Moje chandra V


napsal Brouk Pytlík

pokračování ze  včerejška

Kapitola osmá – „Krásný nový svět, krásná nová škola“

1.

Neštěstím mnoha probíhajících reforem je skutečnost, že se odehrávají v rovině střetu ideologických klišé a předsudků, v nichž pro ratio není místo, protože se vymyká vzorům ostrých hranic mezi dobrem a zlem. Ukázkou takového „reformního dialogu“ může být následující text Anny Šabatové nazvaný „Společně do školy“ (úmyslně jej odkazuji ze sekce blogů na webu ČSSD). Miladu Emmerovou nejprve nepřímo napadne („Text MUDr. Emmerové vykazuje věcné neznalosti, obsahuje naivní úvahy, ale i nebezpečné předsudky.“) , odkáže se na vyšší (zahraniční) autoritu (Evropský soud ve Štrasburku a zmiňovaný případ D.H. proti ČR) a následně posune problém z otázky rasové diskriminace (o niž a o nic jiného v rozsudku D.H. versus ČR šlo) ke konstatování, že „Výzkumný projekt Analýza individuálního přístupu pedagogů k žákům se speciálními vzdělávacími potřebami (…) ukázal, že většina základních škol není připravena přijímat žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, tak jak to má na mysli školský zákon, a také upozornil na nevědomé předsudky některých pedagogů a pro-segregační tlaky rodičovské veřejnosti.

Proč by měla být řešením rozsudku D.H. versus ČR právě inkluze, na niž ovšem školy nejsou připraveny, nikde neříká. Anna Šabatová (ale platí to pro celou sestavu od Kláry Laurenčíkové Šimáčkové, přes Pavlu Baxovou, Martina Šimáčka, Petra Uhla, Bohumila Kartouse, Tomáše Feřteka…) ve svém textu argumentuje s apriorním předpokladem:

Romské dítě v ZŠ praktické je automaticky dítě zařazené neprávem, protože je romské. Anna Šabatová argumentuje statistikou. V jednom z příštích dílů se u úskalí této argumentace zastavíme, zde ale konstatujme: „OK, pokud není možné, aby tolikrát více dětí oproti majoritě bylo diagnostikováno jako dítě s LMP, pak ale platí též argument opačný – je-li mezi majoritní populací určité procento dětí diagnostikovaných LMP, není možné, aby nebylo obdobné procento mezi romskou populací! Myslí paní Šabatová i na tyto děti? A hlavně – jak je možné, že v některých oblastech nebyly děti s LMP diagnostikovány již několik let vůbec, bez ohledu na etnický původ? To se celé generace zázračně vyléčily????

Námitky, že se tak do škol normálního proudu zařadí i děti objektivně vyžadující zvýšenou péči a se sníženou hladinou intelektu bylo třeba vyřešit jinou cestou. Tím řešením je vyhláška definující pět skupin podpůrných opatření, na něž mají „děti nárok“ bez ohledu na objektivní podmínky v místě. Dětem nediagnostikovaným nyní (aby se praktické školy přirozeně vyprazdňovaly, aby se předešlo nařčení) pak možná někdo skutečně pomůže. Dnes jsou bezbrannou, bezmocnou obětí ideologie inkluzivního řešení.

Logický argument, že děti s objektivními potřebami odpovídajícími příloze RVP ZV pro LMP nemohou zvládnout stávající učivo, byl vyřešen šalamounsky – úpravou RVP ZV tak, že má definovanou hladinu získaných vědomostí a dovedností přiměřeně postižení dítěte. Školy, které budou zařazovat nově žáky s LMP (nově se vzdělávacími potřebami) tak budou mít vypracovávaný individuální plán (bude jich tisíce) respektující právě tyto snížené nároky.

V drtivé většině případů jde při tom o nároky odpovídající právě původní příloze LMP. Řešení poznámky, že zařazením dětí do RVP ZV jim ovšem přibudou i předměty v dané chvíli bezpředmětné (chemie) jsem nezachytil.

