Ještě k „případu“ Jana Böhmermanna – souvislostech s evropskou tradicí karikatury a parodie.


napsal Leo K.

Když jsem v září 1945 nastoupil do 2. třídy První České školy v Chebu, dostali jsme ještě čítanky s „tatíčkem“ Masarykem v dojemném příběhu, jak odmítl pro něj zřízenou prezidentskou loži. Ač jsem téměř celý svůj aktivní život prožil v minulém režimu, vzpomínky na prvorepublikové „tatíčkování“ mě neopustily. To mimochodem dokládá, kdy se formují základní postoje člověka.

V pozdějších letech jsem objevil V+W a otevřel se mi jiný svět. Svět výsměchu hodnotám. Poté, co jsem shlédnul Těžkou Barboru, kde Voskovce nahradil Horníček, ztratil jsem před tatíčkovskou pověstí ostych a lidé, kteří uctivě líbali československou vlajku mě přišli k smíchu.

V prvomájových průvodech jsme se předháněli ve vymýšlení kravin, které jsme vyvolávali a smáli se protože tribuny těm blbostem kynuli. A náš smích pokládali za radost ze své přítomnosti a kynuli nám tím víc.

Později Václav Havel v tričku Columbia university, to už byl vrchol absurdní šaškárny. Falešný patos v Sovětském svazu, ale úplně stejný ve Spojených státech, mě utvrdil v názoru, že patos v odmítání idolů je křesťanským příspěvkem k evropské racionalitě – znamená žít v distanci od naší identity.

Dívat se svrchu, s odstupem, aby mohl přijít ke slovu rozum. To je Evropa – snad s výjimkou Balkánu. A k rozumu patří i odvaha unést destabilizující dopad svobodného dialogu s druhými lidmi, díky němuž se dovídáme i to, co jsme vědět nechtěli. Komunikace má terapeutickou sílu. Kde je cenzurována nebo kde nám k ní chybí odvaha, šíří se resentiment a násilí. Potřeba žít v odstupu od příkazů míst a času, do nichž jsme vrženi narozením, souvisí úzce s křesťanským antimodlářským patosem – distance od idolů je distancí od všeho, co je viditelné. Rozum se Evropě nazývá kultura. Jeho používání zpochybňuje instituce všeho druhu. Církev nám nesplývá s pravdou Boží, idea demokracie nesplývá s žádným „demokratickým“ státem.

Druhým po Římanech zděděným statkem Západu je lex – zákon. Nejsme poslušni otců nebo minulosti v její monumentální interpretaci, ale pouze zákonů – jen to odpovídá porevoluční důstojnosti člověka, říkali francouzští osvícenci. Zákony musí být obecné a abstraktní, legitimní a založené na realistické antropologii – těžko kdy budou fungovat zákony zakazující prostituci, ženám se líčit nebo občanům pít alkohol. Především ale zákonodárci nesmějí chtít zákony, které z jedněch dělají totální vítěze a z druhých totální poražené. Když vítězové berou vše, poražení budou spíš bojovat než poslouchat zákony.

Úcta k zákonům je dnes otřesena ve svých základech, protože národní státy jsou oslabeny a na jejich místo se derou koalice nadnárodních korporací neurvale hájících své zájmy; a dodejme, že společnost komunikační hojnosti vyvolala extrémní relativizaci pojmů která ztěžuje užívání zákonů.

Po atentátu na Charlie Hebdo, ale také po vystoupení Angely Merkelové ve věci Jana Čecha (Böhmermanna) je ale nejdůležitější připomenout třetí statek, který jsme zdědili po starých Římanech. Je jím risus – smích, bez něhož by se ratio a lex staly ničivou silou. Ruský literární vědec Bachtin ukázal, jak se lidová, smíchová či karnevalová tradice prodrala do vysoké kultury skrze dílo Rabelaisovo a Cervantesovo – tady si dovolím citovat prof. Bělohradského.

Karnevalovou tradici charakterizuje logika obrácenosti, výsměch vznešenému a klanění se nízkému, neustálá subverze posvátného v parodiích, inscenace tělesnosti, ostentativní předvádění konečnosti člověka i institucí, které podvracejí vládnoucí řád. Velkou roli zde sehrál i jedinečný jazyk evangelií, v němž se mísí výjimečné a všední, vznešené a nízké, jak ukázal literární kritik Erich Auerbach ve svém epochálním výkladu vzniku evropského realismu.

