Individualita a kapitalismus -známý, neznámý, ale aktuální Milan Valach.


napsal Leo K.

Když minul 18. květen bez jediné zmínky o filosofovi a velkém humanistovi Milanu Valachovi, který před třemi lety nečekaně zemřel, dovolte abych na nepatrném výňatku z jeho knihy Svět na předělu ukázal, jak  svou lhostejností podporujeme nelidský svět. Ukázka je proti stejné části v knize silně krácená. A teď už Milan Valach k dnešku:

Skutečný kapitalismus má velice daleko k široce propagované ideologické frázi o soutěži individuí, kde o úspěchu rozhoduje nadání a píle. Ve skutečnosti se lidé pohybují v síti velice složitého hierarchicky uspořádaného sociálního systému. Instituce, které zde vznikají, jsou základnou moci a bohatství těch, kdož v nich zaujímají horní pozice. Bohatství i moc lze nabýt a udržet pouze v těchto institucích a jejich prostřednictvím. Právě díky institucionálním prostředkům nátlaku a ovlivňování, které mají k dispozici, jsou lidé na vrcholcích mocenských pyramid schopni prosadit svou vůli proti odporu jiných lidí, a dokonce i vlád států. Lidmi s takovou mocí jsou v moderní společnosti „výše postavení politikové a vládní úředníci v klíčových pozicích, admirálové a generálové, majoritní [zdůraznil MV] vlastníci i vedoucí správní činitelé významnějších korporací.“ Tato vlastnicko-mocenská elita ovládá společnost.

Opouzdření konkurence přímou intervenční a zákonnou mocí státu mělo ovšem paradoxní důsledek. Jestliže byla tato role státu za F. D. Roosevelta posilována za účelem udržení konkurence a oslabení koncentrace moci v rukou elity, dává nyní právě této elitě možnost využívat stát ve svůj prospěch. Vláda, díky svým možnostem, utváří všeobecně používanou a vysoce efektivní cestu k získávání a udržování podílů na trhu a omezování vstupu konkurentů. Za tímto účelem jsou využívány i výzvědné služby. Americká Národní bezpečnostní služba (NSA), dotovaná státem ročně 8 miliardami USD, pomáhala při prodeji americké technologie do Saudské Arábie obdobně jako při pronikání amerických výrobců automobilů na japonský trh. „Ve všech politických strukturách je politická moc rozdělena nerovnoměrně. […] Některé ekonomické subjekty ovládají velkou část zdrojů, které je zapotřebí k informování, vzdělávání, přesvědčování a mobilizování voličů. A co je nejdůležitější, mnohá vládní rozhodnutí jsou přijata mezi volbami po konzultacích s ekonomickými zájmovými skupinami a pod jejich vlivem, které většina voličů ani nezná a neschválila je.“

Vlastnické elity využívají stát ve svůj vlastní prospěch více způsoby. Kromě již zmíněného vlivu je to i možnost přímého kupování hlasů poslanců. „… náklady amerických výrobců automobilů na příjmy ve výši 6 miliard USD, které získali v roce 1984 sami jako výsledek dobrovolných  dovozních omezení, a náklady na získání 13 miliard USD daňových úlev pro exportéry […], představovaly objem méně než jednoho procenta dodatečných příjmů.“ Tedy každý dolar investovaný do ovlivňování vlády přinesl 100 dolarů. Jak píše Etzioni, je to „kšeft za fajfku tabáku“. Stát funguje jako nástroj, který tyto skupiny dovedou a mohou využívat ve svůj prospěch mnohem více než skupiny jiné či veřejnost, a to díky převaze své moci — svého vlivu na stát. Tato převaha však musí být vždy znovu potvrzována, neboť vzniká v procesu vzájemného nepřetržitého zápasu jak těchto skupin mezi sebou, tak mezi nimi a veřejností.

