Už to trvá čtvrt století


napsal Vidlák

 

Bylo to v začátku ranných 90-tých a já jako desetiletý mířil s rodiči kousek za hranice na velkou slávu jednoho sboru Bavorské evangelické církve. Tenkrát jsem si připadal jako Alenka v říši divů. Bylo to velkolepé, ohromné, nejen bohoslužba v kostele, ale také hřiště pro děti, spousta atrakcí, stánky s pivem, soutěže o ceny, všude plno lidí a pro nás chudé české bratry v Kristu všechno zadarmo. Zážitek největší.

I na bohoslužbu mi zůstala malá zasutá vzpomínka… Všichni, kdo se vystřídali na kazatelně, Češi i Němci, bez rozdílu mluvili o historických křivdách mezi našimi národy, které je třeba usmířit. Pak následovala velká modlitba ve které se celé to tisícihlavé shromáždění dovolávalo Boží pomoci pro toto smíření.

Bylo mi tehdy deset, co mně bylo do nějakých historických křivd, já tam dostal první kolečkové brusle a spoustu jiných hraček. Dospělácké řeči o usmiřování by v mé hlavě normálně zapadly… kdyby se pak neopakovaly rok co rok…


Až dodnes se v bledě modrém opakuje totéž. Sejdou se Češi a Němci a znovu už po pětadvacáté si zopakují, že mezi nimi leží křivdy, které je zapotřebí usmířit. Pak se odehraje nějaká pěkná, vážná a promyšlená liturgie, dojde na přijímání chleba a vína na znamení odpuštění všech hříchů a ejhle, Bůh má asi dovolenou, protože žádné odpuštění se asi nekoná, příští rok se to zopakuje úplně stejně. Kdybychom neměli dekrety a odsun, určitě bychom našli i jiné dostatečně velké mezinárodní hříchy pro které by se dalo řečnit na krásných vyřezávaných tribunách, poplácávat se po ramenou a slibovat si, jak si navzájem všichni odpustíme.

Pokud děláte čtvrt století stejné divadýlko, není asi divu, že se najde několik hlav ve kterých to začne vrtat a začnou za tím hledat něco jiného než opravdovou a upřímnou snahu po usmíření. Pokud pětadvacet let říkáte némlich to samé, začne to být v dnešním rychlém a akčním světě poněkud nuda. Tož je třeba přitvrdit. Nejprve postačil projev provinčního faráře, pak už se musel přidat biskup a dneska jak vidíte se dostáváme na nejvyšší úroveň. Za mikrofonem mele ministr kultury… na jiném českoněmeckém usmiřovacím dýchánku pro křesťany nedávno zase řečnil Horst Seehofer. Ovšem pantem mlel stejně naprázdno, jako kdokoliv jiný…. stejná slova a stejný výsledek. Příští rok si to dáme zas.

Už několik let navrhuji, že pojedu a přednesu tam projev o tom, že už je usmířeno, že čtvrtstoleté pokání stačí, že už není nic a nikdo, kdo ještě stále potřebuje zopakovat, jak moc líto to všem je. Že co jsme si, to jsme si a odteď jedeme dál opravdu s čistým listem. Že to bude fakt upřímné přijímání z kalicha, že naše společná večeře bude fakt upřímná a po jejím konci pojedeme domů s úlevou, že Bůh všechny naše hříchy sňal. Nikdy mi to nikdo nedovolí…

Dovolte mi proto, abych zde na Kose veřejně vyhlásil, že Vidlák všem Němcům odpustil všechny skutečné i domnělé hříchy napáchané na jeho rodině a stejně tak předpokládá, že je jemu i jeho rodině odpuštěno, co snad v minulosti provedli Němcům. Vidlák už nadále nechce rozrýpávat minulost a hledat kdo si začal. Moji dědečkové bojovali za druhé světové každý na opačné straně fronty a žil jsem celý život v baráku po sudetských Němcích. V devadesátých letech se k nám přijeli původní majitelé domu podívat a byla to moc hezká návštěva.

Jestli nestačilo na usmíření pětadvacet let, nebude zřejmě stačit ani sto osmdesát. Ale řekněte už tedy veřejně, že jde o majetky… ať v tom máme jasno. Ať je zřejmé, kdo má navrch a který vítěz píše dějiny.

Navrhuji, abychom toho už opravdu nechali. A myslím, že pro to najdeme i dost stoupenců na té německé straně hranic. Dokonce bych řekl, že těch, kteří jsou dávno usmíření, těch je drtivá většina. A kvůli několikoprocentní menšině mi nějak nestojí za to vyvozovat důsledky z toho, co mělo být už dávno za námi.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Vidlákovy podávky se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.