Co je to vlastně ta svoboda a demokracie?


napsal Leo K.

Slyším-li slovo svoboda, vynoří se problém. Čí svoboda? Co všechno obnáší a jaké jsou její dopady na okolí? Vzpomenu si na školu. Napřed jsme se doma učili chodit a mluvit, později ve škole sedět a mlčet. Tak nevím, jestli se z toho dá svoboda nějak vydolovat. Když jsem se rozhodoval jak dál a nelíbily se mi nabízené možnosti, tak jsem utekl z domova. Byl jsem svobodný? Nebo to byl alespoň projev touhy po svobodě? Je projevem svobody, když ústecká aktivistka Jana Yngland Hrušková v pořadu „Máte slovo“ tvrdí, že v Německu mají migranti na svědomí 200 znásilnění denně. A na otázku zda může své tvrzení nějak odzdrojovat řekne: „Ňuňuňuňuňu, podívejte se na něho, mladej. Odkudpak přišel. Odkudpak si myslíte, že já to vím? Ze zdrojů. Normálních zdrojů, které když budete mít známé v Německu, tak se to dozvíte.“

Nevím jak čtenářům, ale mě připadalo, že si svobodu popletla s neomaleností. Pro dnešní stav společnosti platí, že slovem svoboda šermují hlavně politici. Typické užívání slova svoboda najdeme v programech politických stran a dalších příživnických institucí.

Například „…za nejcennější hodnoty, které chceme podporovat a rozvíjet, považujeme svobodu jednotlivce, svobodnou vůli člověka, jeho schopnost odpovědně se rozhodovat a volit lepší variantu z více možných, lidskou kreativitu a iniciativu. Respekt ke svobodě znamená respekt k tradičním hodnotám, toleranci etnickou i náboženskou…

To jsou slova lesklá jak broušené diamanty. Ještě tak vědět, co je za nimi.

Přitom tahle obehraná mantra (nic jiného než mantra to opravdu není) svobodného občana se svobodnou vůlí jednat je, v porovnání s reálnými konstelacemi společností nejen iluzorní, ale také falešná svým skrývaným egoismem. Typickým projevem falše téhle zhoubné ideologie je například tvrzení: „Je stěžejní trvat na ochraně vlastnických práv coby základu všech našich svobod. Všechna naše práva a svobody lze vlastně převést na práva vlastnická“(Roman Joch).

Opravdu si nedovedu ani představit, že dnes ještě někdo věří, že… žijeme ve společnosti, kde každý člověk je svobodným individuem, který disponuje svobodnou vůlí a záleží tedy jen na něm, jak se svým životem v kapitalismu naloží. Když bude poctivě studovat a poté poctivě pracovat, pak dosáhne zlatého snu hojnosti. Každý má tedy stejnou šanci se svým vlastním úsilím v kapitalismu obohatit. Každý má šanci být bohatý a mít tedy i moc. Každý má šanci být úspěšným podnikatelem a zvyšovat tak objem svého soukromého vlastnictví. Stačí jen chtít. To, že se z některých lidí stávají úspěšní podnikatelé a z jiných „jen“ jejich zaměstnanci, je dáno pouze tím, že ti první jsou a byli schopnější, pracovitější a inteligentnější co se pochopení logiky fungování kapitalismu týče. Zaměstnanci by za takové lidi měli být rádi, protože jen díky nim mají práci… A to bylo v začátkem devadesátých let dennodenně v televizi, dokonce i ve formě písničky.

Osobní svobody člověka nejsou ničím jiným než záměrně zamlženým ideologickým přáním – jsou obhajobou stávajícího sociálního řádu a statu quo jako něčeho „přirozeného“ a tedy i pokusem obhajovat strukturální nerovnosti, proti kterým se – většinou marně – snaží ve svém každodenním životě bojovat stovky miliónů až miliardy lidí po celém světě. Svou představou lidských práv zastánci neoliberalismu vlastně říkají, že strukturální nerovnosti jsou „přirozeně dané“, tedy správné, a proto neměnné. Liberální vize lidských práv je totiž udržitelná pouze ve společnosti rovných jedinců – tedy ve společnosti bez strukturálních překážek.

V této situaci očekávat, že různé think tanky sponzorované mimo jiné také i americkými penězi, nebudou lobovat za politiku USA v jejich tažení za globální hegemonií je politický naivismus. Nikým nevolené a nikomu se nezodpovídající instituce pod falešnou maskou demokratických svobod a také za cizí peníze, rozvracejí právě tu demokracii a ty svobody.

