Smlouvy a EU


napsal Leo K.

 

Petr Robejšek v přednášce na téma „Jak zacházíme s demokracií“ – ve volném přepisu, který ale vystihuje smysl (https://www.youtube.com/watch?v=1WCxZAcAhoc) říká, že

za prvé – globalizace je u konce (doznívá);

za druhé končí éra konzumní společnosti – z toho vyplývá povinnost hledat nové hodnoty, které budou působit na veřejnost uklidňujícím způsobem – asi jako morfium konzum. Fikci konzumu se budou politici snažit udržet co nejdéle, protože jinak by je čekal složitější úkol vysvětlit společnostem(?), že jejich budoucnost bude vypadat jinak, že nebude spočívat v hromadění blahobytu a uspokojování potřeb, často zcela nepotřebných, ale že budou muset hledat nový náboj.

Ta přechodná doba je pro politiky obtížná, zvlášť když víme, že to jsou ve skutečnosti političtí podnikatelé, to jsou takoví, kteří se v rámci politiky snaží dosáhnout toho, čeho se my ostatní snažíme dosáhnout v rámci svých profesí. To znamená pracovat na věci, která je zajímavá a pokud není zajímavá, tak aby byla aspoň výnosná. Politici se tomu vyhýbají tím, že aby udrželi fikci konzumu, zadlužují stát.

Zadlužují stát na účet budoucnosti a abych se vyhnul patetickému jmenování příštích generací, jsem přesvědčen, že jednoho dne a to poměrně blízkého dne musí dojít k nějaké formě „umazání“ dluhu.

Třetím bodem Robejšek shledává – krizi metodiky řízení. Ta teď vytváří fikci jakéhosi patentního, jedině správného způsobu řízení. Nazývá to ekonomizací řízení. Vše, co se v politice odehrává, pod pojmem ekonomizace, všechny hodnoty mají jenom tu hodnotu, do té míry, do jaké jsou počitatelné. To znamená, že to, co není počitatelné, je politicky nerelevantní. Samozřejmě, že to skutečnou relevanci nepostrádá, ale politici tak s těmi jevy nezacházejí. To znamená, že tomu, co je kvantifikovatelné, matematizovatelné a spočitatelné, tomu dávají automaticky přednost. Ani ne tak přednost, jako je to vlastně to jediné, čemu se politika ještě věnuje. To mění i vztah politiků k občanovi na paternalismus – jakoby vztah rodiče a dětí a tím se vlastně mění i podstata demokratického vládnutí.

Taková politika, která hraje karty jenom s tím, co je počitatelné, co lze vyjádřit čísly, zbavuje občany moci. A tím se stále více přibližuje autoritářským politikám. Vlády stále více dělají pro to, aby občany ovládaly aniž by to ti občané pociťovali. Aby občany vzdálily od moci a možnosti její kontroly. Zamlžováním, zakrýváním pravdy, manipulací, formulováním politiky jako bez alternativní atd. Heslem, kterým to razí,, je expertokracie. A tak se tato forma demokracie stále méně liší od autokratických a diktátorských režimů. Je to způsobeno tím, že vlády si nevědí rady jak jinak řešit situaci, která nastala, jak jinak co možná nejdéle udržet tu chiméru společnosti konzumu a jak jinak zakrýt skutečnost, že jejich metoda vládnutí není dostatečně efektivní a účinná. Že skutečně společnost neřídí, ale jenom ji dominuje a snaží se jí ve svůj vlastní prospěch potlačovat.

