Zapomněli jsme…


napsal Leo K.

Každý článek na Kose je vlastně názorem autora na stav společnosti. Jak ji vidí. A dá se z něj usuzovat na autorovo směřování, na jeho preference. Taková zveřejněná zpráva o stavu společnosti se pak stává jakýmsi malým brusičským kamenem názorů v informační společnosti in statu nascendi. Ve stavu zrodu? Ale ano. První hypertext transport protocol, ono slavné www přišel nedávno. Přesněji v roce 1991. To je teprve 25 let! V té době byl nejpokročilejším prohlížečem Netscape Navigator, který byl placeným programem. První moderní mailový protokol TCP/IP byl vyvinut v roce 1983, ale masový rozmach zaznamenal teprve od roku 1996, kdy se objevil Hotmail, který nabídl bezplatné mailové služby!

Změny ve struktuře i organizaci společnosti, které informační společnost přinášejí, vytvářejí řadu rizikových faktorů, jejichž zvládnutí nemusí být jednoduché. Pamatujete ještě, že se posílaly telegramy? Říká vám něco pojem korespondenční lístek – viz obrázek? A samozřejmě zvládnutí důsledků těchto změn širokou veřejností. Jedním z hlavních rizik je rozvrstvení společnosti na informačně bohaté a informačně chudé.

Výstřižek

Jen si připomeňme, kolik lidí; jaké procento obyvatel získává stále ještě své informační niveau ze zpráv ČT, z četby iDnes nebo Blesku („Kdo nečte Blesk ví kulový…“)

I když přístup k novým technologiím není výrazně omezen, jejich praktickému využití a výraznějšímu zisku z jejich zavádění schází vůle této problematice věnovat dostatečnou pozornost. A také vhodně podněcovat spolupráci v privátním sektoru. Vzpomínám s nostalgií na Vladimíra Mlynáře a ministerstvo informatiky. http://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13-komnata/209562210800036-13-komnata-vladimira-mlynare/

Vzdělávání, odborný výcvik, obecná osvěta hrají výraznou úlohu v přípravě a adaptaci obyvatelstva na probíhající změny. Panuje obecná shoda v názoru, že mnohé základní problémy jsou problémy nikoli technologické, ale spadají spíše do oblasti sociálních aspektů a obecně do kategorie řešení problémů týkajících se více lidí než techniky či nových trhů. Společnost musí přinejmenším nalézt společná témata, na kterých se ve své většině shodne a ze kterých vzejdou cíle, o jejichž splnění bude usilovat. Ale realitě je jedno, co si myslíte. Víme přece, že vzdělání je mocná zbraň, která umožnila lidstvu úžasný pokrok; jen si připomeňte třeba léčení chorob, ale na druhé straně se v tajných laboratořích pracuje na vývoji a šíření smrtelných nemocí. Vědění není samo osobě ani dobré, ani špatné, ale jeho užívání ten etický rozměr už má.

Historickým příkladem se stal Dr. Mengele, ale nebyl sám. Robert Oppenheimer se potýkal s podobným problémem a na rozdíl od toho druhého svůj problém vyřešil odstoupením od dalšího projektu, od projektu vodíkové bomby. S věděním je to podobné jako se svobodou. Obojí je nedílně spojené s etikou a odpovědností. České vládě asi jedno, ani druhé moc neříká, takže se nedokázala a pravděpodobně se ani v budoucnu nedokáže distancovat od Madeleine Albright, která 12. května 1996 ve známém televizním pořadu „60 minut“ na otázku, zda předčasná smrt asi půl milionu iráckých dětí stála za odstranění Saddáma Husajna, odpověděla: „Myslíme si, že ta cena za to stála“.

To mi vyrazilo dech! Vzpomněl jsem si na svého otce, který by řekl: „Když se někdo nedokáže vyhnout provokativní otázce, tak je buď blbej nebo navedenej.“

Karel Čapek řekl: Ten, kdo se nestará o politiku a dění ve společnosti, se podobá plavci, který se nestará o proud vody v řece.

