Střela do vlastní nohy


napsal Jarda Hudec

V příloze Lidových novin „Orientace“ vyšel v sobotu 16.dubna 2016 podle mne zajímavý obsáhlý celostránkový článek „Vzývat vzdělání není elitářství“ autorů Kláry Votavové (představené jako studentka magisterského oboru evropských studií na universitě v Maastrichtu) a Adama Laláka (student magisterského studia filozofie a psychologie na universitě v Cambridgi).

Článek je v podstatě polemikou s jiným článkem Václava Belohradského, což potvrzuje i perex článku: „Dneska nestačí jen pochopit, proč se lidé liší v názorech, jak v Orientaci 19.března nastínil filosof Václav Bělohradský. Potřebujeme zároveň najít odpověď na otázku, podle čeho si utvořit názor a nestat se oběťmi politické manipulace. Podle nás tato odpověď spočívá v kvalitním vzdělání.“

Nehodlám se motat do polemiky autorů s jiným autorem, ale zaujala mě některá jejich tvrzení v souvislosti s médii – o důvěryhodnosti informací, předkládaných veřejnosti. Začnu citací jejich hned prvních odstavců:

„Sociolog Michal Vašečka před několika týdny v rozhovoru pro Respekt popsal současnou situaci na Slovensku: „Lidé jsou ponecháni napospas cynické politice na jedné straně a na druhé straně stále větším konspiracím, které se šíří prostřednictvím sociálních sítí. Slovenský uživatel Facebooku už vůbec nevnímá mainstreamová média a je přesvědčen, že jsou řízena zahraničním kapitálem. Ta země se doslova propadla do konspiračního pekla.“ Vašečka vysvětlil, jak působením alternativních televizí, rádií a serverů vznikla na Slovensku paralelní společnost, které mainstreamoví politici nerozumí a s níž neumí komunikovat. Lidé z této paralelní společnosti jsou naprosto nezávislí na ověřených informacích o okolním světě, a mohou si proto pomocí internetu vytvořit takovou realitu, kterou potřebují i „cítí“. Mohou například věřit, že Ukrajinci ukřižovávají malé děti – zcela bez ohledu na to, jestli se taková událost stala. Mohou podle toho také volit či jednat v každodenním životě.“

S tím se dá podle mne souhlasit, až na zmínku o „ukřižovávání dětí“, zde sáhli autoři článku po poněkud extrémním tvrzení, ale chápu to jako metodu „nadsazuji, abych zdůraznil“. Sám ji také používám, ovšem nikoliv dnes zde.

O několik odstavců dále přicházejí autoři s následujícím tvrzením:

„Manipulace dnešní doby je založena na programovém šíření nedůvěry vůči novinářům, vzdělancům a – všeobecně – vůči zavedeným institucím. Jedná se o fenomén světového měřítka: zavedená média a odborníci jsou kromě českého prezidenta (a jeho mluvčího) veřejným nepřítelem i pro Donalda Trumpa, Marine Le Penovou, německé hnutí Pegida, Mariana Kotlebu nebo pro iniciátory nizozemského referenda o asociační dohodě s Ukrajinou.“

O dalších několik odstavců dále nevynechávají autoři článku ani V. Putina: „Postmoderní manipulace využívají i nezápadní autoritáři, především Vladimír Putin, jehož doktrína hybridní války záměrně posiluje informační chaos vypouštěním přívalu navzájem si protiřečících informací. Využívá pak toho, že dezorientované a vyděšené obyvatelstvo hledá silného vůdce, který by je ze zmatku vyvedl a vše vyjasnil. Jak dokazuje podpora, které se Putin těší mezi zástupci evropské radikální pravice, taktika sklízí úspěchy i za hranicemi Ruské federace.“

Přeskočím-li dále obsáhlou pasáž polemiky s Bělohradským, dostanu se k pro mne a účely tohoto mého článku klíčovému odstavci:

„Opustíme-li přesvědčení, že profesionální novináři a odborníci díky svému přehledu a vzdělání vytvářejí důvěryhodnější informace než alternativní servery a rádia, nedokážeme lidem vysvětlit, proč nemají věřit bludům, jichž je internet plný. V dnešní době je třeba vrátit důstojnost pojmům jako „racionalita“, „ověření“, „důkaz“, „důvěryhodný zdroj“, „statistická metoda“, tedy pojmům, z nichž některé lidstvo vypracovalo a kultivovalo po staletí a které jsou dnes bohužel až příliš často znevažovány či zneužívány.“

V této souvislosti (nemohu se zde okrajově nedotknout už zmíněné polemiky) se autoři táží:

„Bělohradský nazývá tento názor paternalistickým elitismem (tedy přesvědčením, že čím více jsem vzdělán, tím hodnotnější jsou má mínění). My se ptáme: je hlásání globálního oteplování založeného na vědeckých poznatcích a odsuzování jeho popíračů paternalistickým elitismem? A je paternalistickým elitismem upřednostňovat informaci z oficiálních zdrojů Evropské unie, že Slovensko má podle zářijového relokačního mechanismu přijmout 2287 imigrantů, před tvrzením Mariana Kotleby, že jich má přijmou čtrnáct tisíc ročně? Nebo je Kotlebova „realita“ stejně platná jako „realita“ oficiálních zdrojů EU?

V závěru svého článku se autoři dovolávají potřeby vzdělání, které je podle nich nejlepší cestou, jak odolávat manipulaci:

„Klíčovým úkolem dneška je tedy vzbudit zájem populace o vzdělávání a vrátit víru v to, že racionální poznání má smysl. Pokud budou postmodernisté nadále hlásat, že racionalita je pouhá ideologie a že každý má nárok na svou vlastní realitu, tuto víru budou naopak rozkládat.“

Nyní si k vybraným pasážím článku dovolím vyslovit vlastní názor.

O významu vzdělání pro poznávání skutečnosti a především pro její hodnocení nemůže být sporu. Ovšem autoři v článku (v zatím necitované pasáži) sami přiznávají, že „vzdělávání není každému přístupné stejnou měrou“ – a odkazují na využívání internetu:

„Vzdělanost se přesouvá ze škol na internet, kde stačí několikrát kliknout a každý se může učit od největších světových kapacit…“. Z toho jsem poněkud zmaten, protože je logické, že za největší světovou kapacitu může každý považovat někoho jiného, a tyto kapacity si mohou poněkud protiřečit. V oboru politiky může být pro někoho největší kapacitou B. Obama a pro jiného V. Putin, nebo někdo úplně jiný, je to otázka osobní volby, osobního názoru. Předpokládám, že autoři nemají na mysli prioritně informace z oboru exaktních přírodních věd, ale spíše věd humanitních, protože o matematice a fyzice se na Facebooku a internetu obecně příliš diskusí nevede…. A že je článek zaměřen především obecně k „politice“ – ostatně to vyplývá z dikce celého textu autorů a vybraných příkladů, o nichž se zmiňují.

Za klíčový omyl autorů považuji pasáž o vysokých kvalitách profesionálních novinářů. Nejspíš si vůbec neuvědomují dramatický pokles jejich důvěryhodnosti, alespoň v naší zemi jistě -viz můj nedávný článek zde na Kose, opřený o „statistickou metodu“, po níž autoři článku též volají, a myslím, že na Slovensku, když už se o ně autoři tolik opírají, to bude obdobné.

