PĚKNÉ I ŠKAREDÉ Z VÍKENDU


napsal Xaver

 

KOSA se za svou krátkou historii vyvinula k poměrně široké tematické diverzifikaci (bez sebechvály si dovolím podotknout, že jsem k ní také svým dílem přispěl), ale ještě jeden „okruh“ tam v podstatě zastoupen není, nebo jen velmi málo. Jsou to různé příspěvky s regionální problematikou, do níž bych s dovolením „vlka“ jako do nové řeky rád tak trochu novátorsky vstoupil.

O nedávném víkendu jsem se v jisté neupřesněné záležitosti (sraz strašně starých maturantů), která se opakuje každým rokem poslední sobotu v květnu, vypravil na Valašsko. Do Valašských Klobouk, které bývají označovány jako srdce jižního Valašska, do města, které vydalo světu pár významných osobností. Pocházejí odtud například spisovatel Ladislav Mňačko (Smrt si říká Engelchen: román o vypálení a vyvraždění nedaleké Ploštiny, aj.), malíř Zdeněk Matyáš, zanícená národopisná pracovnice Libuše Sušilová, básník Ivo Odehnal a další. Mimo vlast nejznámější je asi architekt Hubert Gessner, který projektoval několik budov v rodišti a jiných českých městech, avšak hlavní působiště i druhý domov nalezl ve Vídni, již svou tvorbou dosti poznamenal.

Výrazný vztah k V. Kloboukám má i rodák z nedaleké Smoliny, „ten, který vydal signál“ k atentátu na Heydricha, Josef Valčík. Před rokem 1934 tu strávil pět let – nejdřív jako učeň a pak dělník v rodinné koželužské firmě. Když se v okolí skrýval po atentátu, navázal jako zbožný katolík úzký kontakt s místním kaplanem F. Borákem. A konečně v místní oficíně bratří Fialů jej „předělali“ z krásného, mladého blonďáka na uhlazeného černovlasého pána s knírkem. (Foto památníku v rodišti převzato z webu Naše Valašsko.)

Výstřižek

Vedle těchto osobností se město proslavilo také organizováním velmi oblíbených a do daleka populárních aktivit, jako je Mezinárodní festival muzikantů v Bílých Karpatech, tzv. Mikulášský jarmek nebo představování současných i zapomenutých řemesel pod názvem Valašské kumštování. Za mimořádnou zmínku, která mě také přivedla k tomuto psaní, stojí jiná aktivita. Je to spoluorganizace města při setkávání občanů moravského a slovenského příhraničí (letos už po čtrnácté) na podporu československé vzájemnosti. Akce bývá zahajována kladením věnců a hymnami obou států právě tady u pomníku stejného názvu (kolik takových je v naší republice?!) a za účasti regionálních představitelů i obyvatel z přilehlého moravského a slovenského regionu. Punc významnosti jí dodává záštita některých poslanců, europoslanců a hejtmanů.

Účastníci akce pak přejíždějí ke stejnému rituálu do Pruského na slovenské straně a setkání vrcholí v družné zábavě celé odpoledne v obci na hranici, v níž končí česká silnice (dál na Slovensko už jen po chodnících hlubokými lesy a horami nebo oficiálním přechodem jinde): ta typická valašská obec se jmenuje Nedašov, který za války proslul tím, že řada místních občanů se podílela na převádění pronásledovaných vlastenců či vojáků na slovenskou stranu. Nebo ukrýváním zběhů z Totaleinsatzu či ještě amorálnějších německých vynálezů. Za totality se zase vyznamenal tím, že titíž občané vyhnali v lednu 1949 z fary estébáky, kteří přijeli zatýkat jejich faráře. Draze za tu malou revoltu zaplatili krutými výslechy a bitím rukama opilých psychopatů nejdříve v místní škole, potom ve sklepeních pod Starou radnicí ve V. Kloboukách a nakonec u jistého Grebeníčka v Uherském Hradišti; a samozřejmě vězněním…Ale to je už jiná mnohokrát probraná historie (reportážně zpracovaná i Českou televizí).

Tento můj každoroční výjezd do rodných valašských končin vždy spojuji s obchůzkou po příbuzenstvu či blízkých známých; poznat radosti a úskalí místního života a porovnávat. Tak mě například synovec provedl velkou zahrádkou a krásným sadem, kde ale letos zmrzly u všech druhů ovoce květy. Velkou radost mu však připravila jeho včelstva (přes 20 úlů), která šťastně přezimovala a navíc odebrané vzorky k analýze prokázaly, že netrpí žádnou chorobou. Je pozoruhodné, že včely v N. a sousedních dvou vesnicích jsou široko daleko nejzdravější.