Oblast působení vlastnických elit ale již dávno není dána územím jednoho státu. Díky technologickému pokroku, v neposlední řadě díky vzniku světové počítačové sítě, došlo k výrazné globalizaci jejich moci, která může být uplatňována prakticky okamžitě. Wall Street Journal napsal 9. listopadu 1992: „Ačkoliv je nikdo nezvolil, ačkoliv jsou anonymní a často cizinci, velcí světoví investoři, kteří získali dluhopisy (americké) Státní pokladny, mají velmi pravděpodobně, nad americkou ekonomickou politikou od nynějška moc, jaká nemá obdoby- snad i právo veta.“

Mills v padesátých letech identifikuje původ většiny členů vlastnické i mocenské elity v rodinách pobírajících příjem v horní třetině pyramidy příjmů. Avšak co je pro ně určující, „jsou kritéria výběru, jimiž se řídí přijímání nových členů. […] Úspěšní lidé cítí k sobě jakousi vzájemnou přitažlivost […], jež stačí zajistit v jejich řadách určitou jednotu […] V moderním světě korporací se nikdo „neudělá“ sám, a zvláště ne příslušník americké elity. „Ve světě korporačních hierarchií jsou lidé vybíráni svými nadřízenými podle kritérií, která mohou být různá.“ Tím se jednak zvyšuje závislost na těchto nadřízených, jednak se posiluje vědomí vzájemné závislosti. Tímto způsobem se vytváří skupinová psychologie a skupinový kodex chování, definující i skupinový zákon cti. Jistě i mezi elitami dochází ke konfliktům a ke konkurenci, ale silnější než rozdíly jsou vnitřní disciplína a společné zájmy. Tato jednota je podtržena životem ve vlastních čtvrtích, podobným způsobem výchovy od dětství a stvrzena společnou návštěvou vybraných středních a vysokých škol. Atmosféra vzájemné známosti příslušníků elity se tak vytváří již od mladí. Výsledkem pak je, že člověk, který prošel touto přípravou na život ve vysokých kruzích, je zde jako doma; jeho zevnějšek, hlas i chování jsou známkou patřičné výchovy. Příznačné je, že na oněch vybraných školách všeobecně chybí soutěživost, charakteristická pro střední třídy. Na rozdíl od aristokracie či moderní elity, ale postavení příslušníků středních vrstev závisí na uznání právě touto elitou. A tak usilují jak o toto uznání, tak soutěží mezi sebou o to, abych to byl právě já, kdo bude uznán a povýšen. Moderní člověk je proto stále ještě člověkem závislým, nesvobodným.

Nyní rozhodují sociální kontakty, schopnost působit na druhé, zalíbit se, upozornit na sebe, udělat si „jméno“ a podobně. To je ovšem svět velice nejistý, závislý na milosti mocných a vystavený tvrdé vzájemné konkurenci. Nejistota ohledně toho, jak je člověk těmito „mocnými“ hodnocen, nestálost a proměnlivost jejich názorů, závislých jen na jejich rozmaru, vede jednak k nutnosti neustále znovu soutěžit o jejich uznání, jednak k pocitu neustálého ohrožení z mnoha směrů. Všichni závislí zaměstnanci jsou tak vystaveni silnému pocitu „rozptýlené úzkosti“. Ovšem skrytou agresi v boji o úspěch je třeba maskovat, aby lidé spolu přece jen mohli žít. A samozřejmě, právě tato hraná družnost reklamuje jednu důležitou tržní vlastnost: Koupíte-li mě, uděláte dobrý obchod, neboť nevyvolávám konflikty s kolegy, je na mne spolehnutí a šéfům nedělám potíže. Jak ale nevyvolávat konflikty s ostatními zaměstnanci v zápase o úspěch? Jedině tak, že jsou překryty okázalou družností. „Potlačením však nepřátelství nezmizí. Nepřátelství naopak tím, že se nemůže přímo projevit, narůstá, až prostoupí celou osobnost, všechny vztahy k bližním i k sobě…“

Agresivita je tady vytvářena samotným systémem. Nutná spolupráce lidí v těchto organizacích má pak spíše podobu „soupeřivé spolupráce“ (antagonistic cooperation), jak tento termín použil Riesman. „Když lidé s bílým límečkem dostanou job, nezaprodají jenom svůj čas a energii, ale také svou osobnost. Zaprodávají na týdny a měsíce své úsměvy a své přívětivé chování a musí být ochotni kdykoliv potlačit antipatie a agresivnost.“ Shrnuto: imperativ kapitalistické společnosti vyžaduje, abychom byli bojovní vůči těm na nižší či stejné úrovni a konformní k těm nad námi, ale současně abychom to vše dobře maskovali. Namícháno a řádně protřepáno dostáváme nechutný koktejl hraného přátelství.

