Jak prohrát kulturní válku


napsal  Nerevar

„Drážďanský muftí Albert ibn Helebrandt zveřejnil ve své fatvě stanovisko ke spontánnímu vyjádření nesouhlasu s veřejným vystavováním neislámských symbolů, k němuž došlo na mnoha místech Středoevropského chalífátu. Jednalo se zejména o živelné odstraňování zvrhlých „výtvarných děl“, například v těsném okolí pražského Karlova mostu nebo na Královéhradecku. Ibn Helebrandt potvrdil, že odstranění dokladů staletí trvajícího úpadku probíhá v souladu s islámským právem. Pozůstatky „sochařských artefaktů“ již byly z velké části odstraněny z ulic, vyzývavé vitráže mají z Velké hradčanské mešity do konce týdne zmizet úplně. Nechutné fresky v takzvané „Svatováclavské kapli“ byly narychlo překryty několika vrstvami neutrálního latexu. Naši občané se už dále nemusí ptát, proč se naše děti musí denně dívat na něco tak hanebného.“

Věřím, že podobná zpráva by mnoho lidí potěšila. Nepochybně by sem patřilo hořké a trochu posměšné zadostiučinění jako „vždyť jsem to přece dávno říkal“. Lidí, kteří by včas rozpoznali směr větru a osvojili by si ten správný postoj, by bylo víc. Na základě zkušeností bych řekl, že  mnohem víc. Ale naprosté většině by to bylo nejspíš jedno. Nějaké barokní sochy? Ošklivé, stovky let staré malby někde stranou dění? Koho to zajímá? Nemnozí se možná ještě zlomyslně ušklíbnou že „konečně dostali ty své restituce“.  Oni.

K napsání této úvahy mne inspiroval projev přednesený před mnoha lety, někde na opačné straně světa. Na svém úžasném a v každém případě svobodném blogu jej tenkrát vystavilo jisté nejmenované ale neomylné guru (nešlo a nejde o žádnou náboženskou sektu, ale dotyčné guru je polštářovými psíky kapitalismu už řadu let prezentováno jako arbitr s patentem na pravdu), v českém překladu a s odkazem na zdroj. Jak se blog postupně nezávisle stěhoval, až se stal úplně tím nejnezávislejším a nejsvobodnějším, zmizel z něho nejen český překlad oné přednášky, ale i jakákoli zmínka o ní.

Originál textu se kupodivu dochoval na http://www.americanrhetoric.com/speeches/charltonhestonculturalwar.htm

Podařilo se mi vypátrat i znění českého překladu: http://galenius.blacksuns.net/heston.htm. (Za provedení se omlouvám, ale čitelnost je převážně zachována.)
Nebo zde: http://mudd.wz.cz/2003-09_161151.html

Vlkův vstup -článek je dnes  druhým článkem Kosy, abyste nemuseli hledat! Je to senzační text!

Dočetli jste? Líbilo? Nelíbilo? Když jsem to před lety četl poprvé, nemohl jsem odhlédnout od toho, kdo, kde a kdy to publikoval. Publikovalo to Veliké guru (dodnes mu nemohu přijít na jméno; o tom ale někdy jindy) na tom nejsvobodnějším webu u nás. V době, kdy námitka toho  nesprávného člověka k (ne)dodržování základních pravidel slušnosti byla těmi  správnými lidmi vyložena jako útok na svobodu nás všech, bolševismus, návrat totality a nevím co ještě. Většina z nás tehdy patřila k těm  nesprávným. Někteří z nás stále ještě nechápali, že mohou tak nejvýše být zticha, že fronta na pracáku není papírový čert dobrý leda tak ke strašení  těch druhých. Nové panstvo si stále ještě nebylo jisto, kam až může zajít, co mu ještě projde. Uplynul poměrně krátký čas od doby, kdy naše města dekoroval zmatený chlápek v barvách (černé na bílé) vyvedený panem Jiránkem, který se snad sám sebe ptal, zda „doleva nebo s Klausem“. Po tak úspěšných „balíčcích“, pamatujete? Někteří z nás jen zírali v němém údivu, zatímco se nové panstvo činilo ze všech sil. Takže se mi ta přednáška nelíbila. Její zveřejnění bylo jen dalším vzkazem vítězů, že odteď tu bude jen po jejich, a že jim můžeme děkovat, když ještě nepřitvrdí.

