Občanský princip nebo šaria


napsal Leo K.

Slovo „šaria“ většinou vnímáme v kontextu migrační krize nebo zpráv o muslimských ghettech v západní Evropě se zvláštním důrazem na Brusel nebo Paříž. O jeho větší rozšíření se „zasloužil“ Martin Konvička a jeho hnutí IVČRN. Proto konstatuji že akce parlamentu, kterou si připsal poslanec Zdeněk Soukup, byla rozumným činem.

Ve čtvrtek 19. května ráno však téměř všechny sdělovací prostředky poměrně nevybíravě komentovaly vystoupení Kláry Samkové při debatě na téma „Máme se bát islámu?“ Vyskytli se i dotazy proč byla vůbec Klára Samková do té debaty pozvána, kdo ji vyhodnotil jako odbornici na islám. Přitom na pozvánce bylo zřetelně vyznačeno, že se zúčastnila debaty jako odbornice na ústavní právo. Jakýsi přesah této debaty byl dán tím, že v průběhu jejího příspěvku několik diplomatů uraženě odešlo a sama Samková je vystavena přinejmenším vyšetřování zda neporušila etický kodex advokáta. Je dobře, že toto fórum uspořádal poslanec Zdeněk Soukup po záštitou Výboru pro Evropské záležitosti a tak snad na projevy účastníků nebudou brána jiná měřítka než ta parlamentní.

Jestliže výboru parlamentu na tom fóru záleželo, musel počítat, že se vyskytnou i dosti vyhraněné postoje. Což potvrdil už první přednášející Benjamin Kuras. Další příspěvky jsem nedokázal posoudit pro víc než mizernou zvukovou charakteristiku nahrávky: https://www.youtube.com/watch?v=LC7jF7xsEaE

Zkusím se podívat na tuhle problematiku z jiného než náboženského hlediska. Nejde tedy o článek, který by se týkal přímo migrace. Jde jenom o islám a občanskou společnost. To proto, že nejsem ani orientalista ani znalec islámu a předpokládám, že ani většina populace také tyto znalosti nemá. Zkusme se tedy podívat v jaké pozici je islám vůči zvyklostem obyvatel většiny Evropy.

Šaria je podle islamistů nedílnou částí jejich víry – něco jako Tóra v judaismu. Šaria obsahuje popisy, doporučení a příkazy. Tedy je to něco, co bychom našim slovníkem popsali jako občanský a trestní zákoník a morální kodex muslima. Islám je v tomto ohledu unikátní, protože v šarii unifikoval způsoby jak se zachovat v rodové či kmenové společnosti a jak si vytvořit „instituce“ řešící životní problémy. To řešení vyžadovaly podmínky v době vzniku. V 7. století, v nomádské společnosti se asi nešlo spoléhat na nějaký stát, s jeho zákonodárnými, exekutivními a soudními institucemi. Dokonce se v nomádském společenství jen velmi těžko prosazuje pojem národ a národní uvědomění, což ještě dokonala arabizace. Sice egyptský Arab se s určitým despektem dívá na subsaharského Araba ze Súdánu, ale výhradně nacionální hledisko tam schází. To je asi největší rozdíl mezi teokratickým arabským světem a evropským světem národních států.

Jestliže chceme pro islám vytvořit zcela rovnoprávné podmínky, měli bychom se tedy nejdříve ptát, jaký stát by nám vyhovoval. Pokud se rozhodneme pro fungující demokracii, tak se asi shodneme, že jeho jednotkou jsou občané. Pokud budeme chtít stát rozbít, zneschopnit jeho instituce, tak naším vzorem budiž rodová a kmenová společenství typu Somálska nebo Afganistanu. Pokud jsme se poučili z naší minulosti, tak dáme přednost politickému státu a odmítneme kmenový a pokrevní princip. Když je zničena politická smlouva, která dělá z kmenů a přistěhovalců všeho druhu jeden politický národ, když se z občanů stanou „soukmenovci“, rozpadá se občanská důvěra a lidé se stávají obětí bezpráví. Situace ve jmenovaných „státech“ to výmluvně ilustruje. Právo je vztah mezi občany, nikdy ne mezi „soukmenovci.“ Máme s tím přece vlastní a velice autentickou zkušenost.

