VĚČNÁ A VĚČNĚ MARNÁ


napsal Xaver

Tak nás zase navštívila – naše známá Američanka z Vysočan. Přiletěla tak, aby se ještě „chytila“ na Pražském maratónu, ale nevyšlo to. Ona to fakt běhá, už má za sebou newyorkský, pařížský a několik půlmaratónů po Americe. Přitom je to chytrá a pěkná „baba“, takže bych od ní čekal poněkud pestřejší náplň volných dnů (a nocí věnovaných tréninku). Na kombinaci pěkná plus chytrá ženská existuje plno posměšků, avšak tady by jeden tvrdě narazil…Kromě své malé manažerské funkce si udělala speciální kadeřnický kurz: stříhání a česání nevěst, ženichů a dalších svatebčanů. Vynáší jí to tam za mořem až tolik, že si může dovolit uhradit startovné na maratóny, že může chovat dva koně (na jednom jezdí parkúr) či zakoupit malý letní byteček na Floridě, kam jsme všichni zváni. Ale to všecko s tématem souvisí jen nepřímo.

Za nekonečného natřásání v letadle nad Atlantikem přečetla všechny noviny a časopisy na palubě a z jednoho vytrhla článek, který by mě prý mohl zajímat. No budiž. Má titulek

                                 „Dělají člověka peníze opravdu šťastným?“

Pro mě stále se opakující a stále blbá otázka, jak jsem si se zralým nadhledem dovolil jinými slovy vtělit do titulku. Pro sebe ji mám promyšlenu a prohlédnutu do nejmenších záhybů už od doby, kdy jsem jako student musel vyžít pouze ze skromného stipendia a vydělávání si o prázdninách. Ale když už mně byla zas podsunuta, podívám se, jak moudře se s ní vypořádávají jiní.

Článek je postaven na odpovědích čtyř (!) amerických respondentů (reprezentativní by byla tak miliarda od Tibetu až po Wall Street). První – podnikatel připíše ročně na „sporožiro“ 1 milión dolarů, druhý bere 250 tisíc (hranice mezi střední a vyšší třídou), třetí se musí spokojit s americkým ročním průměrem (údajně) 53 tisíc dolarů a čtvrtý s rodinou žije pod hranicí chudoby. Všichni měli odpovědět na takové otázky, jako jak často myslí na peníze nebo daně, jaký příjem považují za dostačující, co by rodina potřebovala, ale nemůže si to dovolit, resp. co je jejich dlouhodobým, avšak finančně neúnosným snem a přáním. Ne všichni se ale vyjádřili popsatelně ke všemu.

Milionář a čtvrtmilionář odpověděli, že si můžou dovolit prakticky cokoli rozumného. Otec s průměrným platem by chtěl lepší auto a kvůli dětem větší byt. Ten nejchudší by taky rád samozřejmě auto, ale potěší ho už jen to, když může dát dětem pár hraček. Pořád je pozadu se splátkami za telefon, pobyt v nemocnici, na důchod nešetří. Nemá ani kreditní kartu. Příjemce průměrného platu má kreditku a na důchod šetří. Čtvrtmilionář nemá dluhy, ale přesto si každý den dělá starosti stran peněz. Jen dva nejchudší považují daně za vysoké. Milionář dává mimo daně pravidelně pár procent na charitu. Jeho majetek obnáší 5 miliónů, ale „potřebuje“ to dotáhnout na 25 miliónů, aby rodičům věnoval 1 milión a ti mohli v klidu odejít na odpočinek. Sebe v důchodu si prý neumí představit.

Po těchto málo vypovídajících až zavádějících odpovědích byli požádáni, aby na stupnici 1 – 10 sdělili, do jaké míry jsou šťastní. Věřte nebo nevěřte – všichni dali 8 nebo 9!

Kdybych to téma měl trochu okomentovat, napadá mi několik myšlenek. Peníze skýtají do jisté míry svobodu a jistotu, to ano. Dvě danosti, s kterými se dá směřovat k tomu, co zjednodušeně nazýváme „šťastný život“. Naproti tomu to může kazit až ničit plno dalších okolností: nevydařené manželství, neúspěch ve vysněné společenské či politické kariéře, zdravotní komplikace, problémové děti a mnoho dalších. Neboli rovnice být chudý = nešťastný a být bohatý = šťastný neplatí bezezbytku. A samo pachtění za penězi bývá spojeno s takovým odíráním ducha i těla, že mnohdy to převáží nad očekávanou šťastnou dobou s nimi…

Z odpovědí v anketě u mě vyvolal úsměv milionář, který potřebuje ještě 20 miliónů dolarů, aby zajistil rodiče. Ale hlavní je ten závěr, kde všichni nasadili tak vysoké „známky“, neboli ve vybrané čtveřici jsou šťastní chudí i bohatí.

Tohle však může být jen neprůkazný amatérský „průzkum“ jedné redakce na přitažlivé téma. A nebyla by to ani Amerika, kdyby se tam na věc nešlo také vědecky. Do stejného problému se tam totiž pustila jedna univerzita, která dospěla k závěru, že přímá úměra – s větším příjmem vzrůstá pocit štěstí – je iluze. Otázku zkoumali v souvislosti s dobrými pocity člověka, dobrou náladou, pohodou, nenahraditelnými to atributy života a synonymem „šťastného bytí“. Výzkum dospěl k jednoznačnému závěru, že na dobrou náladu má vyšší příjem relativně malý vliv.

Příslušné ankety se zúčastnilo 909 žen, a ukázalo se: ty, co mají roční příjem do 20 tisíc dolarů, tráví o 12 procent méně ve špatné náladě než ty, které pobírají do 100 tisíc. Ukázalo se také, že ty druhé tráví méně času příjemnými, resp. zábavnými aktivitami a prožívají více stresu. Poměr mezi oběma skupinami v tomto „ukazateli“ byl 33,5% : 19.6%, čili ty chudší „bavil život“ skoro dvojnásobně víc než ty bohaté…

Jsme u konce, a už zbývá jen z tohoto vějíře názorů něco trochu objektivně platného vytáhnout. S převahou je to závěr, že více peněz nečiní člověka více šťastným, alespoň ne „přímoúměrně“. Současně ale platí, že toto nemusí být nutně vyznání většiny, znalé všeobecné pravdy, že „peníze hýbou světem“ (či podobných „pravd“ v psané i mluvené podobě). A platí to už dokonce od Starého zákona, kde se píše, že „peníze vyřeší všechno“ (Kazatel 10,19). Nikdo lépě než lidé dneška vědí, že to opravdu dokážou. Ale to jediné, o čemž byla tady řeč, nedokážou podle mě, ani podle těch, kteří se tím vědecky zabývají, nikdy stoprocentně…

Vlkův dodatek:

Už dlouho nebyla diskuse, tak ji zase jednou pustím…

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Xaverův nový dům se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

52 reakcí na VĚČNÁ A VĚČNĚ MARNÁ

  1. blbíš napsal:

    „Dělají člověka peníze opravdu šťastným?“… pro Xavera = „stále blbá otázka“, pro Blbíše = ještě zbytečnější (=blbější) diskuse! Ach jó Vlku, tam kde by diskuse byly výživné a potřebné, tam je nepustíš a tam kde jsou téměř zbytečné, tam je pouštíš podobně, jako Tebou kritizovaný ansábl v ČT, když s Hermanem připravovali půdu pro další Sobotkou vyhlášený cecík ze státní kasy, tedy pro předem domluvených 270 mil. Kč pro jakýsi Fond česko-německé budoucnosti, o kterém povedeš zřejmě na SV diskusi a o kterém správně Vidlák někde podotkl, že se „bezvýsledně“ usmiřuje už více jak dvacet pět let. O těchto penězích by bylo třeba vést diskuse, aby si udělali jasno hlavně mladí (sem na Kosu chodící) lidé a aby je nenapadlo v budoucnu podobně jednajícím škodlivým dobroserům házet volební hlasy!!!
    Jinak Tě rád čtu, ale v tomhle se polepši.