Směřuji ve své úvaze totiž trochu jinam. Pokud bylo dětem romského původu chybně diagnostikováno LMP a byly vyučovány podle přílohy pro LMP, kde je ta pozitivní změna, budou-li v rámci hlavního proudu vyučovány na úrovni odpovídající příloze LMP?

Kdo bude garantovat, že romské dítě zařazené do ZŠ praktické (třeba neoprávněně) nebude nyní vzděláváno na stejné úrovni, jen v rámci nových „podpůrných opatření“?

Nedošlo zde jen k další potěmkinádě, jež ovšem fatálně dopadne na ostatní děti hlavního proudu? Na tomto posunu je půvabný fakt, že Anna Šabatová a další proinkluzivní aktivisté nežádají nalezení systému, který by zabránil neodůvodněnému zařazení dítěte do ZŠ praktických jak by velel selský rozum, ale žádá nezařazení romských dětí do ZŠ praktických. Tak zásadní systémová změna je vynucena neschopností (neochotou) nalézt objektivní diagnostiku, jež by dokázala odlišit potřeby vynucené socioekonomickým prostředím romské minority od potřeb vynucených biologickými dispozicemi.

Diskuse na téma potřeby dětí v hraničním pásmu inteligence (tedy dětí, pro něž byla příloha LMP určena) a celém smyslu přínosu podobně postavené inkluze je totiž v podstatě bezpředmětná, protože děti s hraničním intelektem nikoho z reformátorů ve skutečnosti nezajímají. Cílem je od počátku jen dostat romské děti do běžných škol, bez ohledu na jejich skutečné potřeby.A následky  pro celou vzdělávací soustavu a ostatní  žáky. Za ministra Dobeše to bylo ještě otevřeně přiznáváno.

Dnes se tento záměr ukrývá pod „snahu obohatit společnost různorodostí“. (Je ovšem zvláštní, že nikdo nehodlá inkludovat do „normálního kolektivu“ též děti z víceletých gymnázií. O jakém „normálním kolektivu“ je potom řeč?!

Vlkův  vstup:

To  určení záměru definicí, že  jde  o „snahu obohatit společnost různorodostí“  mi spustilo  alarm – kde a kdy  já už jsem tohle  četl?! Aha  už  vím – když  jsem poprvé  narazil před  dávnými roky  na  nový termín multikulturalismus….  Jakpak  že  ho definuje  Wikipedie? Tahle:

Multikulturalismus je myšlenkový a politický směr (kulturní ideologie), který zastává stanovisko, že v jednom demokratickém státě mohou společně žít nejen jednotlivci, ale i skupiny s různou kulturou a zdůrazňuje prospěšnost kulturní rozmanitosti pro společnost a stát.

Ta  shoda , v  žádném  případě, není náhodná! A že  multikulturalismus  selhal dnes  už  ví i Merkelová….. Ovšem vzdělání  nových generací má být nyní v ČR obohacováno různorodostí….

Ale nechme  dál  hovořit  Brouka  Pytlíka..

Všechny debaty o rušení LMP, asistentech pedagogů, asistentech dětí, individuálních plánech atp. jsou jen snahou zakrýt skutečný smysl reformy, jíž se až do loňska nedařilo prosadit. Bohužel, nepřipravenost reformy a její ideologická podstata nastoluje řadu problémů praktického rázu. Kdo to zaplatí? Jak bude organizovaná přímá výuka? Jak bude organizován proces výuky na škole, aby uspokojil potřeby nesourodých skupin žáků (a zároveň poměrně striktní pravidla MŠMT)? Jak bude zajištěná odborná připravenost učitelů? Proč už dávno není zajištěná? Kde jsou investice do bezbariérovosti škol? Kde je systém speciálního poradenství směřovaný do škol, nikoliv do institucí?

Odpovědi, jež zaznívají, jsou zcela vytržené z reality. „Protože několikahodinové kurzy“. „Protože budou peníze“ (možná). Protože „individuální plán“. „Protože asistent.“ „Protože učitel je přece profesionál.“ „Protože konečně mají děti nárok.“ „protože věříme.“ „Protože EDUin a odborníci.“ „Protože Finsko, Dánsko a Ontario.“

No zkrátka , jak tuhle  napsal vlk o fotbalu – protože  Sparta! Nebo  jak se  říká  malým usopleným dětem, které nechápou svět  dospělých a  znalkých – protože proto!