Noam Chomsky si ve svých přednáškách všímá skutečnosti, že právě liberální ideologie lidských práv spolu s americkou představou demokracie jsou hlavními nástroji na globalizaci kapitalismu po světě a rovněž tedy nástroji USA k jejich tažení za globální hegemonií. Asi nás nepřekvapí, že k šíření kapitalismu po světě slouží právě ta vychvalovaná liberální ideologie lidských práv. Ponechme stranou všechny paradoxy s tím spojené jako je prosazování lidských práv vojenskou silou, zavádění demokracie nedemokratickými prostředky atp. a podívejme se pouze na typický trh pro neoliberální kapitalismus. „Ideálně“ jej tvoří země s velkým počtem obyvatel, společnosti obrovských sociálních rozdílů, společnosti se slabou přítomností střední třídy, společnosti, kde hrstka mocných vlastní většinu bohatství země a drtivou většinu obyvatel tvoří lidé žijící na sociálním dně, v často extrémní chudobě. Příkladem takové země může být např. Mexiko, jižní soused USA. Velký počet lidí na sociálním dně dokáže pohodlně sponzorovat to proslavené 1 % těch majetných. Koncept svobody a přiměřené odpovědnosti se na těchto skutečnostech rozpadá a ukazuje svou vyprázdněnou podstatu. Slova, slova, slova. Slovo svoboda je štítem bez výplně. Dobře to odhaluje ono biblické „po ovoci poznáte je…“

Pojmu svobody, jako možnosti volby, omezené pouze mravním řádem, daleko lépe porozumíme, když vágní termín „svoboda jednotlivce“ nahradíme hlavními složkami této svobody; politickou, ekonomickou a sociální. Politická svoboda souvisí s možností prosazovat ve společnosti své názory, ekonomická svoboda souvisí s možností realizovat své ekonomické zájmy a sociální svoboda znamená možnost jedince ovlivnit své sociální postavení. Svoboda v tomto pojetí spočívá v participaci a obsahuje všechny tři složky v rovnováze.

Pro společnost je lidská svoboda přínosná, pokud se člověk angažuje v politickém životě a je tedy vědomě občanem. Trapný pokus o bonmot, kterým je oblíbené rčení: „Svoboda mé pěsti končí na špičce Tvého nosu“ je samozřejmě naprostým popřením hlavní zásady, že člověk, který udělá, co ho právě napadne, svobodný vůbec není, nýbrž je jenom otrokem svých choutek. Čili nad svobodou ční jakýsi mravní řád. Také se politikům občas vymstí, když zamění sociální svobodu za sexuální.

Skutečně ale platí, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda jiného. Podobně je to s těmito třemi složkami svobody ve společnosti. V okamžiku kdy je prosazována jedna složka svobody příliš na úkor složky jiné, rodí se NEsvoboda. Tři složky svobody tvoří něco podobného acidobázické rovnováze organismu. Jakmile se poruší dynamická rovnováha kyselého a zásaditého prostředí v organismu více než dokážou zpětnovazební mechanismy upravit, organismus umírá. Liberálové ze školy F. A, Hayeka si vybírají z této jednoty jako třešničku na dortu pouze ekonomickou svobodu podnikatele. Který volí své cíle a shromažduje své prostředky a připravuje svému okolí ráj na zemi, aby se pak podivil, že praxe se s humanistickými ideály rozchází. Pokus učinit ekonomickou svobodu jedince přijatelnou pro všechny tím, že proti sobě postavíte dvojí chování, chování jednotlivce, který poslouchá přesný a konkrétní příkaz (tedy je donucován), a jednotlivce, který si zachovává iniciativu. Takový pokus není důstojný dospělého člena rodu homo sapiens sapiens. Nutně selže.

V rodinném podnikání je to jinak. Princip participace popírá přesvědčení, že svoboda jednoho vyvolává automaticky závislost druhého – podnikatel přijímá a propouští zaměstnance, organizuje výrobní prostředky, stanoví plán výroby – toto navyklé schéma, kdy svoboda znamená rozkazováni jedněch a poslušnost druhých, se zcela mění tehdy, je-li podnikatel a zaměstnanec stejnou osobou. Problém, aby to fungovalo i v rozšířeném zaměstnaneckém modelu ve skutečnosti neexistuje. Tomu důvodu, který se velkoryse přehlíží, se trefně říká hrabivost. Velcí podnikatelé si toho byli vědomí a proto přinejmenším podporovali alespoň iluzi participace. Vzpomeňte na Baťovy „spolupracovníky!“ Vytváření dojmu bezpodmínečné závislosti zaměstnanců na zaměstnavateli je flagrantním porušením ekonomické a sociální složky svobody zaměstnance. Jinak řečeno, neexistuje-li rovnováha mezi třemi složkami svobody, můžeme mluvit o svobodě jenom s úctou, která se prokazuje nebožtíkům.