Ale ani zrada intelektuálů v raných devadesátých letech by nám neměla dovolovat pohrdat vědomostmi. Špatně informovaní lidé nejsou etnickou menšinou, která je utlačována. Informují se. Jenomže „litera scripta manet“ – co je psáno, to je dáno – už dávno neplatí. A toho schématu se řada lidí těžce zbavuje. Každé šíření informací může být vhodně usměrňováno a přiškrcováno. Lži mohou být šířeny stejně úspěšně jako pravda, pravdivé a cenné informace může nahradit propaganda.

Nikdo nemá rád válku. Takže dneska věříme, že až nebudeme vydávat peníze za zbraně, dosáhneme, čeho si zamaneme. I mír je mocná zbraň. Takže na pohled máme mnoho mocných nástrojů a ideály řady vizionářů. Ale to, co bychom ještě měli dokázat, to vypadá ve srovnání s našimi skrovnými úspěchy jako nadlidský úkol.Čím to je? Proč „hapruje“ rodina, proč se nám rozpadá společnost?

Protože zjišťujeme, že ani ty nejmocnější nástroje, ideologie a schopnosti neobsahují žádný jasný návod, jak s nimi zacházet. Není tedy divu, že na otázku po smyslu našeho bytí se objevila spousta odpovědí, které si však všechny protiřečí. Je smysl bytí člověka skryt v jedinci anebo ve společnosti, jejímž členem jedinec je? A zastánci jednoho názoru se děsili toho, co dělají přívrženci druhého názoru – byli zděšeni, protože viděli, jak všechen ten úžasný lidský potenciál je nasměrován špatným směrem, jak míří do slepé uličky. Vlastně právě historie těch ohromných tragédií, k nimž došlo v důsledku sporů o pravou víru, dovedla myslitele k závěru, že v lidech je skryt fantastický potenciál a že mají úžasné schopnosti.

Jde o to, najít tu pravou cestu. Co můžeme dneska říct k záhadě naší existence? Když vezmeme v úvahu úplně všechno – nejen to, co už věděli naši předkové, ale i to, co jsme zjistili my a co oni nevěděli, pak musíme otevřeně připustit, že to nevíme. Ale taky si myslím, že pokud si tohle přiznáme, našli jsme tu pravou cestu.

Jakmile přiznáme svoji nevědomost, jakmile budeme trvale zastávat stanovisko, že nevíme, kudy se musíme ubírat, umožňuje nám to měnit směr našeho myšlení, umožňuje to nové objevy, nové příspěvky budující cestu, kterou se nakonec budeme chtít vydat, i když zatím nevíme, kam chceme jít.

Ohlédneme-li se zpět do těch nejhorších období naší historie, zjišťujeme, že vždycky existovali lidé, kteří v cosi věřili – bezvýhradně a dogmaticky. A svou víru brali tak smrtelně vážně, že trvali na tom, že s nimi musí souhlasit i zbytek světa. Načež se začali dopouštět věcí, které byly v jasném rozporu s jejich vírou, jen aby dokázali, že jejich učení je správné.

Zajímavou zkušenost udělal v březnu Microsoft, když vyvinul umělou inteligenci. Vybavil jí jménem Tay (v městském slangu výraz pro neodolatelnou holku) a vypustil ji na Twitter, aby se naučila jazyk a uvažování tzv. millenials, tedy lidí, kteří se narodili kolem roku 2000. Během několika hodin se tato pokročilá umělá inteligence přizpůsobila diskursu: stala se z ní totální rasistka, která věří konspirační teoriím a přitakává Hitlerovi. Po šestnácti hodinách Microsoft experiment raději zastavil. https://www.theguardian.com/technology/2016/mar/24/tay-microsofts-ai-chatbot-gets-a-crash-course-in-racism-from-twitter

Ten pokus nebyl marný. Měl důležitou výpovědní hodnotu. Ne o rozvoji umělé inteligence, ale o sociálních sítích a stavu společnosti na nich závislé. S jistou mírou škarohlídství konstatuji, že potvrdil tzv. Godwinův zákon: „Pravděpodobnost, že se v online diskusi objeví srovnání s Hitlerem či nacisty, se s růstem délky diskuse blíží jedné.“ S určitou nadsázkou můžeme konstatovat, že společnost je sama o sobě ve stejné roli jako umělá inteligence, učící se prostou nápodobou bez kritické reflexe informační džungle.