Nikdo, ani koutkem úst, dosud nevysvětlil, kde se vylíhnou všichni asistenti (i kdyby ty peníze byli), když některé ze škol mají problém získat vůbec učitele (chemie, fyzika, matematika, pracovní činnosti).

Bojím se, že realita bude jiná. Od určitého okamžiku se inkludované děti stanou (v lepším případě) pro třídu neviditelní. Odsedí si svých x let na ZŠ. Učitelé, mající za úkol věnovat zvýšenou a individuální péči též dětem nadaným a samozřejmě též dětem průměrným a dětem rušícím, nechají inkludované žáky projít, čistě jenom proto, aby měli klid. Nebo z prosté bezradnosti (Ani já neumím, slovy Mgr. Hany Jančové „řídit taxi a aerotaxi… A navíc najednou“). Čistě podle hesla „kde není stížnost, tam je dobrý učitel“. Bez ohledu na skutečné výsledky. Střední školy budou hledat cesty, jak rozlišit děti se sníženými nároky od dětí s „úplným“ základním vzděláním, protože to jim informace o výuce podle IVP nedá. Tou cestou nakonec budou přijímací zkoušky. Střední školy, kterým bude hrozit zánik, upraví své vzdělávání tak, aby bylo „normální“, avšak zároveň zohlednilo, že žák sčítá nanejvýš do sta. Jejich snahou bude opět – „nějak přežít“.

Vlastně se nestane, parafrázuji-li slova starosty jistého  menšího  městečka  v  západních  Čechách, „nic zásadně dramatického“.

Jenom ty děti běžného proudu budou „obohaceny“ o vzájemné poznávání se a ochuzeny o další kousek pozornosti a klidu. Učitelé, kteří budou zodpovědní, se nakonec zhroutí. Ti s pudem sebezáchovy odejdou pryč. Nebo uniknou do „vyšších funkcí“ či do školících center. Většina zbylých rezignuje a uchýlí se k alibismu. Svět bude krásný a bude šťastný. Jako v  mezi  učiteli mimořádně  známých  -Poběžovicích.

Rozlučme se už s osobou Anny Šabatové. Vzájemné „aktivistické“ sebepodporování se lze demonstrovat například na aktuální výzvě podporující rozšíření pravomocí úřadu Zmocněnce pro lidská práva. Kde, dovolím si zdůraznit – nejde o protest proti snížení pravomocí ombudsmana. Jde, opakuji, o protest proti nenavýšení jeho pravomocí (Extrémně nebezpečný se mi jeví zdůrazněný požadavek na možnost „podat antidiskriminační žalobu ve veřejném zájmu dříve, než byly vyčerpány všechny již nyní dostupné prostředky.“) Já se děsím chvíle, kdy by právě Anna Šabatová měla být vyššími pravomocmi nadána.

2.

Po celou dobu našeho seriálu jsme se setkávali mezi různými experty a poradci s osobou Vladimíra Foista ze ZŠ Poběžovice. Poběžovicko je jednou z oblastí, v níž působí Agentura pro sociální začleňování. Ta si nechala v roce 2013 zpracovat situační analýzu, v níž jsou školství (škole) věnovány strany 53-58.

Stojí za pozornost. Jednak se dozvídáme, že to byl právě ředitel školy, kdo inicioval spolupráci s Agenturou a dále je potvrzena skutečnost, že škola sama již v té době spolupracovala s ČOSIV (Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání o.s. – viz Klára Laurenčíková Šimáčková), Rytmus, o.s. (inkluze dětí se znevýhodněním – viz Pavla Baxová) nebo Člověkem v tísni (vzdělávací program Varianty zaměřený na oblasti interkulturního a globálního rozvojového vzdělávání, jelikož program běžel v Poběžovicích od roku 2008, muselo jít o kontakty vytvořené za Šimáčka).

