Turecko 2016 -díl I.


napsal TP

Vlkův  úvod:

PT není častým autorským hostem na Kose. Pokud si to pamatuji dobře, psal zde  zatím asi 3x.  Dvakrát o svých cestách na kyjevskou Ukrajinu a jednou  Itálii a Italech. Minulý týden se mi ozval znovu – s tím, zdali by mne zajímal materiál o Turecku. Tak, jak ho vidí , při svých cestách on. Moje odpověd  byla  jednoznačná – už proto, že tahle  země  se v poslední době  pasovala  do role  zásadního hráče  naší zájmové sféry. A  že  bude dobré se podívat za kulisy pohledem někoho, kdo tam jezdí opakovaně  a to nikoli na pár  dnů do nějakého turistického rezortu, který má s denní realitou asi tolik společného  jako zpravodajství ČT. Mimo jiné proto, že máme  tendenci, zejména my z alternativních serverů, používat  černobílé šablony a  u Turecka zejména. Vzhledem k obsáhlosti materiálu a  také tomu , že jsem na cestách, rozdělil jsem pohled na Turecko od PT na dva  díly. První už čtete, druhý vyjde zítra.

Turecko jsem navštívil už mnohokrát, počtem zdejších služebních pobytů už atakuji třetí desítku, takže mé zkušenosti s touto zemí nejsou pouze turistické. Netvrdím, že jsem na tuto zemi tím největším expertem pod sluncem, ovšem vzhledem k práci, při které se člověk setkává s normálními lidmi (byť jde většinou o vzdělané inženýry či manažery), si mohu promluvit s mnoha různými osobami různých názorů a učinit si tak nezávislý názor. Samozřejmě, nikdo si asi nikdy nepromluví s miliony Turků, to je zcela nemožné, a samozřejmé jsou mé zkušenosti omezeny tím okruhem osob a především jejich vzděláním a celkově západní orientací. Ale přesto si myslím, že některé postřehy budou podnětné. Začnu zvolna – menším, řekněme  tak trochu turistickým popisem, ale  slibuji, že  ani zdaleka nezůstanu jen u něj.

Turecko, to samozřejmě není jen Istanbul či turistická letoviska, ani archeologické památky. Je zde spousta zajímavých míst, celkově jde o velmi pozoruhodnou zemi, kde narazíte jak na moře a krásné pláže, tak na vysoké hory s lyžařskými středisky, na vyprahlé vnitrozemní pouštní pustiny, slaná jezera a mnoho dalšího. Je také velmi pozoruhodné, jak velký má tato různorodost vliv i na zemědělství. Například při jedné z minulých návštěv  v Iskenderunu počátkem léta již byla úroda sklizena a vládly zde poněkud nepříjemně vysoké teploty, ale sotva jsme dorazili na náhorní plošinu Kappadokie, což je více než 1000 m.n.m, objevila se zelená políčka se stále nedozrálým obilím, jarně rašící zeleninou, zkrátka, zatímco dole u moře vládlo vrcholící léto, zde vévodilo ještě stále jaro. Nelze se proto divit, že čerstvá zelenina hraje v turecké kuchyni zásadní roli, neboť při zdejším podnebí a různorodosti prostě vždy (s výjimkou zimy) někde nějakou čerstvou sklizeň zastihnete.

