Několik slov o svobodě, morálce, lidských právech a lidských povinnostech.


napsal Jaromír Bradávka

 

Za posledních více než 25 let se toho u nás i ve světě o svobodě a lidských právech napsalo a řeklo velmi mnoho. Je to jedno z nejfrekventovanějších témat vůbec. Svobodou a lidskými právy se ohánějí politici, novináři, umělci, podnikatelé, zaměstnanci, obžalovaní, zkrátka kde kdo. Zkusme si přiblížit obsah a význam těchto slov.

I. Svoboda.

Co je to svoboda, jak ji vnímáme, jak ji chápeme a jak ji naplňujeme?

Jedna z možných definicí svobody může znít např. takto: Svoboda je stav, kdy se mohu rozhodovat a konat nezávisle, bez ohledu na své okolí. Mnozí si pod pojmem svoboda představují, že si můžou dělat v podstatě to, co se jim zlíbí. Nechtějí být omezováni nikým a ničím kolem sebe. Takovéto pojetí svobody je však už jiná kategorie a má i svůj vlastní název – anarchie. Svobodu a anarchii si lidé často zaměňují. Nechtějí si připustit, že i ostatní mají svou svobodu a vzájemné srážky svobod různých jedinců přinášejí v praktickém životě problémy a konflikty. Zásadní nepochopení obsahu slova svoboda spočívá v tom, že absolutní svoboda neexistuje. Někdo může namítnout, že například Robinson Crusoe byl absolutně svobodný při svém životě na neobydleném ostrově, ale není to pravda. Měl svobodu pohybu, svobodu projevu, mohl svobodně tvořit (a budovat civilizaci), měl prostě všechny dnešní moderní občanské svobody. Ale byl zajatcem ostrova a i když se mohl svobodně rozhodnout, zda na ostrově zůstane nebo si postaví člun či vor a odpluje (o což se také později pokusil), přesto všechno se po prvním rozkoukání pustil do běžných činností jako najít si tábořiště, rozdělat a udržet oheň, najít vodu, potravu, atd. Zkrátka začal se chovat podle svých přirozených instinktů a podle svých životních zkušeností. Udělal totéž, co dělají všechny systémy v živé i neživé přírodě – začal se „uspořádávat“ od prvotního chaosu (zděšení ze ztroskotání) k optimální funkci a formě (přežití v nových podmínkách), čili začal se chovat přirozeně. Tím jsme se dostali k podstatě věci.

Základem svobodného jednání je přirozené jednání, které jako pravidlo zní takto: „Svoboda jedince končí tam, kde začíná svoboda jiného jedince.“ V dnešní době však lidé velmi často z řady důvodů (neznalost, lhostejnost, zlý úmysl a další) na toto základní pravidlo zapomínají. Napomáhá tomu i heslo, údajně ženoucí společenský a zejména ekonomický vývoj vpřed – totiž že v konkurenci se prosadí jen ten nejlepší. Proto se lidé předhánějí v podnikání, flexibilitě, nabídkách, v lobbingu ale třeba i na i-Darlingu… a bezohledně válcují svobodu druhých.

Svobodou člověka se zabývalo také mnoho filosofů a dalších učenců. Jeden z nich, Bedřich Engels, dospěl k pozoruhodnému závěru, který shrnul do lakonické věty: „Svoboda je poznaná nutnost.“

V praxi to znamená, že pokud pochopím, že když já nebudu omezovat svobodu druhých, nebudou jiní omezovat svobodu moji, tak teprve toto poznání mě učiní skutečně svobodným. Vraťme se nyní k Robinsonovi Crusoemu. I on, když si postavil dům, ochočil kozy a začal žít v podstatě běžným životem anglického rolníka, nakonec pochopil, že jeho svoboda je omezená jednak teritoriálně (nemohl odjet z ostrova, protože pravděpodobnost smrti v průběhu plavby se blížila jedné a pud sebezáchovy mu po malé zkušenosti podruhé odplout nedovolil) a jednak psychologicky (instinkt, výchova a předchozí životní zkušenosti jej donutily a zároveň mu umožnily na ostrově přežit do doby, než se objevila loď a odvezla ho). Samozřejmě se mohl silou vůle vzepřít, užívat si jakoby absolutní svobodu a starat se jen o získání potravy pro přežití, ale za několik měsíců by buď zešílel a spáchal sebevraždu nebo by klesl na úroveň divokého zvířete a skončil podobně. Kdo nevěří, nechť si přečte knihu Richarda Byrda Sám a sám.

