BLÍZKÉ SETKÁNÍ SE ZELENÁČEM TONDOU


napsala Všudybylka

 

Konečně opět v lese! Po celodenním shonu je pro mě krátká procházka vždy balzámem pro duši i tělo. Nakonec jsem se jako obvykle posadila na svůj oblíbený kámen a vychutnávala si samotu a posvátné ticho, přerušované jen tu a tam sestupnou tercií kukačky. Tentokrát jsem si ale klidu dlouho neužila. Po chvíli mě i přes přivřená víčka oslnil krátký intenzivní záblesk, jako když na vás někdo z dálky hází prasátka odlesky zrcadla. Otevřela jsem oči a strnula. Asi dva metry ode mne stál člověk podivného vzezření. Nic neříkal, jen tiše zíral. Byl holohlavý, poměrně vysoký a měl nezdravou, nazelenalou barvu kůže. Připomínal trochu mého bratrance, kterého před třemi lety sklátila těžká salmonela. Přestože měla cizincova image do Delona daleko, něco z něj vyzařovalo. A to doslovně. Zelenkavá aura jako by halila do světélkujícího mlžného oparu celou jeho postavu.

Suše jsem polkla a přiškrceným hlasem jsem neznámému popřála dobrý den. Žádná odezva. Neviděla jsem důvod, proč si hrát na hrdinku a dál sdílet prostor a čas s tímto podezřelým individuem. Zrovna jsem se chystala k odchodu, když se ozvalo: „Čao.“

Otočila jsem se. Že by byl ten zelenáč Ital? Ne, jeho vizáž se s romantikou této přímořské země naprosto míjela. Můj mozek marně vyhodnocoval vstupní data, bezradně přeskakoval z jedné hemisféry do druhé a výsledkem byly jen samé otazníky. To nevěstilo nic dobrého.

Ze zdvořilosti jsem cizinci odpověděla: „Čau,“ a připadala si jako naprostý idiot.

V iracionálním koutku mysli mě sice napadlo, jestli to náhodou není…

„Ano, je to tak,“ odpověděl neznámý.

Jak může kurňa vědět, co si myslím!

„Mám tě přečtenou.“

Tak to už je vrchol! Zelenáč mě začínal dopalovat. Aniž by to tušil, dotknul se citlivého místa, protože přesně tato slova používala v mém dětství maminka, kdykoli mě přistihla při pokusu obcházet pravdu. Počkat, on mi však potvrdil mé tušení, že je…

„Jo, ale neříkej mi ufon, na to jsem alergickej. Stačí, když zůstaneš u toho zelenáče.“

Začervenala jsem se studem.

Musela jsem si rychle srovnat myšlenky.Takže, v lese, který znám jako své boty a ve kterém jsem takřka denně, se vlivem nějaké poruchy časoprostorových souřadnic zničehonic zhmotní mimozemšťan. Podle všeho to vypadá, že jsem pro něj první a jediný zástupce naší civilizace. Místo toho, abych ze sebe vydala to nejlepší, sedím tu jak trubka a přemýšlím, co je to za divného Itala. Na sobě mám tepláky neutrální barvy a neurčitého tvaru. Triko už má nejlepší časy také za sebou. Na důstojnou reprezentaci je tudíž pozdě, nezbývá než uchýlit se k nouzovému řešení a zaujmout kouzlem osobnosti. Vědoma si toho, že nejsem zrovna typický, ani ideální vzorek homo sapiens, padla na mě tíha strašlivé odpovědnosti. Představa, že podle mě bude posuzovat celé lidstvo, mě naplňovala zoufalstvím. Naštěstí vypadal zelenáč neméně zděšeně a z výrazu jeho tváře bylo patrné, že ani já svým exteriérem nezapadám do jeho představ o intergalaktickém ideálu krásy. Později mi prozradil, že ho šokovaly především mé „dlouhé chlupy na hlavě“, jak opovržlivě nazval mé vlasy, ale hned vzápětí mě uklidňoval, že tento nechutný animální přežitek naše DNA jistě brzy evolučně překóduje. A to nic chudák nic netušil o dalších našich animálních přežitcích!

„Neboj, nepřišel jsem vás zkoumat, jen jsem trochu zabloudil,“ promluvil zelenáč, aniž by otevřel ústa.

Právě proběhla první lekce telepatie v praxi.

Možná bych měla návštěvníka nazvat lichotivěji, než zelenáč, když mi čte ty myšlenky.

„Říkej mi, jak chceš.“

„Budu ti říkat Tondo.“

Hlavou mi bleskne cynická myšlenka, že jméno tohoto tvora přece jen trochu polidští.(Jak sami vidíte, mé škodolibé alter ego neztrácí humor ani v nejkritičtějších momentech, což už mnohokrát obohatilo můj život o velmi výživné zážitky v oblasti mezilidských vztahů). Navíc, když si tak transdimenzionálně cestuje, určitě to žádný greenhorn nebude. Já ale budu muset ty myšlenky víc kontrolovat, vždyť on mě „slyší“!

Nejlepší bude, když přestanu myslet. No jo, ale jde to vůbec?

„To budeš mít těžké, myšlení je základním nástrojem existence. Myslím, tedy jsem.“ Tonda se telepaticky usmál, aniž by hnul brvou.