„Soukmenovci, .. v roce 1919 nám bylo upřeno právo na sebeurčení a byl nám proti naší vůli vnucen český stát,“ řekl Henlein 15. září 1938. Ale tito Němci byli už po celá staletí součástí českého státu, království, jehož hranice a instituce existovaly více než tisíc let! Konrád Henlein nebyl sám.

O šedesátčtyři let později se ozvalo „… hranice, které stanovila Mnichovská dohoda, byly z národnostního hlediska spravedlivější.“ To napsal Bohumil Doležal 13. 2. 2002 v MF Dnes. V archivu MF Dnes nelze dohledat, ale na autorově blogu ano http://www.bohumildolezal.cz/texty/u079-02.htm

Zajímavé je, že se neshodl ani s názorem tehdejší šlechty, která prohlásila ve své petici z roku 1938 opak. Kořenem všeho zla ve střední Evropě, z něhož vyrostl nacismus, pojetí státu, představa, že subjektem práva na sebeurčení je kmenový princip krve a půdy, a ne občané, kteří se stávají národem ne na základě kmenovém nebo pokrevním, ale aktivní loajálností k institucím svého historického státu. I mě říkali návštěvníci z řad sudetských Němců v šedesátých letech: „Nezapomeň, že v Tvých žilách koluje také německá krev!“ Moje matka totiž byla sudetská Němka. Málo platné sudetští Němci se stali symbolem i obětí středoevropské tragédie. Neuměli být občany Rakouska-Uherska, protože zabránili svým pangermanismem jeho postupné přeměně ve federaci podunajských národů. Zpívali Wacht am Rhein místo Zachovej nám Hospodine.

Neuměli být občany demokratického Československa, když v klíčové evropské krizi nebránili jeho demokratické instituce jako hodnotu nekonečně vyšší, než může být pokrevní loajálnost vůči soukmenovcům (= rasovým soudruhům); fakt, že v moderní historii masově nepodpořili proti archaickému postoji CSU reformu zákona o občanství, kterou navrhla německá vláda Gerharda Schrödera, je důkazem, že nemají smysl pro zakládající ideu nového občanského Německa, státu, který je ve všem podstatném určen poučením ze dvou světových válek. A nemají smysl ani pro občanské založení současné Evropské unie, která je vystavěna ze zcela jiných základních kamenů.

Lží v německo-českých diskusích je právě iluze, že existuje nějaká mrtvá minulost, o které můžeme diskutovat vně proměn evropské kultury a bez politických důsledků. „Minulost je pořád s námi a visí nad námi jako Damoklův meč,“ řekl tehdejší velvyslanec zvláštního určení Otto Pick na zasedání Česko-německého fóra v roce 1998. Ano, minulost bude nad námi vždy viset, protože přijímáme jako svou minulost určitou verzi světa jen proto, že patříme k nějaké kultuře a hájíme projekt budoucnosti, který ta kultura legitimuje. Bavorský sudetoněmecký projekt je vrátit německou menšinu do našeho pohraničí ne jako občany, kteří se rozhodli žít v českém státě v rámci idejí, z nichž vznikl, ale ve jménu archaického „práva na vlast“ neboli „na dědičná sídla“ kmene.