Poprvé jsem se se jménem Vladimíra Foista a a poběžovickou ZŠ setkal v roce 2012, pomocí reportáže na serveru Aktuálně.cz. Zajímavý je na ní především popis oné inkluze (a hovoříme o inkluzi problémových dětí, nikoliv dětí se sociálním znevýhodněním). „Celé to funguje tak, že je práce koordinovaná s učiteli tak, že třídní učitel ve třídě, kde jsou děti vyžadující individuální výuku, připravuje program dohromady se speciálním pedagogem. V něm je konkrétně řečeno, které hodiny jsou pro děti společné a kdy jsou hodiny, v kterých se opakuje a v nichž se speciální pedagog nebo asistenti věnují konkrétním nápravám. To znamená, že maximálně pět až šest dětí odchází ze třídy na individuální výuku, při které pracují v malé, speciálně upravené učebně.

Zbytek třídy většinou opakuje – jde o to, aby nedocházelo k úbytku informací, kdy děti se nedovídají nic zásadně nového, ale opakují a fixují si učivo. Celý ten systém se opírá o to, že u nás jsou ty individuální studijní plány postavené pro děti, které jsou nějakým způsobem znevýhodněné – ať to jsou poruchy učení, chování, nebo sociální znevýhodnění.“

Výše uvedený systém jistou logiku má. Povšimněme si, že počítá s odchody inkludovaných dětí mimo třídu, aby ta mohla pokračovat v upevňování učiva, zatímco speciální pedagog či asistent v menší skupině „doučuje“. Člověku z praxe okamžitě naskočí otázky – kolik těch menších učeben mají? Co když se střetnou potřeby jejího využití pro více tříd?, ale to jsou již v zásadě technikálie.

Podstata mé opatrnosti leží jinde. V Poběžovicích se totiž nachází též odloučené pracoviště Základní školy praktické a Odborné školy Horšovský Týn. Jedná se o jednu třídu pro první stupeň a vztah mezi ní a ZŠ Poběžovice zůstává na dálku dosti nejasný a ani situační zprávy obou škol ani Strategické plány sociálního začleňování 2013-16 a 2016-20 (vše ke stažení zde) nejsou příliš specifické.

Podívejme se na poslední výroční zprávu poběžovické školy za školní rok 2014/15.

ZŠ Poběžovice měla 236 žáků, z toho 23 žáků s různou formou postižení (9,75%), kteří mají individuální integraci do běžných tříd. Jedná se o 4 děti s diagnostikovaným mentálním postižením (1,7%), 1 dítě s vadou řeči, 1 porucha autistického spektra a 17 dětí s vývojovou poruchou učení (resp. chování) (7,2%). Nutno podotknout, že odhlédneme-li od případů 4 dětí s LMP, nejeví se mi být stav žactva nějak dramaticky odlišný od „běžného“ stavu na jiných školách.  V kolonce dětí s vývojovou poruchou učení či chování lze dokonce konstatovat, že jde o stav relativně příznivý, setkáváme se i s výraznějším procentuálním zastoupením.

V čem poběžovická škola překvapivě vyčnívá, není úžasná úspěšnost (téměř polovina dětí vyznamenání) – takové číslo je díky „motivacím na 1. stupni“ poměrně běžné. Úžasný je nadstandardní počet specializovaných pracovníků (asistenti, speciální pedagog atp.). Při přepočteném úvazku (zaokrouhleno) 7 úvazků. Odečteme-li speciálního pedagoga a školního psychologa, a asistenta pro autistické dítě, dostáváme zhruba jednoho asistenta na žáka s LMP. Jistě, jde skutečně jen o hrubý odhad bez přesné znalosti. Může však posloužit jako indikátor reálné náročnosti na budoucí financování. Opravdu utáhneme v té zářné budoucnosti jako stát asistenta ke každému z žáků, jenž by byl vzděláván podle LMP? Opravdu máme dostatek psychologů schopných a ochotných „úřadovat“ i na venkovských školách? To už není ani otázka peněz, ale prosté dosažitelnosti. A  říkám si, jak asi vypadá porovnání  finanční náročnosti na  tenhle  poběžovický  aparát  ve srovnání  s  bývalou Praktickou školou…

Ale zpět k poběžovické škole. Výsledky vzdělávání jsou na sociálně vyloučenou oblast a malou školu výborné. Proč tedy hovoří Strategie Agentury o nutnosti vykomunikovávat s občany smysl inkluzivního přístupu? Proč expert na inkluzi Vladimír Foist z funkce ředitele tak náhle (zpráva vyšla na iDnes 9.6.2016) rezignoval?