Politická složka svobody, jak je dnes u nás prezentována, je vlastně propagandou omezené demokracie. Jde o jakýsi demokratický totalitarismus. Jediným v současnosti přípustným způsobem jak ovlivňovat správu obce jsou volby, které ale vůbec nejsou obecnou mocí danou mase lidí. Jsou připraveným a docela dost osekaným řešením pro tlumení revolučních nálad (například řecké volby po odstoupení Janise Varufakise). Jsou přijaty jako represivní nástroj pod podmínkou, že výsledek bude do jisté míry předpřipravený. Jsou státním postupem v souladu s domněnkou shody názorů, který je omezený nejen ve formě, ale i v obsahu, a jehož parametry jsou neobyčejně přesné. Dnes například není možné volit tak, aby vznikl lidový projev, který by se dotkl logiky trhu – a každý to ví.

Svoboda ovlivňovat veřejnost ve věci správy státu je omezená na předpoklad, že to, co z ní vzejde, nebude odporovat velmi úzce specifikovaným normám (Dienstbierův návrh lidového hlasování). Kromě toho tady vyvstává otázka, zda se dají volby založené na politickém marketingu, a tedy předkládání zkreslených informací voličům (Nečasova síťovka), ještě považovat za „svobodné.“ Svobodně se člověk dokáže rozhodnout zejména tehdy, má-li k dispozici pravdivé informace a funkční alternativy. Organizace voleb je dobře vypracovaným kontrarevolučním postupem. Nemám teď na mysli volební systém týkající se běžného fungování státu, ale možnost zorganizovat volby ve chvíli, kdy je systém nejistý. Nazývat proto současný politický systém demokracií je absurdní – demokracie znamená vládu lidu, tedy jeho maximální účast na politických rozhodnutích. Tato účast je dnes tak extrémně nízká, že se nacházíme tváří v tvář jakési zmršené oligarchii.

Dialektický vztah mezi jakýmkoliv hnutím, které chce změnit nějaký zásadní parametr a taktickou schopností, která předstírá, že ho překlápí do volebního systému, má dlouhou historii. Co se stalo po bouřích lidového odporu kdekoliv na světě? Většinou jim byly slíbeny volby. Protestní hnutí ale nebylo dostatečně silné a ukotvené, aby ve volbách uspělo nebo aby alespoň zabránilo konání voleb. Ve skutečnosti se mělo usadit ve svém vlastním čase a nenechat se přerušit postupem nevycházejícím z jeho uspořádání. Protože protestující budou vždy jen menšinou společnosti a myšlenka většiny zruší to, co vznikalo z daného hnutí. Volby nejsou pořádané lidem, mohou se totiž uskutečnit pouze za podmínky, že si stát zachoval moc. Pokud by revolucionáři mohli zasahovat do jejich přípravy, staly by se jistě součástí protestního hnutí. Hledáte-li příklad, vzpomeňte si na Syrizu či Podemos!

Komentátoři protestů většinou vychováváni Evropskou tradicí, pokládají za logické vyústění volby. Pomocí voleb se má despotický stát proměnit ve stát právní (!!!) Málokdy pak existuje spokojenost s výsledky. Volby si přejeme, pouze pokud zvítězí naše, tedy dobrá většina. Je možné litovat, že byly zorganizovány volby v danou chvíli, ale nelze žádat dopředu známé výsledky. Právě kontrarevoluční síly toužily po volbách. Lidové hnutí je nechtělo, jelikož ho pouze rozdrobily, a „demokraté“ také ne, jelikož jediní politicky zavedení lidé pocházejí z minulého režimu.

Formující zpravodajská media takto pracují s třemi body: Volby jsou nezbytně nutné. Je třeba, aby lidé volili tak, jak mají. A pokud nevolí tak, jak mají, snad aby volby raději nebyly.

Poslední bod vyvrací první pomocí druhého. Ostatně, když bylo vyhlášeno referendum o evropské ústavě, mediální svět byl pro, zatímco lidé volili proti (Francie, Irsko) – dělalo se, jako by se nic nestalo. V Egyptě také špatně volili (Muslimské bratrstvo) – je třeba přejít k bodu tři.

