Think tank je těžko nahraditelné místo, kam lze odkládat nenaplněné ambice


napsal Leo K.

 V Listině základních práv a svobod se udává, že všichni lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a v právech. Lidská důstojnost spočívá v bytí samotném, proto se v Listině  dále píše, že každý člověk má právo na život. Není možné člověka usmrtit, ani když spáchá závažný trestný čin a je povinností život chránit i před narozením. Není dovoleno ani někoho mučit, trýznit ani s člověkem zacházet tak, že by ho naše jednání ponižovalo. Naopak každý člověk má právo na ochranu zdraví. Dále každý má právo na důstojné zacházení, na to aby byla zachována jeho čest, dobrá pověst, a aby bylo chráněno jeho jméno. Důstojnost člověka vyžaduje, aby měl každý člověk svobodu myšlení a názoru. Aby si mohl zvolit náboženství a veřejně se k němu hlásit. Aby si mohl vybrat národnost, ke které chce patřit. Má být také respektováno soukromí každého člověka.

Ale zároveň nenajdeme ani zmínku o svobodě sociální, která znamená možnost jedince ovlivnit své sociální postavení. Je to snadno pochopitelné. Možnost ovlivňovat své postavení ve společnosti předpokládá rovnost. A listina základních práv a svobod výslovně chrání vlastnictví a ergo kladívko, nerovnost. Nezabývá se dokonce ani rovností příležitostí (tzv. zásady rovného startu) navzdory proklamované ochrany důstojnosti.

Žijeme ve lži zakódované přímo v základních dokumentech státu. Těch lží je více, ať jde o ošizenou dělbu moci (moc výkonná je zároveň mocí zákonodárnou via parlament jako převodní páka); postavení poslance, který je sice zvolen na bázi nějaké ideologie, ale ústava ho zavazuje vykonávat svůj mandát aniž by byl vázán nějakými příkazy. Ale hlavní rozpor je ten, že poslanci mají zastupovat občany, ale občané nemají žádnou možnost účinně kontrolovat, jestli tak poslanci skutečně činí, či jestli nepreferují své soukromé nebo (korupcí podpořené) cizí zájmy. Pod pojmem účinná kontrola rozumím možnost poslanci zabránit v jednání jako  poslance, které je v rozporu s vůlí voličů. Vždyť tu vůli mají poslanci zastupovat. Už v minulém článku jsem psal, že přes tyto fauly mluvit o demokracii, vyžaduje značné sebezapření.

„Nové strany, neznámé, nedefinované, prázdné, bez členské základny, ty jsou největším nebezpečím demokracie. Nikoliv staré strany, které mají desetitisícové členské základny a není možné je snadno převalit z jedné strany na druhou,“ připsal v roce 2010 Václav Klaus výrok Cyrilu Svobodovi v deníku Euro (http://www.euro.cz/byznys/ceska-politika-zdegenerovala-821054).

Je to do jisté míry pravda, ale jeho argument je třeba trochu upřesnit. Nové strany se v politice zmítají, jdou „snadno převalit z jedné strany na druhou“, pokud nezastupují skutečné ideje, ale jenom různé formy znechucení, blbé nálady anebo jsou převlečeným komerčním produktem egoistického jednotlivce. Takovou stranou byl projekt Víta Bárty nebo i Kalouskova TOP 09. Už v roce 2010 bylo totiž heslo Tradice, Odpovědnost, Prosperita zcela vyprázdněné – odpovědnost a prosperita se zcela zjevně navzájem vylučuje, vždyť kapitalistická prosperita závislá na drancování přírodních zdrojů je s odpovědností v přímém rozporu. 780 milionů tun ropy v Mexickém zálivu nenahradí ani miliardové odškodnění. A tradice? Pokud tradice nevrostou do kultury, tak je přebijí technologický pokrok se svými ekologickými riziky, supermarkety, internetem a genetickou manipulací živých organismů.

TOP 09 je jen oportunistická konstrukce, která má přitáhnout hlasy těch voličů pravice, kteří jsou znechuceni reálným kapitalismem stejně jako v minulosti reformní komunisté byli znechuceni reálným socialismem. Jenže jako byl socialismus s lidskou tváří utopistickým projektem, neexistuje ani kapitalismus s lidskou tváří.

Ze stejného článku pro Euro cituji znovu Václava Klause, jak říká: „Kdybyste mě teď natáhli na skřipec a ptali se, jestli znám nějaký názor pana Johna, ale skoro bych přidal i pana Schwarzenberga, tak ani na mučidlech bych si neuměl žádný jejich politický názor vymyslet. Když se mě zeptají sedmiletá vnoučata, co je za těmito dvěma pány, přiznám se: ,Děti, já opravdu nevím.‘ Pan John může říct jakýkoli názor a nikdo mu nemůže říct: Pane Johne, vy jste nekonzistentní, vy jste před lety říkal něco jiného“.