Jelikož žijeme ve společnosti, kde se denně navzájem potkávají tisíce lidí v nejrůznějším prostředí a v nejrůznějších situacích, navíc jsme omezeni právem, na jehož základě společnost stojí a funguje, je naše svoboda vždy více či méně omezena. Otázkou pouze zůstává, do jaké míry jsou tato omezení nutná a kde už jsou zbytečná.

II. Morálka.

Morálku lze definovat jako souhrn nepsaných pravidel přirozeného lidského chování a jednání. Tato pravidla jsme zdědili od svých předků a v průběhu dlouhých věků se stala přirozeným vzorcem našeho chování vůči ostatním členům lidské společnosti. V dobách historicky nedávných byla také kodifikována – asi nejznámějším kodexem je křesťanské desatero. Desatero křesťanů nebo pět pravidel buddhistů jsou základním a na nejvyšší míru zjednodušeným shrnutím lidské morálky. Každé přikázání lze samozřejmě (a také to nauky činí) rozvést do souboru podrobnějších pravidel. Ta jsou potom v rámci výchovy a výuky vštěpována dětem od nejútlejšího věku.

V průběhu vývoje lidské společnosti docházelo často k úpadku a také k vědomému potlačování morálky. Souviselo to s nerovnoměrností společenského vývoje a zejména v období společenských konfliktů, nestability a při styku či prolínání různých kultur šla morálka často stranou. Pro naší současnost je nejdůležitějším momentem pochopení celkového úpadku morálky za posledních cca 100 let. Svět za tu dobu prošel obrovskou proměnou ekonomickou, politickou, kulturní i duchovní, prožil dva celoplanetární válečné konflikty a nyní stojí na rozhraní dvou epoch, přičemž se rozhoduje o samém bytí světové civilizace. Pravidla morálky jsou dnes velmi často považována za přežitá a novodobý neoliberalismus, vyznačující se mimo jiné právě odklonem od tradičních hodnot ve všech sférách lidské činnosti a myšlení, směřuje vývoj společnosti k anarchii. Přesto však právě obnovení platnosti a především následné dodržování základních pravidel morálky jsou jedním z východisek pro spravedlivé uspořádání budoucí lidské společnosti.

III. Lidská práva.

O lidských právech toho bylo řečeno a napsáno tolik, že to nikdo nespočítá. Zvlášť v posledním půlstoletí je to jeden z nejpoužívanějších a současně nejvíce zneužívaných termínů (nejen) v politice vůbec.

Avšak málokdo, kdo se lidskými právy ohání, je ochoten připustit, že stejná práva jako on mají všichni ostatní. Příkladů z doby současné i (nedávno) minulé bychom našli stovky. Při hledání náplně pojmu „lidská práva“ se dostáváme k podobné hranici a podobnému omezení jako při hledání náplně pojmu „svoboda“. Každý by chtěl mít absolutní právo a nechápe, že absolutní právo, stejně jako absolutní svoboda neexistuje. Jednoduchý příklad ze života:

Před vchodem do supermarketu stojí zaparkované auto. Parkoviště je poloprázdné, ale řidič zaparkoval před vchodem, aby to měla jeho manželka blíž do prodejny. Na dotaz jiného řidiče, proč překáží ostatním v pohybu u vchodu, odpověděl: „Je tady zákaz parkování? Není. Tak tady stát můžu.“ Nebyl ochoten připustit, že svým uplatňováním „práva parkovat všude, kde to značka nezakazuje“ omezil právo volného pohybu u vchodu dalším lidem.

Jiným problémem je nepřeberné množství nejrůznějších lidských práv. Nejnázorněji si to uvědomíme, když se začteme do ústavy některého z tzv. vyspělých evropských států. Práv je v ní tolik, že na konci ústavy ztrácíme přehled, o čem vlastně jsou. Současně však naprostá většina ustanovení o každém jednotlivém právu obsahuje nějaké omezení. Např. právo svobodně vyjadřovat své názory je omezeno bezpečností, ochranou osobnosti, zdraví a mravnosti; petiční právo je omezeno zákazem použití petice k zasahování do nezávislosti soudu, právo na nedotknutelnost obydlí je omezeno pro účely trestního a exekučního řízení, atd.