Způsob vlády, která říká, že když máme čísla můžeme vládnout, je vyjádřením její politické bezmocnosti. Takový postoj je oprávněný pro společnost, která se zabývá auditem, ale ne pro vládu. Tenhle paternalistický způsob je zároveň vzkaz voličům, kteří buď číslům nerozumí nebo je prostě nezajímají: „nestarej se, my to vyřídíme za tebe!“ Už jenom proto, aby byla mimo občanův vhled zda se věci dějí v jeho zájmu nebo mimo jeho zájem. Klasickým příkladem je TTIP, kde mě ani tak nevzrušují rozdíly v ekologickém přístupu jako možnost, že dává nadnárodním společnostem možnost zažalovat národní státy a tak si zajistit, že budou hrazeny jejich vlastní chybná investiční rozhodnutí…

Tady bych přednášku Petra Robejška opustil s poznámkou, že právě TTIP potažmo Kanadská CETA a ve stínu se skrývající TiSA jsou dokladem, že není ještě vše ztraceno, že globalizace ještě není zcela dovršena. Ale tlak korporací je neúprosný a vytrvalý. TTIP není nic nového. Už v roce 1995 dojednávalo 29 členských zemí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) včetně České republiky Multilaterální dohodu o investicích (Multilateral Agreement on Investment, MAI). MAI měla vytvořit společná právně závazná pravidla omezujících kontrolu vlád nad zahraničními investory, zajistit větší právní jistoty a ochranu pro investice a vytvořit mechanismy pro řešení sporů. Co bylo obsahem smlouvy MAI? Šlo především o ochranu práv investorů.

Práva zaručená investorům v podstatě znamenala, že do jejich jednání nesměl nikdo nijak zasahovat, ani vlády států, kterých se investice týkaly. Vlády nadále nesměly bránit soukromému kapitálu ve vstupu do země, nesměly mu ani klást žádné podmínky (např., že se v zemi nějakou dobu zdrží nebo že bude zaměstnávat její obyvatele) a tak se bránit negativním následkům činnosti investorů.

Vlády také nesměly nijak zvýhodňovat místní výrobce (např. při zadávání státních zakázek apod.) – při srovnání jejich velikostí a možností s gigantickými nadnárodními společnostmi je jasné, že by to ve velké většině znamenalo jejich prohru a zánik. Ještě důležitější by ale bylo to, že vlády by nadále nesměly omezovat nadnárodní korporace a zahraniční investory ani zpřísňováním zákonů na ochranu přírody a práv pracujících. Pro hrstku nadnárodních firem a držitelů investičního kapitálu by šlo o nástup netušených možností a získání téměř absolutní moci. To bylo i na státy OECD v té době moc silné kafe a tak vyjednávání skončilo v roce 1998 neúspěchem.

Čím se liší TTIP? Prakticky jenom tím, že je zaměřen na nadnárodní celek EU, který svou ekonomickou sílou vytváří tak zvaným investorům prostředí, ve kterém musí dost slevit ze svých požadavků. Vzpomeňte na pokuty Microsoftu!

TTIP je deklarována jako obchodní dohoda. Doposud bylo smyslem takovýchto dohod, odstraňovat tarifní překážky (cla, kvóty apod.) ve vzájemném obchodu. Jelikož jsou obě země členy WTO, jsou tyto tarifní překážky tak nepatrné, že jejich odstranění nepřinese žádný efekt. Jenže tato dohoda v zájmu nadnárodního kapitálu, oslabuje tzv. netarifní překážky, to znamená například hygienické standardy ochrany lidského zdraví, zaměstnaneckých práv apod. To vše bude odstraněno ve prospěch nadnárodních predátorů. Zveřejněná část dohody Ustanovení pro urovnávání sporů mezi investory a státy (ISDS) znamená, že korporace budou moci žalovat vlády kvůli zákonným normám, které by mohly mít vliv na výši jejich zisků. To je obrovské nebezpečí, které může mít dalekosáhlé následky. Nebezpečí spočívá i v abnormální ochraně investic, kdy např. už pouhé povolení průzkumu těžby (zlato, břidličné plyny) a potom případné její nepovolení, by mohlo mít devastující účinek na státní rozpočet dotčeného státu, ve formě náhrad ušlého zisku.

