Turecko 2016-díl II.


napsal TP

dokončení ze včerejška

Životní úroveň Turků je o něco nižší, než naše (průměrný plat je 584 EUR oproti našim 754), s tou zásadní výjimkou, že zde jsou daleko větší majetkové rozdíl. Česko je i ve světovém srovnání velmi rovnostářská společnost, zdejší jsou zcela smířeni s faktem, že jsou tu nesmírně chudí i nesmírně bohatí a že tak to má být. Co se platové úrovně týče, plat průměrně kvalifikovaného dělníka v továrně je cca 500-600 USD, plat inženýra minimálně 3x vyšší, ještě vyšší jsou platy manažerů. Dělnický plat není zrovna vysoký a proto si přivydělávají pomocí přesčasů, čímž si mohou plat až zdvojnásobit. Pro srovnání si uveďme úroveň ceny bytů – cena třípokojového bytu v Iskenderunu blízko moře cca 150 000 USD. Pronájem dvoupokojového bytu mimo lukrativní oblasti přijde na cca 250 USD za měsíc. Pokud byste zatoužili po nějakém hezkém apartmánu v Istanbulu s výhledem na Bospor, připravte si hezký milion dolarů, vila tamtéž stojí pochopitelně o pár milionů víc. Vzhledem k tomu, že milion USD stojí i 3+1 v Moskvě u Lomonosovy univerzity, doporučoval bych raději ten výhled na Bospor… Díky tomu je asi každému jasné, že financování bydlení je pro mladé Turky stejně problematické, jako kdekoliv v Evropě, neobejdou se bez hypotéky, kterou pak splácejí celý život. Nicméně, tomu navzdory je zde populární bydlení ve vlastním, pronájem řeší většinou jen studenti či mladí bez zajištěného místa.

Ceny v Turecku jsou podobné našim, něco je dražší, například benzín a lepší restaurace, něco levnější, například zelenina a další potraviny. Jsou zde dost vysoké daně na automobily, stejně jako v některých evropských zemích zde každý platí silniční daň, no a od kapacity 1600ccm je výrazně vyšší (cca 500 USD do této kapacity, 1200 USD nad ní) takže se speciálně pro Turecko vyrábí luxusní limuzíny v podmotorované konfiguraci. Jet v BMW pětkové řady s motorem 1500ccm je skutečně zajímavý zážitek.

Turci, tedy ti mladí, velmi obdivují Evropu a chtějí být Evropany (a většinou nevolí Erdogana), ačkoliv si pochopitelně uvědomují, že jsou tu jisté rozdíly. Když pominu takové ty “balkánské” záležitosti, jako čistotu atd., nižší ochranu životního prostředí a podobně, tak je to například sport. Mnozí mladí velmi obdivují, jak jsou Evropané ochotni sportovat, to zde vůbec není zvykem, navzdory mnoha často velmi dobře udržovaným hřištím (především fotbalovým). Jezdit na kole je pak téměř neznámou záležitostí a turistika zcela neznámá, neexistují turistické trasy či značky, přitom by bylo co objevovat, protože krajina je krásná. I díky tomu je nadváha zcela běžným jevem, mít bříško je od středního věku pravidlem u mužů i žen a evidentně se to nebere jako vada na kráse.

Co se žen a jejich postavení týče – z právního hlediska jsou na tom stejně, jako v Evropě, mohou ale nemusí se zahalovat, v tom je naprostá volnost. Člověk tu může spatřit ženy se šátkem, bez čehokoliv i v abáji pouze s odkrytým obličejem. To je ale praxí pouze u starších osob či u některých vesničanek. Samozřejmé je společné školství, ačkoliv proti tomu islamisté brojí, no a zcela běžné jsou výjevy cukrujících se mladých dvojic, což je v arabském světě sci-fi.

