Moje chandra VI.


napsal Brouk Pytlík

kapitola devátá: „zelenooranžová duha“

V předchozích dílech jsme několikrát narazili na Stranu zelených. Náhoda dala, že než jsem odeslal vlkovi finální podobu této části, přinesla média novinku. Zelení a ČSSD podle ní postavili společnou kandidátku do senátních voleb v Praze. Matěj Stropnický a Bohuslav Sobotka vysílají do bojů o senátorské křeslo Václava Bělohradského a stávající senátorku Ivanu Cabrnochovou.

Upřímně jsem rád, že se mne tato volba netýká. Osobně mám mnohé texty Václava Bělohradského za inspirativní a mnohdy mnou výrazně rezonují, byť často s jeho závěry také nesouhlasím a až příliš často se zaplétají jedna do druhé, až netuším, jaký postoj vlastně zaujímá, či „co tedy by navrhoval?“ ( od času 14:00 dále). Jde o můj čistě subjektivní názor a chyba může být i na mé straně. Závažnější se mi ovšem jeví skutečnost, že se v mých očích Václav Bělohradský vyprofiloval především jako zapisovatel a vykladač zkázy naší současnosti – ale nikoliv spolutvůrce dějů. A to mi přijde být až příliš málo. Každý politik, má-li mít jeho práce smysl, musí být schopen zřetelně a jasně překonat fázi oslněné srnky na silnici. To ale není hlavní problém, který vidím.

Tím důležitějším je, že mnohdy pan Bělohradský přes sebou popsané stromy nerozpozná les. V roce 2013 na účet ČSSD Bělohradský píše: „…strana zastavila hrozbu „nepřátelského převzetí“, ale hrozí jí „přátelské převzetí“. Pravicové strany podpoří jedno z křídel pod heslem „ve jménu demokracie jednotně na obranu proti vnitřním nepřátelům“ a začnou tkát sítě koalic, které zbaví ČSSD posledních zbytků levicovosti.“ Jak přesně a s předstihem – ač to bezpochyby „myslel jinak“ – vystihl Kalouskovo nepřímou nabídku Sobotkovi tolerance vlády bez Andreje Babiše, jako důsledku „boje o Šlachtu“, i když jistě myslel spíše na možné „koaliční partnery“.

Bělohradský ovšem dále pokračuje: „…démonizace pučistů zastírá převratné systémové důsledky toho, že se strana-firma stala klíčovým politickým aktérem systému. Máme dostatečně silný zákon o střetu zájmů, abychom mohli účinně omezit srůstání politické, ekonomické a mediální moci v jeden nový „korporátní subjekt“? Nehrozí nám „sametový despotismus“? Zjevně má stále v hlavě Babišovo ANO. Nenapadá jej, že mediální moc a „sametový despotismus“ může být reprezentována i jinými cestami než přímým vlivem majitele a pravicovou stranou. A hlavně – věren naší zaslepené tradici – vnímá rizika střetu zájmu jen ve směru ke komerční sféře, nedokáže rozklíčovat mocenské vlivy odlišného typu.

A nebo dokáže? Jen důsledky vnímá jako chtěné? V roce 2014 se Václav Bělohradský vyjádřil i ke Straně zelených: „Univerzálně platným principem nemůže být vítězství Strany zelených ve volbách, ale přítomnost silných zelených frakcí ve všech politických stranách, takže zelená kauza by byla vždy v nějaké míře hájena. Byla by programem ne jedné demokratické strany, ale všech demokratických stran, podobně jako občanská práva, pracovní zákoník, rovnost příležitostí, přístup ke vzdělání, svoboda tisku. Může SZ k tomuto vývoji přispět? Určitě ano, ale jakými formami boje? V mém pohledu by SZ neměla na dilemata své stranické identity zapomínat a být především federací nepoddajných, nesehnutých. A nabízet servis všem, kdo v této zemi bojují proti samopohybu systému, proti brutálnímu privilegování ekonomického růstu před kvalitou života. Před smyslem života!“

Rád bych uvěřil, že poněkud patetické zvolání na závěr utvrzuje pana profesora z velkodušnosti, touhy po lepším. A možná i naivity – a svým způsobem i krásné naivity. Není přece špatně, aby „zelené myšlenky“ ovládaly strany napříč spektrem. Jenže – co jsou to zelené myšlenky? A které z nich se mají stát univerzálními?