V Iskenderunu a okolí, kde se často nacházím, je velmi průmyslová oblast. Na tomto úzkém pruhu od Osmanyie po Antakyi, přes cca 100km dlouhém, je soustředěno mnoho průmyslových podniků, elektráren a například hned 5 velkých trubkáren, což nikde jinde v Turecku neexistuje. Může za to jednak daňové zvýhodnění této oblasti, tak i iskenderunský přístav, zajišťující spojení se světem. Samotný Iskenderun, to je starověká Alexandrie, jedna z těch, které Alexandr Veliký založil a která dodnes existuje. Nedaleko leží Dortyol, místo, kde Alexandr zvítězil při bitvě u Issu. Přiznám se, že mi není jasné, kde se ta bitva vlastně odehrála. Úzký pobřežní pás je sevřen vysokými horami a protkán kaňony, proláklinami, hlubokými koryty potoků. Ale tenhle  geniální válečník  si jistě někde našel nějaký ten rovný plácek pro svou falangu, ačkoliv kde přesně to bylo, to neví ani renomovaní historikové. Nedaleko odsud je i Antakya, starověká Antiochie, s vynikajícím muzeem mozaiek, které může lehce konkurovat i známému tuniskému muzeu Bardo a vzhledem na minimum turistů jej i předčí.

No a zcela mimochodem, pokud máte rádi tureckou kuchyni, musíte právě do těchto míst, protože zde je i dle svědectví samotných Turků nejchutnější. Zdejší speciality, jako Adana kebab (ne turecký kebab opravdu není jen jeden, ten, jak jej známe my, se jmenuje Doner, jsou jich desítky a ani Turci vlastně neví, kolik druhů jich mají) či skvělý dezert kunefe, jsou vyhlášené.

Tolik ona, povšechně turistická část. Pojdeme  na podstatnější věci,.

Během svých pobytů jsem se pokoušel poznat jejich problémy, myšlení, názory, no a nyní se pokusím nějak sumarizovat své vědomosti o 3 zásadních tématech, které hýbají současným Tureckem

– kdo je vlastně ten Erdogan a co má za lubem?  -co se syrskými uprchlíky a syrskou válkou?

– má Turecko budoucnost v EU?

Erdogan a jeho problematická minulost a současnost – to je bezpochyby zásadní téma současných Turků. Vůči tomuto člověku není nikdo neutrální. Vzbuzuje zásadní emoce. Je nejviditelnější tváří jejich politiky, v podstatě jedinou zásadní tváří. I jeho odpůrci  souhlasí s faktem, že je jedinou zásadní osobností a že opozice prostě nikoho srovnatelného nemůže nabídnout. Navíc – že hodně opozičních lídrů je podobně zkorumpovaných, jako on, takže se jim nedá věřit.

Býval starostou Istanbulu, kde realizoval  hodně megalomanských staveb, čímž získal skvělé kontakty mezi bohatými vlastníky firem, které se na nich podílely. Díky tomu má nejen podporu zejména těch chudších, ale i některých bohatších vrstev, které z těchto kontaktů skvěle prosperují.

Plánuje další obrovské projekty, například stavbu třetího mostu přes Bospor a třetího istanbulského letiště (nadhodil jsem, že se bude jmenovat po něm, a Turci zvážněli, nejsou si jistí, zda se tak nakonec opravdu nestane). Podle tureckých zákonů oba takovéto projekty vyžadují posouzení na dopady na životní prostředí, ale Erdogan autoritářsky rozhodl, že to v tomto případě není potřeba a nikdo se mu nedokázal postavit. Ovládá nejen všechny zdejší televizní kanály, ale i několik rozhlasových stanic a spolu se svými podporovateli 11 celostátních deníků, takže zbývají pouze cca 3, které nemá pod kontrolou a kterým hází klacky pod nohy. Obyčejný nevzdělaný člověk tedy nemá moc možností si ověřit všechnu tu velkolepou chválu, která se na něj ze všech kanálů valí.

V Ankaře dle tureckých tradic obývá prezident velkou prezidentskou vilu po Ataturkovi (Çankaya Mansion).