Já si v duchu masíruji své namožené sebevědomí a on na mě s Descartem! A vůbec, odkud zná ten citát? Že by měl francouzský myslitel až takový přesah?

„Čerpám informace z univerzálního kosmického vědomí. Je to taková knihovna na bázi kvantového sdílení informačních polí. Vy lidé tuto databázi využíváte jen zřídkakdy, nejhojněji jí využívají umělci a všichni kreativní lidé, zatím ovšem pouze na podvědomé úrovni. Nazýváte to inspirací. Na vědomé úrovni jste si zvolili poněkud komplikovanější způsob racionálně-kognitivního poznávání skutečnosti.“

Tak to už bylo na mou již tak dost exponovanou nervovou soustavu trochu moc. Tonda se odmlčel, aby mi poskytnul oddechový čas.

„Vy tu asi nejste moc zvyklí na cizince, co?“ zeptal se po chvíli.

No snad mě ještě nezačne podezírat z rasismu!

„Jak kde,“ odpověděla jsem neutrálně. „Slyšela jsem, že například v Peru se lidé s tvými vesmírnými bráchy znají docela dobře.“

„Ti jsou z úplně jiného galaktického kvadrantu a jsou tu na misi, zatímco já jsem se tu ocitl vlivem nejmenší předpokládatelné pravděpodobnosti.“

„My lidé tomu říkáme náhoda.“

„Náhoda neexistuje, i ta nejméně pravděpodobná událost zdánlivé nahodilosti má své výchozí parametry. Těchto faktorů je však napříč časem i prostorem takové množství, že je takřka nemožné přesně vypočítat přítomnost.“

,Ještěže tak, vždyť kdybychom to dokázali, znali bychom dopředu náš osud a to by pak nebyl život takovým zážitkem jako nyní,´ pomyslela jsem si. To bych si jinak toto setkání předem vypočítala a vyhnula se mu. No jo, ale tím bych přece zase tuto teorii popřela…

Začala mě pobolívat hlava. Můj mozek zřejmě začínal preventivně protestovat proti hrozící intelektuální akrobacii. Zpohodlněl zažitými vzorci a do větší dřiny se mu nechtělo.

Tonda se opět telepaticky usmál. V mé mysli právě četl odvěké schizma predestinace lidského osudu versus aktivní využívání vůle jako tvořivého principu.

„Tato dvě paradigmata se nevylučují,“ řekl. „V rámci svého osudu můžeš ovlivňovat svůj život.“

To nedává logiku, ozval se rozhořčeně můj dogmatický mozek.

„Čas příchodu a odchodu z tohoto světa, neboli narození a smrt jak vy říkáte, svou vůlí neovlivníš. Přinejmenším tyto dvě veličiny jsou dané, neboli předurčené. V rámci těchto mantinelů můžeš používat svou vůli. I ta je však podmíněna následky, které jsou vázány na univerzální zákony.“

Ale..

„A nemluv o sebevraždě, ta stejně jako vražda, není považována za přirozený odchod, ale za násilné přerušení energetického toku vitální síly.“

Tady se vážně nedá diskutovat. Oponent argumentuje, aniž bych stihla dokončit myšlenku.

„Tvůj smysl pro logiku je zatím uvězněn ve trojdimenzionálním prostoru, až nahlédneš dál, uvidíš, že vesmír má kromě přísného řádu také smysl pro humor a miluje paradoxy.“ Tonda se opět mile telepaticky usmál.

Jeho úvahy mě postupně uvedly do stavu duševní relaxace a mé myšlenky kupodivu zmlkly Ve vzájemné tiché přítomnosti jsme s Tondou malovali každý své neviditelné kruhy a vznášeli se v mentálním hypotetickém prostoru jako dvě podmnožiny, které hledají společný průnik.

Rozjímavou atmosféru ztichlého lesa však náhle prořízl hlasitý zvuk vycházející z mých útrob. Snažila jsem se tvářit nezúčastněně a rozhodla se důsledně ignorovat veškeré biologické požadavky mého těla. Přece se nyní nebudu zabývat něčím tak přízemním jako je jídlo! Žaludek však na toto mé rozhodnutí nebral zřetel a dál se razantně hlásil o svá práva. Jeho opakované burácení jsem se snažila maskovat náhlým záchvatem dusivého kašle. Tělo mi právě dávalo filozofickou lekci, že všední přítomnost je vždy naléhavější než všechny sebekrásnější vize budoucnosti. Jejím úkolem je především připomínat řešení aktuálních problémů

„Slyším, že potřebuješ dobít energii,“ řekl Tonda.

„Nastal čas, abych se odhmotnil. Děkuji ti, pozemšťanko.“

Než jsem stihla něco říct nebo na něco pomyslet, jeho tělo postupně průsvitnělo, až zmizelo docela. Na místě, kde ještě před chvílí stál, se rozplýval obláček zelenkavé mlhy.

Já děkuji, Toníku z kdovíjaké galaxie. Ani jsem se nezeptala, kdo jsi, odkud jsi a kam jdeš. Vlastně jsem ráda, že ses nezeptal ty mě. Nevím, jestli bych uměla správně odpovědět.

O dvě hodiny později byl hladový tygr v břiše uspokojen dvěma párky s hořčicí a najednou bylo až příliš snadné zapomenout na naléhavost dosud nevyřešených hlubokých existenciálních otázek a nekonečnost vesmíru. Už ať jsem zase brzy v lese!

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.