Ale už v době svého zveřejnění se tomu textu nedala upřít jistá inspirativní síla. Ačkoli je natolik nasáklý americkým patosem, že by se nám, cynikům mohlo udělat nevolno. I když plná ústa svobody měli (a mají) zejména ti, kdo nás o ni připravují. Aktivity a úsilí americké NRA (a proti-aktivity též) jsem vnímal a dodnes je vnímám jen jako jeden ze zástupných problémů; čím větší povyk tím více klidu na práci pro ty  správné lidi. (Jen na okraj: Co Michael Moore udělal právě Charltonu Hestonovi při svém – jinak legitimním – úsilí dosáhnout omezení prodeje smrtících hraček, to bylo opravdu hnusné.)

Jak šel čas, ten text se mi líbil víc a víc. Hlavně ta část doporučující opakovaně a neustále zatápět zvoleným zastupitelům, kteří zastupují kdovíkoho jiného, jen ne nás. A neposlouchat. Ale i jiné věci stojí za zamyšlení. Například to to vytrvalé ubíjení naší sebeúcty. Snad každý rok nám televize opakovaně předkládá spektakulární podívanou ve filmech Otakara Vávry, Husitskou trilogii zvláště. Křesťanství je tam fuj, katolictví je fujtajbl. Že na něm stojí dějiny našeho národa? Národ přece úpěl, tři sta let jsme nemohli ani vydechnout. A když to nestačí, přidá se Kladivo na čarodějnice. A můžeme zasvěceně diskutovat, zda ta organizace, kde pedofil, bohužel není absolutní výjimkou,  poslala na hranici jen desítky nebo rovnou desítky stovek tisíc nevinných obětí. O jeden důvod k sebeúctě méně. Americká Hra o trůny, to je ta správná podívaná.

Přiznejte se, kdo tu nikdo nepotkal nikoho, kdo se radoval, že mu banka dala hypotéku? Nebo alespoň pořádný úvěr? S výhodnou sazbou, která zůstane prvního půl roku  zaručeně stejná? Když odporní socani (s démonickým „Jyrkou“ v čele) málem přivedli republiku na buben, nemusel nám táta všech poctivých pracujících a podnikajících – Miroslav Kalousek snad osobně vysvětlovat, že dluhy jsou špatné? Jak pro koho. Těm, co v podmínkách inflace nemají šanci našetřit, zbývá jen pořádná sekera. A nevyčnívat z řady, nedělat vlny a hezky poslouchat v naději, že sekeru vyplatíte dřív, než dojde řada i na vás. Pak můžete zkusit třeba na pár měsíců onemocnět, sebeúctě to ohromně prospívá. Ale i jen dlouhodobě vynucovaná poslušnost s vaší sebeúctou dokáže učiněné divy.

A neustálé připomínání naší méněcennosti. Jsme přece potomci bělochů a Evropanů k tomu! Pokud se našim předkům snad někdy podařilo něco dobrého, bylo to jen na úkor nelítostně odíraného okolního světa – fuj! Před pár sty léty to tu byl samý křesťan – fuj, fuj! A katolík k tomu – třikrát fuj! A ještě k tomu člověk – rakovina Země, miliardy fujtajxlů! Dědictví otců? Že se nestydíme!

Otce nahrazují  tatínci. S trvale provinilým, trochu přitroublým výrazem, jako kdyby se za každou cenu snažili přesvědčit své okolí, že oni opravdu, ale opravdu svou manželku denně nemlátí ani obden neznásilňují svou dceru, že je strašně mrzí ten neodpustitelný hřích zakódovaný v tom jejich falokratickém chromozómu Y. A matky přece sotva klopýtají pod denně rostoucí horou úkolů, které  se přece samy neudělají a  se kterými jim nikdo nepomůže. A nakonec jim ta  prasátečka upírají lidskou důstojnost, když je redukují na pouhé objekty. Sexuální.

Že to tak není? Ale tyto (a mnohé jiné) věci jsou Čechům připisovány už léta. Když kdysi Tálibové definitivně ovládli Afghánistán, v některých tiskovinách jsem zaznamenal útržky zpráv o nařízení zakazujícímu ženám chodit do školy. Hlavní obsah sdělení se týkal definitivního opuštění komunistického dědictví. Vzpomene si někdo na ten článek? Volný pád do středověku měl být ten žádoucí návrat k normálu. A občas nějaký ten hoax, někdy prokazatelně vyvrácený, jindy potvrzený. Jak se tu nebo tam ustupuje od staletých (většinou křesťanských – fujtajfl!) tradic, prý abychom tím neponižovali jinověrce nebo bezvěrce. Nebo hrdé nositele menšinových sexuálních preferencí. A v podtextu opět ten výsměšný tón.

