Sto čtyřicet pět


napsal Nerevar

Dávno tomu, kdy patřilo k dobrým zvykům panovníků i vlád občas si zaválčit. Upevňovalo to vlasteneckého ducha, pomáhalo to zvýšit oblíbenost té či oné vlády mezi lidmi, otvíralo to nové příležitosti pro podnikání a v neposlední řadě to přispívalo také k redukování populace už tehdy hrozivě přelidněných států. Tomuto vzájemnému kočkování byl většinou vyhrazován čas od jara do podzimu. Přes zimu by koně neměli co žrát a dovedete si představit, jak logisticky náročná musela být přeprava krmení pro takový jezdecký pluk? Koně z toho nemají rozum, konzervy žrát nebudou, jsou to jenom koně. Takže, i když historie poznala i války dvou- i víceleté, dokonce někdo z nás slyšel o válce třicetileté nebo i stoleté, válečnému špásování je už od nepaměti vyhrazeno období s převahou teplého a slunečného počasí. Wehrmacht, to je do dnešních dnů odstrašující příklad, když jeden uječený frajtr přinutí všechny generály válčit v zimě a jak to potom dopadne.

Jednoho krásného letního dne se takhle francouzský císař dohodl s pruským králem, že by si zas mohli pěkně zabojovat. Prusové uměli pochodovat snad nejlépe na celém světě, ale Francouzi měli nové mitrailleusy, mimořádně efektivní v masakrování pruských vojáků i při depopulaci jako takové. Aby nemohli zlí jazykové tvrdit, že šlo o nerovný zápas, francouzský císař pruskému králi dovolil přizvat si na pomoc i ostatní německé země. Síly se tak víceméně vyrovnaly a válka mohla začít.

Prusové pochodovali, Francouzi zapřahali tažná zvířata do svých mitrailleus, seržanti řvali, poručíci poroučeli, plukovníci se mračili, generálové měli opravdu slušivé uniformy a panovníci se naparovali, že byste z toho zapomněli dýchat, kdybyste tam byli. Hrdinové obou stran hrdinně prolévali krev, nepřátelskou i vlastní. Ti největší hrdinové často ještě před smrtí stihli zapózovat pro válečné fotografy. Když pak konečně zemřeli, občas je někam zahrabali, občas je nechali jen tak ležet, aby se si také trochu užili čerstvého povětří. Zkrátka válka se vším všudy.

Zejména mitrailleusy Francouzů děsily pruské vojáky, takže v panice odhazovali pušky a hromadně se vzdávali do francouzského zajetí. Hlavně tam, kde je francouzští vojáci správně použili. Vývoj i samotná existence mitrailleus byly předmětem utajení tak důkladného, že se o nich nedověděli ani samotní francouzští vojáci, a málokterý z nich měl vůbec ponětí, jak je správně používat. Když se o tom francouzský císař doslechl, přestalo ho další pošťuchování s pruským králem bavit, a požádal velitele pruské armády, ať ho vezme do zajetí. Když s ním potom vypil šálek čaje, vzdal se i císařského trůnu a odešel na odpočinek. Ve Francii sestavili Vládu národní obrany, aby mohli bez velkých emocí válku ukončit a vrátit se ke každodennímu životu.

Tehdy se ale události začaly ubírat nesprávným směrem.

Byla to zejména francouzská městská chátra, kdo se stále hlasitěji domáhal pokračování války. A tak Prusům a jejich spojencům nezbývalo, než začít s obléháním Paříže. Obyvatelé francouzské metropole si z toho zřejmě těžkou hlavu nedělali, naopak, jejich dekadentní počínání bylo v mnoha případech důkladně zdokumentováno. V restauracích byly běžně nabízeny například „psí plátky s rajčatovou omáčkou“, „koťata s oblohou v majonéze“, „kůň na sedm způsobů“, „flambovaná srdce nemluvňat“ a další projevy dekadentní zvrácenosti, které tu raději ani nebudeme jmenovat. Až když pruský velitel s těžkým srdcem nařídil nasazení velkorážních obléhacích kanónů, byla Vláda národní obrany ochotna zahájit jednání o čestné kapitulaci. Podle dobových svědectví se francouzský ministr zahraničí rozplakal samou úlevou, když bylo konečně sjednáno příměří. Francouzský ministr války se naopak dohodě odmítl podřídit, a vláda musela celou situaci zachraňovat vysláním zvláštní delegace. Ta nakonec vzpurného ministra přivedla nějak k rozumu. (Ze samé vděčnosti po něm pojmenovali jeden velký pařížský bulvár, stanici metra a kdovíco ještě.)