    • Řezníček z Brna napsal:

      Pokud chcete s Vlkem diskutovat, tak volejte do Slobodného vysielača k Hodina vlka, nebo ve čtvrtek Dualog.

    • Geordyn napsal:

      Vždyť diskusi o penězích z tak zvaného fondu budoucnosti pod již existujícím bundesdojčland koloniálním jhem, můžeme spustit hned teď.
      Na úvod stačí :
      Třetinové mzdy u nás oproti německým, za stejný pracovní výkon.
      Stejné, nebo i vyšší ceny v supermarketech u nás, než v Němcích, při horší kvalitě potravin, než jaká je u nich.
      atd…. možno s příklady pokračovat. Pro mladé čtenáře Kosy, ale po přečtení tohoto faktu, to bude jen povzbuzení, aby také připrchali do rajchu za lepším, jako naši mladí čerství lékaři, co vystudovali za státní české koruny. A doktoři u nás chybějí. Já například po dlouhodobém onemocnění mé stařičké zubařky, abych si teď ošetřoval, nebo trhal zuby sám.

      • Věra Říhová napsal:

        Naprostý souhlas. Nedávno jsem potkala známou, které chybí 2 přední zuby a obě jsme se shodly na tomto – k čemu jsou nám peníze, když nemůžeme sehnat zubaře ?

      • blbíš napsal:

        Já to spíš myslel o etáže výš – proč ne třeba Slovensko-český fond budoucnosti, proč zrovna 27 mil. Kč/ročně a né třeba 1 mil.Kč/ročně, proč Sobotka může rozhodovat tak jak rozhodl o mých 27 korunách (desetimiliontině), že dá hermanům a jim podobným a na druhé straně nechá Marxovou takovou dobu šlapat po Klokáncích způsobem mně naprosto nepřijatelným a ponižujícím. Proč je princip odsouhlasováni a vytváření cecíků takový jaký je a proč se stal nástrojem plánování a vládnutí, proč zrovna furt kalouskové, hermanové, peheové a jim podobní, proč furt titíž, vzájemně účelově propojení jedinci celku spíše škodící, proč zrovna panevropský člověk, proč a proč a proč … proč tolerujeme zákeřné a neopodstatněné spotřebovávání peněz celku bez přidání (téměř) jakékoliv hodnoty. Proč poslední roky ničíme naše školství, vytváříme a produkujeme lidi co pouze spotřebovávají a ještě je beztrestně necháme odklánět další a další peníze tolik chybějící celku v jiných oblastech jeho života. Proboha lidi vzpamatujme se, neříkejte mi, že se tak chováme ve svých rodinách … ale máte recht, budeme raději žvanit o nic neříkajícím štěstí/neštěstí plynoucí z pře/nemíry peněz = fakt na hlavu postavený!!!

    • vlkp napsal:

      Vážně? NA světě není mocnější hybatel než jsou peníze! Nic tak s lidmi tolik nemává , jako právě prachy. A pustit o nich diskusi je zbytečné? Zvláštní!

      • blbíš napsal:

        Nejsme v rozporu, ale sám musíš tušit, Vlku, že prachy nahozené mezi Xaverovské mantinely vyvolají pouze obecnou diskusi … konečně i níže vyvíjející diskuse to jasně potvrzuje … už to několikeré konstatování o štěstí lidí, kteří jsou příslušníky chudých států je „objevné“, podobně jako to, že bez peněz …., ale proč ne, je to Tvůj prostor a Tvoje vůle … mě vytáčejí zase naše lidské ziskovky a na ně napojená armáda lidí, kteří celku NIC nepřinášejí a jim naklonění oficiální dobroserové, co jim nekonečně uvolňují a odklánějí PRACHY, které by měli naopak obhospodařovat jako sedlák svůj grunt.

        • zemedelec napsal:

          Pro blbíš
          Už Vás mohlo napadnout,že i takhle je podporována určitá cirkev,ze státního cecíku.
          Stačí se také podívat na dotace od ministerstva kultury.

  2. Leo K napsal:

    Já jsem toho názoru, že štěstí není primárně o penězích, ale o svobodě, respektive o svobodách. Jsou to ty proslulé Rooseveltovy svobody: slova a přesvědčení; vyznání; od nedostatku a od strachu. Nemusím-li se totiž obávat represí za přesvědčení, nemusím-li se bát nouze ani pro své bližní, mohu se věnovat takové práci v níž nalézám zalíbení. A daří-li se mi v ní – je to pocit za všechny prachy.

    • danaver napsal:

      Máte tedy velké štěstí. Ale o práci mlůžete přijít, stává se to. A tenhle průzkum ukazuje, že i ten kdo žije v nedostatku a bez práce se cítí být šťastným, což znamená, že štěstí musí mít ještě nějaký jiný rozměr. A tuto si myslím, že tím rozměrem jsou vztahy. S rodinou, sousedy, kamarády. Když se máte komu svěřit a s kým se smát – to je pocit za všechny prachy. A je trvalejší – chudí se k sobě neobracejí zády, když se dostanou do ještě větší chudoby:-)

    • Puck napsal:

      Souhlasím. Štěstí a peníze nemají přímou úměru. Svoboda a peníze jí mají. Existuje jeden pravdivý výrok : “ Míra svobody je dána výši vašeho konta ! „

      • standa-e napsal:

        No, ale pak je ještě fajn být samotář, protože každý vztah je nesvoboda.

      • Vlastimil Čech napsal:

        Peníze dávají svobodu, Bez svobody není štěstí… a když, tak jen toho „otročího štěstí“ (dneska mne ještě nezbičovali mne a ještě jsem našel bramboru)

  3. Vidlák napsal:

    Štěstí (ale i láska) jsou podle mě více akty vůle než souhra okolností nebo reakce na vnější podněty. Štěstí i láska je spíš o tom se rozhodnout než o tom, co se kolem mě děje.
    Kdo umí být šťastný, umí také zpravidla žít. Jestli člověk neumí být šťastný v garsonce a mít radost z dovolené na Mácháči, tak zpravidla nebude šťastný ani v hotelu Ritz a své dvacetipokojové vile.
    Kdo neumí najít štěstí v malých a obyčejných věcech, ten ho nenajde ani jako miliardář.
    Kdo se neumí rozhodnout pro jednu ženu a neumí s ní vyjít, ten to zřejmě nebude umět ani s nějakou jinou. Pro koho je jízda metrem pod jeho úroveň, ten nebude šťastný ani v Bavoráku.

  4. NavajaMM napsal:

    Šťastie je reálne. O šťastí som písal na Vianoce a sem pod Xaverov článok sa to hodí presne a bezo zmeny.
    Tak ešte stratím pár slov o peniazoch. Peniaze sú v mnohom protipól šťastia. Peniaze sú nereálne. Tí, ktorí zažili nejakú menovú reformu alebo našli v knihe založenú okolkovanú tisíckorunu pár rokov po, tí o nereálnosti peňazí vedia svoje.
    Peniazmi sa človek nestáva nezávislejším, naopak. Aby ste za peniaze niečo dostali, musí ich niekto akceptovať.
    Peniaze ako miera úspechu? Často sú peniaze len náhradou za to, že sa človek vzdá svojho sna.