Zejména lidé, kteří byli vrženi do digitálního světa ve vyšším věku, mají evidentně problém chápat skutečnost jinak. Každý sice dělá určité pokroky, i digitálně negramotní jakousi míru gramotnosti získávají. Velmi často ale takovou, že se naučí vyhledávat v digitálním chaosu takové zdroje, které slouží k zabetonování jejich postojů a pohnutek. Tedy k potvrzení svých názorů a postojů, nikoliv k jejich ověření. Nikdy nebylo jednodušší podlehnout demagogii jako nyní, v digitálním věku, jenž poskytuje nepřeberné množství pokusů o legitimizaci těch největších kravin, jaké si člověk vůbec dokáže představit.

Experiment s Tay je velmi dobrým důkazem o tom, co se stane s běžným smrtelníkem, který má nulovou schopnost reflektovat kontext skrývající se mimo výroky samotné. Člověka, který není schopen pochopit, jaká psychosociální dynamika se skrývá v sociálních sítí a internetu vůbec. Přiznáme-li si svoji nevědomost, svoji nejistotu, máme alespoň naději, že se lidstvo dokáže vyvíjet dál, a že se neocitne ve slepé uličce tak snadno, jako už tolikrát v různých obdobích své historie. Tvrdím, že nevíme, jaký je smysl života a jaké etické hodnoty jsou nepochybně ty jediné správné. Nelze se ale vyjadřovat k etickým hodnotám, smyslu života a podobně, aniž bychom nenarazili na náboženství. Údajnou studnici etických hodnot. Problémem je, že každé náboženství, bez výjimky, nahrazuje vědění vírou.

Uvěříš-li, následuj mě! Bezvýhradné podrobení se božské autoritě a ztráta nejistot je účinnou zbraní proti úzkosti, proti strachu. Obrátit svou mysl k Bohu je vyzkoušený prostředek koncentrace, ale logicky zaplacený ztrátou emocí a utlumením touhy. Té touhy, kterou lze chápat buď jako vášeň, kterou je třeba potlačovat anebo jako důležitou sílu, která člověka pohání. Každé náboženství, každá víra ve „vyšší“ spravedlnost je přirozeně konzervativní a okrádá nás o motivaci dalšího poznání. Každé náboženství, ať je jakékoliv, ze svých běžných přívrženců děla členy Strany mírného pokroku v mezích zákona. Jenom s tím rozdílem, že originál byl založen v hospodě „U zlatého litru,“ kdežto existující náboženství byla ve valné míře založena na úsvitu psané historie. Existence misijních fanatiků tím pochopitelně není vyloučena.

Je to právě konflikt přístupu či vztahu k jevům okolního světa který je jiný než ve vědě. Nejistota, která je nezbytná, abychom mohli přírodu chápat, je těžko slučitelná s jistotou, kterou poskytuje víra.

Zpravidla se argument odvíjí takhle: mravní hodnoty jsou dány od Boha. Jakožto slovo Boží v sobě spojují etický a metafyzický aspekt náboženství. Konečně je tu i aspekt inspirativní. Když sloužíte Bohu a řídíte se Jeho vůlí, jste svým způsobem spojeni s kosmem, vaše činy mají smysl, který překračuje hranice tohoto světa, a to je inspirativní. Takže tyto tři aspekty jsou velice dobře vzájemně propojeny a tvoří jediný celek.

Jenže právě kvůli náboženské rozmanitosti se snažili už dávní řečtí filosofové založit morálku na jiných, obecně lidských základech – například na štěstí nebo rozumu. Takto „lidsky“ založena, obrací se každá filosofická morálka ke „všem lidem“ a chce platit pro každého; tak je tomu i s tou nejznámější, s morální filosofií Immanuela Kanta.

Ten, ač sám hluboce věřící, argument o mravních hodnotách od Boha odmítl, že právě lidská svoboda vyžaduje jisté pravidlo jednání, které si ovšem podle něho člověk ukládá sice nutně, ale sám jako autonomní bytost. Tím se liší od tradičního přesvědčení, že pravidla mravního života, jimiž se má řídit i svědomí, jsou člověku uložena Bohem nebo podle stoiků (jejichž myšlenku Kant rozvinul) – přírodou. Pro reakci náboženského světa je typické, že dekretem z 11. června 1827 zařadila katolická církev Kantovu Kritiku čistého rozumu na Index zakázaných knih. Tento Index byl zrušen teprve 14. června 1966 – tj. po 139 letech!