A co teprve referendum v Řecku! Proti Řekům byla namířena pod pohrůžkou ratingu CCC nevídaně hrubá opatření týkající se platů, důchodů atd… A tu Alexis Tsipras ze spletitých důvodů vyhlásí referendum. A co vidíme? Demokraty, kteří zuří vzteky – taková urážka!

Politika sestává ze tří částí: lid, jeho kolektivní instituce jako odbory, politická hnutí a partaje a mocenské orgány státu, k nimž je třeba připočítat nevolené ekonomické orgány a rovněž nevolené lobující organizace (NGO; nebylo by dobře vědět za koho lobují?). Politika spočívá ve sledování daných cílů skloubením těchto tří prvků. Konstitutivní tendence lidu jsou vyjádřeny různými organizacemi, z nichž strany jsou ty, které se prezentují jako schopné podílet se na státní moci.

V současném světě se nacházejí dvě hlavní politické roviny: reformní a konzervativní. Existují vlastně čtyři, když přičteme revoluční (Antifa, anarchisté) a fašistickou (u nás vysloveně fašistická strana neexistuje, pouze lze vystopovat fašistické tendence), které však nejsou součástí přijatého konsensu. Jejich koncepce se týká zásadní změny státu jako celku, a ne jeho možné ústavní varianty. Reformní a konzervativní směry naopak uznávají, že jejich konflikt může zůstat v rámci sdílených ústavních hranic.

Všechny směry bez rozdílu se shodnou na tom, že je třeba reprezentovat kolektivní zájmy lidu. Politici vždy tvrdí, že jim záleží na lidech. Ne že by to byla Bůhví jaká přednost. Blechám také záleží na psech. A tato reprezentace má podobu politických stran. V rámci volební propagandy strany předstírají, že zastupují většinový zájem (ve skutečnosti jde jen o zájmy nějaké úzké skupiny, která stranu finančně podporuje). Tak se tato hra dostává do dialektických protikladů, kde se překrývá obecné s partikulárním, říká Alain Badiou.

Parlamentarismus je moderní formou myšlenky reprezentace. Zapomeneme-li na to, že u nás vláda (moc exekutivní) má současně moc zákonodárnou (vláda je tvořena většinou v parlamentu a většina členů vlády je současně poslancem) a že tedy u nás neexistuje důsledná dělba moci jako nezbytná součást demokratického uspořádání; můžeme s quasimodovským šklebem prohlásit, že náš režim je parlamentní a uspořádáním je demokracií. Ale i když jsme tak stateční, že to vyslovíme, stejně to bolí a už vůbec nepotřebujeme zdůvodnění otázky proč je parlament za žvanírnu. Ve starověkém Řecku se vláda volila losem. Možná, že to nebyl zas tak špatný nápad.

Hlavní myšlenka parlamentarismu spočívá v organizaci zastoupení všech částí společnosti pomocí volebního systému. Pokud se sdružení zastupující lid chce stát stranou a podílet se na moci, musí definovat skupinu, kterou zastupuje, být součástí předepsaného konsensu a ručit za to, že neudělá nic nového. Cílem je, aby následnictví politických reprezentací nevedlo k občanské válce – což je dobrý argument ve prospěch parlamentarismu. Jde o organizaci souhlasného stanoviska reformních a konzervativních sil, který vylučuje ze hry extrémní, tedy revoluční a fašistické síly. K tomu je třeba společného třetího bodu – a tím je zde kapitalismus a společenská organizace. Za politickou krizi pak média označují stav, kdy dvě hlavní síly (tedy kapitalismus a parlamentarismus) splývají. Kdy stát zastupuje globální zájmy vlády kapitálu (teď v USA).

Politický život parlamentarismu je složitý, jelikož v něm politická reprezentace kolísá mezi stejností a rozdílností. Obě hlavní strany musí zastupovat to samé a přitom vyvolávat dojem, že jim jde o něco jiného. V parlamentarismu je politika plně podřízena státu, který představuje konsensus umožňující její samotný vznik. Parlamentarismus je uspořádáním předepisujícím kontinuitu a vylučujícím možnost radikální změny. Je imaginární politikou, fikcí, teatralizací politického života.