    • Geordyn napsal:

      Máte pravdu. Je to tak. Po několika letech, kdy už naše babička s námi nebyla, jsme našli v její zástěře čtyři staré stokoruny. Dnes sto korun z roku 1988, by byla hodnota v penězích desetinásobná. Jsou však ty čtyři zelené papírky k něčemu jinému, než k připomínce na milovanou osobu ? Která nám bude stále chybět. Budou chybět její rady a úsměv ve vrásčité tváři. Opravdové štěstí plyne jen ze vztahu s blízkým člověkem.

  5. kokotor napsal:

    Penize=svoboda´=..jistota.=klid=pocit bezpeci.. cely zivot pracuji a mam prd..ale spokojeny a primerene stastny jsem..mam zatim zdravi,,spokojenou rodinu..slusne .tedy relativne !!..vychovane deti..utrideny hodnotovy zebricek..vice prasuli ..vice svobody..mene bolestivych kompromisu..lepsi a radostnejsi ocekavani budoucnosti..mene stresu..ale vice stesti?? nevim nevim..znam spoustu prachatejch co jsou nestastny ..ukrivdeny a zivot se jim ani zapomoci penez nezda a neni stastnejsi..zde asi plati kazdy sveho stesti strujce!!.a stesti si za prachy nekoupis..

    • Medikolog napsal:

      Tak, tak. Konfucius prý pravil, že není horšího neštěstí, než neumět uspokojit se málem. Omlouvám se, ale po více než padesáti letech si nepamatuji zprostředkovaný zdroj. Kdo je ZDRAVÝ, MLADÝ A BEZ ZÁVAZKŮ (nebo si je, zatím, neuvědomuje, či nepřipouští) může modo Harris Franck projít „bez haléře kolem Světa“… dokud bude mladý, zdravý a nedoženou ho jeho závazky. Potom – klasické PLAŤ TOHLE, PLAŤ TÁMHLETO, pan doktor poslal účet, doplať v lékárně nebo zaplať činži, nebo si kup jídlo (demokratický svobodný výběr všech opravdu chudých jednotlivců)…. Anička potřebuje nové boty, Kája dostal ve škole přes hubu a nikdo s ním nekamarádí, protože nemá smartfone za bratru 20000.- a protože mu říkají SOCKA… Člověk, pokud nemusí počítat každý tisíc, si zaletí na dovču do Dominikánské republiky nebo na Havaj, nemajetný tam zaletí na internetu; chudý si udělá „havaj“ před barákem jako „nepřízpůsobiví“ … Ivan Denisovič byl na Sibiři šťastný, když dostal větší příděl jídla… Štěstí je jeden z nejzneužívanějších pojmů když plátce zaměstnanci zdůrazňuje, proč mu nepřídá, nebo mu přidá jenom cca 40.- Kč. Ještě by ho peníze zkazily… asi jako zkazili toho plátce. P.S. Myslíte, že je miliardář (zcela nemajetný Kalousek) šťastnější, než byl nap. Pol Pot nebo Ghándí?

  6. standa-e napsal:

    Tak určitě je lepší být „bohatej a zdravej“ než „chudej a nemocnej“. A když už jsem nemocnej, je určitě lepší být k tomu i prachatej, protože to zdraví většině z nás dříve či později stejně vždycky dojde. A taky je, myslím, fajn být dementní. To by mi pak, myslím, mohla být otázka peněz ukradená zcela. Každopádně stojí za zvážení i převrácená kauzalita – totiž zda finanční úspěch nemůže být mnohdy podmíněn právě onou nespokojeností, nikoliv že by ona byla důsledkem.

    Někdy si přesto říkám, zda víra, že „peníze nejsou vše“ není jen takový oblbovák na ty, co je nemají. To potom Bakala s Kellnerem (i když ten vlastně ne) utrápeně vzdychají před kamerou, jak to fakt není sranda být za vodou… A my si spokojeně říkáme: „Uf, ještě že já takový trápení nemám!“ 😉

  7. Svorik napsal:

    Človek sa učí na vlastných chybách. Urobiť chybu nezvyšuje pocit šťastia.
    Človek rastie s riešením problémov. Čím viac problémov, tým menšia spokojnosť.
    Otázka: Neznižuje náhodou narastajúci pocit šťastia a spokojnosti mieru našej múdrosti?

    • NavajaMM napsal:

      Nie, neznižuje, naopak.
      To bolo o pocite šťastia, inak šťastie a spokojnosť sú dve celkom rozdielne kvality. Britom a Američanom to splýva, lebo zvyknú hovoriť „if you are happy with that“. To by Slováka ani Čecha nikdy nenapadlo.

    • standa-e napsal:

      Někde jsem slyšel výborné: „Chytrý člověk se učí z vlastních chyb. Moudrý pak z chyb těch ostatních.“

  8. šprýmař napsal:

    „Peníze peníze. Ze všeho nejvíc důležitá věc v životě jsou peníze. Jestli je máš, jsi král, jeslti ne, jsi zas.aná nula o kterou si každý bohatší může otřít podrážku. Jó jasně, a co zdraví, vztahy apod…Jenže, pokud máte finanční problémy, jdou do hajzlu zdraví i vztahy. Všechny problémy začínají a končí s dostatkem či nedostatkem peněz. Každý problém (krom rakoviny v posledním stádiu) vyřeší peníze, stejně tak jako každý problém nedostatek peněz nastartuje.

    Peníze = svoboda, uznání, respekt, možnosti, seberealizace, další růst a rozvoj, možnost pomáhat ostatním, vlastní růst a růst všech kolem…

    Chudoba = kořen veškerého zla, závisti, nenávisti, prasáren, podrazů, rozbité rodiny, zničená přátelství, zhoršující se psychika a na to napojené zdraví, fyzické i psychické, které také odchází…

    Zákon padajícího ho…, vždycky všechno odsere ten, kdo je nejníž. Nemáš peníze, nemůžeš se ani bránit. Nemáš peníze, nemůžeš se rozvíjet. Nemáš peníze, tak musíš sloužit druhým. Nemáš peníze, druzí rozhodují o tvém osudu. Nemáš peníze, nikdo tě nebere vážně. Nemáš peníze, žereš ty nejlevnější svinstva a vypadáš jak kretén. Nemáš peníze, nemáš svaly. Nemáš peníze, nemůžeš nic.“

    omlouvám se za ty výrazy,, je to citace
    se kterou téměř zcela souhlasím

    • standa-e napsal:

      No, ty peníze zde fungují jako prostředek skrze který dochází k uspokojování potřeb. Kdyby místo peněz lidé za práci směňovali mrkve, pak by samozřejmě ty peníze smysl ztratily.

  9. Edita napsal:

    Štěstí a peníze spolu úzce souvisí a z jiného pohledu pak vůbec nesouvisí. Lidé, kteří peněz mají nedostatek, si většinou myslí, že by jim peníze to štěstí přinesly. Ti bohatí zase nás obvykle poučují, že peníze člověku štěstí nepřinesou a vůbec, že nemají takový význam, jaký se jim přikládá. Nicméně právě tito mají tendenci peníze hromadit, a už vůbec je nenapadne se jich vzdát, byť jen v menší míře ve prospěch těch prvních zmíněných, kterým by to (podle jejich názoru) štěstí dalo. Je to proto, že ti bohatí (většinově) dobře tuší, že jejich osobní hodnota souvisí v očích těch druhých jaksi přímo s výší jejich konta, i oni sami se právem podezírají, že pokud by jim na účtu podstatně ubylo, nepovažovali by se už za tak výjimečné. A proto se nás ostatní (i sebe sama) tito lidé snaží všemožně přesvědčit, že peníze pro ně jaksi mnoho neznamenají. Tím chtějí naznačit, že jejich hodnota je jinde. Ale stále pro ty chudé platí známé „bez peněz do hospody nelez“ a pro nás všechny že štěstí je „muška jenom zlatá“.