Postoje nových stran jsou generovány společenskou kritikou systému a je dobře, že jsou ve veřejném prostoru vyjádřeny, ale nesmíme je vydávat za politické ideje. V politických dějinách moderní Evropy se prosadily v podstatě jen dvě velké ideje – sociálnědemokratická idea sociální rovnosti a solidarity a pak liberální idea individualismu, rovnosti před zákonem a svobody podnikání. Hájit rozum v evropských dějinách znamená hájit víru v dějinnou moc idejí přes všechna zklamání, která nám ta víra přinesla. V dějinách vítězí jen ta síla, která se stane lidem srozumitelnou ideou, a oni ji pak hájí po celé generace. Na této „uhlířské víře v rozum“ stojí demokracie, říká Václav Bělohradský.

Za sebe musím dodat, že je to poprvé, co s uznávaným filosofem nesouhlasím. Ty dvě jmenované ideje jsou ve skutečnosti jenom pokaždé jiným popisem snu. Pří o pravdu ve virtuálním světě naivních představ. Dnešní politika, kterou diktují korporace, je radikálně sekularistická a antipartikularistická. Jejím cílem je rozpustit to, co zbylo z tradiční společnosti a zkonstruovat universální formu lidského sdružování, jež bude základem technicky racionálního systému k rovnému uspokojování tužeb. Náboženství má být z veřejného života vykázáno, odlišnost etnicit a pohlaví odstraněna, má být založen světový řád spočívající na světových trzích a nadnárodních byrokraciích, takže se ve jménu lidských práv, mezinárodního hospodářského vývoje a kolektivní bezpečnosti překonají všechny lokální rozdíly. Sociální demokracie si stěžuje, že jí praktická politika bere tradiční témata a hledá odpověď na otázku, co je svoboda v podmínkách sociální nerovnosti. Jsme svobodní, když se bojíme ztráty zaměstnání, chudoby, když jsme vyloučeni z přístupu k veřejným statkům? Je to osekaná původní stará „rudá kritika systému“, která je pro ČSSD stále aktuální proto, že jí došly myšlenky. Že ztratila „tah na branku“, že síly v jejím vedení časem vyvedly stranu do pozice béčka pravice. Je to hodně smutné i proto, že žádná skutečná pravice, která by reklamovala třeba otázky státní regulace a skrytých nákladů na ni, neexistuje.

A sociální demokracie, místo aby zažehla pochodeň humanismu, se snaží zachránit z toho co tady bylo, drobty. Nepřináší nové myšlenky. Je obrácena k minulosti. Skutečná opozice reálpolitiky nepřichází už zleva, ale od různých skupin, jež se vylučují ze „seriózní” politiky, protože odmítají nejen liberalismus, ale i levičáctví. Politika je dnes rozdělena na názor, který se sám prezentuje jako racionální a světský a který absolutně ovládá veřejnou diskusi, a na řadu disidentních názorů, jež mluví o vyšších dobrech, o morálních principech, ale nejsou schopny je účinně obhájit (morálka není ekonomická kategorie – Václav Klaus).

Tento konflikt není předmětem vážné debaty, neboť je považován za vyřešený – nepůjdeme si raději zaplavat (Václav Klaus)? Vládnoucí liberální názor je přijímán jako neoddiskutovatelný, zatímco nesouhlas s ním je pokládán za zmatený či za něco ještě horšího.

Vládnoucí názor sám o sobě tvrdí, že je zvláště tolerantní a přijatelný pro všechny. Není. Jeho omyl vyplývá z nepochopení politiky a morálky, které je pro liberalismus typické a zcela zásadní. Politická, etnická a genderová „korektnost“ ukazuje, že je dnes možné nastolit autoritativní „mravní“ stanoviska, jež jsou v zásadním rozporu se zavedenými názory, pokud tato autoritativní stanoviska zastávají ti, kdo ovládají veřejnou diskusi.

Trochu mi to připomíná diskusi krátce po válce v dětském časopisu Vpřed. Šlo o diskreditaci slova kamarád, které používal Wehrmacht. Jestli si ještě dobře pamatuji, v soutěži nápadů zvítězil takový derivát – gumarád. Současná situace pramení částečně z obrovské moci, jež masové sdělovací prostředky vkládají do rukou nepočetné elity, která dokáže zaplavit svět názory vybraných expertů a zaplavit kritické myšlení trivialitami a slovními výpady.