Co se dodržování koránu týče, vzdělaní lidé to obvykle neřeší, maximálně jakž takž dodržují ramadán (a někteří jej “dodržují” tím, že v jeho průběhu pouze nepijí alkohol), závisí na oblasti a na věku, mladší a vzdělanější často ani neví, že ramadán právě probíhá, zatímco v jiné firmě vám mladý šéf řízení jakosti řekne, že si musí odskočit na modlitbu a samozřejmě nebude celý den jíst a pít. Je to individuální, ale jsou v tomto naprosto tolerantní. Obchody a restaurace jsou v průběhu ramadánu běžně otevřené, i když někteří nábožní vlastníci svůj podnik uzavírají. Pití alkoholu je zde běžné, pochopitelně nezbytná je Rakia, která se obvykle pije zředěná vodou či alespoň ledem, čímž se mléčně zabarví. K rakii se pije místní specialita šalgam (slaný džus z tuřínu a červené řepy), což velmi doporučuji vyzkoušet, neboť něco tak odporného se hned nevidí. Oblíbené je i místní pivo Efes i červené víno – zde je ovšem nutná opatrnost, protože našinec nemá nejmenší šanci zvolit pitelnou láhev, což mohu po mnoha pokusech potvrdit. Pokud ale necháte výběr na místních, jsou jejich červená vína solidní, ovšem s tím decentním problémem, že absolutně neznají kulturu pití červeného vína, láhve jsou běžně podávané chlazené v lednici a číšník láhev neustále choulostivě zátkuje, aby snad proboha nedekantovalo…

Jak se tedy Turci dívají na imigranty a na syrskou válku celkově? Jejich názor se v průběhu doby mění. Ještě před rokem dvěma neměli pro Asada dobrého slova a tvrdili, že musí jít, nyní už celkem souhlasí s faktem, že je to sice parchant, ale není jiné řešení, než se s ním nějak domluvit a nechat jej vládnout. Vše ostatní je horší.

Mají pochopení pro ruské angažmá a naprosto je šokovalo sestřelení ruského letadla, což považují za Erdoganovo furianství a dost trpí ruskými sankcemi. Také trpí (i s ohledem na terorismus) obrovským úbytkem turistů, jejichž počet oproti předchozím létům klesl o 40%. Takže jestli chcete ušetřit a nevadí vám (v podstatě neexistující) nebezpečí, Turecko lze jako destinaci doporučit. Já sám bych si je zvolil, ale vzhledem k mnoha opakovaným služebním cestám sem, byla tato varianta zavrhnuta.

Pokaždé, když si Evropan stěžuje na uprchlíky, neopomenou Turci připomenout, že oni jich tu mají kolem 3 milionů. Téměř všechny problémy, které v Evropě pociťujeme, znají oni také. Jak naprostou absenci kontroly nad uprchlíky, protože hranice je zcela propustná a v táborech je nikdo nedrží, tak nápor na zdravotnictví (uprchlíci mají nárok na ošetření, dokonce někdy i přednostněji, než Turci). Z důvěrných zdrojů mám informace, že uprchlíci u nás trpí řadou u nás už neexistujících či pohlavních chorob, což se zatím tutlá, ovšem stejný problém je i zde (s výhodou toho, že zde nemají africké migranty). Například je tu velký problém s očkováním. Zatímco zde je už 30 let zaveden systém povinného očkování a evidence, takže žádné turecké či kurdské dítě i z té nejzapadlejší vesnice na východě není zapomenuto, v Sýrii nic takového neexistovalo a Turci mají vážné obavy, že syrské děti, které si pochopitelně v blízkosti táborů hrají s těmi jejich, mohou představovat problém. Dokonce zdejší děti absolvovaly dodatečná očkování proti některým chorobám, která již byla vynechávána.

Turecko poskytlo většině syrských uprchlíků dočasné osobní doklady, ovšem ani to nezajistilo identifikaci všech. Na základě těchto dokladů mohou pracovat a být ošetřeni v nemocnicích, ovšem samozřejmě dostávají mnohem nižší plat, protože na jejich nuzné situaci se místní podnikatelé pokoušejí vydělat. Ve velkých městech jsou k vidění syrští žebráci, především děti, no a Turci se snaží být štědří (teda alespoň dle vlastních slov…). Takže s myšlenkou, že by Evropa měla otevřít peněženku a Turecku pomoct, s tím zde souhlasí naprosto všichni.