    • Geordyn napsal:

      Nadměrně bohatí se občas vzdávají svého konta, ovšem jen nepatrně a okázale. Uvádějí, že je to na bohulibé účely, nadace pro podporu nejchudších, třeba pro Klokánka. Ve skutečnosti jde pouze o úplatek jejich svědomí, protože dobře vědí, že jejich bohatství je získáno utrpením chudých. Milosrdentství bohatých má ukonejšit jejich špatné svědomí. Tak to je už od věků. Tím doplňuji Váš názor. Jen jinými slovy.

  10. standa-e napsal:

    Mimochodem, dnes jsem narazil na extrémně zajímavou reportáž o Češích, kteří se v druhé polovině 19. století, neznaje slova anglicky, usadili v činžácích majitelů, kteří je zaměstnávali na balení doutníků. Je to hodně zajímavá optika a náhled z venčí. Na česko-německé vztahy, na naši náturu, na střet s odbory… Na co Češi reagují popudlivě, jak naopak je uklidňuje, mají-li svůj žejdlík piva… Nemám dost dobrou angličtinu, abych to přeložil, ale kdyby se do toho někdo pustil, bylo by to úžasné a byl bych velmi vděčný (jde o náhled fotografa Jacoba Riise kolem roku 1880 na ponížené a vyloučené uprostřed amerického snu ve Velkém jablku).:
    http://www.authentichistory.com/1898-1913/2-progressivism/2-riis/chap12.html

  11. Tacit napsal:

    No, víte, jen jestli ten vztah „Peníze – Štěstí“ neposuzujeme chybně, tedy OPAČNĚ z hlediska závislosti příčina – následek. Neboť, co je štěstí? Muška jenom …

    Předpokládám, že jestliže máte štěstí, že jste zdrávi, máte štěstí, že k tomu máte i trochu té svobody, máte štěstí, že vám pomáhají vaši blízcí a můžete jim to oplácet i láskou a sdílet i jejich štěstí, máte štěstí, že vám byly do vínku dány i určité příznivé vlastnosti a máte štěstí, že máte práci a máte štěstí, že vám ta práce přináší uspokojení, neřkuli úspěchy, máte štěstí, že jste překonali i chvíle zlé, … ,
    pak s pravděpodobností blížící se jistotě, budete z toho vašeho přičinění mít i – PENÍZE! A pak vás štěstím možná naplní ne právě ty peníze, jako důsledek, ale cesta (k nim), celý ten řetězec i šťastných příčin, nebo alespoň uspokojení, krok za krokem z celého toho vašeho konání.

    Myslím Xavere, že je to opačně. Ta anketa totiž připojila vagón před lokomotivu.

    Zdraví Tacit

  12. L.C. napsal:

    Někde, už nevím kde, jsem viděl nějakou tabulku, kde se spokojenost řešila. Kupodivu ty nejchudší země měly nejspokojenější obyvatelstvo. Nicméně to, o čem psal pan Leo K, budou spojené nádoby. Jen svobodný člověk může být spokojený.

    U nás se ovšem o svobodné společnosti již nedá mluvit. Soukromý dům se prakticky změnil v nádraží, kam může vlézt kdejaký jouda. Na jedné straně tu máme nově zabavování zbraní bez rozhodnutí soudu závisející na vůli toho, jak se kde který policajt zrovna vyspí, přes umožnění přístupu úředníkovi ke kontrole kamen na straně druhé. Pokud se na některého z těch dvou křivě podíváte, zaplatíte pokutu, že se z toho pos… a pokud mu řeknete, že je buzerant, tak už vás nejspíše rovnou zavřou.
    Čímž děkuji panu Gerdovi za jeho špičkový článek a nesouhlas s panem Lexem. Jako remcal jsem se tam poznal, takže jsem i pochopil, že ty vystřelené šípy míří přesně na můj nos.

    Čímž se dostávám k závěru této mírně nesourodé úvahy, která se snaží vypíchnout, že ve společnosti, která fakticky každý týden pošlape, poplive a nachrchle kýbl hnusu na to, čemu se kdysi říkalo svobodná společnost a demokratická práva, může být těžko někdo spokojený. Zejména někdo, kdo si uvědomuje, kam to může vézt. Což opět, bohužel, vypíchl naprosto přesně pan Gerd.

  13. Myslím, že jen peníze ke štěstí nestačí. Nestačí k tomu ani samotné svobody, které cituje Leo K. Jsou jistě jedinci, kterým ke štěstí v životě stačí jen narůstající hromada majetku a jiní, kterým postačuje pocit svobody. Jsem však přesvědčen, že většina lidí potřebuje v dnešní době k pocitu svobody i určité množství peněz. Bez nich se těžko zbaví nedostatku a strachu. Zvláště, jestliže cítí odpovědnost za ty, které miluje a je jimi milován. A existenci láskyplných vztahů pokládám za třetí nezbytnou podmínku štěstí. Dokonce nejdůležitější. Dnes, bohužel, je vyzdvihován nespoutaný individualismus a to k pocitu štěstí pravděpodobně všeobecně nepřispívá. Ankety na toto téma nemají valnou výpovědní hodnotu. Málokdo se totiž otevřeně přizná k životním prohrám, neúspěchům, ztroskotání svých představ o životě a tedy k absenci pocitu štěstí. Často to nepřiznává ani sám sobě. Ovšem ani můj názor není reprezentativní, protože patřím ke generaci, která je na odchodu, nikoliv k té generaci, která nastupuje a vytváří si svoje představy o tom, co je pro ně štěstím. Jako u každé nové generace, jsou pravděpodobně odlišné od těch generací předcházejících. Tempora mutantur et nos mutamur in illis.

  14. Zdena napsal:

    Hurá, Bohemia Energy mi na účet vrátí cca 3900,- Kč za ušetřenou el.energii. Něco přidám z důchodu a budu moct pořídit své osmileté vnučce kolo. Klavír, aby se na něm mohla učit hrát už nezvládneme. Tak píská aspoň na flétničku. Takže mít trošku víc peněz není vůbec špatné. Mně ta vrácená částka udělala radost a doufám, že vnučka z kola bude mít taky radost. Podotýkám, že oba rodiče pracují, ale oba spadají do kategorie „pracující chudiny“. Oba pracují u českých soukromníků, kteří si za své paníze v jednom případě koupili, kromě jiného, soukromý vrtulník, v druhém případě skupují nemovitosti ve velkém. Na přidání na platu svých zaměstnanců jim však nezbývá. K tomu, že přesto zůstávají v tomto zaměstnání a nejdou za lepším existují důvody, které chápu. Práce v blízkosti bydliště, pracovní doba taková, že mohou ráno vypravit vnuka do školky a předat ho tam. Až děti povyrostou určitě se rozhlédnou jinde. Takže penězi neoplýváme, ale nešťastní taky nejsme…

  15. Věra Říhová napsal:

    Bez peněz se v naší civilizaci už žít nedá. Není co lovit a jíst se musí. Úplně bez peněz nepřežije ani bezdomovec. Souhlasím se vším, co napsal šprýmař, záleží už jenom na tom, do jaké míry se člověk dokáže smířit s realitou svého života.
    Znám několik velmi movitých lidí, kteří si užívají života ve velkém, ale pak přijdou chvíle – opravdu jenom chvíle – kdy se zrovna nudí a začnou přemýšlet o tom, co jim chybí. Nejčastěji to jsou kamarádi. Ti ale dnes chybí kdekomu, protože jsme se zavřeli do domovů k televizi a počítači, naučili jsme se mluvit telefonem a stali jsme se navzájem nesnášenliví.
    Znám chudé lidi, kteří jsou šťastní, protože se vyprdli na celou civilizaci a naučili se žít po svém, mají například zahrádku, kde pěstují pár kytiček a bylinek a chovají pár slepiček. To si mohou dovolit jenom proto, protože před tím měli dost peněz na ten dům a zahrádku a dnes mají dostatek peněz na obživu a poplatky.