Aby mohla být učiněna přítrž podávání dekadentních a nezdravých pokrmů v některých pařížských restauracích, ihned po uzavření příměří pruský velitel přikázal od Paříže dodat jednorázovou potravinovou pomoc. Po vykonání povinné vojenské přehlídky – Paříž byla během ní zahalena v decentní černé barvě – se vítězná vojska urychleně stáhla. Vedle jednohlasného zvolení a následné korunovace pruského krále císařem všech Němců byl hlavním důvodem urychleného stažení vojáků zájem německého císaře zbytečně nedráždit Pařížany.

Místo konečného návratu ke každodennímu životu obnově poničeného města, se ale události v Paříži opět začaly ubírat nesprávným směrem.

Většina řádných občanů zkažeností skrznaskrz prolezlou Paříž opustila ihned po ukončení obléhání, město zůstalo vydáno na pospas odpadu, spodině ze samého dna společnosti, lidem, kteří se ani neobtěžovali opatřit si prostředky pro dočasný pobyt na venkově. Byli zvyklí na neúčinnost práva i na bezpracný život v době obléhání a z pochopitelných důvodů se jim nechtělo vracet se k normálnímu životu. Proto, když se dostavili zástupci francouzské armády, aby si odvezli děla, kterých se tihle lidé pod záminkou obrany města zmocnili, vypukla otevřená vzpoura.

Zpráva vyšetřovací komise mezi hlavními příčinami následujících událostí uvádí především bezbožnost chudiny, z ní plynoucí lenost, závist, a sklony ke zhýralosti. Samozvaná „Národní garda“ neodmítla pouze vydat oněch pár žalostně zastaralých kanónů, ale zavraždila dva generály, kteří měli děla převzít. Pro zabránění šíření dalších násilností vojáci i vládní úředníci urychleně opustili město. Paříž se zatím propadala do naprosté anarchie. Jedním z prvních výnosů samozvané „Národní gardy“ bylo například bezplatné vracení dříve zastavených věcí zastavárnami. Nařízení stejných mezd pro ženy i muže a zákaz noční práce v pekárnách na sebe nedaly dlouho čekat, což jen prohloubilo následky válečného rozvratu.

Řádění lůzy přesáhlo všechny myslitelné meze. Byly ničeny kulturní památky, drancování kostelů pod záminkou hledání důkazů o perverzních praktikách kléru bylo na denním pořádku. Mnoho kněží i řeholníků bylo rozběsněným davem lynčováno přímo v ulicích města. Mnoho svědků uvádí nečetné případy parodování křesťanských svátostí včetně mše pod prasečí hlavou, kde jako oltář sloužilo tělo zavražděného vládního vojáka. Promiskuita, sodomie i nekrofilie se staly běžnou normou.

Naštěstí se zákonně zvolená vláda dokázala s německou stranou dohodnout na odložení definitivního stažení německých vojsk i na urychleném propuštění francouzských válečných zajatců. Ti byli neprodleně vráceni do aktivní služby ve vládním vojsku a díky pobytu v zajetí byli uchráněni indoktrinace ze strany sympatizantů samozvané „Národní gardy“. Německá vojska potom uzamkla vzbouřence ve městě od severovýchodu (ale do následných bojů nezasahovala), na opačné straně stálo vojsko vládní.

A začalo dělat svou práci.

Dům od domu, ulice za ulicí pomalu probíhalo čištění města od rozvratných živlů. I když poslední francouzský císař jasnozřivě nařídil Paříž z velké části přestavět a nahradit úzké, křivolaké uličky širokými bulváry, aby případní vzbouřenci měli co nejméně záchytných bodů, pacifikace si vyžádala oběti na obou stranách. Šance povstalců bez vojenského výcviku byly proti vojákům pravidelné armády vskutku mizivé. Z velké části byli opilí, mnozí ani nedokázali udržet pušku. Nekázeň vzbouřenců byla také hlavní příčinou většiny zranění i úmrtí na jejich straně. I přes četné výzvy ke kapitulaci vzbouřenci odmítali přistoupit na jakýkoli návrh rozumného řešení situace, naopak, začali s neorganizovaným pobíjením zajatců. Tak přišlo o život nejen mnoho vládních vojáků, ale zahynulo i nesčetně spořádaných občanů i vládních úředníků, kteří včas nestihli opustit město. Ke zvlášť smutným událostem patřilo zavraždění pařížského arcibiskupa.

