civilizace průmyslového růstu, ale jen jedním z vnitřních rozporů naší civilizace.

Bylo to jako na manévrech, o kterých vypráví Švejk: jedni měli na rukávě rudé pásky a druzí modré, nakonec vyhráli ti s modrými páskami, ale všichni patřili k té samé armádě, říká znechucený Bělohradský a pokračuje:

V české kultuře vždy řádilo mýtotvorné libido. I já jsem se stal jeho obětí, a tak mně byla nalepena nálepka „měl blízko k zakladatelům ODS“ nebo „podporoval Václava Klause“ a podobně. Je to pravda samozřejmě jen v omezeném smyslu. Především: Václav Klaus má velkou zásluhu na tom, že vytlačil z české politiky moralizující pokrytectví, ty řeči o službě veřejnosti a národu, celý ten postobrozenecký cirkus laciných řečí o hodnotách, politiku kontaminovanou básničkami, že ukázal neoblomnou logiku stranické demokracie a že rozumnost je spjata s utilitarismem, ne s altruismem. Jeho radikálně decentralizované pojetí rozumu, smysl pro neřízenou společnost, to, že nechtěl měnit lidi, ale systém – to vše bylo v naší společnosti nové a velmi menšinové. Toto jsem opravdu podporoval, já tuto tradici sdílím. Josef Zieleniec mi kdysi řekl, že jsem tehdy ukazoval, že tržní ekonomie, svobodný politický trh a jeho instituce, i sama občanská společnost, jsou pojmy, které patří do velké filozofické tradice, že se nejedná jen o „ekonomii“ či „privatizaci“. Po roce 1995 se ODS hluboce proměnila, odešel Zieleniec a jiní přišli. Na můj vkus to byli lidé příliš jednostranní a příliš svázaní s utilitaristicky pěstovaným kultem Václava Klause.

ODS se prudce začala přeměňovat v síť lobbujících koordinovaných skupin a tento vývoj byl překryt hodně ošoupaným pozlátkem „liberálních frází“. Začátky této smutné historie nicméně nebyly banální, šlo tehdy o hodně a Václav Klaus měl hodně pravdy. Po konci studené války se ale začal měnit celý civilizační kontext, role kritického myšlení v západní civilizaci začala prudce oslabovat. Svobodná společnost má totiž svou vlastní utopii: rozvíjet se pod tlakem kritických otázek, nejen v důsledku katastrof a válek.

Rudá kritika kapitalismu vedla k vzniku sociálních demokracií, sociálních států, rozsáhlé institucionalizace práv pracujících, k prohloubení reálných svobod občanů.

Kritika bílá – tak nazvu kritiku ošklivosti pásové výroby, fordismu a taylorismu, nesmrtelně zachycenou v Chaplinově „Moderní době“ – vedla k současnému úsilí o propojení krásy a každodennosti, rozumu a neopakovatelnosti, odpojení efektivity od znelidšťující standardizace.

V současnosti jde jen o jedno: porozumět historické naléhavosti kritiky zelené, která sahá mnohem hlouběji do naší minulosti než kritiky předcházející. Nemůžeme nalézt odpověď na zelenou kritiku naší civilizace bez změny způsobu, kterým si rozumíme „jako lidským bytostem“. Bez solidarity nejen s lidmi, kteří trpí, ale se vším smrtelným na naší planetě. Bez biosolidarity. A biopolitiky.

Vždyť kapitalismus také „vládne proti přirozenosti“, pokud tedy jsme schopni dát tomu slovu ještě nějaký smysl! To obrovské plýtvání přírodními zdroji, vynucená mobilita milionů lidí, obrovsky nákladná velkoměsta, jejichž ekologická stopa – spotřeba přírody ke své vlastní reprodukci – je závratně negativní. Vítězství nad komunismem nijak tuto nepřirozenost kapitalismu nezměnilo, je to jen jiná forma života proti přirozenosti. A tomuto novému kontextu už celý ten filozofický proud, který Václav Klaus zosobňuje, rozumět nechce. „Nejvíce hluchý je, kdo nechce slyšet,“ říká jedno italské přísloví. A já vždy chtěl slyšet! Lživá zpráva o vítězném tažení demokratů proti nepřátelům svobody slouží jen k vytlačování skutečných problémů z veřejného prostoru. A těmi jsou ekologická krize, imperialistická zahraniční politika USA, proamerické lokajství postkomunistických zemí, krize EU, a především třetí svět, různé holocausty, které jsme tam během studené války zorganizovali. To, že u nás disent této nemorální mystifikující zprávě nevzdoroval, je velkým historickým selháním, které se pak naplno projevilo v podpoře, kterou bývalí disidenti dali tomu funkčnímu substitutu brežněvismu, kterým byl bushismus. A podpoře bombardování Srbska. A také v jejich nedůstojné lhostejnosti k pošlapávání lidských práv Spojenými státy jak v Iráku, tak v Latinské Americe a na mnoha jiných místech planety. V jejich mlčení o temné stránce studené války, kdy například v Guatemale během války proti Mayům prohlášeným za komunisty zahynulo čtvrt milionu lidí a skončila až v roce 1996.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.