    Také znám pořekadlo, že si štěstí za peníze nekoupíme. Nesouhlasím s ním. Štěstí je individuální záležitost značně proměnlivá podle momentálních životních situací. Souvisí s obživou, se zdravím, společností nejbližších, s činností pracovní i odpočinkovou, s možností nabytí majetku. Štěstí je někdy jen momentální stav mozku, štěstí je souhrn okolností, štěstí je jakákoliv možnost cítit radost. Žádný člověk na světě necítí pořád jenom štěstí. Ke štěstí někdy stačí krásná květina z louky a jindy nestačí ani nablýskaný bourák.

  16. Mikelo napsal:

    Před odpovědí na jakoukoli otázku je nezbytně nutno definovat hodntoy vstupující do řešení otázky. V případě vztahu peněz a štěstí již tady máme těžký problém.
    Vše živé na Zeměkouli na peníze sere, ba ani netuší k čemu by takový krám mohl být užitečný, kromě druhu hovno sapiens.
    My, nejhloupější z primátů, poměřujeme přes prachy již vše, současně nechceme vidět, že jako měřítka preferujeme zejména to co nás a celou planetu, jediný náš domov se slupičkou pro přežití tlustou jen pár kilometrů, ničí.
    Planeta a ostatní život je tu stovky milionů let, my jsem tu z kosmického pohledu sotva posledních pár minut a za dalších pár vteřin tu nebudeme.
    Nezodpověditelnou otázku si transformuji na jinou:
    Jak vážně má brát starousedlík měřítka někoho, kdo se sotva mihnul na cestě do pekla a za ním je jen zmar a smrt kudy prošel?
    Štěstí je něco vesmírného a exaktně nepopsatelného. Prachy jsou jen modlou jediného hloupého druhu na vymření. Jak by to jen mohlo jít spolu srovnávat?!
    Jací jsme my to velepokrytci – prachy znamenají pro naši přitroublou společnost vše, kdo je nemá jakoby neexistoval a současně předstíráme že nás zajímá jakési imaginární štěstí za které nechceme nic prodat…

  17. český maloměšťák napsal:

    Peníze samy o sobě dělají člověka spíše nešťastným. Zkuste se vžít do situace , že najednou máte k dispozici 100 milionů singrovek – co s nima ? Kam s nima ? Jak s nima ? Proč zrovna tak a ne jinak ?
    Jasně , lidi s křesťansko-židovskými kořeny (Duka, 2015) ty peníze porozdávají příbuzným a charitě, tak se problému zbaví a navíc si tím koupí zas o něco lepší apartmán na onom světě – pokud jsou katolické denominace.
    Ale obyčejní nevěřící ? Ti mají problém, zejména svobodní a bezdětní . Totiž mít milion singrovek – to je potěšení…ale mít 100 milionů singrovek – to je jen další a další práce. To je jen další a další (sebe)omezování vlastní osobní svobody,často i omezování osobní svobody manželky, děcka, účetního, finančího poradce, právníka atd.. Prostě penězi se dycky nastartuje celý ten virvál povinností či směn (času vyhrazeného pro život – za peníze), čím víc peněz, tím větší virvál.

    Jasně, za peníze se dají koupit statky. Za moc peněz – móóć statků a všecky naráz !
    Uvedeme si např. některé z nich : Čistý vzduch pro naše malé děti. Nebo větší podíl času, který dotyčný rodič může věnovat svým dětem (ale i svým babkám nebo dědkům). Dále – zdravou stravu si takovýto majitel stálého a většího množství peněz může nakoupit , potažmo i sníst. I nápoje. Může častěji plavat v móóři – mnohem častěji než chudák. Může udělat velkou radost rozdáváním hodnotných dárků, a to nejen svým příbuzným – například může někomu darovat invalidní vozík, jinému může darovat ledvi..eh,teda může mu zaplatit drahou operaci, například zachraňující dotyčnému život. Vůbec má takovýto držitel většího obnosu singrovek nesrovnale větší možnosti jak činit své bližní šťastnými. Mnohdy velmi šťastnými , zejména když jde skutečně o život.
    Dále – dotyčný je schopen zajistit svým dětem , ale i sobě (univerzita sešlého věku) vynikající budoucnost – pokud si Harvard nejen zaplatí,ale taky ho vystuduje. Posléze, když už pomalu dovršuje se čas, může si náš stářím sešlý Ročíldek místo spoléhání se na charitu či na ne vždy ochotné příbuzenstvo zaplatit si skutečně důstojné místo někde v solidním penzionu, kde je péče velmi vzdálená oné péči chudinské.
    A když už se čas dovršil a běžné statky konzumovatelnými již nejsou (z různých příčin), i tak lze si jisté statky poříditi mnohem snáze, než by si je mohl poříditi chudák. Například lze si poříditi pocit, že díky solidní pozůstalosti, je postaráno o pozůstalé – děti, vnuky, potažmo děti vnuků nebo také o děti vnuků jejich vnuků – to však již jen v případě skutečně velkých Ročíldků.
    Nu a důležitým statkem je také pocit, že odchází náš Ročíldek zcela smířen se světem. Kdy taktéž peníze mohou velmi napomoci. Náš Ročíldek si totiž (na rozdíl od chudáka)…. může dopřát i toho luxusu, že si koupí dokonce i čisté svědomí (a tak i skutečnou pohodu při svém definitivním odchodu) . To když jím obelhanému přizná barvu a navrch přidá poukaz do Hurgady, když jím podvedenému uhradí škodu a navíc přidá poukaz na Tesla model M, když jím šikanovanému dá post ředitele v jedné ze svých firem, jím ostouzenému poskytne satisfakci ve formě zvláštního vydání Mladé fronty, jím přiotrávenému zakpupí vagon zdravých potravin, jím zavražděnému se postará o zápis v učebnicích ( alespoň ve formě statistiky, když už nic)……
    Nu a navíc dá takovýto zemřelý slušně vydělat několika tkzv. právníkům, tedy i jejich rodinám – a tak vlastně i smrt bohatcova je společenským přínosem. Na rozdíl od chudáka (leda by měl velké dluhy – a tak by svou smrtí poskytl výdělek exekutorům).

    Takže statky místo peněz ?
    Ano, to asi bude to pravé ořechové.
    Pouze statky vzkvétají, peníze ne – zejména singrovky.
    ————————————————————————————————————–
    A teď zavřete oči….a zamyslete se nad tím, že existují mnozí lidé, které takovéto otázky vůbec netrápí. Trápí je však to , jak si každý den vydělat aspoň tolik, aby oni či jejich děti nezemřeli hlady , žízní, nebo na nějakou banální (z hlediska soudobé mediciny židokřesťanské civilizace) chorobu.
    Jak ale ti asi musí být moc, neskonale šťastní !!!
    To si snad ani nedovedeme vůbec představit – tak velký pocit svobody a štěstí !!
    To si snad nejsou schopni představit ani katolíci – kteří tak rádi často ciují z Bible, pasáže o ctnosti a štěstí chudoby, o slávě a štěstí chudých.