Díky této moci jsou tvůrci veřejného mínění – pracovníci médií, baviči, experti, vzdělavatelé – integrální součástí vlády; naši vládci kontrolují veřejné mínění proto, že ti, kdo toto mínění kontrolují, k nim patří.

Vlivu malé třídy na veřejné mínění napomáhá rostoucí centralizace intelektuálního života. Impakt faktor změnil původně republikánskou obec vědců na jistý druh komodity; myšlení i to, co platí za vzdělanost, už není ponecháno individuální iniciativě. Nositelem intelektuálního života je velká, státem podporovaná vrstva, jež zahrnuje představitele zkomercionalizovaného akademického života, všelijaké i pochybné nadace, představitele umění, různé pošetilé think tanky, které mimo sebechvály nejsou sto vyprodukovat ani jednu myšlenku.

Novinové zpravodajství i analýzy jsou v rukou profesionálů zaměstnávaných několika velkými organizacemi. Mládež získává výchovu převážně z masově tržní zábavy a stále unifikovanějšího státního vzdělávacího systému. V důsledku toho se vytrácí intelektuální nezávislost a proti proudu jdoucí názory vypadají provinčně, ignorantsky, nezdravě ne li rovnou podvratně. Svobodně žije jen několik málo míst disentu, jako jsou malé rozhlasové stanice věnované diskusím, a pak internet; tato místa jsou však společensky okrajová, postrádají disciplínu a soudržnost a navíc jsou elitami záměrně vykreslována jako centra „nenávisti“, jež ohrožují všechno slušné. Jsem hluboce znepokojen stavem, kdy strany obhajují svůj program odkazem na úhel pohledu ač ve skutečnosti jde o zásadní deformaci měřítek a manipulaci vstupních podmínek.

Roli nestejných měřítek plasticky zobrazuje příběh sondy Mars Climate Orbiter. Byla určená pro studium prachových bouřek, počasí, mraků, prachových mlh, ozónu, distribuce a přesunu prachu a vody, vlivu topografie na atmosférickou cirkulaci, atmosférické odpovědi na sluneční ohřev a změny barev povrchu Marsu. Vzlétla 11. prosince 1998 z kosmodromu Eastern Test Range pomocí rakety Delta 7425. Po čtyřech korekčních manévrech dorazila 23. září 1999 k Marsu. Tam na 16 minut a 23 sekund zažehla svůj motor. Při tomto manévru se dostala do zákrytu za planetu Mars (z pohledu ze Země). Se sondou se poté již nepodařilo navázat spojení. Vyšetřování zjistilo, že software dodaný společností Lockheed Martin počítal celkový impuls dodaný tryskami sondy v imperiálních jednotkách (lb·s), zatímco software pro výpočet trajektorie dodaný NASA očekával tyto data v jednotkách SI (N·s).

Vzhledem k převodnímu faktoru mezi lbs a Ns, který je 4,45, byla takto vypočítaná trajektorie chybná. Sonda se tak namísto plánovaného nejnižšího bodu oběžné dráhy 226 km měla dostat do vzdálenosti pouhých 57 km od povrchu planety. Atmosféra (ač řídká) ji spálila už někde mezi 80 až 90 km od povrchu. Operátoři jenom bezmocně trpěli představou jak 327 milionů dolarů ohřálo atmosféru rudé planety.

Domněnka, že se u nás nic takové stát nemůže, protože metrická soustava u nás platí už od 1. ledna 1875, je lichá. Stále jsou odvětví, kde se měří v tradičních coulech (odpovídá US palci) a rozměry monitorů už vůbec udáváme přímo v palcích. Ale to jsem odbočil.

Jestliže nelze požadovat skutečnou myšlenku od žádné z existujících parlamentních stran je dobré alespoň stanovit požadavky na stranu, která by zaplnila onu mezeru. Protože je člověk nevyhnutelně závislý na spolupráci ostatních, je jeho život možný jen v rámci lidského společenství. Jakýkoliv pojem svobody má proto smysl jen v kontextu lidského soužití. Uvažujeme-li proto o svobodě, hledáme takovou podobu lidského soužití, v níž se všichni členové podílejí na rozhodování, a to svobodně a rovnoprávně. Z hlediska správy a řízení společnosti být svobodný znamená být rovnoprávný a spolupracující. A tady selhává ČSSD na celé čáře, protože se vzdala myšlenky rovnosti.