V současnosti prožíváme pokus o nadvládu ekonomické složky. Její přílišná expanze probíhá na úkor složky sociální a samozřejmě i politické. I zde vzniká ve společnosti nesvoboda. Tato poslední forma totality je nepřiznaná, popíraná, o to však je nebezpečnější. Expanzi ekonomické složky svobody prosazuje ideologie nazývaná neoliberalismus. Neoliberalismus staví na tržním fundamentalismu: vše je nutné podřídit řízení trhem, tzn. funkce státu je třeba v zájmu expanze ekonomické složky outsourcovat, privatizovat (stát tu není od toho, aby vařil pivo), svobody co nejvíce okleštit (novela loterijního zákona v paragrafech 82 a 84 zavádí seznam zakázaných webových stránek, který má sestavovat ministerstvo financí, čili cenzuru).

Podobně jako sociální fundamentalismus za socialismu (stát se postará) potlačoval politickou složku svobody, ekonomický fundamentalismus činí totéž. Tržní fundamentalismus vede k nesvobodě, podobně jako mnohé jiné fundamentalismy. Společnost založená na ideologii tržního fundamentalismu je svobodná jen zdánlivě (expanze ekonomické složky svobody totiž vyvolává totalitu potlačením složky sociální i politické), slova ideologů neoliberalismu o svobodě v tomto systému jsou falešná, jde opět o „život ve lži“, stejně jako v reálném socialismu. Jde o naprosto stejnou totalitu.

Americký ekonom a nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph E. Stiglitz ve svém eseji „Vláda jednoho procenta, jedním procentem, pro jedno procento“ píše: „Ekonomové si nejsou docela jisti, jak rostoucí americkou nerovnost vysvětlit… Ale jedním z hlavních důvodů, proč dnes máme takovou nerovnost, je, že si to tak horní 1% přeje. Nejzřetelnější příklad představuje daňová politika. Snižování daňových sazeb pro kapitálové výnosy, což je právě způsob, jímž bohatí získávají velkou část svých příjmů, poskytlo nejbohatším Američanům cosi, co se téměř rovná permanentním daňovým prázdninám.“

V dalším eseji nazvaném „Globalizace protestu“ píše: „Vzestup nerovnosti je plodem vražedné spirály: movití dobyvatelé renty využívají svého bohatství k ovlivňování legislativy s cílem ochránit svůj majetek – a svůj vliv. Zatímco však boháči mohou k umocnění svých názorů používat peníze, na ulici mi (Stiglitzovi) policie nedovolila promluvit k účastníkům protestu Occupy Wall Street za pomoci megafonu.“

Tržní fundamentalismus (neoliberalismus) tedy zjevně nepotlačuje jen sociální složku svobody, ale i politickou, protože stejně jako rozevírá nůžky mezi bohatými a chudými v jejich sociálním postavení ve společnosti (= potlačení sociální svobody chudých), rozevírá i nůžky mezi možností bohatých a chudých prosazovat své politické názory (= potlačení politické svobody chudých). Rodí se nová totalita, diktatura mocných proti chudým bezmocným. Neoliberální rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými je vlastně rozevírání nůžek mezi svobodou menšiny a odpovědností většiny. Jinak řečeno: při potížích systému ponese odpovědnost za svobodu menšiny i zbývající většina.

To se nyní děje také v našem státě: po většině je vyžadována úhrada dluhů, které nadělala menšina. Přivlastňování si svobody druhých, ale ponechání jim jejich odpovědnosti (privatizace svobody, kolektivizace odpovědnosti) je strategie, kterou lze také označit jako parazitismus. Opravdu svobodná není společnost, kde „absolutně vše co není zakázáno, je povoleno“. V takové (cituji Bohumila Trávníčka) společnosti není prostor pro odpovědnost, pro etiku, pro morálku. Totéž se ostatně týká i vztahu lidské společnosti ke zbytku přírody, i tento vztah musí být založen na rovnováze udržované odpovědností ze strany lidské společnosti, protože jedině ta dokáže zajistit její dlouhodobou existenci: je to tedy vlastně zase odpovědnost především k sobě samým, vůči své vlastní nesmrtelnosti.

Hlavní poučení z Darwinovy evoluční teorie pro lidskou společnost není, že vždy vítězí ten nejkonkurenceschopnější. To je fatální nepochopení jádra této teorie. Poučení je, že nejčastěji vítězí, ve smyslu zajištění „nesmrtelnosti“ pro svoje geny či myšlenky ten, kdo dokáže existovat s okolním světem v co nejdokonalejší rovnováze, tj. tvoří s ním co nejstabilnější systém.