Kdybychom nedokázali nebo neměli zájem vydávat se novým směrem, kdybychom netrpěli pochybnostmi nebo si neuvědomovali svoji nevědomost, neměli bychom žádné nové nápady. Věděli bychom, co je pravda a neexistovalo by nic, co by nám stálo za to prověřovat. Pochybnosti jsou zjevně cennou vymožeností. Pochybovat je důležité a pochybnost není nic, čeho se třeba bát, ba naopak, je to cosi neobyčejně cenného. Pochybnosti, nejistota a odvaha si přiznat neznalost jsou důležitou motivací procesu poznávání.

Když je argumentující svobodný dialog v otevřeném veřejném prostoru nahrazen mediálními hrátkami mezi politiky a představiteli klíčových oligarchií, tak přestává být hnutím inspirovaným idejemi a stává se agresivním ospravedlněním existujících stranických a ekonomických struktur. Rusky se říkalo disidentům „инакомыслящий“ . Ten výraz je znovu aktuální. Znovu musíme začít být disidenty: myslet jinak než lidé ze struktur.

Trápí nás úpadek morálky, rozpad rodiny a společnosti. Co může být příčinou tohoto stavu? Na světové síti se nacházejí různé domněnky – například:

…rozhodně silným motivem k tomu, aby mladí lidé při zakládání rodiny nevstupovali do manželských vztahů, je štědrý sociální systém. Je totiž dobře známou pravdou, že žena na mateřské dovolené, pokud se prohlásí za samoživitelku, má nárok na vyšší sociální příjem v porovnání se ženou na stejné mateřské dovolené, která ale před tím vstoupila do manželského svazku. Za těchto okolností a za takto „nevýhodných“ podmínek, mnohé ženy uvěří, že žít se svým partnerem „na hromádce“ v jednom bytě a přitom vychovávat své dítě, znamená „efektivnější“ čerpání do domácích rozpočtu.

Dalším důvodem je jistě i charakter okolního světa. Ano, žijeme v době růstu životní úrovně, ať si kdokoliv říká, co chce. Společnost blahobytu neoblomně věří v to, že blahobyt je nepřetržitý a nekonečný a tato slepá víra následně zmenšuje vůli k sebeobětování. Proč bychom se potom v takto celospolečensky sdílené iluzi měli poutat na rodinu? Proč by každodenní rutina a povinnost žít ve svazku založeném na nekonečném řetězci vyjednávání, ústupků, kompromisů, měla být atraktivnější než volnější a méně závazný život mimo manželský svazek?

Žijeme přece v otevřené společnosti, která nabízí jiné formy sebeuplatnění, než nemoderně být jen tátou a mámou. Zdá se nám to málo a zdá se nám to být ve svobodné společnosti příliš svazující. Výsledkem tedy je, že mladí lidé stojí v morální prázdnotě . Společnost je rozdělena na ty, kteří ještě v rodinné hodnoty věří a na ty, kteří je považují za konzervativní, překonané, nic nového nenabízející, na hodnoty minulých století. Na utvrzování tohoto vědomí se podílejí média, akademické obce i politické proudy, kteří společně obhajují feminismus jako cestu odpoutání se od starého řádu a překonaného světa.

Společnost, která opouští tradiční vztah mezi dětmi a oběma rodiči, prolamuje rovněž staletá tabu – sexuální zábrany, umožňuje sňatky homosexuálů, hlásí se k euthanasii a oslavuje zřizování každé další poštovní schránky na nepohodlné novorozence – baby boxy. http://cepin.cz/cze/clanek.php?ID=805

Dovolím si částečnou polemiku. Sousloví oba rodiče, je nedílně spjaté se vznikem monogamní, patrilineární rodiny, vzniklé na základě držby majetku. Dodnes existují rodové společnosti, kde je to jinak. Kde sňatek je exogenní (žena nenáleží rodu muže), matrilokální (soužití je na teritoriu ženy a ne rodu muže), matrilineární (syn náleží rodu matky a neví, kdo je jeho otec) a dočasný (muž opouští ženu, přičemž se to neodsuzuje). A i v takové společnosti jsou zmíněné sexuální odchylky vyřešené. To je jenom poznámka vyvracející domněnku, že tabuizované sexuální vztahy jsou způsobené rozpadem institutu preferované rodiny.