Neustále se po Češích vyžadují omluvy za excesy při tzv. divokém odsunu. Je zajímavé, že sudetštíNěmci necítí potřebu se taktéž omluvit za aktivní a ozbrojenou účast při rozbití Československa s mnohými oběťmi. Existuje sice názor, že tak již učinili, viz vyjádření kněze Antona M. Otteho: Sudetoněmečtí kněží se sešli roku 1946 v Mnichově a snažili se k tomu postavit už v době probíhajícího odsunu německého obyvatelstva. Svoje jednání zahájili modlitbou: „Nejsvětější Bože! Velkým utrpením jsi nás postihl za naše hříchy. Ale vše, co jsi nám učinil, učinil jsi, Pane, po spravedlivém soudu. Nám nepřísluší ptát se na cizí hříchy, ale vyznat se z vlastní viny.“ To vědomí viny za to, co se odehrálo po druhé světové válce, bylo spojeno s vinou německé strany. Já osobně jsem při mém prvním veřejném výstupu v roce 1991 vyslovil v České televizi politování a omluvu za to, co Němci a sudetští Němci napáchali za války Čechům (Jenom za války?).

Zvláštní svědomí měl mosignore Otte… Zato ministr vlády Daniel Herman už při vstupu na podium letošního Sudetoněmeckého dne promluvil: „Milí krajané…“ Nazval krajany ty, kteří (nebo jejich otcové či dědové) o to krajanství vůbec nestáli, kteří se zbraní v ruce odstřelovali české četnictvo a celníky. Nazval krajany ty, kteří chtěli „Heim, in´s Reich!“

Žádná minulost není mrtvá, všechny může probudit k životu nové mocenské uspořádání světa. Některou minulost bychom si však nikdy nezvolili jako svobodní občané, může nám být vnucena jen podrobitelem. Aspiruje dnes v Evropě někdo na takovou roli? Připomínám co řekla Klára Samková na diskusním fóru v Poslanecké sněmovně zabývajícím se islámem 18 května 2016. Vybral jsem podstatnou část, která se vejde do jednoho odstavce:

Totiž že islámu se rozhodně bát nemáme. Máme s ním naložit stejným způsobem, jak evropská civilizace dosud úspěšně naložila se všemi totalitárními a nelidskými režimy, se kterými byla nucena se za svou více než dvoutisíciletou historii potýkat. Totiž proti islámu bojovat, zvítězit, jednou provždy zamezit v jeho šíření a stejně jako u dřívějších zrůdných ideologií, samotnou existenci islámu prohlásit za zločinnou a odporující lidské přirozenosti, svobodě a zejména lidské důstojnosti. Neboť právě takovým, totiž odporujícím lidské přirozenosti, svobodě a lidské důstojnosti islám je. Je stejný, jako byl nacismus, fašismus, komunismus. Je takovým přes to, že se skrývá za náboženství, ačkoliv ve skutečnosti je především státní zločinnou a zločineckou ideologií a nereformovatelným systémem vládnutí.

Na právničku – tedy osobu vzdělanou – promluvila mimořádně nevzdělaně a tak zvaně míchala hrušky s jablky. Dvoutisíciletý boj Evropy s totalitou je fikce, Evropa byla (a je) totalitní s výjimkou několika historických momentů jakými byla třeba Francouzská revoluce a několika států, které si drží své hodnoty bez ohledu na aktuální politické klima. Ale i ty si tuto vymoženost vydobyly ne před dvěmatisíci lety ale před dvěma či třemi sty lety. Srovnání Samkové islámu s fašismem, nacismem a komunismem jako totalitními ideologiemi není tak docela od věci, pobuřuje ale oprávněně levici, že souřadným vyjmenováním nacismu a komunismu zároveň podpořila jejich nepoučené nebo bezduché srovnání.

Islám je skutečně totalitní ideologie (to není nic nového, zaznělo to už mnohokrát), ale je to náboženská ideologie vycházející z podmínek předstátních tj. rodových a kmenových struktur Předního východu. Konstrukce islámu jako systému, který supluje funkce státu, má tedy v těchto lokalitách svůj hluboký význam. Islám s konstrukcí šarii dovoluje obejít se bez funkčních struktur (institucí) státu. Je tedy mimořádně vhodný právě pro nomády předního východu a severní Afriky. Ale právě proto tato část islámu naráží tam, kde je fungující stát. To je téměř v celé Evropě, která si v historii prošla velmi dlouhým bojem o investituru. Postupně, zvláště v minulém století se pak prosadil občanský princip, kdy jedinec je občanem státu bez ohledu na etnikum či věrouku. Často se tyto informace vůbec nesledují. Občanský princip zvítězil v různé míře a v turbulencích spojených s výstavbou nadnárodní struktury, ale zdá se, že tento princip je skutečně nejlepším řešením etnických a nacionálních rozmíšek. Každý je primárně občanem „svého“ státu a s ním se také identifikuje, bez ohledu na víru či původ.