O totalitní povaze neoliberalismu může svědčit i skutečnost, že je velmi obtížné, ne-li nemožné se jeho ideologie zbavit standardní demokratickou cestou, tj. volbami. Mnoho občanů u nás je dnes přesvědčeno, že „nemají koho volit“ nebo že „kdyby volby mohly něco změnit, už by je dávno zrušili“, což se nakonec odráží i v jejich neúčasti u voleb. Další indicií, že volby přestaly být v neoliberálně řízené společnosti základním demokratickým nástrojem, je skutečnost, že současnou naši vládu, která vzešla z tzv. „svobodných“ voleb, podporuje nakonec pouhých asi 20 % občanů. Lze důvodně předpokládat, že stejnou podporu měly i totalitní vlády u nás před rokem 1989. Politickou ideologii neoliberalismus prosadili v sedmdesátých letech zejména Ronald Reagan a Margaret Thatcherová. Současné zárodky krize tohoto tržně fundamentálního světa, provázené i krizí hospodářskou, dluhovou a mravní, jsou patrně právě známky kolapsu tohoto systému. Protože je systém založený na neoliberální ideologii v jádru sebedestruktivní, nefunguje nakonec ani v ekonomické oblasti. Abychom si v období po roce 1989 udrželi stejnou životní úroveň, museli jsme se stále víc a víc zadlužovat, reálně se tedy naše ekonomika neustále propadá. Je nutné, aby si to také naši politici uvědomili ještě včas. Je ovšem otázka, jestli si to vůbec uvědomit chtějí – představitelé politických stran dnes svou politickou činností obvykle bohatnou a díky tomu se pro ně neoliberalismus s degresivními daněmi stává výhodný. Neoliberalismus takto politiky korumpuje a tím si udržuje svou moc. Korupce je tedy jeden ze základních principů neoliberalismu, proklamace neoliberálů o boji proti korupci jsou v tomto kontextu hlasy amatérských komiků. A hlas lidu? Lokaj shlíží na lůzu vždycky svrchu …

Neoliberalismus snižování výkonnosti společnosti zčásti maskuje životem této společnosti na dluh, jak o tom píše V. Bělohradský ve svém eseji Čas dluhů. To však nelze činit do nekonečna, což je zjevně jedna z hlavních příčin současné krize hodnot. Pro drtivou většinu členů společnosti tedy ani jeden přístup nakonec nepřináší pozitiva. Jediný významnější rozdíl je v tom, že komunismus zaváděl totalitu jako podmínku prosazení expanze sociální složky svobody a oficiálně ji přiznával. Byla to tzv. diktatura proletariátu (lámali jsme si hlavu zda v 2. nebo 3. pádě), zatímco neoliberalismus generuje totalitu prostřednictvím „neviditelné ruky trhu.“ Obě totality však nakonec ústí do shodné podoby diktatury stranické (za socialismu) nebo politicko-ekonomické (za kapitalismu) mafie proti zbytku společnosti.

Pokud to shrneme: svoboda jedněch na úkor druhých (či jedné složky svobody na úkor zbývajících dvou) je totalita, ta pak znemožňuje pozitivní vývoj lidské společnosti, protože vyvolává nerovnováhu systému, která nakonec vede k jeho zhroucení. Ke zhroucení humanitních hodnot, kterými jsou: svoboda, solidarita, rovnost, tvořivá práce a mír. Pozitivní vývoj lidské společnosti je tedy možný jen za podmínek svobody, která vychází z rovnováhy všech svých složek. Kyvadlo dějin se může vychýlit; dobře to vidíme právě teď, kdy ekonomická složka svobody se chytá celoplanetárních výšin. Ale neměli bychom nikdy zanedbat princip dělby moci. To je poslední nástroj, kterým si můžeme ohlídat nelítostné tendence moci. Potažmo rovnováhu složek svobody. Z udržování rovnováhy se nikdy nestane statický systém. Je to něco podobného knihovnám programů, kde soubory *.dll (dynamicky odkazované knihovny) reagují na odkazovanou programovou změnu podmínek, právě tak složky svobody se budou dynamicky naplňovat, jednou ta a po druhé zase jiná. A opravný nástroj – ta dělba moci – samozřejmě problém neřeší způsobem „A je hotovo!“ Ale ztěžuje systémové změny tak, že je čas zasáhnout.

Proč myslíte, že se z korporátních míst ozývá, že demokracie je přežilá, nefunkční a vůbec fuj?

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.