Erdogan, který pro Ataturka nemá dobrého slova, toto odmítl a rozhodl se po svém. Nejprve zrušil park, založený Ataturkem, ačkoliv mu to bylo soudem zakázáno. Následně si na takto získaném volném pozemku postavil mamutí prezidentský komplex o více než 1000 místnostech (Ak Saray),

navzdory tomu, že opět soud rozhodl, že to není v souladu s územním plánem. Mimochodem, pokud se někdy podíváte do Ankary, nenechte si ujít Ataturkovo mauzoleum spojené s jeho muzeem. Jakkoliv jde o klasickou ukázku kultu osobnosti, je opravdu obdivuhodné, co tento národní hrdina za svou relativně krátkou vládu dokázal. Z islámského zastaralého státu udělal moderní společnost, změnil oblékání, ženská práva, školství, armádu, státní správu, soudnictví, ba dokonce i písmo… Vzdělaní Turci si dodnes Ataturka nesmírně váží a jeho portrét visí v mnoha kancelářích – a oni to myslí naprosto upřímně. Můj průvodce v Ankaře mi zcela upřímně sdělil, že do Ataturkova mauzolea každoročně zavítá – z pouhé úcty se mu poklonit, není to pochopitelně nijak povinné.

Turkům není přesně jasné, kam vlastně Erdogan směřuje. Že k autokracii, v tom se shodnou. Nyní byl schválen zákon, který ruší imunitu poslanců, což jak všichni tvrdí, povede ke kriminalizaci poslanců opozice. Dále Erdogan přepracovává ústavu a snaží se v Turecku zavést prezidentský systém, čímž by už nepotřeboval premiéra. Ten poslední mu totiž začínal přerůstat přes hlavu, začínal být populární, což Erdogan nesnáší a nehodlá strpět jakoukoliv konkurenci.

Chce Erdogan v Turecku zavést právo šaría? V tomto nemají Turci jasno. Na jedné straně on sám to prý netvrdí, na druhé straně zde vládne přesvědčení, že je financován nějakými arabskými státy, pravděpodobně Katarem. Má totiž k dispozici obrovské peníze, které ani při nejlepší vůli a šikovnosti nemohl nemohl získat /jen/ ilegálními cestami. A všichni se shodují, že šikovný a schopný je opravdu dost, jde o nesmírně inteligentního člověka a technologa moci, který v tom opravdu umí chodit.

Před Erdoganem existoval v Turecku systém kontroly nad imámy a jejich obsazováním mešit. Imámové byli a jsou státními zaměstnanci se státním platem, přičemž to, co hlásají, kontroluje speciální komise či konference imámů. Tento systém zamezuje Saúdské Arábii aby do Turecka posílala své wahhábistické loutky. Dříve ale bylo umísťování příslušných imámů zcela státem organizované, což Erdogan zrušil a kontrolu přisvojil své straně a svým lidem. To vedlo k tomu, že imámové jsou nyní loajální především jemu, nikoliv státu. Erdogan také některé imámy odměňuje například diplomatickými službami, takže pokud dobře v mešitě každý pátek kážeš, máš naději se jednou stát velvyslancem v nějaké spřátelené zemi. Co na tom, že neznáš jazyk a nevíš nic o diplomacii. Koho by trápily takové podružnosti…

Směřuje Erdogan k islámskému státu? Na jedné straně podporuje náboženské školství. Dříve bylo takových škol v Turecku poskrovnu, nyní rostou jak houby po dešti a dokonce i některé státní školy jsou přeměňovány na náboženské. Absolventi vysokých náboženských škol mají větší šanci získat místo ve státní správě. Erdogan hlásá, že je třeba zvýšit náboženské uvědomění národa.