Cituji z jejího programu:

Jednou ze základních hodnot moderní demokratické společnosti je rovnost všech lidí v důstojnosti, svobodě, právech a v životních šancích. Také však v odpovědnosti a povinnostech, a to bez ohledu na pohlaví, věk, rasu, národnost, náboženské a politické přesvědčení, zdraví, ekonomické a sociální postavení jednotlivců, rodin a domácností ve společnosti. Vzhledem k tomu, že podmínky, v nichž žijí, jejich kvalifikace, schopnosti a výkony se vzájemně odlišují, nelze za cíl sociálnědemokratické politiky považovat absolutní rovnost kvality jejich života. Sociální demokracie proto usiluje o vytvoření rovnosti příležitostí pro všechny vytvářením veřejnoprávních institucí, jakož i ekonomických a sociálních standardů platných pro všechny. Vytváří podmínky pro rovný přístup ke vzdělání, práci, k občanskému i osobnímu uplatnění.

To jsou slova kdysi slavné levicové strany. Slova, za které by se nestyděl ani Josef Alois Schumpeter. Se změnou sociálních vztahů, kdy společnost je silně fragmentalizována a sociální zájmy jsou složitě zprostředkovány, vznikají také nové formy sociální segregace, které vedou k sociální pasivitě. Vůči této realitě nelze jenom protestovat. Negativně se vymezovat antikapitalismem, antiimperialismem, antikonzumerismem.

Ukazuje se, že pouze negativní vymezení nestačí, že je třeba nabídnout pozitivní alternativu. Pro skutečné zajištění rovnoprávnosti v sociální oblasti je nutné opustit staré nefunkční šablony třídního boje. Rovnost založit na dlouhodobém řešení, nikoliv na nařízení a kvotaci. Jsme údajně společností služeb nebo do toho stádia vstupujeme, využijme toho! Naprosto klíčovou roli tvoří podpora státu vzniku kvalitních a všeobecně dostupných veřejných služeb, které vytvářejí dobré prostředí pro založení rodiny a výchovu dětí pro všechny bez rozdílu ať jde o vytváření podmínek dostupnosti vzdělání, podporu jeslí a školek, nebo školní či mimoškolní volnočasové aktivity. Všeobecná a rovná dostupnost veřejných služeb srovnává společnost. Slouží rodinám a vzdělání, brání propadu sociálně slabých do vyloučení ze společnosti a přenosu vyloučení na další generace. Dostupnost veřejných služeb ale podpoří i zakládání rodin lidmi, kteří nejsou ohroženy sociálním vyloučením. Podpora zakládání rodin rovněž povede k posílení demografické struktury celé společnosti. Není úkolem státu předepsat, jak konkrétně by rodina měla fungovat. Stát lidem nesmí určovat formy soužití. Je ale důležité podporovat lidská soužití, ve kterých lidé, bez ohledu na jejich počet a pohlaví, přebírají odpovědnost jeden za druhého, za děti, staré lidi nebo ty slabší. I bez dětí jsou soužití principiálně vítána.

Princip rovnoprávnosti, který teprve vlastně umožňuje požadovanou odpovědnost, se musí stát prioritou, nezpochybnitelnou idejí stran, které se chtějí účastnit restaurace a nikoliv rozvratu demokracie ve státě. Nejsou-li toho schopny tradiční strany, nevolme je! Politika je (nebo má být) způsob řízení obce, který odráží zpravidla dlouhodobé tužby a potřeby svých obyvatel. To, co probíhá nyní a do čeho jsme vtaženi, ať se nám to líbí nebo ne, je militarizace světa, růst vojenského napětí a omezování občanských práv. S podezřením blížícím se jistotě musím konstatovat, že jde o přímé ohrožení demokracie jako takové, a to nikoliv islámskými teroristy, ale právě protiteroristickými opatřeními a atmosféře strachu. Strach je pak dalším zdrojem autoritářských, potenciálně až fašizujících nálad ve společnosti. Ukažte mi politickou stranu v parlamentu, která tuto skutečnost reflektuje jako nežádoucí!

Volme takové subjekty, které reflektují skutečné problémy. Které vyvíjí úsilí, aby veřejný sektor se řídil modelem transparentní organizace, kde mají veřejné instituce povinnost automaticky zpřístupňovat informace. Demokracie je živoucí, dělbou moci dynamicky vyvažovaný organismus. Cílem by mělo být prostředí, kde motivace tvořit, jde ruku v ruce se svobodou informací a zabránit komercializaci a outsourcingu služeb včetně technických prostředků (např. software) hrazených s veřejných prostředků. Je také obtížně představitelné, že vláda outsourcovala některé své povinnosti více než několika tisícům nevládních neziskových organizací (NNO),  které si tím pádem alokují více než 20 miliard Kč!!!

Strukturu a původ hrazených nákladů je ale téměř nemožné zjistit. Ze zveřejněných tabulek vyplývá, že tyto NNO vytvořily produkt v hodnotě 56 miliard. Tato čísla žel nemají žádnou vypovídací hodnotu, protože nejsou doloženy odpovídající účetnictvím. I proto je nutné posílit vymahatelnost práva na informace, aby byla zajištěno efektivní zhodnocení investovaných veřejných prostředků.