Co se týče spanilých jízd imigrantů do Německa přes celý kontinent, tak toto naopak Turci absolutně nechápou. Zatímco turecká hranice je propustná a i když by se určitě dala hlídat lépe, tak jen těžko lze střežit stovky kilometrů (kromě toho, Turci zdůrazňují humanitární aspekt), celou tu lidskou štafetu do Německa zde nikdo nechápe a nejsou v tom sami. Ptal jsem se v jiných zemích, například v Rusku, Kazachstánu atd., tedy zemích zcela neevropských a nikdo tomu nerozumí, protože přeci není problém tohle zastavit (že to bude násilím, to se v takových zemích bere jako samozřejmost). Místní příliš neřeší, že transport migrantů zde evidentně organizuje mafie a je podporován státem, spíše je fascinuje stav, že Erdoganova rodina, podle zpráv západního tisku,  obchoduje s ropou od IS a nikdo s tím nic nedělá. Stejně tak je fascinuje pašování zbraní, které přes hranici proudí a také to nikoho nezajímá.

Celý názor na uprchlíky je zde rozpolcený – na jedné straně evidentní snaha pomoci, ovšem na druhé straně z 3 milionů lidí není nadšený vůbec nikdo nikde. Kromě toho je zde k zaslechnutí názor, že dost možná jednou vymění Erdogan dočasné doklady Syřanům za občanství, čímž by získal skvělých pár milionů voličů a těm svým by to určitě nějak vysvětlil. Je tu ale třeba upozornit, že Turci sice v sobě mají jistou muslimskou sounáležitost, ale na druhé straně Araby tak nějak všeobecně pohrdají, což s ohledem na zcela jiný přístup k práci a zodpovědnosti lze celkem chápat. Pokud by k tomu občanství Syřanům nedošlo, tak Turci předpokládají, že se ty jejich ovečky po ukončení války zase pěkně vrátí domů. Ovšem u těch, co jsou už v Evropě, jen kroutili hlavou nad naivní představou, že tito by se ještě někdy měli a chtěli  vracet…

Jak ale válku ukončit? Zatímco ještě tak před rokem měli místní nějakou naivní představu, že stačí porazit IS a Asada a bude mír, tak nyní už nikdo nechápe, o co se Erdogan v Sýrii vlastně snaží. Souhlasí s názorem, že Asad by měl být podpořen, jenže něco takového se asi Erdogan udělat nechystá. Naprosto nerozumí prezidentově politice a tím pádem jsou dost skeptičtí vůči možnosti, že by to snad mohlo v dohledné době skončit. Pochopitelně, IS tu každý odsuzuje, na druhé straně vzdělaní Turci nemají žádný problém s představou nějakého kurdského státu na území Iráku a Sýrie. Ovšem beznadějně  minoritní je názor, že by se k takovému státu mohl přihodit východní díl Turecka, aby byl konečně pokoj. To s ohledem na jejich nacionalismus je zcela nereálné.

Mladší Turci nicméně uznávají, že kurdský problém je nutno řešit smírně, dokonce jsem narazil i na jednoho, co přiznal arménskou genocidu. Ti starší berou ale Kurdy jako takovou verzi našich Rómů, kteří zneužívají sociální systém a nechtějí moc pracovat, vyprávěli mi příklady a je třeba říct, že horské kurdské vesničky nejsou zrovna vzorem harmonického vztahu člověka s přírodou. Kurdové zde sice paradoxně mají politické strany, ba i nějaký ten televizní či rozhlasový kanál či noviny, ale nemají vlastní školství a samozřejmě ani vlastní samosprávu či možnost jednat na úřadech ve svém jazyce. Je ale třeba říci, že to je takový blízkovýchodní standard, například v Iránu existuje mnohamilionová Azerská menšina (bývalý jižní Ázerbájdžán), která na tom je srovnatelně s Kurdy v Turecku.