Spotřebitel produkce profesionálních novinářů, ať už vzdělaný více, méně či vůbec, rozpoznal, že mnohé jejich informace se rozcházejí s realitou a tudíž i jejich hodnocení popisovaných jevů a událostí. Významnou roli hraje i výběr zveřejňovaných informací jako mocná metoda manipulace. To je HLAVNÍM důvodem, proč se masy odklánějí od mainstreamových informací a hledají je jinde. Nesouhlasím tedy s tvrzením autorů, že (viz výše) „Manipulace dnešní doby je založena na programovém šíření nedůvěry vůči novinářům…“. Tato nedůvěra nevznikla programově, ale živelně, „samospádem“. Její případné šíření je jevem až sekundárním. Je založena na lživých informacích samotných novinářů, ty jsou příčinou nedůvěry vůči nim. Autoři se dovolávají racionality, ověření, důkazů, důvěryhodných zdrojů. Opravdu jsou přesvědčeni, že je adresáti informací najdou právě v mainstreamových médiích? Například z rozboru vysílání České televize zde na Kose před pár dny vyplývá pravý opak. A proto se tito adresáti právě už teď, bez poučování, chovají racionálně a důkazy a podle svého názoru důvěryhodnější zdroje hledají. Jinde.

Až legrační mi přijde argument autorů o počtu na Slovensko z Bruselu přidělených uprchlíků v kontrastu s tvrzením M. Kotleby. Ačkoliv jsem se o ta čísla nezajímal a nevím, které tvrzení je pravdivé, troufám si tvrdit, že adresát těchto informací (slovenský občan) už dávno rozpoznal (a hlavně ten vzdělanější!), oblíbenou „salámovou metodu“ Bruselu při řešení problémů. A někde v malém mozku má (oprávněnou) obavu, že ačkoliv aktuálně může být (možná) pravdivá oficiální informace EU o přidělených uprchlících na Slovensko (podle autorů článku 2287), v průběhu nepříliš dlouhé doby se může stát realitou to dnes (možná) nepravdivé Kotlebovo číslo 14 tisíc. Ta obava není vinou slovenského občana – adresáta informace! To je jednoznačně vina Bruselu, který si takovou pověst oprávněně vysloužil stylem „co bylo včera už neplatí, přitvrdíme, vydáme novou směrnici“. Snaha Bruselu o dosažení tzv. trvalého mechanismu přidělování uprchlíků tuto obavu jen zesiluje a tuto moji tezi potvrzuje. Domnívám se, že autoři článku napsali svůj text dříve, než se informace o „trvalém přerozdělovacím mechanismu“ objevila na veřejnosti. Zatímco text čekal v Lidových novinách na zveřejnění, „salámově“ se změnila situace a autoři by možná nyní raději zvolili jiný příklad. (Ponechávám stranou skutečnost, že drtivá část populace na Slovensku stojí o „přidělení“ uprchlíků v počtu nula, a tak vnímá Brusel při nejmenším v tomto případě jako agresora, EU pak jako ONI, a nikoliv MY).

Lidé, odvracející se od maistreamových médií (včetně mne), možná nedisponují vzděláním na úrovni Cambridge, ale podle mne nepochybně alespoň ve své většině zdravým selským rozumem. A ten nám říká, že když někdo příliš dlouho lže o příliš mnoha věcech, nebudeme mu naslouchat a budeme hledat informace někde jinde. Zvolím-li poněkud nesalónní mluvu, jedinci spojeni v masu se prostě naserou a přepnou na jiný kanál. Někdy možná naletíme, ale co se dá dělat? V podstatě je to zcela racionální jednání, po němž autoři článku volají. Podobnost se 70. a 80. lety u nás je více než zarážející.

Z výše uvedených důvodů se zcela přidávám k volání autorů článku K. Votavové a A. Lalákovi po potřebě většího vzdělávání lidu obecného, aby dokázal lépe rozpoznat manipulaci a důvěryhodnost informací, které se k němu dostávají mnoha kanály. Otázkou zde ovšem je, zda vzdělání má mít v „politických“ vědách výhradně podobu opakování bruselských manter a opírat se pouze o už notně „cinknuté“ pojetí západní demokracie, lidských práv ve „sluníčkářských“ představách apod.

Jsem hluboce přesvědčen, že skutečný pokrok ve vzdělanosti přinese poněkud jiné výsledky, než by si autoři článku nejspíš přáli. Nejsem si ovšem vůbec jist, zda takového pokroku lze dosáhnout a zda si ho „elity“ skutečně přejí.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Antilidovky, Tóny Jardy Hudce se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.