Vztah stát – občan je zatím v nerovnováze a to je špatně: Stát si pro své fungování nárokuje stále víc informací. Na druhé straně ale odmítá občana, který je de facto jeho akcionářem, o čemkoliv transparentně informovat. Občanu je nutno zaručit, že jeho právo na demokratický projev nemůže být umlčeno na základě zneužití informací, které o něm shromažďuje nejen statní aparát. To  musí rezonovat i ve vzdělávacím procesu. Ve vzdělávání žáků všech typů vzdělávacích institucí a občanů dbát, aby získali základní přehled o tom, co je to právo na informace a co jsou principy svobodné tvorby. Uchovat kulturní bohatství veřejných knihoven prostředky 21. století, to jest digitalizací a veřejným zpřístupněním dokumentů uchovávaných v těchto knihovnách a archivech. I proto je nutné považovat svobodnou tvorbu za klíčovou pro sdílení a tvůrčí rozvíjení kulturního a duševního bohatství.

Na otázku „Jak pracujete?“ odpovídal prý Albert Einstein: „Procházím se a čekám, až mě napadne nějaká idea.“ „To si s sebou jistě berete zápisník,“ poznamenala jakási dáma. „Ne, zápisník nepotřebuji, dobré ideje jsou vzácné,“ odpověděl.

To platí i o dobrých idejích v politice – a cituji opět Václava Bělohradského:

Od počátku novodobé existence českého národa je jeho politická kultura nakažena antipolitikou. Označuji tak tendenci zaměňovat politickou opozici za opozici vůči politice. Ta se pak projevuje hesly jako například Chceme vládu slušných lidí, Děkujeme, odejděte nebo Vláda osobností místo vlády stran. Kdo volí nové strany jako třeba Věci veřejné, TOP 09, SPOZ či dříve Unii svobody, nevolí politickou opozici, vyjadřuje svou opozici vůči politice, která je jen stavem jeho mysli. Příkladem schopnosti českého antipolitického kýče přeskakovat z jedné české generace na druhou byl volební klip Přemluv bábu. Podle fotografií starých žen objevujících se v pozadí agitujících herců usuzuji, že ty venkovanky by si ještě mohly pamatovat modrokošilaté svazáky, kteří s básní Pavla Kohouta na rtech chodili agitovat na venkov, aby osvobodili „naše staré“ od jejich selských předsudků: „Vy si pamatujete jen to dobré, ale vždyť to byla jen dřina a bída ten váš majetek, dejte pole do družstva a rozoráme meze!“ Brzy se z těch kýčových agitek stalo násilné rozkulačování venkova. Podobně iniciativa Schovej babičce občanku! šířící se na internetu je jen přirozeným pokračováním spotu Přemluv bábu účinnějšími prostředky.

Český antipolitický kýč ve všech svých vydáních má jeden základní rys – černobílý jazyk, postavený na protikladu dobra a zla, pravdy a lži. Modrokošilatí svazáci padesátých let, viděli v družstevním vlastnictví dobro, ve vlastnictví soukromém zlo, protože byli hloupí. V celé poválečné Evropě, především v Holandsku a Dánsku, se družstevní hospodářství rozvinulo svobodným rozhodnutím zemědělců jako výhodná forma hospodaření – bylo jen vývojem soukromého vlastnictví zemědělské půdy, ne jeho opakem. Antipolitický kýč to ale nemůže připustit, potřebuje protiklad dobra a zla. „Levicí si lidé vytírají zadek,“ sdělují nám mladí agitátoři, ale naše evropská demokracie je přece společným dílem liberálních, křesťanských a sociálnědemokratických stran, výsledkem bojovného dialogu mezi idejemi, které ty strany zastupují. Někdy vítězily ideje levé, podruhé pravé, vcelku ale vítězila demokracie. A snad zvítězí i nad nemyslící generací, kterou „reprezentovali“  Issová a Mádl.

Tragicky nový malus tohoto klipu je podvědomá biologizace politiky, mládí jako dobro, stáří jako zlo – obraz falešných zubů dokládá názorně neplnohodnotnost života ve stáří. Podvědomá biologizace politiky je předzvěstí postupující fašizace české pravice. Zvažme například poselství věty, která zdobila obálku Reflexu – „Bývalý komunista je jako bývalý černoch“. Štvanice proti občanům, kteří nehledají práci, ale jen „zneužívají sociální dávky“ je také potenciálně fašizující. Ostatně výhrůžky nemakačenkům a heslo Dědeček a babička ujídaj nám chlebíčka obíhaly naprosto stejně už v padesátých letech.