Skutečná soutěž na takovémto trhu lidí je soutěží o úspěch, jemuž jsou jednotlivci podřízeni. Správněji, jde o soutěž, která zajišťuje maximum prospěchu pro vládnoucí elity. Jednotlivec není jen nucen, ale je dokonce vyzýván, aby se sám snažil co nejvíce odpovídat kladeným požadavkům. Mírou úspěchu je postup v hierarchii měřený sumou získávaných materiálních statků a množstvím lidí, nad nimiž získává úspěšný jedinec moc. A současně, čím výše se dostáváte, tím větší část systému začíná pracovat právě pro vás. Jakmile člověk postoupí vzhůru, otevírají se mu nové obzory. Vedle toho, že získává větší moc, to jest vládnete nižším úrovním, dostává se náhle i do jiné společnosti, je zapojen do sítě vzájemných služeb těchto výše postavených lidí. A tak námaha a tvůrčí energie, kterou musí vynaložit na získání např. 100 000 dolarů osamoceně pracující jedinec, je zpravidla mnohonásobně větší než námaha, kterou na získání téže částky musí vynaložit patřičně vysoko postavený příslušník elity.

Nakonec se to vše promítá a je symbolizováno množstvím peněz, jež má. Cílem nad všemi cíli se také proto stávají právě ony a jen ony. Tam, kde životní kritéria určují peníze, tam se vždycky nakonec těší úctě člověk, který je má, bez ohledu na to, jak k nim přišel. Nejde jen o to, že lidé touží po penězích, ale o to, že sama jejich kritéria se měří penězi. „Ve společnosti, v níž člověk, který si nadělá peníze, nemá vážného soupeře při získávání úcty či popularity, začíná slovo ,praktický‘ znamenat užitečný pro dosažení soukromého zisku a výraz ,zdravý rozum‘ ten rozum, který člověku pomůže finančně prorazit. Určující hodnotou se tak stává honba za životem v bohatství a ve srovnání s touto hodnotou poklesl vliv ostatních natolik, že ve snaze přijít lehce k penězům a rychle nahromadit majetek se lidé snadno stávají mravně bezohlednými.“ Aby dosáhl úspěchu, směňuje příslušník střední vrstvy svou individualitu, city a duševní schopnosti za konzumní statky a za kariéru, a to v mnohem větší míře než dělníci a řadoví zaměstnanci. To je zřejmě i jedním ze zdrojů závisti, kterou mnozí příslušníci středních vrstev pociťují vůči dělníkům. Tento prodej sebe sama, tento každodenně se opakující akt prostituování se, je vlastně aktem podřizovaní se autoritě, odevzdávání se do její moci při současném potlačování vlastní osobnosti. Proto mají hierarchické organizace tendenci produkovat fašistické typy, jak přiznávají i někteří jinak neoblomní obhájci kapitalismu. Individualita je zde totiž spíše na překážku. To může být zdrojem silného stresu, který mimo jiné způsobuje, že rozhodování člověka se stává mnohem méně racionálním, myšlení se stává rigidním, směřuje k „primitivnějším“ odpovědím, schopnost abstraktního myšlení je omezena.

Prostituování se a vzájemné soupeření, kombinace pokrytectví a permanentního skrytého a často i otevřeného konfliktu vede k pocitu osamělosti a ke vzniku silně stresující situace. Asi se příliš nezmýlíme, když právě ji budeme považovat za příčinu psychických potíží postihujících velké množství lidí. „V současné americké populaci 48 % jedinců, tzn. téměř každý druhý člověk, trpělo v průběhu života jedním nebo více druhy vážnějších duševních onemocnění nebo poruch. Nejvyšší výskyt těchto poruch je ve věkové skupině 25-34 let. Proti očekávání výzkumníků je vyšší závislost na alkoholu a drogách a vyšší výskyt poruch citového života u bělochů než u ostatních ras.“

Četnost duševních onemocnění a poruch je nepřímo úměrná stupni vzdělání a výši příjmu. „Mezi lidmi se středním příjmem nebo středním stupněm vzdělání je vyšší výskyt úzkostných poruch, antisociálních poruch osobnosti a více než jediného duševního onemocnění než mezi lidmi s vysokým příjmem nebo vysokoškolským stupněm vzdělání“.