Dalším často citovaným důvodem je sekularizace. Ústup od náboženství a tím ústup od morálních a mravních hodnot, které jsou údajně náboženství vlastní. Tato domněnka vypadá důvěryhodně, protože stejné problémy postihly prakticky všechny vyspělé státy s výjimkou Japonska a Koreje. Jenže protiargumentem je existence stejného problému v jihovýchodní Asii, kde náboženství má svou pevnou pozici a neexistence toho problému v Turecku, které je proti ostatním zemím blízkého východu dosti sekulární.

Francis Fukuyama v knize Velký rozvrat (Praha; Academia 2006) píše:… Jak lidé brzy poznali, kultura bezuzdného individualismu, v níž se porušování pravidel stává jediným pravidlem (od všech ostatních se „osvobodila“), přináší vážné problémy. Za prvé, mravní hodnoty a společenská pravidla přestávají být prostě prostředky svémocného omezení individuální volby a stávají se spíše předpokladem libovolného typu spolupráce či společného podnikám.

Sociologové v poslední době začali nazývat souhrn sdílených hodnot, které společnost vyznává, sociálním kapitálem. […]Lidé zvětšují své schopnosti a pravomoci tím, že se řídí společnými pravidly, která omezují jejich možnost volby, umožňují jim komunikovat s ostatními a koordinovat své počínání. Společenské ctnosti jako například poctivost, reciprocita (vzájemná výměna a spolupráce) či plnění závazků jsou hodny volby nejen jakožto etické hodnoty: mají též hmatatelnou peněžní hodnotu a pomáhají skupinám lidí, kteří je uznávají a chovají se podle nich, dosahovat společných cílů. Druhý problém kultury intenzivního individualismu spočívá ve skutečnosti, že se připravuje o to, čemu říkáme komunita – soudržné občanské společenství. Komunita nevzniká vždy, když skupina lidí spolu náhodou vstupuje do interakce; pravou komunitu stmelují hodnoty, normy, společné zkušenosti a zážitky jejích členů: čím hlubší a pevnější je jejich víra ve společné hodnoty, tím silnější je jejich pocit sounáležitosti. Kompromis mezi osobní svobodou a občanskou sounáležitostí však není vždy zřejmý a ne všichni ho považují za nutný.

Když byli lidé „osvobozeni“od tradičních svazků, které je poutaly k manželům/manželkám, rodině, sousedům, spolupracovníkům nebo třeba církevnímu sboru, domnívali se, že si zachovají sociální pojítka, která si teď ovšem budou moci sami vybírat. Ukázalo se však, že v takovýchto vztazích volitelné spřízněnosti, do nichž mohou libovolně vklouznout a zase z nich vyklouznout, se lidé nakonec cítí osaměle, jsou dezorientovaní a touží po vztazích hlubších a trvalejších. […] Chceme porušovat pravidla, která jsou nespravedlivá, nesmyslná a zastaralá, a usilujeme o co největší osobní svobodu. Zároveň ale neustále potřebujeme nová pravidla, která umožňují nové podoby spolupráce a dávají nám pocit příslušnosti k občanskému společenství. Tato nová pravidla si vždy vynucují omezení individuální svobody. Společnost, která neustále převrací normy a pravidla ve jménu individuální svobody volby, bude stále dezorientovanější, atomizovanější, izolovanější a neschopnější plnit společné cíle a úkoly. […] Výsledkem je růst trestné činnosti, rozvrácené rodiny, rodiče neplnící své povinnosti vůči dětem, sousedé, kteří spolu nemluví, a nezájem občanů o účast na správě věcí veřejných…

Ano, vypjatý a tudíž nesmyslný individualismus je nejspíše tím viníkem!

Jsem přesvědčen, že to je správná diagnoza, která se nejvíce blíží skutečnosti. „Neexistuje nic takového jako společnost. Existují jenom jednotliví muži a ženy.“ Autorem byla Margaret Thatcher a snaživě opakoval V.K. Společnost je socialistický výmysl. Není divu, že nás neoliberální koncept svobody přivedl k rozkladu. Protože se těžko vládne s jedinci, kteří necítí závazky vůči těm, jimž mají vládnout, ani se necítí být vázáni nějakým vyšším zájmem, kvůli němuž by omezili své nároky a požadavky. Říká se, že jsme my, postkomunistické země, od kapitalismu rychle převzaly všechny jeho nectnosti, ale nikoli jeho pozitivní stránky. Neprošli jsme procesem postupného budování státu směřujícího k právnímu státu. Z „reálného socialismu“ místo právního státu známe jen vládu ideologie.