Slyšel jsem před volbami 2013 velmi vzdělaného člověka říci tuto strašnou větu: „Budu volit TOP 09, protože Schwarzenberg krást nepotřebuje a Kalousek už má dost.“ Je to věta, která nevyjadřuje podporu politickému programu boje s korupcí, ale jen velké pohrdání politikou. Tento postoj, rozšířený i mezi novináři, je pokrytecký, vždyť politika není o nic horší než různé války o dědictví v rodinách či boj o moc mezi prospěchářskými klikami v různých institucích. Krátkodobé úspěchy nových politických stran v Česku jsou příznakem toho, že významná část občanů zaměňuje politickou opozici za opozici vůči politice.

Politickou kulturu můžeme shrnout formulí – politikové přicházejí a odcházejí, ale ideje, které zastupují (pokud jsou to ideje), zůstávají, přizpůsobují se složitě novým historickým podmínkám, někdy ztrácejí na síle, ale nakonec se do dějin Evropy vracejí v obnovené formě. Kulturu antipolitickou můžeme shrnout opačnou formulí – Ideje přicházejí a odcházejí, zůstávají (pokaždé jiné) osobnosti, v jejichž magickou moc přinést radikální změny lidé věří přes všechna dementi dějin.

Velký sicilský spisovatel Leonardo Sciascia napsal kdysi, že největším hříchem Sicilanů je přesvědčení, že ne ideje, ale mafie „dělají dějiny“. Víra v nové strany a osobnosti není v české verzi než moralisticky zdůvodněná forma nedůvěry v moc idejí měnit svět. Velké osobnosti jsou ale velké jen tehdy, když dokážou zosobnit velké ideje v situacích, v nichž se jejich smysl zatemnil. De Gaulle například v šedesátých letech zosobnil ideu francouzské republiky založené na osvícenském centralismu, Václav Klaus zase v devadesátých letech přesvědčivě zosobnil konzervativní verzi liberalismu, velkou evropskou ideu, aby později pevně zavřel oči před jejími rozpory v postmoderní společnosti.  Tolik tedy Václav Bělohradský. A já (Leo K) stydlivě připomínám Klausovy nejenom pevně zavřené oči, ale i jeho závěrečnou amnestii.

Ale když ne ideje, tak existují i jiné nevyřešené otevřené otázky. Mladé generaci je například neustále sugerováno, že žije v nejlepším z možných světů. Jeho součástí je přitom stálá nejistota střechy nad hlavou. Neseme si hříchy našich privatizačních otců, kteří si spletli kapitalismus s demokracií. V jednom bytě tak často bydlí šest lidí naráz, aby se vůbec složili na nájem a nemuseli ten krásný nový svět plný investičních příležitostí sledovat z krabice pod mostem. Mají tak dvě možnosti: buď se zadlužit na polovinu života za čtyři betonové stěny a záchod, nebo změnit politiku. A pokud je limitem „nejlepšího z možných světů“ právě úpis bance, pak by bylo dobré požadovat „nemožné“: Města už konečně musí zatnout velebení „investic“ do vylidněných pokojů. Rozpadlé barabizny skoupit, opravit a nastěhovat nové obyvatele.

Místo dalších obchodních center potřebují města spíše výstavbu bytů s nízkými nájmy. Sociálně ohleduplné bydlení je totiž nezbytné nejen pro lidi bez přístřeší, ale také pro mladé rodiny a jednotlivce. A klidně si zde dosaďte argumentaci porodností: dítě se těžko vychovává v průchozím pokoji, za jehož dveřmi bydlí kamarádi z vejšky. Takové domy je přitom třeba vpálit do živoucích čtvrtí. Cílem je důstojné bydlení, nikoli vytvoření ghett na periferii. O číslech lze jistě polemizovat. Nic to však nemění na principu. A sice, že pokud se má mladý člověk postavit na vlastní nohy, neřku-li založit rodinu, musí se zadlužit. A zadlužený člověk, to je člověk závislý. Je vazalem svých věřitelů. Být vazalem, to není dobré. Ukracuje to člověka na jeho důstojnosti a nutí přečasto dělat to, co je v rozporu s jeho svědomím. Společnost dlužníků je společností nesvobodnou, je to společnost zotročených. Takový stav nemůže nikdo rozumný chtít, protože v takové společnosti jsou nakonec všichni nešťastní. Všichni žijí ve strachu. Jedni ve strachu, aby zaplatili a nepřišli o střechu nad hlavou, a druzí ze strachu o nespravedlivé miliony, ke kterým přišli díky nouzi těch prvních.