  18. český maloměšťák napsal:

    Lidi nemůžou být svobodnými, za stávajícího finančního systému.
    Takovou či onakou měrou si pouze kupují tak či onak silnou iluzi svobody. Za peníze, of course – v tom tkví ta tragika a zároveň i grotesknost.

    Lidi např. nemají prakticky žádný vliv na ČNB (ta mj. kupuje i akcie amerických korporací – vyrábějícíh zboží např. v Číně), lidi dokonce ani nevědí komu ČNB patří.

    No nic, pár citací závěrem, jak už to bývá zvykem. Tolstého “ Kruh násilí“, z pojednání “ Spása ve Vás“ :

    „…..Prvým , nejstarším prostředkem vlády je zastrašení. Tento způsob spočívá v tom, že se dnešní režim , ať je to kterýkoliv – od nejliberálnější republiky až po nejdespotičtější monarchii – líčí jako posvátný a nezměnitelný……Železnice, telegrafy, telefony, fotografie a zdokonalené prostředky , pomocí kterých lze odstranit lidi, aniž by se bylo třeba uchylovat k vraždě….poskytují jim takovou sílu…..že je nemožno zbaviti se vlády sebe rozumnější.
    Druhým prostředkem je korupce. Spočívá v tom, že se daněmi zbaví národ bohatství a rozdělí je mezi úředníky, kteří se zavážou udržovat a stupňovat útlak. Koupení úředníci , od ministra až po písaře, tvoří dohromady síť lidí, jež poutá jediný zájem – žít na útraty lidu……hájíce ve všem slovy i skutky vládní násilí, na němž je založen jejich blahobyt.
    Třetí prostředek je svého druhu zhypnotizování lidu. Spočívá v tom, že se zastaví normální rozvoj lidí a různými sugescemi vznítí se u nich rozličné víry, příznivé zachování vlády. Hypnotizování provádí se tisícerými způsoby a nepřetžitě od mládí až do smrti jednotlivce. Začíná v povinných školách, kde se děti učí, že prvými povinostmi občana jsou vojenská služba, placení daní, poslušnost zákonů, třeba nespravedlivých. Postupuje u dospělých povzbuzováním náboženských a vlasteneckých pověr, slavnostmi, představeními, pomníky, světskými a náboženskými obřady, kostely, , církevními průvody, vojenskými přehlídkami, vyznamenáními. Rovněž tisk je mocným zdrojem hypnozy. Není bláznovství, k němuž by nemohl být lid doveden, ani hlouposti, jíž by pomocí novin neuvěřil.
    KOnečně mezi lidmi takto zpitomělými a zotročilými vybere se jistý počet, z nichž se udělá trpný nástroj každého, vládě potřebného násilí.Zdaří se to lehce a zcela, zvláště vyberou-li se jinoši, kteří si nmeohli ještě utvořit pojem mravnosti….stávají se stroji, poslušnými vůli hypnotizéra.Tito mladí a silní muži, již jedenkrát zhypnotizováni, ozbrojeni a ochotni na povel vlády k vraždě, jsou oním čtvrtým a nejúčinnjěším prostředkem utiskování….“

    (z Severio Merlino : Formy a podstata socialismu)
    ————————————————————————————————————-
    Plutokrat například aktualně (při pomocí také např. tkzv. neziskovek – placených primárně z daní, či sekundárně také sice to z daní – ale přes tkzv. “ sponzorské“ vícemnéně z daňových defraudací, se souhlasem vlád) velmi sofistikovaně a skrytě přesouvá vinu ze sebe na obyčejné lidi, kteří nechtějí si nechat zaplavit zem takovými kvanty uprchlíků (jejich geneze padá na hlavu plutokrata) , že by to mohlo vyvolat velké společenské problémy. Nesmíme být překvapeni, že na straně plutokrata jsou i takové organizace jako Amnesty International, která dokonce známkuje státy – ty, které přijímají uprchlíky (vygenerované plutokratem) jsou hodné, ty které přijímají méně – ty jsou zlé. Tedy i Amesty International je minimálně v tomto prostředkem plutokrata, stejným jako např. ona Tolstého železnice či telegraf, i AI se podílí na hypnotizaci.
    Amnesty International by měla spíše volat po novém Norimberském procesu, kde by ale asi těžko se našel soudce, jak také ? Plutokrat nikdy nebude stíhat sám sebe.Plutokrat se nikdy k vině nepřizná, to by byl jeho konec. Plutokrata je tedy třeba zničit bez soudu, jiné cesty není.

  19. Antonie napsal:

    Peníze nemám ráda. Ale jsou nutné k životu. Když vidím problémy, starosti i tragédie, jaké se kolem nich odehrávají, jsem ráda, že nic nevlastním, protože do hrobu bych si to nevzala, ale vzala bych si tam možná nejistotu, že Ti moji nemají rádi mně ale moje konto, a strach o ně, že by se rozhádali, že by se poprali hned na hřbitově, když by se konečně dočkali mé smrti a šance jeden urvat víc než druhý. Toto mi je a bylo vždycky odporné. Vím, jsem asi divná.

    Už v minulém režimu, seděl mi pojišťovák v kuchyni a nechtěl se hnout, dokud nás nepojistí proti úrazu a smrti. Nepřesvědčil mě. Jsou mi odporné peníze výměnou za bolest anebo ztrátu nejdražších. Chci je zdravé a živé, a kdyby ne, tak peníze bolest nezahojí. A teď už jen potřebuji odejít s jistotou, že o sobě vědí, že se mají rádi a že si budou vzájemně oporou, kdyby se někdy dostal někdo z nich do problémů.

    Mám čtyři sourozence a po smrti rodičů tři jsme se zřekli ve prospěch sestry, která v našem rodném domku žije, aby nám nemusela nic platit. Peníze jsem nikdy neměla ráda, ale vždycky byly k životu nutné, ale ne za každou cenu, proto jsem se snažila je mít a mít i něco navíc pro radost těm, které mám ráda.

    Jsem náročná. V lásce jsem vždycky chtěla všechno, nebo nic. A když jsem hledala a nacházela Boha, tak jsem mu to řekla, že když vždycky jsem chtěla všechno nebo nic, tak proč bych měla chtít méně ve vztahu s Ním. A dal mi všechno. I když v očích světa nemám nic 🙂 Člověk se pořád za něčím honí, něco kupuje a nakonec zjistí, že ty nejkrásnější věci jsou v životě doopravdy zadarmo. Ale do tohoto zjištění jsem musela životem dorůst. Opravdu jen strašné málo stačí k velikému štěstí. Co je to štěstí? Štěstí je, když v srdci plném lásky přebývá Bůh, když ze srdce prozářeného jarem, zaplaveného nezměrnou láskou Boží a láskou nejbližších v radostech i starostech tryská všeobjímající požehnání.

  20. zemedelec napsal:

    Snad jenom tolik,štěstí začíná tam,kde končí starost.
    Jak píše pan maloměšťák,starost o tisíci korunu je jiná,než o 100 milionů.

    • Vojta napsal:

      I starosti mohou znamenat štěstí. Pravda, starosti o peníze to většinou nejsou.

  21. Vojta napsal:

    Štěstí a spokojenost v životě NENÍ O PENĚZÍCH. Je to otázka mezilidských vztahů a postavení ve společnosti. Pokud máme alespoň určitou základní životní úroveň, stávají se materiální statky se jen jedním z nástrojů k získání a zdůraznění společenského postavení jedince. Peníze nám přináší rovněž i jistou volnost seberealizace, jenže tu většina z nás nedokáže využít.