U všech amerických dětí se nejčastěji vyskytují pocity stresu, deprese, zvýšená útočnost. Jejich školní výsledky patří současně k nejhorším. Polovina sedmnáctiletých Američanů nezvládá nejzákladnější operace s desetinnými čísly, zlomky ani procenty, neumí rozlišovat jednoduché geometrické obrazce ani řešit jednoduché rovnice. Jednou z dalších příčin tohoto stavu je patrně vysoké ocenění takových hodnot, jako je „hmotné vlastnictví“ nebo „legrace a vzrušení“ a nízká úcta ke vzdělání.

Nízká úcta ke vzdělání pramení z více zdrojů. Jedním z důležitých je patrně skutečnost, že v životě se před člověka neklade příliš mnoho intelektuálních úkolů. Co se od něj často požaduje, je poslušnost, přizpůsobení se systému, který fakticky neposkytuje žádný prostor pro svobodu a samostatné tvůrčí myšlení.

Silná závislost na často a nepředvídatelně se měnících rozhodnutích druhých, na něž člověk nemá vliv, jej orientuje na život v přítomnosti. Politika i zaměstnání jsou pro něj vnějšími silami, které může velice málo, pokud vůbec, ovlivnit. Ve skutečnosti o tento vliv ani příliš neusiluje, neboť jeho konzumní potřeby systém uspokojuje. Tím se ovšem oslabují i jeho vlastní vztahy s druhými lidmi. Vše podstatné ve společném světě lidí je rozhodováno jinde a jinými. Samo lidské společenství proto přestává být něčím významným. Mezilidské vztahy se v něm oslabují, někdy zcela rozpadají. Lidé se začínají podobat mase, to jest světu izolovaných osamocených individuí. A tak jej v životě provází spíš „jakýsi neuvědomělý, vždy znovu opakovaný monolog, než ve vlastním nitru vedená diskuse. […] Nemá vlastní plány […], je hnán proudem […], jeho chování je výsledkem náhodné směsice zmatených kritérií a nekritických nadějí. […] Ztrácí nezávislost, a co je nejdůležitější, ztrácí touhu být nezávislým.“ Volný čas, jehož smysl stojí a padá se smyslem práce, se stává prostorem pro únikový konzum. V něm člověk vyhledává silné zážitky, prožitky sebe sama jako sebepotvrzení, jež mu není dopřáno v jeho zaměstnání. „Žijeme v době feelings (pocitů): už neexistuje ani pravda, ani lež, ani stereotyp, ani invence, ani krása, ani ohavnost, nýbrž nekonečná paleta zábav, rozdílných i stejných.“ „Nadále řídí duchovní život princip zábavy, což je postmoderní forma individuálního zájmu. Už nejde o to dělat z lidí autonomní subjekty, jde o to uspokojovat jejich okamžité choutky a co nejladněji je bavit. Dnešní jedinec […] zapomněl, že svoboda byla něčím jiným než možností přepnout televizní kanál a sama kultura něčím více než ukojováním pudů.“

Literatura či samotná filozofie zde neslouží ničemu jinému než tomuto principu „zábavy“. Jestliže na jedné straně autor v nejlepším případě zveřejňuje své prožitky, v tom horším se jedná o jejich předstírání za účelem úspěchu, očekává současně čtenář, že najde právě taková slova, která budou odpovídat jeho pocitům. Nejde o to, jak věci jsou, ale o to, jak se já cítím. A již vůbec je vyloučen jistý kritický odstup, jistá nedůvěra vůči vlastním pocitům umožňující zamyslet se nad tím, proč já cítím pravě takto, co je příčinou mých pocitů. A tak člověk zůstává v jejich vleku, je jimi ovládán, aby se vracel do dob barbarství. V tom horším případě se dostává do závislosti na tom, kdo tyto pocity dokáže vyvolávat a ovládat. A tak je filozofie ve svém úsilí o poznání nahrazována poezií a mystikou. Skutečně, jako by již nešlo o pravdu jako poznání onoho vnějšího světa, ale o pravdu našeho vlastního prožitku. Ten, kdo dokáže tyto správné prožitky vyvolávat, se stává vládcem davů. Tento umělec „show“ se stává vládcem osamělých jedinců hluboce ponořených do světa jejich vlastních pocitů, a v podstatě v něm uvězněných. Kdo podlehne jejich vábení, stane se jejich otrokem, lato „láska“ k vládci jeho citů jej spojuje s jinými podobnými, a tím mu dává falešný pocit sounáležitosti v kolektivu, který se ovšem ihned odhalí jako netolerantní totalita, když se setká s pokusem o nezávislé vlastní myšlení připouštějící si byť i jen stín pochybnosti.