Sledování původu vedlo k Norimberským zákonům. Nedodržení občanského principu a vypjatý rasový nacionalismus měl za následek i světové války a tudíž by politiky nemělo být přehlíženo ať už ve jménu čehokoliv. Do Evropy přišedší islám by měl – podle mého názoru – tuto skutečnost respektovat. Evropa se s islámem dokázala vyrovnat. To dokazoval Balkán dokud do toho nezačalo Německo a Spojené státy vrtat. Rozbití Jugoslávie jenom dokázalo, že němečtí politici jsou až na výjimky vlastně političtí podnikatelé v cizích službách.

S islámem není tak docela jednoduché se srovnat, zato je velmi snadné rozbít fungující strukturu. To bohužel vidíme v přímém přenosu jak v Africe, tak i na Blízkém  východě. Jestliže sem tam někdo prohlásí, že islám je barbarský, neměl by být umlčován pro nekorektnost, vždyť muslimové se sami chlubí tím, že je stejný již 1400 let a že je bez podstatné změny. A ten těžko ohebný způsob, který přenáší poměry předního východu v 7. století do úplně odlišného prostředí 21. století je složité pojmenovat jinak, nechceme-li být pokrytci.

Co s tím? Tady bych přece jenom rehabilitoval alespoň jistou část toho, co řekla Klára Samková. Státní moc a represivní orgány jsou tady od toho, aby prohřešky proti občanskému principu nedopustili a náboženskou ideologii usměrnili do výhradně privátní sféry. Šaria je v Evropě zbytná. Tady platí právní, hygienické a morální předpisy a příkazy a zcela jiná etika. Zvykli jsme je vyžadovat na všech už od dětského věku proto, že jsou ke správě evropské obce nezbytné.

Stejný vzorec musí platit i pro islám a jeho rituály. Kvůli nebezpečí uzavřených komunit není možné připustit např. příkaz, že muslimka se může vdát pouze za muslima. Není možné dopustit vznik paralelních právních předpisů. Neexistuje validní důvod poskytovat komukoliv výjimky. Nemohou existovat extrabuřty, které narušují občanskou společnost. Islám, křesťanství nebo třeba hnutí Hare Krišna jsou výhradně privátní sférou a s občanstvím, jeho právy a povinnostmi nemohou, mimo svobody je vyznávat, mít nic společného. Cokoliv narušuje identitu a celistvost občanských práv chráněných Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, musí být stíháno orgány represe.

Terorismus je jiná, podstatně složitější otázka, která není předmětem této úvahy – jakkoliv je problém islámu bolavý a nejednoduchý, problém terorismu a jeho příčin je o dva řády složitější. Není to totiž jenom islám samotný, je to i problém sociální, viditelný ve formě ghett, nezaměstnaných, dětí ulice a dalšího. Ať jde o radikalizaci salafítskou verzí islámu nebo o zabezpečení rodiny, že se její živitel změní v mučedníka odpálením. Problém vyžadující vysoký stupeň uvědomění společnosti. Bůh, ani Alláh – při vší úctě – nic nezmůže.

To nejde vyřešit žádnými zákazy, vyvražděním, zahnáním do moře. Terorismus ve své (a)sociální podobě vyžaduje změnu celé společnosti, včetně té zmíněné privatizace islámu. Je možné, že to je jediná šance Evropy. Je ale možné, že existuje jiná alternativa. Kdyby vlk mimořádně povolil diskusi, třeba by se i objevila.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka, Země Lea K. se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.