    A tak kupujeme drahá auta, velké psy, stavíme velké domy a létáme do Ameriky či emirátů.

  22. lacogroessling napsal:

    Maturitní podotázka. Kdopak napsal.
    Všechno, co je smrtelné a co je uděláno rukama, hyne, nejlépe je míti své majoráty a statek na nebesích. Kdo je toho pamětliv, zřídka plakává.

    • Antonie napsal:

      Markéta Vančurová, vlastně Lazarová inspirována pravděpodobně slovy Matoušova evangelia 6:19-21, „Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“
      Pozdrav ze mlýna do mlýna posílám 🙂

  23. Antonie napsal:

    Kracios

    „Jeden za druhým šli pomalu otroci a každý nesl obroušený kámen. Čtyři řady, každá půl druhého kilometru dlouhá, od brusičů kamení k místu, kde začínala stavba pevnosti města, byly střeženy hlídači. Na deset otroků se počítal jeden ozbrojený hlídač. Stranou od otroků, na vrcholu třináctimetrového pahorku seděl Kracios – jeden z vrchních žreců; mlčky pozoroval události. Otroci a stráž vnímali pahorek s trůnem na vrcholu jako neoddělitelnou část krajiny. A člověka, který seděl nehybně na trůně nebo se procházel po plošině na vrcholu pahorku, si již nikdo nevšímal.
    Kracios si dal za úkol přebudovat stát, na tisíciletí upevnit moc, podmanit si všechny lidi na zemi a všechny je zotročit, včetně vůdců států. Jednou Kracios sestoupil dolů, změnil oblek, sundal paruku. Náčelníkovi stráže nařídil, aby jej zakovali do řetězů jako obyčejného otroka a postavili do řady za mladým a silným otrokem jménem Nard. Kracios se pátravě díval do tváří otroků a všiml si, že tento mladý člověk má zvídavý a hodnotící pohled. Dva dny Kracios pozoroval Narda, mlčky nosil kameny, seděl vedle něj při jídle a spal vedle na palandě. Třetí noc, jakmile zazněl povel „Spát“, otočil se Kracios k mladému otrokovi a šeptem s hořkostí a zoufalstvím vyslovil otázku, která směřovala neznámo ke komu: ,Cožpak to takhle bude pokračovat po zbytek života? Žrec viděl, jak sebou mladý otrok škubl a okamžitě se otočil tváří k žrecovi, jeho oči zářily.,Nebude to dlouho trvat. Domýšlím plán. A ty, staříku, se můžeš zúčastnit také,‘ zašeptal mladý otrok. ,Jaký plán?‘ lhostejně a s povzdechem se zeptal žrec. Nard se zápalem a s jistotou začal vysvětlovat: ,Ty, staříku, a já a my všichni brzy nebudeme otroky, ale svobodnými lidmi. Počítej, staříku: na každou desítku otroků je jeden strážník. A patnáct otrokyň, jež připravují jídlo, šijí oblečení, pozoruje také jeden strážník. Pokud se ve smluvený čas my všichni vrhneme na stráž, porazíme ji. Ať jsou strážníci ozbrojení a my jsme zakováni do řetězů. Ale je nás deset na každého a řetězy lze také využit jako zbraň, pokud by se nastavovaly pod úder mečů. Odzbrojíme všechny strážníky, svážeme je a zmocníme se zbraní.‘
    … ,Ano, mladíku, se svým plánem a myšlenkami můžeš odzbrojit stráž a zvítězit nad armádou,‘ odpověděl žrec již povzbudivě a dodal: ,ale co potom začnou dělat otroci a co se stane s vládci, strážníky a vojíny?‘ ,O tomto jsem moc nepřemýšlel. A zatím mě napadá jediné: všichni, kteří byli otroky, se stanou svobodnými, všichni, kteří dnes nejsou otroky, stanou se jimi,‘ nepříliš jistě odpověděl Nard, jako by přemýšlel nahlas. A žreci? Řekni mi, mladíku, kam zařadíš žrece, když zvítězíš: k otrokům nebo ke svobodným?‘ ,Žreci? O tomto jsem také nepřemýšlel. Ale teď si říkám: ať zůstanou tam, kde jsou. Poslouchají je otroci a vládci. I když je těžké je občas pochopit, ale myslím si, že jsou neškodní. Ať vypráví o bozích, ale jak máme nejlépe prožít svůj život, to víme sami.‘ ,Jak nejlépe prožít… to je dobře,‘ odpověděl žrec a tvářil se, že se mu chce hrozně spát.
    Ale Kracios tuto noc nespal. Přemýšlel. ,Samozřejmě,‘ řikal si, ,nejjednodušší je povědět vládci o spiknutí, mladý otrok bude zadržen, zjevně je vůdcem ostatních. Ale to nevyřeší problém. Otroci si vždy budou přát osvobodit se z otroctví. Objeví se noví vůdcové. Vypracují nové plány, a pokud je to tak, hlavní nebezpečí pro stát vždy bude existovat uvnitř státu. ‚ Před Kraciem stál úkol: vypracovat plán zotročení celého světa. Chápal, že se nepodaří dosáhnout cíle pouze pomocí fyzického násilí. Je zapotřebí psychologické působení na každého člověka, na celé národy. Je třeba transformovat lidskou mysl, vštípit každému, že otroctví je nejvyšší blaho. Je třeba spustit automatický program, který bude celé národy dezorientovat v prostoru, čase a pojmech. A hlavně – v adekvátním vnímání skutečnosti. Kraciova mysl pracovala stále rychleji, přestal cítit tělo, těžké okovy na rukou a nohou. Najednou, jako blesk z čistého nebe, vznikl program. Zatím nebyl podrobný a nedal se vysvětlit, ale již byl čitelný a oslepující svou velikostí. Kracios se cítil být neomezeným vládcem světa. Žrec ležel na palandě, zakovaný do okovů, a obdivoval sám sebe: ,Zítra ráno, až budou všichni odváděni do práce, dám znamení a náčelník stráže zavelí vyvést mě z řady otroků a sundat okovy. Dopracuji do detailů svůj program, pronesu několik slov a svět se začne měnit. Neuvěřitelné! Pouze několik slov a celý svět se podvolí mně, mé mysli. Bůh skutečně dal člověku sílu, která nemá ve vesmíru sobě rovné, tato síla je lidská mysl. Produkuje slova a mění běh dějin. Vytvořila se neobyčejně příznivá situace. Otroci připravili plán povstání. Tento plán je racionální a zjevně může přivést otroky k pozitivnímu přechodnému výsledku. Ale stačí několik vět a zotročím na příštích tisíc let nejen dnešní otroky, ale také jejich potomky a pozemské vládce.‘
    Na Kraciovo znamení mu ráno náčelník ochrany sundal okovy. A již následující den bylo na jeho pozorovatelskou plošinu pozváno ostatních pět žreců a faraón. Před shromážděnými Kracios začal svou řeč: , To, co teď uslyšíte, nesmí být nikým zapsáno nebo vyprávěno. Kolem nás nejsou stěny a má slova nikdo mimo nás neuslyší. Vymyslel jsem způsob proměny všech lidí v otroky našeho faraóna. Není možné toho dosáhnout pomocí početného vojska a vyčerpávajících válek. Ale udělám to několika větami. Uběhnou pouze dva dni po jejich pronesení a uvidíte, jak se začne měnit svět. Dívejte se: dole dlouhé řady otroků, zakovaných do řetězů, nesou po jednom kameni. Střeží je mnoho vojáků. Vždy jsme si mysleli, že čím více otroků, tím je to lepší pro stát. Ale čím více otroků, tím více se musíme obávat jejich vzpoury. Posilujeme ochranu. Jsme nucení dobře krmit své otroky, jinak nedokáží vykonávat těžkou fyzickou práci. Ale stejně jsou líní a mají sklon k buřičství. Dívejte se, jak se pomalu pohybují, a zlenivělá stráž je nepopohání karabáčem a nebije ani zdravé a silné otroky. Ale budou se pohybovat mnohem rychleji. Nebudou potřebovat stráž. Strážci se také promění v otroky. Udělat něco takového lze následovně. Ať dnes před západem slunce hlasatelé rozšíří faraónovo nařízení, v němž bude řečeno: „S úsvitem nového dne se všem otrokům daruje úplná svoboda. Za každý kámen přinesený do města bude svobodný člověk dostávat jednu minci. Mince bude možné vyměnit za jídlo, oblečení, příbytek, palác ve městě nebo za samotné město. Ode dneška jste svobodní lidé. ‚“Když si žrecové uvědomili to, co Kracios řekl, jeden z nich, nejstarší, řekl: ,Jsi DEMO(n)KRACIE. To, co jsi vymyslel, zaplaví démonizmem množství pozemských národů.‘ ,Ať jsem démon a to, co jsem vymyslel, ať lidé v budoucnu nazývají demokracií.‘
    Při západu slunce bylo otrokům ohlášeno nařízení, které je ohromilo a mnozí celou noc nespali a přemýšleli o novém šťastném životě. Následující ráno žrecové a faraón opět vyšli na plošinu umělé hory. Obraz, jenž vyvstal před jejich očima, byl ohromující. Tisíce lidí, bývalých otroků, o závod tahaly stejné kameny, co dřív. Zalévajíce se potem, mnozí nesli dva kameny. Jiní, kteří měli jeden, běželi a zvedali prach. Někteří strážci také tahali kameny. Lidé, kteří si mysleli, že jsou svobodní, vždyť jim byly sundány okovy, se snažili získat co nejvíce vytoužených mincí, aby si vybudovali šťastný život.
    Ještě několik měsíců Kracios strávil na své plošině, s uspokojením pozoroval to, co se dělo dole. Změny byly obrovské. Část otroků se spojila do menších skupin, udělala si vozíky, naplnila je až nahoru kameny, a zalévajíc se potem tlačila tyto vozíky. ,Vynaleznou ještě mnoho zařízení,‘ s potěšením si v duchu říkal Kracios, ,již se objevily vnitřní služby: roznašeči vody a jídla.‘ Část otroků jedla přímo za chůze, nepřála si ztrácet čas na cestu do baráku, aby se najedla, a platila lidem za obsluhu vydělanými mincemi. ,To jsou věci: i lékaři se u nich objevili, přímo za chůze poskytují pomoc zraněným, a také za mince. Dokonce si zvolili hlídku dopravní bezpečnosti. Brzy si zvolí náčelníky, soudce. Ať volí: vždyť si myslí, že jsou svobodní, ale podstata se nezměnila, stále tahají kameny…‘ A takhle běží tisíciletími, v prachu, zalévají se potem a tahají těžké kameny. I dnes potomci těch otroků pokračují ve svém nesmyslném běhu…“

