O demokracii je potřeba bojovat!


napsal Leo K.

Pan Koróni v příspěvku pro diskusní večer s tématem Média ve víru informační války, který  vyšel na Kose  podtitulkem

O slobodu je treba bojovat

říká (volná citace se zachovaným smyslem):

Poohlédněte se okolo sebe a vidíte množství obyčejných lidí ovlivněných reklamou, politickými kampaněmi, aktivitami nevládních organizací a médii. Médii, které už vůbec nehledají a nenalézají pravdu, ale prosazují své zaměření ať už dané svými majiteli nebo různými zájmovými požadavky. Stále nám však vnucují, že žijeme ve svobodné a demokratické společnosti.

Denně vidíme zkorumpované politiky, ať už komunální, parlamentní, nebo evropské, jako mluvčí různých zájmů. Bohužel však zájmů které jsou velmi často protikladné zájmům společnosti, ale opět jsme ubezpečeni, že žijeme v svobodné společnosti a v demokracii.

Máme tu oligarchy, lobbisty a různé vlivné osobnosti, které nikdo nevolí, neboť jsou to oni, kdo si volí politiky a prosazují své zájmy, vidíme tu chamtivé korporace a banky , ale jsme ubezpečování, že tu máme svobodnou společnost a demokracii.

Jsou tu dále tajné služby a vládní agentury, které nás už špiclují na každém kroku, monitorují naše mobily, počítače, sledují nás kamerami v městě, z družic a z dronů, protože nás už z principu – implicitně považují za nepřátele demokratické společnosti. Ale jinak tu máme svobodu a demokracii.

Čtyři odstavce, z nichž každý cituje hrubý faul proti zájmům jakékoliv společnosti, kterého se dopouštějí naše „elity“ s odůvodněním, že žijeme v nejlepší z možných dob, protože máme svobodu a demokracii. Stejného dne, kdy Boris Koróni přednášel svůj příspěvek, o kousek dál a později večer, vedl Petr Robejšek debatu s Erikem Taberym na nepříliš odlišné téma – Bez politické korektnosti. Diskuse tohoto typu vždy zahajuje Petr Robejšek svojí definicí, co je politická korektnost. Erik Tabery ale hned zkraje uvedl, že neví, co to politická korektnost je. V českém prostředí prý žádná neexistuje, každý si tu může říkat, co chce. „A co okřikování, když prezident Zeman řekne, že tato země je naše?“ ptal se ho Robejšek. Tabery na to opáčil, že nešlo o žádné okřikování, ale o kritiku, která je navíc velmi mírná a je v menšině. „Nevidím ani náznak snahy v české společnosti o něčem nedebatovat. Snaha u nás by měla být opačná, to znamená přemýšlet, jak debatu kultivovat, a ne někoho urážet ještě dřív, než něco vysloví. Drtivá většina českých médií je protiuprchlická, protimuslimská. Pořád nevím, kde je problém, co se tady nesmí říct. Nic takového nevidím,“

Když podle něho nepředáme některé pravomoci Bruselu, nebudeme moci řešit různé problémy. Například se volá po řešení migrační krize, ale národní státy nechtějí dávat vedení EU pravomoci k tomu, aby mohla věc řešit.

Podle něho navíc fakt, že žijeme v nejlepší době, máme nejlepší ekonomické a sociální zázemí, které jsme kdy v historii měli, je právě díky existenci Evropské unie. Nemluvě o tom, že žijeme v míru. Tabery neuznává ani volání po státní suverenitě. „Čím větší suverenitu jsme v historii měli, tím hůř jsme dopadli,“ konstatoval s tím, že nejvíc se vyplácí tzv. sdílená suverenita.