Nyní ale popíšu něco, co nesmím smlčet a co je pro tento region s minimální nabídkou práce spíše typické. V obci se nachází domov pro seniory, kde je k dispozici 52 míst. Blíže mě ho při náhodném setkání popsal člověk, který tam dochází za svým blízkým. Z toho počtu jsou 14 „ležáci“, zhruba tolik je nemocných psychicky a jen zbytek jsou jakžtakž poklidně dožívající senioři. Personál tvoří tři ošetřovatelky a jedna sestra za plat 10 tisíc korun měsíčně brutto. Vím, co obnáší péče o bezvládného, kterého je třeba několikrát za 24 hodin obrátit, ať je to sušinka nebo metrákový chlap, o dalších detailech nemluvě. Doslova mě to rozhněvalo a opět jsem se zastyděl za svůj nevelký důchod, nicméně vyšší, než mají brutto ty statečné, až k sebeobětování ochotné ženy.

Vážený můj státe se svými ústředními i lokálními autoritami, styďte se, třikrát styďte se! Za to, že necháte kvést tento sprostý, polootrokářský vykořisťovatelský kapitalismus, adekvátní konci 19. století. Za to, že oproti tomu se jinde vyhazují bezúčelně stamilióny, jako například na nic nepřinášející, totálně zbytečné cestování různých poslaneckých „bělobrádků“ do těch nejvzdálenějších destinací. Račte se nad touto brutální nespravedlností zamyslet, protože i vy nebo vaši blízcí se tam můžete jednou stát klientem a hlavně – i ta nezměrná obětavost zmíněných žen má své meze. V Rakousku si v zařízení stejné úrovně vydělají hravě trojnásobek, ve vyšších kategoriích či v zámožných rodinách ještě více. Je opravdu třeba vám to ještě připomínat?!

To jedna příbuzná žije také příběhem k neuvěření. Její ca. 20 km dlouhá cesta do práce obnáší jízdu autobusem, pak přestup na vlak a ještě jednou na další vlak. Ráno to zvládá v přiměřeném čase, avšak zpátky v důsledku nevhodného spojení jí cestování zabere 2,5 hodiny! Veškeré žádosti a stížnosti na nejrůznější místa a orgány jsou marné. A jiná vhodná práce v okolí pro ni není…

Ale nátura valašských lidí je nezdolná, snad pro tu krásu okolo. Pro její záchranu bylo na Valašskokloboucku a v okolních vesnicích vyhlášeno několik chráněných území, kde se vyskytují tak vzácné druhy flóry jako nikde jinde. Nechci vyprávění přetěžovat a ani „na to nemám“, ale něco jsem si zjistil. Patří k nim tedy například několik vstavačů (kamarádovi letos zázrakem obohatil loučku před chatou malý „lán“ vstavače červeného), mečík obecný, hvozdík pyšný, šafrán bělokvětý, hořeček žlutavý či podkovka chocholatá. Na katastru N. jako v jediné lokalitě u nás roste kosatec trávovitý a navíc se tu nachází přírodní rezervace Jalovcová stráň. Je přístupná a její obhlídka je pěkný zážitek.

Ke koloritu tohoto malého území patří také několik památek lidové architektury a v oblasti známé jako Závrší (tři vesnice: Návojná, Nedašov, Nedašova Lhota) hojně rozšířené používání lidových krojů – dětmi i dospělými. Lidé v nich vyrážejí hlavně o církevních slavnostech, ale i při jiných příležitostech. Zde si dovolím malou odbočku: kdysi ještě ve státních službách jsem se octl na plese krajanů ve Vídni. A najednou vidím mladého tanečníka v kroji, který do detailů odpovídal tomu ze Závrší. Na mou otázku, odkud ho má, odpověděl dobrou češtinou: „dala ho pro mě ušít tetka z Valašských Klobouk“.

Tak to bylo, vážení čtenáři, mé krátké přiblížení jednoho malého regionu naší země; jeho krás, ale trochu i té odvrácené strany. Kdo chce vědět a vidět víc, tomu můžu po tom, co jsem si toto všechno promýšlel a připravoval v rychlíku EC Fatra (o dobré dvě hodiny zpožděném), jen navrhnout:

„Tož jeďte sa tam podívat!“

 

Výstřižek

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Xaverův nový dům se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.