Dle článku (jenž uvádí počet učitelů k letošnímu roku 22 a sedm asistentů!) byla příčinou nespokojenost rodičů s velkou obměnou pedagogického sboru. A skutečně, pokud se vám během dvou let obmění více než polovina pedagogického sboru, lze to vnímat jako varovný signál. Něco je ve škole nezdravého. Vladimír Foist sice argumentuje odchody do důchodu a „nabídkou práce blíže bydlišti“, ale z dalších náznaků (pomineme-li, že spokojený učitel odchází jen málokdy, pokud nemusí) lze tušit hlubší problémy. Foist dle iDnes dodává: „Pokud chci dělat společné vzdělávání, musím věřit svému týmu a ten zase musí věřit mně. Musíme sdílet vnitřní myšlenky. Pokud se jako ředitel snažím orientovat na vztahy, těžko mohu vycházet s lidmi, kteří jsou striktně zaměření na výkon.Upozorňuji přitom, že hovoříme o procesu probíhajícím v Poběžovicích již osmý rok! Jak je možné, že se za tu dobu učitelský sbor naopak nepodařilo stabilizovat?

Pokud byla situace ve škole a vnitřní klima skutečně tak příznivé, proč „se pro něj stala situace neúnosnou a ovlivňovala jeho zdraví i rodinu“? Že na venkovské škole spolu pracují manželské páry je přirozená záležitost a je pro vedoucího, jehož partner je též jeho podřízeným, jistě obtížné vybalancovat vztahy a vyžaduje to značnou dávku taktu. Přesto i to zjevně sehrálo svou roli: Vadí mu také, že se v souvislosti s jeho odchodem zmiňuje i fakt, že na škole jako asistentka pedagoga působila jeho manželka.“, stojí v článku. Ze strany města však zaznívá, že jeho žena překračovala své pravomoci ve vztahu ke kantorům, což mělo na atmosféru na škole neblahý vliv.“ Obec pak kvituje, že se odcházejícímu řediteli podařilo dovybavit školu moderními technologiemi.

Co dodat? Viděl jsem již pár škol i zevnitř. Znám lektory či ředitele, kteří, nepochopeni svým sborem, tak dlouho „měnili, až vyměnili“. Poběžovický případ budí jednoduše pochybnosti o tom, že vše, co se o škole od roku 2008 dozvídáme, je skutečně „tak úplně pravda“. Podmínky na škole byly, minimálně z hlediska počtu zaměstnanců na problematického žáka dokonalé. Dokonce takové, jaké lze při optimálním běhu inkluze jen stěží očekávat. Všichni byli spokojeni. ČŠI, ministerstvo, škola nesla pochodeň inkluze. A přesto se na škole musel odehrávat boj, který byl s největší pravděpodobností alespoň z části řešen více či méně dobrovolnými odchody učitelů.

S ohledem na slova Vladimíra Foista ve věci „učitelů zaměřených na výkon“ a nespokojenost veřejnosti se změnami ve sboru lze vytušit, že konflikt nastával ve věci hodnocení žáků.

To jsou ale spíše otázky pro insidera. Stejně jako by mohla o situaci v regionu vypovědět znalost struktury žactva v nedaleké soukromé škole „Adélka“. Ta sice neleží ve spádové oblasti Poběžovic, její poloha na půli cesty mezi Poběžovicemi a Horšovským Týnem, navíc s dobrým spojením, zavdává vzniku mnoha otázek. I kdyby nic jiného, pak vypovídá, že poběžovická ZŠ nebyla přes svůj vzorový primát v projektu inkluze lákavá natolik, aby převážila nad měsíčním školným v Adélce, kde nepochybně  se  s nějakou inkluzí rozhodně  nepočítá!