Ke své kandidatuře pak filosof říká: „Vidím ve spolupráci sociálnědemokratických a zelených stran nejnadějnější směr vývoje demokratického reformismu v době, kdy rozhodující otázkou jsou dopady lidských aktivit jak na druhé lidi, tak na planetu Zemi.“

Ve stejném článku mne však mnohem více zaujala jiná slova, a to vyjádření předsedy Strany zelených, Matěje Stropnického: „Je to proto, abychom vyjádřili možnost spolupráce mezi zelenými a sociální demokracií pod vedením právě Bohuslava Sobotky. Ne s každou částí sociální demokracie umí zelení spolupracovat snadno, rádi bychom však tu věc nevzdávali“. Tedy „nová levice“ v rámci ČSSD nachází, zdá se, více společného se Stropnického zelenými, než s „tradiční“ částí ČSSD. (Bohuslav Sobotka konstatuje: „Ta kandidatura je snaha překonat stranickou řevnivost a partajničení, kterého je naše politická scéna plná.“)

Já si ovšem okamžitě připomenu již zmíněnou akci Jakuba Patočky (2002-205 SZ, od 2013 ČSSD) z roku 2013 Volím ČSSD. A budu kroužkovat! (viz Moje chandra II.), když krátce před tím – a nikoliv sám a právě se snahou ovlivnit vnitrostranickou situaci uvnitř ČSSD – do této strany vstoupil. Připomněl bych události a osoby pojednané dříve. Obávám se, že jsme aktuálně svědky přeskupování sil a dost možná i splácení starých dluhů, byť Bohuslav Sobotka oficiálně křížkovací akci (byť též na svou podporu) veřejně odmítal. Obávám se, že politika Strany zelených (ale diskutujme spíš možná o lidech nesoucích spíše ideu naž stranickou knížku) tak, jak ji představuje její nejen dnešní česká odnož, je pro mne ve vztahu k ČSSD nepřijatelná. Obávám se, že strhává ČSSD do bahna otázek až druhého či třetího řádu, odpoutává ji definitivně od sociálně demokratických tradic a svádí k akceptaci sociálního inženýrství, kdy se ve jménu menšin potlačují práva většiny, a to mnohdy i proti vůli chráněné menšiny.

Obávám se, že oni „mnozí nepoddajní“ (a je v podstatě lhostejné, zda aktuálně člen SZ či ten který předseda) využívají Sobotkova boje proti Haškovu křídlu a Zemanovi právě k tomu, aby naplnili Bělohradského vizi. Připomeňme si ji stručnou parafrází: Strana nemusí vítězit, ale musí být servisem pro bojovníky. A je třeba, aby se tito dostali do každé demokratické strany. Tím je agenda Strany zelených zajištěná.

Přestože Bělohradský téměř jistě cílí na otázky udržitelnosti (důstojného) života, ochrany životního prostředí, ochrany bezprávných… Nenabádá k ničemu jinému, než k popření zastupitelské demokracie jako výsledku boje politických stran a legitimizuje prorůstání zájmových skupin vybrané skupiny aktivistů napříč politickým spektrem. Zelené zájmy (bez bližší specifikace) tak jsou z politické soutěže vyňaty. Nemusejí se ucházet o přízeň voličů. Jednoduše platí. Ať chcete nebo ne. Tečka.

Nevěřím, že zde jde jen o volební koalici. Na to je i personálních vazeb mezi (i bývalými) pražskými zelenými a okruhem kolem Bohuslava Sobotky (Dienstbier, Valachová, Marksová-Tominová) na můj vkus až příliš mnoho. Tato „nová levice“ prostoupená mesiášstvím a sklony k sociálnímu inženýrství a „láskyplné tyranii“ je pro mne ještě méně přijatelná, než skupina kolem Haška, i když bych si u Sobotky uměl představit, že je to on, kdo využívá „zelených“.

kapitola desátá – „oliska ve Vídni a školka svůdců“:

Výše uvedená Strana zelených a její členové či lidé s ní ideově spjatí se naším vyprávěním proplétají jako niť od samého počátku. Zajímavý pohled k dříve popisovanému odejití Dušana Lužného z náměstkovského postu na MŠMT podává v jednom ze svých textů – nyní již sociální demokrat – Jakub Patočka (včetně komentáře k podílu Petra Uhla na vzestupu Bursíkova křídla ve straně, byť právě na protest proti němu nakonec Uhl SZ opustil). Patočka v roce 2013 napsal: „když se Dana Kuchtová ocitla v úřadu ministryně, stal se (Lužný) jejím náměstkem. Když pak Dana Kuchtová v roce 2007 ministryní být přestala, muselo předsednictvo Strany zelených rozhodnout o jejím nástupci. Mohl to být Jiří Zlatuška, mohl to být Dušan Lužný, kterého prosazovala právě Kuchtová. Proti tomu se v médiích rozpoutala diskreditační kampaň těžící z Lužného minulosti. Strana zelených se ho nezastala a Lužného bývalý student a kolega v předsednictvu vzal tedy rozhodnutí o budoucím ministrovi na sebe. Při hlasování v poměru 4:3 dal Ondřej Liška ten čtvrtý hlas sobě.“

Jak je patrné, dokázal Ondřej Liška činit obtížná rozhodnutí a obětovat se pro vyšší dobro již tehdy. My také již víme, že v r. 2009 Lužný funkci náměstka opustil a Liška na toto místo pozdvihl Kláru Laurenčíkovou Šimáčkovou.