Nedávno jsem četl článek o patentové žalobě. Žaloba viní rovný tucet firem a institucí včetně amerického Úřadu pro patenty a ochranné známky z toho, že patentem umožnily firmě Myriad Genetics monopol na testy genů BRCA.

Žaloba se neomezuje jen na výhrady proti patentování „produktů přírody“. Uvádí i druhý závažný argument. Podle žalobců porušuje firma Myriad Genetics právo na svobodu projevu garantované americkou ústavou tím, že brzdí výzkum na konkurenčních pracovištích, blokuje lékařskou praxi a omezuje lidem přístup k informacím o jejich zdravotním stavu. Žalobci uvádějí konkrétní případy. Firma Myriad Genetics například nutila genetika Haiga Kazaziana z Univerity of Pennsylvania, aby ve své laboratoři zastavil výzkumné analýzy genů BRCA, dokud nezíská licenci patentu. Podobnou zkušenost měly s Myriad Genetics i další instituce. Řada pacientů se připojila k žalobě se zdůvodněním, že si nemohou vyžádat nezávislý lékařský posudek, protože provádění a vyhodnocování testů na geny BRCA garantuje patent jen laboratořím Myriad Genetics.

Experti si zatím netroufají odhadnout, nakolik bude pro soud otázka „svobody projevu“ důležitá. Většina předpokládá, že se soud soustředí na to, zda byl patent firmě Myriad Genetics udělen v souladu s americkým patentovým právem. Lze přitom očekávat, že soudní výrok poněkud omezí patentové nároky Myriad Genetics. Jenže účelem patentů není, aby se někdo o patentované věci dozvěděl, ale aby z toho vytřískali prachy. Jenže původní účel vzniku patentů takový byl. Aby se někdo o technologii dozvěděl a nezanikla se smrtí výrobce nebo zánikem manufaktury. Byla to královská záruka výlučnosti výměnou za prozrazení výrobního tajemství.

Není to první zpochybnění účelnosti patentového práva. Pochybnosti o přínosu patentu a autorských práv předkládá ve velmi stručné zmínce i Milton Friedman ve své publikaci Kapitalismus a svoboda.

Poukazuje na to, že existuje spousta „vynálezů“, které nelze patentovat – například vynález obchodního domu. Lidské úsilí je tak směrováno k těm vynálezům, které patentovat lze. Uvedení autorských práv vedle patentu je však do určité míry zavádějící. Mezi právy autorskými a právy z patentu je jeden podstatný rozdíl. Zatímco píseň Yesterday by bez Paula McCartneyho nikdy nevznikla, nikdo ji před tím ani nepotřeboval ani po ní netoužil, tak u vynálezů je jen otázkou času, kdy budou vykonány. Prof. William R. Cornish, profesor práva duševního vlastnictví a President of Magdalene College, Cambridge University, ve své přednášce na PF UK přirovnal vynálezeckou činnost k soutěži o to, kdo první utrhne hrušku, která se všem vynálezcům objevuje před očima. Otázka, zda je odměna v podobě dvacetiletého monopolu odpovídající, tu vyvstává dosti zřetelně. Z toho příměru je jasné, že vynález je obvykle jen průmyslovým využitím myšlenek, které akademická obec celého světa dnes a denně zveřejňuje. Jinými slovy – žárovka by vznikla i bez Edisona, jakkoliv tím není možné snižovat jeho vynikající schopnosti.

Přehlížet nelze také ani náklady, které společnost nese při ochraně práv z patentu. Přihláška vynálezu, což je obvykle několik desítek až stovek stránek, musí být na patentovém úřadě prozkoumána průzkumovým inženýrem, který by měl mít vynikající znalost oboru. I přes jistou míru integrace v patentové oblasti stále obecně platí, že se přihlášky vynálezů podávají v každé zemi, kde o to vynálezce stojí, takže tím se počet průzkumů shodné věci násobí. Stejně tak je potřeba přihlášku vynálezu v každé zemi přeložit do národního jazyka, což stejně tak vyžaduje člověka s velmi dobrou znalostí oboru. K tomu se musí přičíst práce odborníka, který přihlášku vynálezu sestaví. Odborné schopnosti těchto lidí pak při samotném vynalézání chybí.

Technologický vývoj, který lze pozorovat v zemích s vyspělou patentovou ochranou, není podle všeho tedy důsledkem silné patentové ochrany, je spíše její příčinou. Technologicky vyspělé firmy jsou prostě dost bohaté a vlivné, takže dokáží svůj zájem prosadit. Krásným příkladem jsou zákony umožňující ochranu topografií polovodičových výrobků (čipů). Ty přišly na svět teprve poté, co se v této perspektivní oblasti dosáhlo značných úspěchů. V České republice rovněž takový zákon již skoro 10 let platí, vznik výrobců mikročipů v ČR rozhodně nepřivodil.