Ústava jako základní zákon tedy většinu individuálních lidských práv nějakým způsobem omezuje, především ve prospěch zájmu společnosti jako celku. To ovšem řada lidí odmítá a vyžaduje absolutní právo, bez ohledu na své okolí, což ve svém důsledku znamená konflikt nejen s tímto okolím, ale rovněž se zákonem, a výsledkem tohoto konfliktu je sankce. Ta často vyvolá další požadavek na uplatnění práva a konečným stavem je napětí a neklid ve společnosti.

Neoliberalismus, který v současné době převažuje ve vědomí a myšlení „společenských elit“, hlásá maximální individualismus ve všech oblastech myšlení a konání s cílem „osvobodit se se z jařma ideologie kolektivismu doby minulé“. Zastánci neoliberalismu však zapomněli, že člověk jako biologický druh Homo sapiens se vyvinul a přežil do dnešní doby a podoby jako tvor společenský. Od samého prvopočátku vytvářel společenstva, ať je nazveme tlupou, kmenem, rodem či jakkoliv jinak. Ve společenství měl každý člen své místo, své povinnosti a svá práva, ale všichni ctili princip prvořadosti zájmu společenství jako celku nad zájmem jednotlivce. Kdo se prohřešil proti pravidlům společného soužití, projevil se jako sobec nebo uchvatitel moci, byl ze společenství exkomunikován a dříve nebo později skončil v čelistech predátora.

Změna přišla až v době, kdy člověk objevil soukromé vlastnictví a začala první směna předmětů, které se začaly nazývat zbožím. Tímto okamžikem začala diferenciace a partikulace společnosti na základě majetku, čili její rozpad na třídy, vrstvy, kasty, skupiny a „nezávislé“ jednotlivce. Po dvaceti pěti letech budování nové „svobodné společnosti“ jsme dospěli do stavu, kdy se naše 10i-milionové národní společenství, spojené svým původem, jazykem, historií, povahou, a všestranným pocitem sounáležitosti, rozpadlo na 10 milionů osamělých šelem, navzájem mezi sebou bojujících o území, potravu, vodu, energie, majetek, víru a moc nad ostatními. Lidská sounáležitost se vytratila a začal nelítostný boj o přežití v nové společensko – ekonomické, technologické a informační džungli. Vývoj lidské společnosti dospěl do slepé uličky, na jejímž konci čeká buď chaos nebo nový řád, funkčnější a spravedlivější vůči těm, kdo si jej zřídili a jimž slouží. Zda skončíme v chaosu nebo konečně dospějeme a staneme se skutečnými lidmi, záleží jen na nás všech. Musíme však pochopit, že právo každého končí tam, kde začíná právo jiného a že kromě lidských práv existují i lidské povinnosti, bez jejichž dodržování své svobody a práva nenaplníme.

IV. Lidské povinnosti.

Jak už bylo zmíněno v části o lidských právech, kromě lidských práv mají lidé i lidské povinnosti. Moc se o nich nemluví ani nepíše, protože ne každý je ochoten připustit, že existují a že by je měl plnit. Přitom jsou druhou stranou a doplňkem lidských práv a jedno bez druhého nemůže existovat, aniž by to mělo fatální dopady na existenci a fungování lidské společnosti.

Základní a nejznámější povinnosti jsou od pradávna obsaženy v pravidlech slušného chování a morálky. Patří mezi ně např. nelhat, nekrást, nepodvádět, neubližovat a mnoho dalších. V písemné podobě se objevují např. v židovské Tóře, v křesťanské Bibli, ve spisech Buddhy, Lao´c a v dílech dalších filosofů a náboženských myslitelů. Většině z nás splývají tyto přirozené povinnosti s morálními zásadami a také se podle nich obvykle chováme. Mnoho jedinců si však samo od sebe „vyhrazuje právo“ tyto povinnosti občas porušit nebo je dokonce dlouhodobě nedodržovat, protože „oni jsou přece svobodní a nikdo nemá právo je nutit dělat nebo dodržovat něco, co se jim nelíbí.“ A tak lidé lžou, kradou, podvádějí, uplácejí, používají násilí, nerespektují svobody a práva jiných, nedodržují zákony, protože se bláhově domnívají, že jsou něco víc než ostatní nebo že jsou silnější než ostatní, a prosazují svou vůli a své nároky na úkor ostatních.