Po mnoha obtížích se vládním vojákům konečně podařilo zajmout poslední vzbouřence ukryté mezi náhrobky bývalého Východního hřbitova. O mravním úpadku vzbouřenců svědčí i skutečnost, že se někteří obnažovali a uléhali do prázdných rakví mezi zemřelé. Řada z nich se při tomto nechutném počínání dokonce nechávali fotografovat.

Vládní vojáci už byli unaveni a znechuceni dalším proléváním krve Francouzů, a proto jejich velitel – podle mnoha očitých svědků – řekl zajatým vzbouřencům: „Zasloužíte si zemřít, všechny vás musíme zastřelit. Teď si chvíli zakouříme, vy se potom seřadíte tam u té zdi a my zařídíme ten zbytek.“ Vzbouřenci si velitelův milosrdný čin vyložili správně. Zatímco vládní vojáci odpočívali, vzbouřenci se jeden po druhém potichu vytratili. Vojáci potom proti zdi vypálili salvu z pušek a svým nadřízeným ohlásili, že poprava posledních vzbouřenců byla vykonána.

Po ukončení bojů následovala mírová smlouva. Francii bylo uloženo zaplatit válečné náhrady ve výši spíše symbolické. O dalším osudu účastníků celé té pařížské mrzutosti rozhodovaly nezávislé civilní soudy. Většina jich byla „pro nedostatek důkazů“ zproštěna všech obvinění, někteří museli uhradit způsobené škody, několik jednotlivců bylo odesláno do vyhnanství nebo na nucené práce. Po několika letech byla i jim udělena milost.

Možná to celé proběhlo právě takhle. Možná se to lišilo jen v zanedbatelných detailech. Možná to bylo trochu jinak. Kdo to dnes může s jistotou říci? Vždyť přepisování historie probíhá po celé generace.

Možná válka začala nějakou rafinovanou provokací. Společnost národů, kdyby byla tenkrát nějaká existovala, by potom mohla Francii prohlásit za agresora.

Možná se Léon Gambetta měl po zbrklém vyhlášení republiky spokojit s postem ministra vnitra a ne se ucházet i o funkci ministra války.

Možná to Prusové i s Němci tak trochu přestřelili a jejich požadavky nebyly zdaleka tak symbolické. Pět miliard se v té době neshánělo tak snadno. Když dnes peníze dojdou, jednoduše se natisknou další, ale tenkrát? A korunovace německého císaře přímo ve Versailles? Ve Versailles?! Nebylo by divu, že to Francouzi v osmnáctém roce Němcům náležitě spočítali. Ve Versailles.

Možná Pařížany popudilo, když se z „řádných“ voleb vzešlá vláda Adolpha Thierse snažila prostředky na reparace vyždímat z obyčejných lidí, jak tomu bylo už tolikrát předtím.

Možná je popudilo ještě víc, když během obléhání nasazovala své životy hlavně domobrana s Národní gardou, ale po vyhlášení příměří do města hned napochodovalo vládní vojsko, aby je odzbrojilo. Němci přece byli stále za humny.

Možná Paříž zdaleka nebyla jediné město, kde toho lidé měli dost.

Možná nemělo „obnovení pořádku“ zdaleka tak idylický průběh. Možná se i zde ke slovu dostaly již tolikrát zmiňované mitrailleusy, Francouzi proti Francouzům, jak to všichni máme rádi. Obsluhy už tentokrát pracovaly bezchybně. Efektivita byla patrná zejména při hromadných popravách civilistů.

Možná …

Přivlastnit si odkaz Pařížské komuny dnes zkouší kdekdo; od komunistů přes anarchisty až k obskurním hnutím a stranám „mírného pokroku v mezích zákona“. Brzy se možná dočkáme i Miroslava Kalouska dovolávajícího se odkazu lidí, kterým svoboda byla nad vlastní životy. Nač tedy další článek v celé záplavě tirád k půlkulatému výročí? Plyne z toho snad nějaké poučení, když tato – pro někoho – bezvýznamná epizoda byla rozebrána a analyzována snad ze všech stran?

Kromě toho, že zpočátku radikální, později zkrotlý a poslušný Léon Gambetta se zapsal do dějin jako vynálezce oportunismu co politického směru, by se nikdy nemělo zapomínat, že

V otázkách odrbání obyčejných lidí se mocní nakonec pokaždé dohodnou.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.