Turecko a vstup do EU? Místní zde často citují Camerona, že Turecko bude připraveno na vstup tak za 300 let. Netuším, zda to skutečně řekl, nicméně tento výrok zcela jasně demonstruje jejich vlastní pohled na připravenost Turecka na vstup do EU. Paradoxně se někteří domnívají, že před Erdoganem bylo Turecko Evropě blíže, než nyní. S Erdoganem je samozřejmě vstup mimo realitu, protože ačkoliv Evropa zažila podobné výtečníky, z nichž nejblíže mu byl asi Berlusconi, Erdogan je přeci jen jiná liga, pro Evropu neakcepovatelná, což Turci chápou. Celkově nemám pocit, že by Turci po EU zas tak moc toužili. Na rozdíl například od Rumunů v roce 2006, kteří se na EU naivně dívali jako na spásu, Turci unii vnímají značně realističtěji a chápou, že jejich problémy s Erdoganem se tím nevyřeší.

Jakkoliv je Turecko typický balkánský stát, tak pomineme-li Erdogana a islamismus, nemyslím, že by na vstup bylo nějak zásadně hůře připraveno, než třeba Rumunsko či Bulharsko. Problém, který místní velmi vnímají, je s Kurdy, protože řešení po Erdoganově eskalaci je v nedohlednu. Všichni zde soudí, že Erdogan situaci schválně rozbouřil, protože potřeboval vyhrát parlamentní volby a zlikvidovat nepohodlnou kurdskou stranu, kterou z důvodu protestu volili i mnozí Turci. To se mu podařilo a nyní mu pokračující terorismus hraje do jeho nacionalistických karet. Dokonce na nedaleké základně Incirlik byl rodinám vojáků USA před pár měsíci doporučen návrat domů, neboť prý jejich bezpečnost (žily mimo základnu, v Adaně) nelze zaručit.

Turecko je mimochodem ukázkou, že s terorismem namířeným proti civilnímu obyvatelstvu prakticky nelze bojovat. Zatímco Evropa je v tomto směru zoufale nepřipravená, v Turecku jsou běžné kontroly před vstupem do nákupních center, do luxusních hotelů, no a dostat se na letiště znamená nejen projet hlídanou branou, ale následně ještě projít zmíněným rámem a zavazadla nechat projet rentgenem. Zdůrazňuji, že jde o vstup do letištní haly, nikoliv k letadlům. Navzdory tomu, že ještě navíc je Turecko plné vojáků a vojenských základen, tak se tu občas nějaký ten útok přihodí, ovšem teroristé jdou cestou nejmenšího odporu a útoky provádějí obvykle auty napěchovanými výbušninou. Něčemu takovému asi nelze zamezit nikde a měli bychom si z Turecka vzít poučení, protože pravděpodobně nám spolu s Izraelem jednou bude vzorem v téhle antiteroristické činnosti.

Erdogan se místním velice chlubí svým vyjednávačským uměním a zrušením vízové povinnosti do EU. Vzdělaní Turci se tomu smějí, neboť má být platná pouze pro majitele biometrických pasů, které tu nikdo nevlastní. Kromě toho, vyřízení víza je pouze časově náročná formalita, jinak nemá běžný Turek problém turistické vízum získat. Bylo mi tvrzeno, že pokud bude vízová povinnost zrušena, stejně se nic moc nezmění, protože to hlavní, co chudým Turkům komplikuje cestu do EU, je nedostatek peněz. A pokud už nějaký Turek dnes touží po práci v Evropě na černo, v podstatě mu v tom už teď nic moc nebrání. Turci jsou na rozdíl od nás pracovně velmi mobilní, pro dobré místo nemají problém se přesunout na druhý konec Turecka, takže v tomto směru bych jejich tvrzení zas tak moc nevěřil, ovšem je pravda, že zrušení vízové povinnosti ještě neznamená povolení k práci.

Domníval jsem se, že Erdoganův brutální přístup k jednání s EU a úspěch s příslibem víz bude znamenat aspoň malé zvýšení jeho popularity i u těch vzdělaných, ale tento můj předpoklad se nepotvrdil. Na víza se dívají skepticky, jak už bylo zmíněno, a způsob jednání evidentně považují za Erdoganovi vlastní a žádná nacionalistická hrdost, jak to jejich lídr Evropě nandal, jimi necloumá. Evidentně, to hlavní, co je zajímá, jsou budoucí Erdoganovy kroky v postupné islamizaci země a v získání absolutní moci.