Co tím chci říct – upřímně se obávám, že velká část rozjásaných textů na téma úspěšnosti a přínosnosti inkluze je pouhou maskou, pod níž je ukryta – to v lepším případě – naivita autorů. V horším případě pak naivita, chabá orientace v praxi a postranní úmysl. V případě odpovědných pracovníků pak musím zároveň hovořit o obavách, zda účelově nezkreslují realitu. A nezáleží na tom, zda je motivem snaha dostat školu k k žákům (a tedy k) penězům ze zdrojů, jež ono jásání přímo vyžadovaly (Agentura a další), či zda šlo o osobní ego, že vás chválí „i v Praze“ a zvou vás do poradního výboru. Podstatná je mnohem důležitější otázka. I kdybychom připustili, že inkluze je jediná správná a možná cesta – je opravdu naše školství a celá společnost na podobnou změnu připraveno, když ji zjevně neustála ani „vzorová škola“? Pracují zaměstnanci ministerstva s reálným obrazem? Skutečně jsme si jistí, že nejsme ve svém reformním nadšení odtrženi od reality, zavřeni do vlastního světa, o jehož platnosti nás přesvědčují všichni ti, kteří říkají, co chceme slyšet, neb pak z toho mají profit (v podobě dotací, úsměvu vedoucího, prostoru pro další návazné ekonomické činnosti či prostě jen z touhy po klidu „od těch nahoře“)?

Složení expertních skupin, výborů i výběry odpovědných úředníků mne o spojení s realitou dvakrát nepřesvědčovaly. A to, opakuji, neřeším, zda je skutečně inkludované školství automaticky školstvím lepším. Zodpovědný reformátor si tyto otázky musí položit dřív, než vypustí do světa zákon a „děj se vůle boží“.

Odtrženost tvůrců reformy je (opět) daná bublinou vzájemného utvrzování se a hlavně vírou, že „Napsali jsme zákon, to hlavní je hotovo.“ „Máte plán a jistě vše vyjde.“ Nikoliv. Zákon by měl ideově celý proces završovat. A vytváření reality za pomoci „strategických plánů“ jsme tady měli také po čtyřicet let.

Plány jsou jistě třeba. Ale samy o sobě nezajistí nic. Stejně jako zákonný nárok žáka nevykouzlí (kvalitního) asistenta. A není pak nábor nových pedagogických zaměstnanců pro osvětu skrze Agenturu pro sociální začleňování příslovečný křížek po funuse? A doklad o selhání? Dokladem o tom, že legislativa možná je, ale nikdo se neobtěžoval na skutečné kroky? Nemělo tohle všechno už být za námi?!

Obávám se, že pokud by skutečně šlo o zkvalitňování našeho školství, nikoliv pouze o uspokojení proromských aktivistů, byla by vedena diskuse, nikoliv dogmatická mediální kampaň. Musely by zaznívat otázky, proč mezi nejúspěšnější školský systém patří ten v Jižní Koreji (a nepřál bych ho ani svému nepříteli). Jak je to s „kvalitou“ či „nekvalitou“ škol? A zda je skutečně „těšení se do školy“ ukazatelem kvality školského systému? Ten poslední odkaz na text Stanislava Štecha ve věci výkonu a obliby matematiky bych snad i doporučil.

Také už jsem mnohokrát musel dumat nad tím, jak je možné, že po tolika letech nepřetržité reformy je na tom naše školství stále hůř? Logické jednání by bylo udělat krok dva zpět. Nebo alespoň zastavit a nechat systém usadit se. Ale na tom se nikdo nezviditelní. Tím se nepáchá dost zjevné dobro.

Mám z toho chandru… A abych nezapomněl, pan Vladimír Foist se o svůj příští osud neobává. Zvažuje, zda nespojí svůj další osud s některým orgánem státní správy. Nebo neziskovým sektorem. Nebo… Však už víme, že se stal v březnu předsedou správní rady nového Šimáčkova institutu. Ona ta rezignace na venkovského ředitele… To je jen klasický „únik vpřed“. Foist se nám vážně neztratí.

Příspěvek byl publikován v rubrice Prkno Brouka Pytlíka se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.