Erik Tabery se zamýšlel nad tím, že dnes žurnalistika není jen o tom, jak informovat, co politici dělají, ale musí se kontrolovat, zda mluví pravdu. „Nejen u nás, ale i ve světě se řeší, jak pracovat v čase, kdy čím dál víc lidí včetně kandidátů na prezidenta nemá vůbec problém lhát. Tím narážím na Donalda Trumpa, který je schopen během čtyř vět říct deset lží,“ sděloval Tabery. K tomu Robejšek dle svých slov v rámci vyváženosti zmínil citát šéfa Evropské komise Junckera. „Nebyl jsem u toho, takže nevím, zda to skutečně řekl, ale Jean-Claude Juncker měl říci: když je nejhůř, tak musím začít lhát.“

Srovnám-li postoje pana Koróniho s vyjádření pana Taberyho a vezmu-li v úvahu, jak většina velkých médií reportovala difamaci Primy, tak je okamžitě jasné, že Taberyho vyjádření je jenom validní ilustrací Koróniho slov.

Ale vrátím se k tomu konstatování, že …máme svobodu a demokracii. Nevím komu mám své následující tvrzení adresovat, ale protože jsem bývalý učitel vím, že hlavní funkcí vzdělání dospělých je rozlišovat mezi vírou a znalostí. Proto hned v úvodu: Demokracii nemáme a ani ji nemůžeme nikdy mít. Demokracie je totiž kontinuální proces. Demokracii nemůžete mít, ta se musí žít. Demokracie jako statický systém typu: „když zřídíme tyhle a ony instituce – máme demokracii“ je účelová manipulace těch, kteří z jejího falešného obrazu chtějí vytřískat peníze. Právě tak svoboda. Pozná-li otrok, nebo abychom byli v přítomnosti, vězeň – pozná-li svoji nutnost, je svobodný? Ano, můžeme mluvit o „vnitřní“ svobodě nebo o pocitu svobody. To ale není totéž. Prof. Erazim Kohák použil obraz nadšeného nacisty, který se cítil svobodný po Hitlerově převzetí moci. Byl ale svobodný? Nebo tak zvané přírodní národy. Nejsou si vědomi žádných omezení, žijí podle svých pudů a podmíněných reflexů jimž my říkáme tradice a návyky. Vůbec jim nenapadne, že by to mohlo být jinak. To je nejlepší ilustrace toho, že ke skutečné svobodě patří nedílně představivost. Schopnost si představit alternativu.

Teprve s alternativou se spájí možnost volby. A volba zase podmiňuje etiku a odpovědnost. Ani jedno z toho přírodní národové neznají a neznali to ani naši předci před Josefovskou reformou. Ale vraťme se k demokracii. Nejdůležitější rys demokracie – schopnost celé společnosti měnit se v reakci na napětí mezi třemi sférami společenského vývoje – legalitou, legitimností a sociálními vědami. Ta schopnost posunuje kolektivisticky projekt vlády většiny k projektu společnosti, v níž je schopnost dohodnout se na racionálních změnách nejdůležitější vymožeností. Jde v podstatě o to, aby ideje, zkušenosti a alternativní hlediska lidí je získaly váhu ve veřejném prostoru.

Demokracie není žádným pevným systém. Je reakcí společnosti na změny sociálních, kulturních, psychologických a historických podmínek. Demokracie je dynamický předpoklad společenského pořádku, v němž se co největší počet lidí úspěšně angažuje za možnost žít ve shodě s vlastním rozumem a svědomím. V modelu takového vládnutí nejsou demokracie a politické strany nezbytně synonymy. Naopak trvání na stranické politice coby hlavním pilíři moderních demokratických systémů je kontraproduktivní, chceme-li více demokracie. Cílem by v takovém případě totiž měla být pokud možno snaha o co největší produktivní zapojení všemožných aktérů do demokratického procesu, jakož i o posilování liberálního konstitucionalismu.“