V kapitalismu je ovládán člověk člověkem, a to tak, že ten, kdo má díky penězům moc, vládne těm ostatním. Přibližně řečeno, člověk je ovládán — pokořován — tím, kdo vlastní majetek. Ale na těchto vlastnících není často vůbec nic vznešeného či úctyhodného. Vidíme, proč je v zájmu elity podporovat ideologii, která tuto skutečnost co nejvíce zastírá. Vzniká tak rozpor mezi skutečností a „oficiálním“ obrazem, který si společnost sama o sobě vytváří, mezi principy každodenního života a veřejně proklamovanými hodnotami. Vnímáme to jako rozpor mezi ekonomickým a politickým systémem.

V psychologické potřebě uctívat ty, kterým se podrobuji, nacházíme patrně také zdroj mentality, z níž pochází jak obdiv ke společenským „celebritám“, tak nostalgie po jejich dřívější — feudální vznešenosti. Tuto potřebu uspokojují jak okázalá show při jejich veřejném předvádění, tak i nyní populární romány (filmy atd.), v nichž mocní jsou současně nadáni vznešeností naprosto nedostupnou „obyčejnému“ člověku.

Vedle těch, kdož neakceptují systém takto bez výhrad a projevují nějakou formu odporu a jichž se tedy výše řečené týká jen v omezené míře či vůbec ne, existuje ještě skupina, která je před touto každodenní realitou chráněna. Jsou to děti dostatečně materiálně zajištěných rodičů. Právě rozpor existující mezi skutečností měšťácké společnosti a její oficiální ideologií byl zřejmě hlavním důvodem vzpoury hippies v šedesátých letech. Zakladatelé a příslušníci hnutí vyrůstali od dětství v hmotném dostatku a, jak se zdá, zpočátku obklopeni láskou svých rodičů, která nebyla vázána na žádné podmínky.

Zajímavé svědectví o další stránce této rodinné výchovy podává Timothy Leary, jeden z duchovních vůdců hnutí hippies, sám ovšem patřící do generace rodičů, narodil se v roce 1920. Podle jeho vlastních slov byl vychováván v duchu ideálu poslušnosti, úcty k autoritám a přizpůsobení se systému. Avšak když jeho generace měla vlastní děti, po druhé světové válce, výchova se změnila. Dítě se najednou stává centrem rodiny. Co si rodiče museli sami odříkat, se nyní snaží v maximální míře dopřát svým dětem. A tak se vytváří potenciál pro vznik generace rozmazlených konzumentů, kteří chtějí všechno a hned. Domnívám se, že se do této změny rodičovských postojů promítla i postupující demokratizace a humanizace společnosti.

Jakmile děti opouštějí rodinu, ocitají se ve zcela jiném světě, ve světě kapitalistického ekonomického systému, který je autoritativní a zaměřený na boj o získání konzumních statků. Již není podstatné, že toto jsou mí rodiče a já jsem jejich syn či dcera, ale mnohem důležitější je, nakolik jsem úspěšný v soutěži: o nejlepší výsledek ve školním prospěchu, o přijetí na univerzitu, v získávání peněz atd. Na tom je nyní závislá podivná „láska“ rodičů, kterou je možné získat, jen když budu takto úspěšný, když se budu chovat „jak se patří“, když se budu snažit, abych se stal v dospělosti Někým.

Zdá se, že zde dochází ke střetu dvou hodnotových systémů. Samotní rodiče se pohybují v nich obou, přestože jsou vzájemně protikladné. Na jedné straně je to svět rodičovského vztahu k dětem a s ním spojené hodnoty. Na druhé straně je to svět každodenní praxe dospělých. Jeho základními kritérii pro hodnocení člověka nejsou morální vlastnosti, to, jakým je člověk člověkem, ale peníze jako znak úspěchu. Silnému tlaku z této strany je vystaven i vztah rodičů a dětí, jakmile děti dospějí. Jak by ostatně bylo možné hodnotit vlastní děti jinak, než na základě kritérií, která všeobecně uznáváme? Společnost a její hodnoty nejsou něco vnějšího, to jsme my sami. Rodiče právě proto, že jim na jejich dětech záleží, očekávají, že budou právě takto „úspěšné“. Ale zde vzniká rozpor. Morální základ, který děti dostaly ve své výchově, často dále posilovaný kulturou a idejemi (odpovídající již dosaženému stupni humanity a demokracie), s nimiž se jako studenti a studentky seznamují, se brání přijetí kapitalistické skutečnosti jako ideálu. Sám se naopak stává základem ostře kritického hodnocení rodičů, kteří žijí v rozporu s tím, k čemu své děti vychovávali. A tak současně dochází jak ke vzpouře proti pokrytectví rodičů, tak i ke vzpouře proti pokrytectví společnosti, proti její oficiální ideologii a náboženství.