Pokud by vlády nalezly odvahu patent a jemu podobné způsoby ochrany průmyslových vynálezů zrušit, situaci na trhu by tím značně projasnily a k tomu by si mohly ušetřit mnohé ze svých „protimonopolních“ zásahů, které obvykle přinášejí jen další omezení svobody, říká Jan Žamboch.

Jestliže pan Žamboch zmínil protiklad autorského a patentového práva na příkladu písně Yesterday, musím konstatovat, že zatímco zpochybňovaný patent chrání monopol 20 let, autorské právo chrání monopol celý život a ještě dalších sedmdesát let!!! Na ochranu monopolu byl zřízen institut kolektivních správců (OSA; OAZA; Dilia; Instagram; OOA-S a GESTOR). Jejich činnost se řídí zákonem č. 121/2000 Sb. v paragrafech 95 – § 104. Zmiňovaný rozsah tohoto zákona se v podstatě shoduje s novelou Josepha Hellera „Hlava XXII.“ Tedy Heller je vtipnější.

Jak je to s monopolem na „vlastnické právo“ myšlenek? Uvozovky proto, že myšlenky jako takové není třeba chránit zákonem, dokud zůstávají v mysli autora, nikdo mu je nemůže vzít. Teprve jejich vyjádření ve vnějším světě jsou předmětem právní ochrany. Zákon např. zavádí povinnou kolektivizaci některých práv autora – to znamená, že některá práva vykonává za autora povinně např. OSA a autor sám je vykonávat nesmí. OSA vybírá poplatky jménem všech autorů. OSA také nutí pořadatele koncertů, aby jí povinně oznamovali, co budou na koncertu hrát. Dokonce i kapela, která hraje vlastní hudbu, má ze zákona povinnost deset dní předem nahlásit repertoár OSA.

Autorský zákon dává těmto tzv. kolektivním správcům monopolní postavení a neumožňuje jejich konkurenci. Copyright je zde především pro autory, ne? Nikoliv, největšími hráči ve vydávání knih a hudby jsou vydavatelské a distribuční společnosti. Na autora či umělce vychází přibližně 9 % z tržby. Zbylých 91 % je na úhradu nákladů vydavatelů a distributorů. Nepřekvapí, že vydavatelé investují část z těchto peněz do lobbingu, aby si své postavení udrželi. Posledním příkladem byl lobbing za prodloužení copyrightu na hudební nahrávky. Monopol nahrávacích společností na skladby Beatles a jejích současníků se prodloužil o dalších 20 let těsně před tím, než měla doba skončit. Kvůli snadné možnosti ovlivnit zákon, firmy investují více peněz do lobbingu než do hledání obchodních strategií, jak na trhu uspět. Často uváděný příklad, kdy Zdeněk Svěrák vysoudil za tři slova, která notabene nenapsal, na firmě Bauhaus 200 000 Kč, tomu zákonu nepřičítejme. Výsledek procesu je ilustrací naší justice. S tím nemá zákon, byť blbý, nic společného.

V každém případě jde o balvan na cestě. Každý monopol je formou nedokonalé konkurence. Je zcela evidentní, že brání svobodné tvorbě. V dnešním přemedializovaném světě je opravdu těžké nevypůjčit si ať už záměrně či nezáměrně jakýkoli nápad, který po svém dotyčný interpret zpracuje. Už od nepaměti funguje tradiční hudební posloupnost: Kdyby Beatles nebo Rolling Stones neposlouchali Chucka Berryho, nedobyli by žádné slávy. Kdyby Led Zeppelin nebo Black Sabbath neposlouchali Rolling Stones a Beatles, nevzniknul by hard rock. Kdyby Metallica nepřehrávala v garáži Sabra Cadabra, nebyl by tu thrash metal. Inspirace nemůže být hřích. Dnešní doba ale těžko umožní vymyslet něco revolučního. Proč to tedy na férovku nepřiznat a říct upřímně: tohle se mi líbí, udělám to podobně? Jonas Edward Salk byl americký lékař který proslul v roce 1955 především objevem vakcíny proti dětské obrně. Svůj objev si nedal patentovat a poskytl ho k volnému šíření. Umožnil tím vakcinaci dětí celého světa bez licenčních poplatků. Novináři odhadli se, že se tím připravil asi o 7 mld. dolarů. Svůj krok zdůvodnil tím, že nechat si patentovat lék proti obrně by bylo stejné jako „nechat si patentovat slunce“ – jeho odpověď se stala memem – replikující jednotkou kulturní informace. Byl skutečně doby, kdy se informace předávaly a nikoliv prodávaly. Jonas Salk je příkladem.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.