Podobnou smlouvu ale již USA mají delší dobu uzavřenou. Jedná se o Severoamerickou dohodu o volném obchodu (NAFTA). Tato dohoda, která vstoupila v platnost 1. 1. 1994 je obchodní dohoda spojující Kanadu, USA a Mexiko se snahou omezit obchodní a celní bariéry a liberalizovat obchod. Výsledkem je, mimo jiné, rozvrácené zemědělství Mexika, které je dnes již závislé na dovozu vysoce dotovaných plodin z USA. Zoufalí mexičtí zemědělci pěstuji na svých políčkách mák a s opiem se dávají do služeb drogových kartelů, aby uživili sebe a své rodiny. Takto dnes vypadá kdysi zemědělsky soběstačné Mexiko. USA za tuto dohodu zaplatila jedním milionem pracovních sil a vznikem tak zvaného rezavého pásu (Rust Belt). Ale podívejme se na přínos pro Mexiko. Mexiko získalo milion pracovních sil. Ovšem Noam Chomský k tomu trefně dodal:„Jestliže se stěhovalo milion pracovních míst s průměrnou hodinovou cenou 10 dolarů do Mexika, kde toto místo má hodnotu 6 dolarů za den, pak je to řádně všivácká dohoda…“ Živnostníci a drobní podnikatelé se stěhují k hranicím USA, kde se nechávají najímat jako levná pracovní síla k pásové výrobě. Kdo na tom vydělal, je snad na první pohled jasné.

CETA (Comprehensive Economic and Trade Agreement, též Komplexní hospodářská a obchodní dohoda) je navrhovanou dohodou mezi Kanadou a zeměmi Evropské unie, upravující podmínky volného obchodu a dodržování autorských práv. Lakmusový papírek pro dohodu TTIP, už je úplně stranou pozornosti ač je vyjednána a měla by se ratifikovat v nejbližších dnech. ČR – pokud vím vyměnila slib ratifikace této dohody za bezvízový režim s Kanadou. A pokud je mi známo, tak se proti dohodě CETA ozvali pouze Piráti, protože její součástí jsou ustanovení, která už EU jednou v podobě dohod ACTA, DMCA, PIPA a SOPA postupně všechny odmítla. Tvrdošíjnost vynucování amerického postoje k autorským a lidským právům vyvolává oprávněné obavy. Musím přiznat, že když jsem v březnu na ČT2 po půlnoci shlédnul dokument Občan Snowden, tak jsem ty obavy začal sdílet též.

Že se vyjednává další dohoda TiSA (The Trade in Services Agreement) o službách, je už úplně mimo zorné pole veřejnosti. Je zvláštní, jak se promíchávají zájmy států se zájmy korporací. To je to skryté jádro pudla. Dnes už je přece nad slunce jasnější, že v USA vládne korporátní systém a politici jsou pouze placeným nástrojem korporací k prosazování jejich zájmů. Jmenované smlouvy se uzavírají z iniciativy států, ale jsou psány pérem korporací.

Jean-Claude Juncker si způsobil potíže, když prohlásil, že smlouvu CETA nebudou ratifikovat národní státy, protože se týká jenom Evropské unie jako celku což vzápětí glosoval vicekancléř Sigmar Gabriel jako neuvěřitelně pitomý projev a vyžaduje aby dohoda CETA byla projednána i ve Spolkové radě (cosi jako horní komora parlamentu). Příznivci v tom vidí hromadění překážek.

Podobný postup – bohužel – u nás nehrozí. Jednak jsme kanadské vládě sdělili, že za bezvízový styk nebudeme dohodě překážet a za druhé jí vůbec nikdo nezmiňuje. Výjimkou jsou neparlamentní strany, které však nemají politickou sílu. Na webu Jana Mládka, ministra průmyslu a obchodu není věnováno dohodě CETA ani jedno jediné slovo. Zato je tam zdůrazněn jeho kladný a velmi naivní poměr k dohodě TTIP – stojí za zaznamenání:  Co je za jeho motivací sociálně demokratického ministra je těžko říct. Z hlouposti bych ho nepodezříval a tak jen drtím mezi zuby nedokazatelné spekulace.

Už tahle skutečnost mě varuje před postojem – Ať se EU zhroutí! Protože jestli tyto smlouvy odmítne EU – zachrání nás to i před podlým postojem domácích politiků.

Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka se štítky , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.