V tom druhém bude pravděpodobně úspěšný, ovšem je otázkou, na jak dlouho. Čekají jej ještě 3 roky jeho mandátu a poté velmi pravděpodobné druhý pětiletý mandát. Ovšem pak by aspoň dle současné ústavy už kandidovat nemohl. Je otázkou, zda v té době sedmdesátiletý Erdogan bude něco takového ještě řešit, ovšem dá se předpokládat, že pokud bude chtít vládnout, tak to nějak zaonačí. Skepticky bych ale viděl možnou islamizaci Turecka. Navzdory poctivé snaze je zjevné, že mladí lidé v tomto s Erdoganem zásadně nesouhlasí, získat mladou generaci se mu zatím nepodařilo. Někteří jej sice volí, ale nikoliv kvůli islamismu. Je samozřejmě otázkou, kam se budoucnost vyvine, ale v tomto směru bych byl velmi opatrně optimistický. Změnit celý národ a přivést jej k islámu tak radikálnímu, jaký vyznávají některé arabské země, to je dle mne zcela nemožné. Islamizace mírnějšího rázu je sice možná, ale časově velmi náročná, a Erdogan zase tolik času nemá. Stejně jako Merkelová si kolem sebe zlikvidoval jakoukoliv konkurenci, takže v tuto chvíli vlastně ani nemá komu předat žezlo. Nám nezbývá, než Turkům přát, ať se mu nic takového ani v budoucnu nepodaří.

Jen ještě něco málo k Erdoganovi – na  jedné večeři jsme diskutovali nad dalším důvodem jeho popularity. Turci, jako všichni muslimové, značně podléhají síle osobnosti. Zkrátka, v těchto zemích lidé následují výrazné lídry. Důležitější než systém je právě lídr a jeho osobnost. Proto se Erdogan chová tak z evropského pohledu klackovitě, protože Turkům tohle chování dost imponuje – samozřejmě těm méně vzdělaným. Diskutovali jsme, proč se například chvástal, že Evropa musí zrušit víza, jinak že on nám tam pustí imigranty. Já sám turecky neumím, ovšem oni mi potvrdili, že způsob, jakým to bylo řečeno, je chování nějakého chlapa v hospodě či při vesnické hádce, prostě já jsem silnější a když nebudete poslouchat, tak vám to nandám. Vůbec nejde o žádnou diplomacii a oni, tedy ti vzdělanější, se za to stydí (řekl bych, že to, co je nám v mainstreamu předkládáno, je velmi mírný překlad toho, co on skutečně říká). Ovšem tady jde o demonstraci síly pro to méně vzdělané publikum, které proto Erdogana obdivuje jako toho správného vůdce, bojujícího za národní zájmy. Už i proto si Erdogan tak rozumí s Berlusconim, dokonce jej prý pozval jako hosta na svatbu svého syna, kterému byl Berlusconi za svědka. Berlusconi je asi jediný evropský politik, kterého Erdogan bere a obdivuje. Nelze se tedy divit, že Merkelová (už proto, že je žena) u Erdogana nemá se svým přístupem šanci na vyjednání nějakých rozumných podmínek. Turci už si z toho dělají srandu, že je tu každou chvíli a stejně to nikam nevede. Poznamenal jsem, že jí asi chutná místní kuchyně, což vzali jako dobrý žert, neboť to je asi ten jediný přínos jejích návštěv.

Mimochodem, tuhle se stal opět další teroristický útok na kolonu jedoucí na východě Turecka, několik vojáků mrtvých a v evropských médiích ani zmínka. Vzhledem k tomu, že náklaďáky evidentně, dle fotek, vezli trubky z trubkárny  v sousedním městě, což místní pobavilo, tak to asi nebyl zas tak úplně vojenský cíl… Těch teroristických útoků je na území Kurdistánu mnohem více, než my vůbec tušíme, ovšem Evropa tohle vůbec neřeší. Byly tu i spontánní demonstrace proti terorismu, což já osobně považuji za takové “evropské” řešení problému, jelikož mi není jasné, proč by se teroristé měli zaleknout nějakých demonstrací…