Karel Dolejší, dříve než se stal broukem Pytlíkem, vypsal hezký postřeh. Cituji:

Za domem, v němž jsem přihlášen k trvalému pobytu, leží okurkové pole. Jakmile úroda dozraje, přijedou ukrajinské dělnice. Ženy ve všední den stejně jako o víkendu celé hodiny leží na rameni „okurkového kombajnu“ těsně nad řádkou a nepřetržitě sbírají zelený poklad. O pauze utíkají do sousední vsi nakoupit hranaté krabice s polárkovými dorty a dvoulitrové lahve s limonádou. Potřebu konají ve křoví a pokud prší, snaží se vtěsnat pod těch pár stromů, které Povodí Moravy dosud nepokácelo. Zaměstnavatel nezajišťuje absolutně nic, s výjimkou cesty vlečkou mezi polem a ubytovnou, kam si jezdí mafie pro výpalné.

Jsou to napomádovaní hoši s chladnýma očima, v jejichž Lexu nebo Alfě Romeo hlasitě vlastenecky vyřvává nějaký klon Vladimíra Vysockého. Daří se jim evidentně dobře a nevyhlížejí nikterak nervózně.

To je realita českého kapitalismu, který funguje podle pevných pravidel. Asi ano: mafie zcela otevřeně odírá zbídačené Ukrajinky, aniž by se jí v tom někdo snažil zabránit. A proč by také měl, že – vždyť ty sedřené ženy na poli si samy vybraly, věděly přece, do čeho jdou. Mohly se přece nechat obrat mafií doma, ale z podstatně nižšího příjmového základu. Takže je vlastně vše v pořádku, ne?

Na rozdíl od zmíněných Ukrajinek jsme se já opravdu v 90. letech mohl do značné míry svobodně rozhodnout, čemu se budu věnovat. Při pohledu zpět musím ale říci, že naše generace byla patrně poslední, která měla poměrně rovné startovní podmínky a navíc spoustu příležitostí. Dnes však již například náklady na vysokoškolské vzdělání, ve srovnání s 90. lety (o 80. nemluvě), astronomicky vzrostly – často souběžně s poklesem kvality produktu, která je výsledkem zvyšování počtu studentů nade všechny přirozené meze. Tato situace činí vysokoškolský diplom pro některé sociální kategorie v podstatě nedosažitelným. A kdo nemá vzdělání, postrádá důležitý předpoklad k nalezení dobrého místa, pravděpodobně nebude schopen toto vzdělání dopřát svým dětem atd.

Vyznavači teorie svobodné volby samozřejmě budou tvrdit, že přece existuje možnost podstoupit jisté oběti a že jedna generace se může uskrovnit, aby té další umožnila vystoupit z bludného kruhu reprodukce chudoby. Taková námitka má ovšem jednu chybu: počítá s mezigenerační solidaritou, jejíž plody ještě naše generace bezostyšně sklízela (ta fráze o studiu „za dělnické peníze“ nebyla zase tak vylhaná), ale kterou nyní někteří mí vrstevníci napadají jako „komunistický přežitek“. Ti se pak tváří, že vše, čeho dosáhli, je výhradně jejich vlastní zásluha. Pak si budou ovšem muset stejně absolutním způsobem přičítat i odpovědnost za své neúspěchy. Z logiky extrémního individualismu není úniku a zničí-li vám auto rozlícený dav nebo živelní pohroma, měl byste se důsledně tázat, čím jste to přivolal.

Za onoho V.K. platilo:

„Nepromarni žádnou příležitost využít lidi mimo svou nejužší rodinu dřív, než oni využijí tebe!“

– to byla „zlatá“ devadesátá léta. Po roce 1989 jsme podcenili rychlost a energii, s níž se pod heslem „standardizace politického systému” rozběhl u nás proces normalizace, na jehož konci pak definice naší demokracie splynula s obhajobou existujících struktur, aparátů a zájmových koalic. Demokracie se změnila v obranu existujících struktur, a jediným jejím legitimním cílem byla integrace do makrostruktur jako je NATO či EU. Jakoby pouhá integrace do existujících struktur mohla vyřešit problémy vyvolané rozpadem důvodů, kvůli kterým ty struktury vznikly.

