Když má doktorka pech…aneb někdy je problém být zdravým


napsala  všudybylka

Můj tatínek, jemuž je přes sedmdesát let, je samorost. Jeho svérázný přístup k životu se odráží ve všech fazetách okolního světa, zdraví nevyjímaje. Snad je to dáno jeho geny, snad přístupem k životu, který nedovoluje jakékoli pochybnosti o čemkoli, čímž sice často uvádí své okolí do stavu nepříčetnosti, ale jemu samotnému zaručuje pevné duševní i tělesné zdraví. Jediné vážnější konfrontace s tělesnou schránkou si způsobil úrazy, jejichž příčinou byla zejména naprostá absence pudu sebezáchovy. Svědčí o tom i tatínkův poslední vážnější incident, kdy spadl z vysokého žebříku, otáčeje se za fešnou poštovní doručovatelkou.

Po nebezpečně vypadajícím pádu zůstával věrný své filozofii, že všechno jednou přebolí a i přes mrákoty, které se o něj pokoušely, zuřivě odmítal jakoukoli odbornou pomoc. Déle než týden ležel bezmocně na gauči v obývacím pokoji a přestože barva jeho kůže evokovala spíše bájné bytosti z kasovního trháku Avatar, než člověka obývajícího středoevropský prostor, nepokládal za nutné nechat se dovézt alespoň na rentgen. Z výše uvedených řádků je jasně patrné, že tatínek je černou můrou všech lékařů a nepatrným hřebíčkem do rakve farmaceuticko-medicínského komplexu.

Nic z toho však netušila jeho praktická lékařka, která nedávno projížděla seznam hříšníků, kteří již dlouho nebyli u zpovědi, a na monitoru mezi jinými varovně zablikalo jméno mého otce. Vzhledem k tomu, že tatínka lze dostat do zdravotnického zařízení pouze ve stavu hlubokého bezvědomí, zaslaná pozvánka by v něm za normálních okolností neprobudila žádné výčitky svědomí ani jiné vážnější reakce. Obálka se však dostala do rukou maminky a všechno bylo jinak. Nevím, jakých účinných pák použila, ale dokázala nemožné, a tak se stalo, že nedávno, přesně v osm hodin ráno, se tatínek ocitl v čekárně místní polikliniky. Umím si představit, s jakými pocity se potýkal, když ucítil pach desinfekce a kolem viděl míhat se bílé pláště, přesto hrdinně čelil pokušení utéci a čekal, až přijde na řadu. K tomuto srdnatému postoji zcela jistě přispěla představa rozhněvané tváře jeho milované ženy. Pohled na ostatní lidí v čekárně, zplihle sedící na tvrdých stoličkách a odevzdaně přijímající svůj osud, mu jednoznačně potvrdil jeho nezvratné přesvědčení, že on zde rozhodně nepatří, přesto potlačil své přirozené instinkty a po třech poctivě vyseděných hodinách konečně otevřel dveře ordinace.

Paní doktorka hned zpočátku nasadila přísný a vyčítavý tón. Ať si pan K. nemyslí, že když se někdo cítí dobře, potvrzuje to jeho výborný zdravotní stav. Takoví pošetilci vůbec netuší, jaké záludnosti se mohou skrývat ve zdánlivě bezchybně fungujícím těle. Je klidně docela možné, že stojí na prahu smrti a vůbec o tom netuší! Po těchto varovných a výhružně znějících slovech začal kolotoč vyšetření – měření tlaku, sluchu, zraku, rozbor moči, krve, EKG, EEG a kdovíco ještě. V prvním kole tatínek vyhrál, vyšetření neprokázala žádnou újmu na zdraví. „Ani ten tlak nemáte vyšší,“ konstatovala téměř lítostivě lékařka. Nakonec dodala, že ještě není vyhráno, za týden budou hotovy výsledky vyšetření tělních tekutin a ty budou rozhodující.

Čas uplynul jak voda a tatínek pod maminčiným slibem lákavé večeře znovu klepal na dveře ordinace. Když na něj paní doktorka pohlédla, ihned poznal, jak těžce ji zklamal. Všechny kontrolní testy byly jak z reklamy na zdravou životosprávu, což bylo dosti ironické vzhledem ke skutečnému stravovacímu režimu muže, který veškeré pokusy o nápravu v tomto směru svou milovanou ženou úspěšně prokládal tajnými sousty dobře prorostlého bůčku a milované škvarky nazýval valašským müsli, aby alespoň trochu vzbudil zdání stravování podle doporučovaných norem. Lékařka držela bezradně v rukou důkazní materiály tatínkovy zdravotní bezúhonnosti a její výraz svědčil o tom, jak těžké je pro ni

přijmout objektivní data. Dívala se na tatínka poněkud podezřívavě jako na neblahý přírodní úkaz ve skálopevném přesvědčení, že tento muž zcela jistě své zdraví jen úspěšně předstírá. Něco jako simulant naruby. Evidentně však nehodlala rezignovat. Protože znala statistiky, věděla, že pravděpodobnost patologického nálezu v těle zdánlivě jurodivého seniora, je poměrně vysoká. Řídíc se tedy známým medicínským pořekadlem, že neexistuje zdravý člověk, jen špatně vyšetřený pacient, řekla: „Ještě nemáme vyhráno.“

Tím dala jasně najevo, že svůj boj s tvrdohlavostí otce zdaleka nevzdala.

„Je třeba provést další interní vyšetření – kolonoskopii, sono dutiny břišní a jiné,“ dodala.

Tatínek však již tušil, že zde již ani tak nejde o jeho zdraví, jako o záchranu posledních zbytků sebeúcty praktické lékařky. Jemně zavrtěl hlavou na výraz nesouhlasu, a aby paní doktorka zcela nepropadla panice, že její sedmdesátiletý pacient odchází nevybaven patřičným receptem a bude tím pádem i nadále bez jakékoli medikace, mile se usmál a řekl:„Když mě necháte v klidu žít, slibuji, že v klidu umřu.“ Těmito důstojnými slovy se rozloučil a rázným krokem opustil ordinaci. Netušil, že v duši zkušené lékařky zanechal hluboký otřes, protože zcela nenávratně nahlodal dogmata, o která se celá léta autoritativně opírala a na základě kterých vybudovala svou kariéru. Vrátil se domů, políbil svou ženu a vrátil se k rozdělané práci na zahradě, která mu, na rozdíl od předchozí lékařské anabáze, dávala jasný smysl.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.