Tomuto všemu je dlouhodobě vystavena sebeúcta každého z nás a nejsou to žádné invazní síly, co nás tak deptá. Jsou to jedni z nás, kdo nám neustále potřebuje připomínat naši méněcennost a podřadnost. Od ministrů ohýbajících se před zahraničními investory, když přijímají jejich požadavky, až k nějaké obskurní neziskovce, která se s hlasitým křikem dobývá do dveří dávno otevřených dokořán. Léta žijeme v tom, že nás okolní svět musí považovat za idioty nebo rovnou za nějaké podlidi. Ty mladší z našich dětí v takové atmosféře prožily celý svůj dosavadní život. A my jsme s tím nedokázali nic udělat.

Poslední náhražku ztracené sebeúcty nacházíme v ritualizovaném sportu. Čas od času se na automobilech objeví praporky v našich národních barvách na znamení sounáležitosti. Kdo neskáče, není Čech-hop! Hop! Hop! Hop!

Souběžně s tím jsme občas informováni o řádění islamistů. Jsou to opravdu nebezpečná zvířata. Například: kolik Francouzů přišlo v uplynulém roce o život rukama teroristů? A kolik při dopravních nehodách? Ne, beru otázku zpět, to jsem opravdu přehnal. Omlouvám se. Občas islamisté někoho zajmou. A zabijí ho. Polštářoví psíci kapitalismu říkají, že islamisté oběť „sťali“, ale na neoficiálních kanálech leze vidět, že ono „stětí“ ve skutečnosti obnáší pižlání hlavy zaživa za sborového skandování, že „Bůh je veliký“.

Celá léta nám opakují, že jsme málem ten nejhorší odpad v celém přilehlém vesmíru. A najednou jsou tu- ekonomičtí migranti Jsou jich přece desítky, stovky miliónů, nemáme proti nim tu nejmenší šanci. Nezbývá jiná možnost, než začít zděšeně pištět, že nás „bruselští byrokrati“ v čele s „Makrelou“ chtějí obětovat, protože  oni vůbec nechápou, jak strašné invazi budeme čelit.

Skutečnými původci téhle katastrofy jsou ale „sluníčkáři“, „vítači“ nebo „pravdoláskaři“. Co na tom, že původní významy těchto neologismů jsou jeden od druhého poněkud odlišné. To oni jsou ti skuteční viníci. Ty špičky, které nás celá léta napomínají a vnucují nám liberální pseudohodnoty, ty se včas někam zdekují. Jde ale o ty ostatní. O ty, kteří jsou opravdu motivováni vůlí pomoci lidem u konce sil. Ti se nikdy zdekovat nestihnou. V nejlepším případě pár lidí dostane po hubě, vláda vydá nějaká bezzubá prohlášení, vymění nějaké ministry, možná policejního prezidenta, a jednoho rána se probudíme do nového lepšího světa.

Kdyby chtěli lynčovat Miroslava Kalouska, asi bych se měl pokusit tomu zabránit, kdybych se náhodou vyskytl poblíž. Ale myslím, že k tomu nedojde. Až se skoncuje s „pravdou a láskou“, Miroslava Kalouska postaví do čela. On nás povede.

Když si opravdu nechceme vážit sami sebe, nic jiného si nezasloužíme. Dobře nám tak.

Vlkův dodatek:

Musím přiznat  dvě  věci:

1- udělal jsem něco, co dělám jen naprosto výjimečně  a Nerevarovi jsem do textu asi třikrát sáhl a cosi vypustil. Prostě  těch pár  slov bylo pro mne za hranou. Nikoli formálně, použitím tzv. společensky nevhodných slov, nýbrž obsahově. Vyhodil jsem asi 3 věty, abych mohl zachovat pro Kosu  článek, za který jsem Neverarovi vděčen

2- vděčen proto, že  mne upozornil na skvělý text  Charletona Hestona, který přednesl  Fóru Harvardské školy práva 16. února 1999!  Absolutní nářez. Ve všech směrech!  Heston, jakkoli ho mám osobně v galerii filmových velikánů  už dávno, u mne stoupl do nadoblačných výšin.  Pojmenoval problém. Možná , že namítnete  – americký problém. Jenže on se mezi tím, za těch 17 let , stal problémem celosvětovým!!! Tedy  světa  našeho civilizačního okruhu….

Tohle  podle je největší Hestonova role! Větší než kterákoli z jeho filmů. včetně  Velké země. Vlastně – nikoli role  – postoj velkého muže.Opravdového muže.

A proto jsem se  rozhodl tu Hestonovu  řeč přetisknout a vydat dnes jako samostatný článek.

 

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.