Poslanec Marek Benda zdůvodnil nedávno svůj odpor proti zavedení referenda do naší demokracie obavou z toho, že se parlament stane hříčkou menšin, které by mohli ohrozit stabilitu systému. Ivan Hoffman – ano, ten komentátor – řekl 4. února 1999 ve svém komentáři v českém rozhlase, že Karlu IV. by se velmi zamlouvalo členství v NATO a podporoval by církev, kdyby viděl duchovní prázdno mas. Velmi to připomíná Haškovy volební projevy o Kolumbovi, vyzývajícím k objevení Ameriky pilnou každodenní prací. Bohužel to bylo míněno vážně. Fakt, že takováto ospravedlnění struktur vyvolává tak málo zásadního odporu v české veřejnosti ukazuje, jak rychle se takové, v podstatě normalizační vědomí, stalo v našem veřejném prostoru normou. Ovzduším, ve kterém se daří egoismu prezentovanému jako neoliberální individualismus. Opravdu si nemyslím, že feminismus nebo sebeprezentace čtyřprocentní menšiny jsou příčinou rozpadu společnosti. Považuji je za stejný následek, za souřadný děj s rozpadem rodiny. A musím ještě dodat, že ten kdo považuje náš sociální systém za neúměrně štědrý, nikdy na něm asi nebyl závislý. Sytý hladovému…

Tak co teď s tím?

Jestliže se společnost a rodina rozpadá zákonitě – jak to napravit? Nebyl by to V.K., aby neporadil (14.4.2016 na VŠFS) – zastavit rozvrat rodiny a obnovit tradiční vazby mezi mužem a ženou!

A je to! Co je snazší? Co to je – tradiční vazba mezi mužem a ženou? Myslí-li patriarchální rodinu, tak Poslední mohykán byl film z roku 1947 a Poslední muž (s Hugo Haasem) dokonce z roku 1937. Nevím jestli se dá jít proti proudu času, ale dost silně o tom pochybuji. Do stejné řeky dvakrát nevstoupíš. Jde-li o ten návrat za každou cenu, tak potom zbývá už jenom jedna cesta a to konvertovat k islámu, který udržuje a protože se nemění, tak také udrží, středověkou patriarchální velkorodinu (kdysi jsme ji měli také, viz – zádruha). Dokonce tak vyřeší i problém školky. Najde se však dost lidí, jimž cena za stabilní velkorodinu – ta podřízenost Bohu – připadá příliš krutá. Nebylo by tedy možné spíše zastavit ten trend k individualismu až do morku kostí? Vrátit se k rovnosti a solidaritě, bez kterých svoboda není? Nebylo by lepší přestat hlásat ty pitomosti o individuální svobodě nedílně spjaté s odpovědností? Kterými se myslí to, že zákaz spát pod mosty, žebrat na ulicích a krást chleba platí stejně pro chudé, jako pro bohaté. Vždyť o svobodě nelze mluvit tam, kde je nerealizovatelná!

Řeči o svobodě a minimálním státu jsou požadavkem pouze a jenom pro svobodu hokynářů nás brát na hůl a požadavkem, aby stát byl JEJICH servisní službou s povinností zajišťovat pořádek a garantovat podmínky podnikání. Už J. Hašek říkával, že nejspokojenější lidé jsou právě ti, kterým násilím nebyla vnucena vzdělanost. Opravdu nemusíme nic vědět, nemusíme nic dělat a nemusíme nic mít. Ale, je užitečné vědět, že oheň pálí a že když zaprší, tak je hlína mokrá…Evropa si do svého štítu kdysi vetkla: Rovnost, volnost, bratrství.

Jako vždy, máme svobodu výběru: Smířit se se vznikem skupinové rodiny a tedy zavést matrilinearitu (jméno a rod po matce), volit KDU-ČSL (případně TOP09), konvertovat k islámu nebo vsadit na ty tři staré Evropské hodnoty.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.