  24. Vlastimil Čech napsal:

    Štěstí nezáleží na penězích, ale na jejich množství!

  25. Nerevar napsal:

    Peníze nejsou postačující podmínkou štěstí. Ale jejich nedostatek člověka často připraví úplně o všechno. *O všechno*.

  26. Enki napsal:

    Ano, přiměřené množství peněz spoluvytváří pocit štěstí. Jsou potřebné jako sůl v buchtě – moc i málo kazí chuť a míra je osobní. Jinak jsou to dvě naprosto nesouměřitelné veličiny. Peníze jsou dnes již jen číselným vyjádřením míry úspěchu (bohatý-chudý) a víry (že je lze za něco směnit). Jsou ČNB (v Česku) vyráběny z ničeho. I pěna je skutečnější. Oproti tomu štěstí je krátkodobý pocitový stav (jako orgasmus), trvalé (na rozdíl od radostného životního pocitu) být nemůže a každý si je v sobě vytváří sám (z ledasčeho). A každý, KAŽDÝ okamžik štěstí, zabraňuje stejně dlouhému okamžiku ne-štěstí. A to je pro život důležité. Peníze vyšumí, ale zažité štěstí už vám nikdo nevezme.

  27. jezevec napsal:

    již některý z gnostiků antiky, ted si nevzpomenu který, ale bylo to několik tisíc let před kristem – postuloval, že v jakékoliv příjmové situaci přinese člověku štěstí, pakliže se jeho příjem zvýší o 30%. jenže v okamžiku, kdy se tak stane – se zvýší i jeho potřeby, pořídí si lepší barák a lepší auto (v antice asi čipernější otroky), dražší milenku, pošle děti do lepších škol, a začne chlastat lepší víno – a ZASE mu chybí 30%, a těchto +30% by mu přineslo absolutní štěstí.
    takže problém není v tom, kolik člověk má a kolik tzv „potřebuje“ – nebo kolik je „dost“. částečně je to ovlivněno závistí a životní situací kolem nás – kdy lidé za komunismu byli schopni spokojeně snášet podstatně sprostší bídu než dnes, protože (až na pár neviditelných oligarchů) se nikdo kolem neměl viditelně lépe než oni – – – nebo lidé v africe, kde tři misky rýže denně a jedna teplá deka stačí ke štěstí, protože nikdo víc nemá. problém je v tech 30% navíc.
    takže kdo má tři misky rýže denně, potřebuje ke štěstí čtyři – kdo má u nás deset tisíc, potřebuje třináct – a kdo má sto milionů dolarů, potřebuje ke štěstí 130 melounů, a nikde to nemá konec. vždycky bude 30% chybět. schválně – zkuste si sčítnout své příjmy, a zasnít se kolik peněz by vyřešilo vaše nejběžnější pocity nedostatku. u většiny skončíte zhruba na +30% ….

    • NavajaMM napsal:

      Zaujímavé počty. Vidím v tom dôkaz, že peniaze neznamenajú nezávislosť. Z minimálnej mzdy zvýšiť príjmy o 30 % nemusí byť až taký problém, možno postačí nájsť ďalší polovičný úväzok alebo lepšie platenú robotu. Taký europoslanec alebo riaditeľ korporácie, ten už problém má. Tých 30 % naviac proste poctivo nedá. A ešte na to musí myslieť, kade chodí.

  28. Olivie napsal:

    Žijeme v místě, společenství a systému, kde prostě peníze potřebujeme, i kdyby měly sloužit jen ke každodennímu přežití. Otázka chudoby či bohatství a s tím spojeného správného množství peněz je zcela individuální. To, co stačí jednomu, druhému stačit nemusí. Je to o nastavení vlastních potřeb a hlavně vnímání vlastních standardů.
    Asi bych peníze úplně nespojovala s otázkou svobody a už vůbec ne štěstí.
    Navíc si myslím, že nejsvobodnější je ten, kdo nemá o co přijít, co ztratit. Myslím, že tohle už kdysi zpívala Janis Joplin.
    Štěstí si definujeme každý podle svého, štěstí má pro každého jinou náplň.
    Nejvíce vzpomínané spokojené mezilidské vztahy, spokojená rodina jsou asi nejvyzdvihovanějšími.
    Určitě oprávněně.
    Ale já třeba byla dneska šťastná i díky tomu, že se mi povedla naprosto parádní večeře.
    Takže, co je štěstí?

Komentáře nejsou povoleny.