Jednání s Erdoganem proto musí být mnohem tvrdší, chce li Evropa něčím pohnout, je ovšem otázka, zda je to z dlouhodobé perspektivy žádoucí. Všichni Turci očekávají nějakou evropskou pomoc s uprchlíky, ovšem ti rozumnější chápou, že je nesmysl to řešit transportem milionů do Německa. Od Evropy se ale rozhodně něco očekává. Na druhé straně, oni naprosto chápou evropský nesouhlas se zasláním peněz Erdoganovi bez důkladné kontroly nad tím, k čemu budou využity.  Erdogan je prý člověk, který jeden den bude Asada pomlouvat, aby se k němu druhý den hlásil jako největší přítel. Je naprosto nevypočitatelný a jedná jen dle svých momentálních zájmů.

Dříve jsem si myslel, že nejlepší by bylo pohrozit Turecku nějakými sankcemi, ovšem nyní si nejsem jist, zda je to ten nejlepší nápad. Zatím je turecká společnost hluboce rozdělená a ta polovina proti Erdoganovi je proevropská. Turci jsou velcí nacionalisté a nejsem si jist, zda by je vyhrožování Evropy nesjednotilo za Erdoganem, což z dlouhodobého hlediska rozhodně není žádoucí.

Kurdský problém:

V tom předchozím textu jsem poněkud odbyl kurdský problém, pokusím se to napravit, je to přeci jen výrazně složitější. Jak jsem psal, je zde rozdílný pohled starší a mladé generace. Ti starší Kurdy přeci jen poněkud pohrdají, dá se to mezi řádky vyčíst, zatímco ti mladší s Kurdy jako etnikem nemají žádný problém. Je zde zdůrazňováno, že průměrný Kurd se od Turka vlastně vůbec neliší – používají stejná jména, odívají se stejně, prostě na ulici je nelze od sebe rozeznat a není to možné ani při hovoru, zvláště u mladé generace, pro které je turečtina v podstatě rodný jazyk a která kurdštinu nepoužívá (jde o zcela rozdílné jazyky, ovšem všichni Kurdové se učí turecky).

Turci se o Kurdech nebaví zrovna nejraději, protože očekávají obviňování z diskriminace  a proto mají připraveno mnoho argumentů, že tomu tak není (otevřít s Turky téma arménské genocidy pak rozhodně není dobrý nápad). Je třeba uznat, že jejich argumentace není nesmyslná. Zdůrazňují, že je velký rozdíl mezi Kurdy z chudých vesnic Kurdistánu a mezi kurdskou menšinou, žijící v Istanbulu a vůbec na západě. Ta prý PKK vůbec nepodporuje, protože má své normální politické strany a chce mír. V Kurdistánu nežije jediný bohatý či vzdělaný Kurd, co by tam taky dělal. Kurdský původ má několik tureckých prezidentů (například Turguz Ozal).

Erdogan si dal velmi záležet, takže značná část jeho ministrů a členů jeho strany jsou taktéž Kurdové a dokonce kolem 40% současných poslanců má kurdský původ, což je mnohem větší zastoupení, než mají Kurdové v populaci. Mimochodem – i Erdoganova manželka je Kurdka. Ano, Kurdové nemají své školství a svou samosprávu. Na druhé straně, metody boje PKK jsou evidentně teroristické a její financování vykazuje jasné mafiánské praktiky. Výše zmíněný teroristický útok byl způsobem faktorem, o kterém my v Evropě vůbec netušíme. Ne, že by PKK měla něco proti trubkám. Jde jí o to, že financuje svůj boj jednak vybíráním poplatků za “ochranu”, kromě toho i vybírání “mýtného”. Kvůli tomu Turci organizují konvoje, které jsou hlídány policií, no a na ty PKK útočí. Další část peněz pro PKK prý pochází z pašování a prodeje narkotik. Mladí Turci proto tvrdí, že kurdský problém je především otázkou, co s PKK.

Jsou v tomto velmi skeptičtí, neboť situace prý vlastně oběma stranám vyhovuje. PKK by v případě míru ztratila smysl existence, zatímco turecká armáda má díky PKK skvělou záminku na neustálé navyšování rozpočtu. Obyčejní lidé to sice vidí jinak, ale na těch nikomu nezáleží…

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.