Erdogan je ale především turecký nacionalista, takže jej nevolí pouze lidé náboženští, ale i světsky založení liberálové, kterým imponuje jeho snaha udělat Turecko opět veliké a mocné. Erdogan například podporuje veliké rodiny, tvrdí, že každý správný Turek má mít hodně dětí. Nejvíce dětí tedy mají v Turecku chudé kurdské rodiny ve vesnicích na východě, což se Erdoganovi asi příliš nezamlouvá, ale i tak je prostým faktem, že tři děti se zde považují za minimum a mnozí mají dětí více. To podporuje i fakt, že i když mladé ženy obvykle pracují, poté, co mají děti, není neobvyklé, že zůstanou v domácnosti, ačkoliv ekonomická realita tuto tradici dost narušuje. Turci s vysokoškolským diplomem se obvykle žení kolem třicítky, protože po studiích je čeká vojenská služba (rok pro VŠ, rok a půl pro ostatní) a před manželstvím musí najít nějaké slušně placené místo umožňující pořízení či pronájem bytu. Je zcela běžné, že i po vysoké škole žijí děti s rodiči, do vlastního bydlení se stěhují až před manželstvím. Vzhledem k relativně pozdnímu vstupu do manželství u vzdělaných vrstev (a patřičně dřívějšímu u těch bez VŠ vzdělání) to s ohledem na státní podporu porodnosti vede k logické disproporci, že více dětí mají pochopitelně ti méně vzdělaní a chudší. U vysokoškoláků jsou obvyklé dvě, tři jsou maximem.

Erdogan si vypracoval skvělý systém sebeprezentace, kdy jakékoliv populistické gesto sledují televizní kamery. A tak chodí do mešity pod dohledem kamer (otázka, co by na to řekl Mohamed, Turky velmi pobavila), drží ramadán pod dohledem kamer a i dobročinnost, které se celá jeho strana velmi věnuje, je konána opět s patřičnou pompou. Jak mi bylo řečeno, “He likes to help with ceremony”, což nepotřebuje komentář. Díky tomu se mu daří přesvědčovat ty chudší a mdlejšího rozumu, že je vlastně jedním z nich, že se modlí stejně, jeho žena se zahaluje atd. Náš nejpopulárnější politik se má kde učit. Volí jej nejen ti chudší a slabě vzdělaní, ale, jak už bylo řečeno, mnozí bohatí vlastníci firem a jejich podřízení, kteří díky dobrým kontaktům získali úspěch a jmění.

Stejně tak je oblíbený u nacionalistů, no a každý Turek je hrdý na svůj národ a minulost, vlajky zde vidíte na každém rohu, takže tato sázka se mu dost vyplácí. Já se pohybuji mezi vzdělanými inženýry, techniky a manažery, kteří Erdogana dost nesnášejí, takže nejsem schopen vyslechnout něco od jeho příznivců. Vede to k takovému paradoxu, že když jsem si postěžoval, že jsem za svých mnoho návštěv Turecka nikdy nepotkal žádného Erdoganova voliče, bylo mi přizvukováno, že oni také ne…Erdogan má celkem silnou pozici v Istanbulu, hodně z jeho ministrů odtud pochází a lidé v chudších čtvrtích nezapomínají na jeho působení, kde se zasadil o některá vylepšení jejich situace.

Může mu zlomit vaz nějaká korupční kauza? V tomto jsou Turci dost skeptičtí. Jejich oblíbená historka se stala před cca 2 lety, kdy došlo k zatčení několika synů tehdejších ministrů, kteří doma skrývali obrovské sumy černých peněz. Následně jednoho dne ráno Erdogan volal svému synovi a varoval jej, ať ihned odveze či zlikviduje všechny své peníze, nesmí je mít doma, protože by mohla přijít policejní kontrola. Dotyčný čiperný mladík dokázal během jediného dne zakoupit pět luxusních vil v Istanbulu, nicméně při večerním telefonátu si tátovi postěžoval, že navzdory poctivé snaze se mu všechny peníze nepodařilo schovat. Tento telefonát byl policií nahrán a unikl do médií. Následně ministr vnitra veřejnosti vysvětlil, že nemůže zaručit, že s odposlechem nebylo manipulováno, a tedy jej nelze použít jako důkaz. Tím kauza skončila, ačkoliv se u opozice stala velmi populární a Erdoganovo přesvědčování syna, aby vše zlikvidoval (v originále “make null, make null”) bylo prý mnohokrát parodováno. Snad se mnou každý bude souhlasit, že oproti tomu je nějaké Čapí hnízdo prkotina…

Pokračování zítra

 

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.