Jaká opravdovost, čestnost, opravdové lidské vztahy tam, kde jde o úspěch? Ten přece závisí na tom, „jak dobře se člověk na trhu prodá, jak dobře vyhádá svou ,osobnost’, jak pěkný ,obal’ má; zda je ,veselý, bodrý’, ,solidní’, ,agresivní’,,spolehlivý’,,ctižádostivý’; z jakého prostředí přichází, K jakému klubu patří a zda zná ,správné lidi’. Žádaný typ osobnosti závisí do určité míry na odvětví, v němž chce pracovat. Burzovní makléř, prodavačka, sekretářka, železničář, vysokoškolský profesor, hotelový manažer, každý z nich musí nabídnout odlišný druh osobnosti bez ohledu na své vlastnosti – musí splnit jednu podmínku: odpovídat poptávce […]. Takto utvářený ,tržní charakter’ člověka je důsledkem toho, že jedinec prožívá [ale také používá – MV] sám sebe jako zboží…“ Tato ego game, jak ji nazýval Gridley Wright (jeden z hlavních duchovních vůdců hnutí), vyžaduje být vždy v roli, mít nezapáchající tělo, zářivý úsměv a správné chování toho, kdo usiluje o postup ve společenské hierarchii. I tělo se totiž stalo kapitálem, zdůrazňuje v konkurenčním boji své kvality a cvičí se v umění být žádoucí. Tělo je konzumováno jako jiné zboží. „Každý hledá svůj ,look’. Jelikož nelze argumentovat vlastní existencí, nezbývá než vytvořit zdání a nestarat se o to, zda vůbec jsem, ani zda se na mě někdo dívá. Nejde již o to, zda existuji a jsem tu, ale o to, že jsem obrazem k vidění – look, look! To není narcismus, ale mělká, povrchní extroverze, naivita s reklamním puncem, umožňující všem bez rozdílu vystupovat jako impresário vlastní existence.“

Co jsi ve skutečnosti, to nikoho nezajímá. Důležité je zdání, které člověk o sobě vytváří. Sama skutečnost lidského světa se tak stává jen zdáním. Nic není doopravdy, vše je klam.

K touze mít, a mít co nejvíc, je zde člověk nucen. Jediná oblast, kde ještě může projevit svou odlišnost, je právě oblast vlastnictví na odiv, spotřeby zboží, jež nemají jiní , v tom i sexu. Člověk není tím, čím je jako člověk, ale je tím, co má. A protože moc a majetek spolu souvisejí, ukazuje to, co člověk má, současně na jeho moc nad druhými.

Pohádka o kapitalistickém individualismu se tak ukazuje opět jako jeden z falešných mýtů. Individualita se zde vyčerpává v závodech o totéž, rozlišuje se jen množství. A právě množství, kvantita toho, co je mrtvé, majetku, zastupuje člověka, je jím; neživé vytěsňuje život. Pokud je zde individualismus, pak nikoliv jako originalita, či snad dokonce nezávislost, ale jako cizost mezi lidmi. I když jistá nezávislost tu je. Trh utvářený těmito autoritativními, hierarchicky uspořádanými organizacemi je nezávislý na člověku, ale člověk není nezávislý na tomto trhu, právě naopak. Kapitalistický trh Tě potřebuje jen někdy, ale Ty jej potřebuješ vždy, jako se každý den musíš najíst a získat spoustu dalších věcí, a ovšem získat peníze na to, aby sis je mohl koupit.

I u nás populární lež, že píle a talent se v kapitalistické společnosti rovná úspěchu, se stala jedním ze stupidních mýtů pokrytecké společnosti, a to jak svou nepravdivostí, tak nicotností toho, co je chápáno jako úspěch.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.