Bohužel přirozené povinnosti nejsou až na výjimky ( Nikdo nesmí být svévolně zbaven života.) zakotveny v legislativě, ale naopak jsou dokonce i ústavou zpochybňovány.

Dva příklady za všechny:

Článek ze současné Listiny práv a svobod:

Obviněný má právo odepřít výpověď; tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven.

Úplné znění podle přirozeného práva:

Je přirozenou povinností a věcí osobní cti každého přiznat své provinění, omluvit se, přijmout trest, napravit svou chybu, poučit se z ní a získat tím odpuštění společnosti a těch, jimž ublížil.

Článek ze současné Listiny práv a svobod:

Nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Podrobnosti stanoví zákon.

Úplné znění podle přirozeného práva:

Je přirozenou povinností a věcí osobní cti každého vykonat vojenskou službu nebo výcvik a bránit svou vlast a svou rodinu před nebezpečím.

Zpochybnění těchto přirozených lidských povinností legislativou vede k deformaci myšlení lidí a k odklonu od přirozených norem chování, které lidstvo provázejí od jeho vzniku.

Jak již bylo řečeno, člověk je tvor společenský a v každém společenství, nejen lidském, platí určitá pravidla, která umožňují a současně zaručují existenci a fungování tohoto společenství. Pod tlakem těchto pravidel vznikají někdy i společenství s přísnou hierarchií, a přesto žádného jejich člena, na rozdíl od lidí, ani nenapadne pravidla porušit. Umí si někdo představit, že by včelí dělnice odmítly pracovat? Nebo že by mravenčí bojovníci zradili svou královnu? Že by se mladý samec ve vlčí smečce potají spářil s alfa – samicí? Že by příslušník gorilí tlupy odmítl uposlechnout příkaz vůdce tlupy? Ani jeden takový případ se nemůže stát. Každý člen společenství přirozeně zná své postavení, svá práva a své povinnosti. Pokud se v tlupě šimpanzů samec příliš rychle a bezohledně dere do jejího čela, je jeho pád při nejbližší příležitosti velmi rychlý. Kolektivně je smeten a následně z tlupy vyloučen.

To jen lidé si myslí, že když „myslí“, nemusí dodržovat pravidla, která platí od pradávna, nebo je „modernizovat“ a prosazovat jako „nový krok v rozšiřování svobody člověka“. (Např. povýšení nepřirozeného vztahu jedinců stejného pohlaví, nazvaného „registrované partnerství“, na úroveň manželství muže a ženy. )

Jedním z důvodů úpadku lidské civilizace na počátku 21. století je právě odklon od přirozených modelů a pravidel myšlení a chování jednotlivců i celé společnosti. Prožijeme ještě mnoho utrpení, napácháme ještě mnoho myšlenkových i hmotných škod, než si uvědomíme své chyby a pochopíme, že kráčíme špatným směrem a že k lidství vede jiná cesta. Největší ironií současného stavu světa však je skutečnost, že my tu cestu známe. Je ukrytá v nás a v naší minulosti. Stačí se zamyslet sám nad sebou, odhodit falešné mínění o sobě samém, ohlédnout se za svým dosavadním životem a skutky, které jsem vykonal, oprášit znalosti a filosofii dějinných milníků a vydat se po ní. Možná budeme muset projít očistcem, možná jen novým národním obrozením. Určitě se však budeme muset vzdát své lenosti, lhostejnosti, pohodlnosti, sobectví a nenasytnosti. Až každý jeden a všichni společně pochopíme, že svoboda, morálka, lidská práva, lidské povinnosti a lidská sounáležitost jsou nedílnými součástmi a jejich naplnění podmínkami našeho dospění ve skutečné LIDI, tak se na tu cestu vydáme.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.