To ale není podstatou této kapitoly. V ní se k Ondřeji Liškovi vracíme ze zcela jiného důvodu. Co nám totiž v našem pokusu o zachycení částí obrazu, z nichž lze vyvodit celek, chybí, je systém. Kdo tedy s kým? A kdo proti komu? Kdo všechno se prodral kam? Kdo si již dokázal vybudovat těžko odbouratelné postavení a kdo má vliv na toky peněz?

Kdo to dnes – v otázce školství téměř bezvýhradně – ovládl mainstremová média a vlastně společenský diskurs?

V tomto díle se pokusíme alespoň rámcově odpovědět. A pomůže nám právě činnost někdejšího předsedy Strany zelených a ministra školství Ondřeje Lišky. Není bez zajímavosti, že právě on, byť jeho cíle byly jistě jiné, vnáší outsiderovi do neuchopitelného světa závislostí nevládek a aktivistů jistou formu řádu.

Ondřej Liška se po svém pádu z čela Strany zelených objevuje v březnu 2015 na pozici „Country Directora“ (viz E15 ) vídeňské pobočky nadnárodní nevládní organizace Ashoka. Tato nadnárodní nevládka si bere za cíl sdružovat a podporovat „sociální podnikatele“ – tedy občanské iniciativy, platformy, sdružení, která „zapojují osoby se znevýhodněním, dávají občanům nové nástroje, jak se podílet na rozhodování, nebo zlepšuje přístup k péči, ochraně zdraví nebo vzdělávání. Může to být i rozvoj služby, díky níž mohou lidé žít bezpečněji, udržitelněji nebo svobodněji. A patří sem i společensky prospěšné podnikání, tedy spojení ekonomického, sociálního a environmentálního užitku. Všechny tedy spojuje jeden cíl: primárně nikoliv zisk, ale prospěch pro společnost“ (viz článek z května 2015 pro PL).

Ty z nejsilněji působící na své okolí a nejsilněji měnící systém kolem sebe pak sdružuje do sítě „Ashoka Fellows“, a nabízí jim „nejrůznější formy podpory ke znásobení společenského dopadu – přístup k nejlepšímu know-how, poradenství, sdílení, profesnímu a osobnímu rozvoji i finančním prostředkům.“(tamtéž). Řešení by mělo být opakovatelné i v jiných zemích, mělo by jít k jádru problému tak, že bude její dopad zřejmý, její nositel bude natolik silnou osobností, že přečká i četná protivenství a kreativně svou změnu uhájí klidně „proti všem“. Zároveň musí být její nositel integrální osobností bez postranních zájmů. (viz web Ashoka). Zda regulérní otázka „Uživí mne to? A jak dobře?“ je či není postranním úmyslem, to nerozhodnu. Každopádně na anglické verzi portálu se mezi „našimi Fellows“ setkáváme též s nám již známou Klárou Laurenčíkovou Šimáčkovou, ale také se zakladatelem EDUinu Zdeňkem Slejškou (ten figuruje i v české verzi).

Zlé jazyky by mohly tvrdit, že jde o „inkubátor“ budoucích vůdců (nebo svůdců?), vizionářů, centrum revoluce dobra. Ekosystém, z něhož povstane nový společenský systém překonávající výzvy doby bez (zřejmě) nezbytných dějinných otřesů v podobě pádu impéria, buržoazních revolucí a světových válek. Síť a řád v řádu. Konspirátora z těch vizí jímá hrůza z prožité rozkoše.

Ty ještě zlejší jazyky by se mohly ptát, kdo hodnotí míru dobra a osobní prospěch. Kdo je oním sítem „dobra a zla“. A zda o snesené dobro ti druzí vůbec druzí stojí. Zda ona pomoc není vlastně diktát a podmanění.

Racionálně uvažující pak řeší, zda tento „nevládní Bildberger“ má či nemá skutečný dopad. Faktem je, že „čeští Fellows“ uvedení na webových stránkách, jsou pro mne, snad až na Hanu Malinovou, z větší části zcela neznámí – což ovšem neznamená, že nemohou mít vliv. Váhám, zda je zlehčit jako marginální sebeutvrzující se sektu samozvanců, či naopak pozdvihnout za „jiskru světla v dobách úpadku“. Že něco nevím neznamená, že to není. Přikládat větší váhu bezvýznamnému na základě profesionální webové prezentace a mnoha anglicismů („Naši Fellows“) asi ale také není vhodné.

