KDO HO NENAVŠTÍVIL, JAKO BY NEBYL V NÍ


napsal Xaver

To je pěkně šroubovaný, až skoro lascivně podezřelý titulek…Ale žádný strach – v té narážce se jedná o po mnoha stránkách blízkou metropoli někdejší Monarchie, Vídeň. Shlédnout jakžtakž toto město znamená například: prohlídka Schönbrunnu, ovšem za mnoho peněz málo muziky (přesněji málo pokojů, které se ukazují); návštěva některého z mnoha muzeí, nejlépe Uměleckoprůmyslového (ale už v prvním patře vás budou bolet nohy, oči i hlava, protože těch artefaktů jsou tisíce); procházka po třech nejvýstavnějších ulicích – Am Graben, Kärtnerstrasse a ovšem Mariahilferstrasse; „natürlich“ Hofburg, sídlo habsburských císařů, s jeho pokladnicí, sály (pokud se ukazují), jezdeckou školou, sochami atd.; a někteří musí posedět ovšem také v jedné z mnoha pěkných kaváren či hospůdek.

Ale mnozí by rádi viděli město i z ptačí perspektivy, přesněji z nějakého „kopečku“, jakých má třeba Řím prý sedm nebo Praha například také plno. To bohužel tady není možné, protože město je sice veliké, ale „placaté“. Za vyhlídkou se musí vyšlápnout na věž Svatoštěpánského dómu (který sám stojí samozřejmě za návštěvu), nebo se nechat vyvézt na vrchol obřího ruského kola, které dominuje (znalci už vědí) rovněž velkému PRATRU. To je ten, který v titulku zastupuje mužský rod. Ten, o němž bych některým zájemcům, co rádi zeměpis, trochu povyprávěl, protože Prater slaví letos 250 let od svého vzniku.

Kdo se rád na naše sousedy vytahuje, může povýšeně prohlásit, že podobné pražské „zařízení“ – Královská obora byla založena už v roce 1268 Přemyslem Otakarem II, ovšem hlavně jako honitba. Jako park pro veřejnost, pro který se ujal název Stromovka, byl nicméně otevřen až roku 1804. Ale pokud jde o rozlohu, Prater těžce vítězí: s rozlohou 600 ha je šestkrát větší než Stromovka. Mimochodem: málo se ví, že zelené plochy zabírají zhruba polovinu celé rozlohy Vídně.

Název Prater se odvozuje z latinského Pratum, o němž je písemná zmínka už v polovině 12. století. Císař Maximilián II. nechal tento prostor roku 1560 ohradit jako lovecký revír pro šlechtu. Vstup poddaným byl zakázán a přísně trestán. Největší „bengál“ při přistižení dělal údajně jistý hajný-strážce jménem Bengel, který prý trestal děti holí na místě.

Až císař Josef II. 7. dubna 1766 ve vídeňských novinách vyhlásil povolení vstupu všem, pěším, na koni i v kočáře, a to nejen na hlavní aleji, ale i na vedlejších cestách a loukách. Hlavní alej (4,4 km) byla založena roku 1537, a už tehdy osázena kaštany. Když jich dnes stovky rozkvetou, je to zážitek, který si mnoho návštěvníků nenechá ujít.

Záhy po otevření se tu usazovaly různé krámky, hospůdky, kavárny, atrakce všeho druhu, divadla, sportoviště, cirkusy s exotickými zvířaty, restaurace apod. Jejich množství do dnešních dnů nezná konce. Jedna z těch restaurací je ve Vídni pojmem: jistý Kolarik totiž šenkuje pravé budějovické pivo a nabízí výtečná uzená kolena a jiné speciality. V průběhu krátkého času se tak z Pratru stalo vyhlášené místo pro veselení a příjemné užívání volného času. To poznal jistě i J. W. Goethe, který ve Faustovi nechá zvolat Mephista: „Je tu veselo, jak v Pratru“.

Nejen tím se však zapsal do historie města a země. V roce 1873 tu byla uspořádána Světová výstava na ploše větší než předtím v Londýně či Paříži. Skončila však finančním fiaskem, neboť se dostavilo nečekaně málo návštěvníků. Řada následujících dílčích výstav a veletrhů se pokusila tento schodek zmírnit.

Velkým milníkem v historii Pratru je rok 1897. Anglický inženýr Walter Basset postavil totiž ruské kolo o průměru 61 metrů, čímž se stalo v té době největším na světě. Mělo být v činnosti jen dočasně, avšak ční na místě dodnes jako z mnoha stran viditelný symbol Pratru a celého města.

Po uvedení kola do provozu následovaly další novoty a atrakce, aby přitáhly co největší publikum: hrací automaty, autodrom, liliputáni, planetárium a teprve v roce 1933 se objevuje první horská dráha ve Vídni. Do dnešního dne pak jedna technická „bláznivost“, více či méně drásající psychickou i fyzickou podstatu člověka, přebíjí druhou.

A přidávala se i sportoviště pro různé disciplíny (dostihová dráha, tenisové kurty, lední hokej) i vlastní sportovní klání. V roce 1898 zorganizoval jakýsi M. D. Nicholson první neoficiální mezistátní utkání ve fotbale mezi anglickými „gastarbeitry“ a Vídeňáky právě v Pratru, v němž domácí podlehli 1:4. Fotbal pak prodělával dosti těžké časy, než se naplno prosadil. To se projevilo v roce 1931 vybudováním stadiónu pro 60 tisíc diváků, na němž zářil rakouský fotbal jednu dobu na evropské špičce. Dnes vede přes Prater – po hlavni aleji tam a zpět – také tradiční Vídeňský maraton.

Nadějné okamžiky rozvoje však měly být na delší dobu přervány. První světovou válku přečkal Prater ještě bez větší újmy, avšak nástup nacismu po anšlusu a 2. světová válka se také tady zle podepsaly. Nacisté arizováním velké části podniků a zařízení v podstatě jeho dosavadní poslání ochromili, a Prater sloužil za války už jen k příležitostným procházkám.

Nejvíce ale dostal „zabrat“ při dobývání Vídně Rudou armádou. Bombardování (kdosi napočítal 353 kráterů po bombách) jej proměnilo v ruiny a popel, z nichž trčelo paradoxně jen to „ruské“ kolo. Obnova trvala až do roku 1953, během níž ožil i tento vídeňský symbol. Navíc nacisty arizované kolo restituovali potomci původního majitele Eduarda Steinera, který zahynul v Osvětimi.

Ovšem nejen války a krize všeho druhu měnily tvář Pratru. Podstatně jej zasáhl přirozený rozvoj města a jeho infrastruktury. Dnes například jeho areál křižuje linka U 2 metra, severojižní tangenta, vyrostly tu budovy Vídeňských veletrhů a Zemědělské univerzity, na jeho okraji byla postavena vodní elektrárna atd.

Na image Pratru to ale nic neubralo. Pro každého Vídeňáka je to i po 250 letech stále magické místo, na které je opakovaně přitahován. A pro všechny, včetně zahraničních turistů, místo, které se zapíše svými atrakcemi, vůní cukrové vaty, pražených kaštanů, grilovaných dobrot a dalších nezapomenutelně do obrazu tohoto města na Dunaji. Mnohému tyto scény nepochybně připomenou jeho dětství a mladost, kdy se tu mohl toulat za dozoru rodičů, zatímco dnes toto „vzpomínání na vzpomínky“ zase zprostředkovává svým vlastním malým ratolestem. A tak v tomto duchu poplyne čas Pratrem jistě i do budoucích časů, stejně jako mohutná řeka, která jej od nepaměti omývá…

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Xaverův nový dům se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.