Upadlým potomkem této římské tradice je italská studentská „goliardia“, ještě živá třeba v Benátsku: kdo dosáhne akademického titulu, je oblečen do šaškovských šatů, poléván vínem či jinými tekutinami, čte výsměšnou řeč sepsanou v „makarónské“ latině (burleskní lidová italština připodobněná latině) – a to vše za zpěvu vulgární písně s refrénem „dottore del buco del cul“,(doktore děr do zadku). Rodiče se na to dívají s přitakávajícími rozpaky jako vždy, když smíchová kultura pronikne do veřejného prostoru. Hluboký vztah mezi moderností a lidovou smíchovou tradicí připomněl i Milan Kundera ve svých úvahách o románu jako nejevropštějším umění, jejím objevitelem je ale Bachtin: Román je výrazem galileovského jazykového vědomí, odmítnuvšího absolutismus jednotného a jediného jazyka… Toto vědomí nepovažuje svůj jazyk za významový střed ideologického světa a uvědomuje si pluralitu národních a především sociálních jazyků. Díky karnevalizaci kultury došlo v Evropě k ustavení pochybujícího vědomí jako kritického jádra modernosti.

Výstřižek

Apologetické vědomí redukuje ideje a hodnoty na instituce, které jednají v jejich jménu – socialismus je moc socialistické partaje, demokracie je moc USA, svoboda je trh, rozum je věda atd.

Risus – smíchová kultura – je v podmínkách komunikační hojnosti nejdůležitější z trojlístku statků, které jsme z římské tradice zdědili, protože je nejlepším lékem proti apologetickému vědomí, neudržitelnému v postmoderní době výbušné plurality a relativizace posvátného všech druhů.

Zklamal nás rozum? – se ptá Karel Čapek ve třicátých letech. A jeho odpověď je velmi aktuální: „Být zklamán rozumem znamená být zklamán poznáním, tím, co víme o skutečnosti.“ Ano, rozum je ve zmatku a zákony nás málo chrání před důsledky toho zmatku, smích ale nezklamal. Jeho relativizující, nicméně přátelská síla je předpokladem obnovy rozumu a zákonů v této groteskní době globálních mediálních povodní a financiarizace ekonomiky, v níž „užitná hodnota všeho tenduje k nule a směnná k nekonečnu“, jak jsem už jednou napsal.

Atentát na Charlie Hebdo byl atentátem na naši prastarou kulturu frašky, v níž často nelze rozlišit mezi karikaturou a urážkou. Také proto Rowan Atkinson, slavný Mr. Bean, hájil v britské sněmovně svobodu slova pod nápisem Feel free to insult me! (Klidně si mě urážejte!). Musíme mít právo urážet, horlí proti cenzuře Mr Bean, když spustil kampaň za změnu zákonů, které zakazují urážlivá slova a chování. Útočí tak na „plíživou nekulturu cenzury“, která vedla například k zatčení křesťanského kazatele za kritiku scientologie nebo studenta, který udělal vtip. Hlavní problém s postavením možnosti někoho urazit mimo zákon spočívá v tom, že až příliš mnoho věcí takto může být interpretováno. Kritika, výsměch či sarkasmus přitom většinou představují alternativní pohled na ortodoxii a mohou být označeny za urážku,“ vysvětluje Atkinson. A reálné příklady, kam takové cenzorství může vést, dokumentují již reálné příklady. Prostou pravdou je, že ve svobodné společnosti, neexistuje právo nebýt urážen. A zvláště se to týká veřejných činitelů.

Hájit právo na karnevalovou kulturu, to staré římské dědictví institucionalizované ve svobodě umění, je i v této tragédii tím nejdůležitějším. Bez ní by veřejný prostor byl jen místem konfliktů mezi ideologiemi, identitami a civilizacemi.

Každá forma vlády má svůj literární žánr – totalitarismus miluje hrdinské eposy, absolutismus obrazy okázalé vznešenosti; žánrem demokracie je fraška, míchání chvály s výsměchem, sakrálního s vulgárním, nízkého se vznešeným. Odvaha hájit tuto fraškovitost demokracie, její neuctivé a podvratné způsoby komunikace, ve Francii například často chyběla. Mnozí ze zavražděných kreslířů přešli do Charlie Hebdo z časopisu Hara-Kiri.

Ten po smrti Charlese de Gaulla vyšel s parodickým titulkem „Tragický tanec v Colombey: jeden mrtvý“, s narážkou na titulky ohlašující v předchozím týdnu tragickou smrt 146 lidí v požáru tančírny v SaintLaurent-du-Pont. Časopis byl šikanován a pak i zastaven, kreslíři přešli do Charlie Hebdo, který vznikl hned poté. Škoda že tenkrát chyběly masové demonstrace! V manifestaci v Paříži na podporu práva na satiru s evropskými potentáty v čele mohli hrdě nést i plakáty s nápisem Včera jsme všichni byli HaraKiri, dnes jsme všichni Charlie Hebdo. Bez neuctivých způsobů komunikace by se rozum a zákon rychle vyvinuly v totalitní moc.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.