Nicméně, Ondřej Liška v květnu 2015 vykázal svou činnost a představil „mapu sociálních inovátorů ČR“-(doprovodná prezentace.

Vlk ji dneska  vydal jako NEVTIP.

Mapa vznikla oslovením pěti set vybraných jedinců (odpovědělo jich 310), kteří následně nominovali osobnosti další – těch bylo 1840. Čím více nominací, tím větší bod dotyčný získal. Výsledky jsou interpretovány tak, že v ČR panuje mezi aktivisty vysoká míra „otevřenosti (propojení)“, a tak každý oslovený nominoval až 12,2 osob, oproti 4,2 v Rakousku.

Jako laik váhám, zda toto hodnocení v sobě nenese i větší míru prorůstání neveřejného sektoru do struktur státu (státní úředník je zde zároveň nositelem vize a inovátorem), či naopak, zda svět inovátorů v ČR není ve skutečnosti uzavřeným rybníčkem, ghettem, světem sám pro sebe, kde všichni všechny znají a přikládají si tak obecně větší váhu a hlavně jsou zájmově mnohem více provázáni a to napříč kategoriemi (jak jsme si již ukázali, například problematika „sociálně vyloučených oblastí“ v sobě propojuje aktivity od pěstounské péče po inkluzivní školství) – a proto se i častěji jmenují navzájem.

Ondřej Liška pro PL dodává: „Z mezinárodních zkušeností vyplývá, že tam, kde je sféra inovátorů, ale i podporovatelů a expertů zahuštěnější, lépe se dosahuje systémových změn. Právě v propojování se skrývá velký potenciál ke zvýšení dopadu“. Není proto jistě překvapující, že největší soustředění inovátorů je v Praze. Všichni víme, že tam se všichni znají a právě tam se „tvoří dějiny“.

Při prozkoumávání mapy jsem nalezl několik jedinců, s nimiž jsem se potkal a jednoho dva, jež osobně znám blíže a o jejichž motivaci k ovlivňování okolí mám jasnou představu. Jsou to lidé, kterým jde skutečně o pomoc potřebným a kteří tomuto nevnucovanému cíli skutečně obětují i vlastní prospěch, klid, rodinu. Je ale příznačné, že je nenajdeme v „centrech“ (nejde tedy o „multiaktivisty“) a většinou se pohybují na pozicích mimo nevládky.

Zároveň je třeba zdůraznit, že mapa vznikla formou nominace – dotyčný/dotyčná o svém zařazení nemusí o ní ani vědět, ani o ní stát. Také není mapa schopná rozlišit jedince, pro něž je „vizionářství“ životním stylem a zdrojem obživy a v nichž je naopak nutností vynucenou nemožností mlčet. Je svým způsobem seznamem lidí, kteří mají vliv na své okolí a kteří (o kterých) se to ví. Varuji proto před její dezinterpretací jakožto „mapy parazitů na těle státu“.

Přesto lze konstatovat, že v sadě nalézáme i Hanu Čápovou (Respekt, viz dříve), jména spjatá s EDUinem (Feřtek, Veselý, Slejška, překvapivě menší význam je přikládán Bohumilu Kartousovi) , stejně jako Ondřeje Šteffla ze Scia a další.

Jak Liška konstatuje sám, velikou váhu má v českém prostředí mezi aktivisty sektor vzdělávání a údajně „společenská debata“ rozpoutaná moderovaná EDUinem a Sciem to jen potvrzuje.

Podívejme se, jak taková společenská debata může vypadat, vede-li jej za Britské listy nezávislý a nezaujatý novinář B. Kartous a nezávislá aktivistka Klára Laurenčíková v 59. Rozhovoru Britských listů.

Kdo nesouhlasí s postupem prosazení změn, kdo upozorňuje na praktickou nepřipravenost celé reformy (a vážně už snad ani nejde o obsah reformy samotný), kdo odmítá jedinou snesenou pravdu a volá po dialogu, je „obětí lobby, masáže ze strany Asociace speciálních pedagogů, strachu o zaměstnání, strašení, radikalizace… jsou dokonce ovládání…“

To bolí. Skutečně bolí poslouchat zhrzeného mesiáše, který ani po letech neráčil sestoupit včas mezi svůj lid, aby jim včas a věrohodně objasnil svůj záměr…

Ale o tom v příštím díle.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Prkno Brouka Pytlíka se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.