Proto nelze mluvit o demokracii, když problémy vidíme jako technikálie, které lze ošetřit krizovým manažérem – viz ANO 2011. Chceme funkční a právní stát. Chceme spravedlivou a nezadluženou společnost. Chceme budoucnost bez korupce. Chceme výkonnou veřejnou správu. Chceme lepší budoucnost pro své děti (?) Chcete se podílet na změnách v politice a společnosti? Aby stát začali řídit zkušení, slušní a odpovědní lidé, kteří prokázali své schopnosti. Aby se zde dalo slušně žít, aby nejen odborníci, ale ani naše děti neodcházely do zahraničí. Aby skončilo systémové rozkrádání státu pod dohledem stávajících politických stran. Aby politici na občany tupě nepřenášeli náklady za svoji neschopnost a lhostejnost (?) Aby se kvůli reformním „pokusům-omylům“ vlády nezhroutil důchodový, zdravotnický či školský systém. Klíčová je otázka „Chcete se podílet na změnách v politice a společnosti?“ A proč proto hnutí ANO nic nedělá? Nebo si to přivlastňuje výhradně pro sebe? Pro členy hnutí?

Podle definice je hnutí názorová skupina lidí, která má nějaké cíle a chce upozorňovat, měnit a navrhovat. ANO se během několika málo let dostalo do stavu, že je stranou jednoho muže, soukromá firma řízená profesionální strukturou Agrofertu. A to už není hnutí. Platón, zakladatel politické filosofie Západu, používal silnou metaforu pro tyranii – byla pro něj incestem, protože jedinec, který se zrodil z obce, ji znásilňuje, chce ji podřídit své vůli. Mohli bychom tu archaickou metaforu použít i pro pokus podřídit politiku podnikatelské verzi světa, pro vzpouru podnikatelské „obce makání“ proti „lenošivé obci politiky“. „ČR je jako firma, která má deset miliónů akcionářů, kteří jednou za čtyři roky chodí na valnou hromadu“ – říká Andrej Babiš.

Stává se často, že se vyhlašuje za „očistu“ podřízení politiky manažerům, odborníkům nebo ekonomům popřípadě církvi. Je nevyhnutelné, že ti, kdo využili příkladně příležitostí vzniklých v určitém politickém rámci, se pokusí nastolit antipolitickými prostředky takový politický rámec, v němž by se jejich zvýhodnění stalo definitivním.

Václav Bělohradský, který má velké zkušenosti z Itálie k tomu napsal:

„Proto je tak nebezpečné, když do politiky vstupují podnikatelé, jejichž heslem je, že politické strany mají být řízeny jako podniky a má se v nich makat! Takový tragický vývoj vždycky spouští antipolitická interpretace soudní a policejní moci. Jen korupce na velmi nízké úrovni se dá řešit policejně a soudně. Tam, kde jde o energetické giganty, zbrojní nebo farmaceutický průmysl, zemědělství, naftařské koncerny (pět sester, kvůli kterým USA a VB organizovaly puče všude po světě!), je rozdíl mezi legálním a nelegálním jen otázkou oportunismu – někdy je výhodnější jednat legálně, jindy zase nelegálně. Mezi ekonomikou a politikou neexistuje žádná pevná hranice, moc se vyskytuje ve skupenství ekonomickém i politickém, záleží na okolnostech. I moc soudní je jen skupenstvím politické moci, které plní specifické mocenské funkce.

Rozdíl mezi politickou a ekonomickou mocí má vždy svého pána, ustavuje se vyjednáváním, nejčastěji pak vydíráním. Sen o „čistém“ trhu nezávislém na politice by poslední snílci měli urychleně dosnít, taková entita v našem světě není a nikdy nebyla. A žádná nová strana ji nenastolí, s tím je třeba se realisticky smířit. Všechny zákony jsou výsledkem lobbování, ovlivňování, nebo i vydírání, všechny vznikají v něčím zájmu, nikdy nejsou vtělením morálky nebo spravedlnosti. Když je soudní moc pojata jako nástroj očisty společnosti a identifikována s jednou politickou stranou, třeba s levicí jako v Itálii, rozvrat politiky vrcholí. Očisty společnosti nelze dosáhnout policejními a soudními prostředky, musí být tím, co společnost sjednocuje, ne rozděluje – společným programem politických stran a celé občanské společnosti. Mezi legalitou a legitimností je vždy větší či menší napětí, co je legální, není nikdy zcela legitimní, a co je legitimní, není nikdy zcela legální napsal jsem mnohokrát. Pojetí soudní moci jako moci očistné je pokusem udělat z legality vtělení legitimnosti – morálního vědomí či spravedlnosti. Spravedlnost, morálka a zákony se někdy k sobě přibližují, někdy se setkávají, ale nikdy ne na dlouho. Soudní výrok není morální soud, nemá se spravedlností nebo morálkou nic společného, je nástrojem určité mocenské konfigurace, ničím více být nemůže.“ Tolik tedy Václav Bělohradský.

Masaryk řekl, že demokracie je diskuse. To zní dnes banálně, ale ta jednoduchá věta je základem toho, co se nazývá deliberativní demokracie, tedy demokracie, v níž se zájmy lidí nejen agregují, ale stávají se rozumnějšími a lidštějšími. Jestliže se Marek Benda postavil proti paralelní možnosti rozhodovat lidovým hlasováním, uvedl, že taková forma postrádá diskusi. Se lstivostí sobě vlastní spojil dvě věci. Možnost rozhodovat a možnost diskutovat, Tomuto záludnému argumentačnímu klamu se říká falešné dilema. Nikdo už nepokládal za nutné zjišťovat jak se diskutuje tam, kde jsou tyto možnosti uplatněné. V dějinách demokratických zemí vždy nastávají období, kdy je třeba volit mezi systémem a demokracií. Jádrem dnešní krize je potřeba volit mezi globálním kapitalismem a globální demokracií. Síly, které chtějí více kapitalismu a méně demokracie, to je vývoj, kterému demokraté musejí klást rozhodný odpor. Narážíme ale přitom na specificky východoevropský problém. Téměř každý pokus oprávněně kritizovat kapitalistické praktiky, které zavedl V.K. a spol., naráží na okamžité nálepkování. Nikdo nechce být za „lůzra“ nebo „komouše“, a tak raději všem „úspěšným“ přeje všechno dobré a to i tehdy, má-li to negativní dopad na jeho život. Symbolické přijetí mezi úspěšné (či alespoň možnost se s nimi vnitřně identifikovat) probíhá i pomocí „nezávidění“ úspěchu.

Vyslovovat politické požadavky ve svém zájmu (například vyšší zdanění bohatých) by mohlo vést k nepříjemné sebeidentifikaci se světem chudých. Dokázat přát úspěch jiným za každou cenu se pod vlivem útočné antilevicové propagandy mění až v sebemrskačskou ctnost. Heslo „Chceme vše, chceme ještě víc!“ by se mohlo pro současné potřeby modifikovat na „Nechceme nic, chceme ještě míň!“.

Na často omílanou českou závistivost se dá dobře naroubovat i příběh o setrvávání v postkomunistickém myšlení, které neodpouští cizí úspěch. Kauza Kvitová dobře ilustruje, jak levice tahá v české veřejné debatě za kratší konec. Okamžitě se vyrojilo na sítích množství textů a komentářů o závistivých komouších, kteří zase hodlají okrádat bohaté. Přitom tu nejde o žádné radikální politické požadavky, ale jen o povzdech nad evidentní nespravedlností daňových rájů. I levicoví publicisté (natožpak politické programy) se dnes ve většině případů omezují na debatu o progresivním zdanění, které nakonec asi i u sociálních demokratů zůstane jen na papíře. A o něčem odvážnějším, například o zespolečenštění, se radši ani veřejně nemluví – znělo by to totiž jako hlas z jiného světa…

Žádnou hodnotu nelze získat jinak než na úkor těch, kteří mají jiné životní projekty a zastávají jiné hodnoty; občanskou válku mezi nimi můžeme ukončit jen tím, že je všechny poměříme užitkem, který přinášejí – komu, kdy a v jakých situacích. Když mají křesťané dění v současné společnosti čistit ve světle evangelia (slovy papeže), musí z té věty plynout nějaké závazné jednání, přinášející jedněm větší měřitelný užitek, druhým menší a třetím třeba měřitelnou škodu. Jak se čistí ve světle evangelia třeba chemický či nukleární odpad, jak se financuje zdravotnictví a školství? Je vyrovnaný rozpočet větší hodnotou než solidární společnost? Toto měření hodnot užitkem je věcnost v politice.

Je Evropa, která dnes systematicky ničí integrační model sociálního státu (a namísto toho nechá ve svém středu vyrůstat ghetta), schopna vytvořit podmínky pro integraci statisíců až milionů lidí?

Během normalizace sedmdesátých let vedl rozpor mezi vládními proklamacemi a realitou k vyhlášení Charty 77, která sama o sobě nebyla žádným protikomunistickým dokumentem, ale výzvou k dodržování oficiálních závazků, ke kterým se tehdejší moc hlásila. Dnes je situace podobná v tom, že lidé, stejně jako v těch sedmdesátých letech už nevěří politikům, nevěří médiím, nevěří vládám, zaměstnavatelům ani odborům, nevěří státům, finančním trhům ba ani církvím. Dlouhodobé okecávání, zamlčování a zamlžování skutečných problémů a pouhé předstírání jejich řešení vedlo k všeobecné krizi důvěry, která se už opravdu nedá napravit volebním rituálem.

Fatálně se mýlí ti, co tvrdí, že potřebujeme méně demokracie. Přesně naopak – potřebujeme jí mnohem víc. Lidé totiž nejsou unaveni z demokracie, ale proto, že fakticky nic nerozhodují, že volbami pouze přehazují politické strany, které oprávněně viní z toho, že se nechovají jinak než šlechta za feudalismu. Že jejich starosti nechce nikdo vyslechnout, že skutečná moc se usídlila mimo demokratický proces a že nemají na správu svých zemí žádný vliv. Místo, aby z této ignorance vinili politiky, nechávají se utáhnout na nudli údajně nefunkční demokracie.

Proto zaznívá stále důrazněji volání po návratu ku kořenům demokracie, k jejímu prohloubení ve všech směrech, k zásadní změně současného nefunkčního zastupitelského systému. Nejen jeden z duchovních otců Jean-Jacques Rousseau, ale také jeden ze zakladatelů a pozdější prezident Spojených států amerických James Madison nepovažoval zastupitelský systém za demokratický. Ten se dnes v podmínkách monopolů, kartelů a korporací vyčerpal.

O čem rozhoduje Evropský parlament? Proč při oficiálním jednání se zahraničními monopoly – byť přikrytými Spojenými státy – má rozhodné slovo nikým nevolená Evropské komise ač by svoji činnost měla konsultovat s parlamentem? Jaká demokratická práva má vůbec Evropský parlament? A jakou úlohu v zastoupení Evropy má německá kancléřka?

Co se děje v našem státě, že oficiální podporu dostávají difamační žrecové, že se vytvářejí seznamy (jak za druhé republiky, které potom Gestapu ulehčily činnost), že se vytváří ničím nezdůvodněné mínění které fandí válce – ač nás smlouva s NATO k ničemu takovému nezavazuje? Proč tomu naše vláda přikyvuje, zatímco část obyvatelstva je proti a další část zaraženě mlčí? A poslední dva dotazy. Rozšiřuje toto dění naše svobody, dostanou se tato slova do veřejného prostoru? A jak souvisí činnost vlády s demokracií?

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.