Poselství šedesátých let


napsal Leo K.

Kateřina Smejkalová se na anarchistickém webu rozhořčuje nad špinavou konkurencí v článku – Sociální sítě a politika: od demokratizace k manipulaci (http://a2larm.cz/2016/07/socialni-site-a-politika-od-demokratizace-k-manipulaci/)

Nejsem si na .rozdíl od autorky vědom, že by někdo od sociálních sítí očekával rozvoj demokracie, posilnění plurality názorů a zlepšení účasti lidí na politickém životě. Naopak. Od nástupu sociálních sítí se ze života postupně vytrácel osobní kontakt. Mnoho lidí vám toho více řekne prostřednictvím klávesnice, než z očí do očí. Není výjimkou obrázek, kdy heterosexuální dvojice sedí u jednoho stolu v kavárně a oba popisují svým „přátelům“ na facebooku, jak je to rande príma. Není divu, že soukromí ztratilo na vážnosti, vždyť facebook u teenagerů podporuje narcismus – přehnaný obdiv k sobě samému a následné arogantní vystupování vůči druhým. Toto nadměrné užívání multimédií a technologií má i negativní dopady na zdraví mladších uživatelů, včetně úzkosti, náchylnosti k depresím a dalším psychologickým problémům.

Navíc se zvyšuje jejich náchylnost k pozdějším zdravotním problémům. Tyto a další závěry psychologických studií zazněly na konferenci Americké psychologické společnosti. Potvrdilo se i to, co mnozí tuší – skutečnost, že facebook má velkou schopnost rozptylovat. Mezi studenty a žáky všech stupňů studia došlo u těch, kteří alespoň jednou za čtvrt hodiny zkontrolovali svůj účet, ke zhoršení studijních výsledků a zhoršení známek.

Pokud píše autorka o internetu jako takovém, tak její romantické očekávání a následné zklamání hovoří spíše o ní samotné než skutečném stavu. Ano, existuje větší dostupnost informací pro stále větší počet uživatelů internetu. Ale v podmínkách svobodné společnosti (a internet skutečně přináší svobodu) nelze očekávat, že tuto svobodu nebudou využívat polopravdy, lži a manipulace. Demokracie se s tím fenoménem pere od samých začátků viz Dušan Hamšík níže. Autorka pokračuje

…mělo se za to, že lidé budou lépe informovaní, otevřenější a tolerantnější, že pro ně bude snadnější se politicky organizovat, že bude těžší z pozice moci manipulovat veřejným míněním a naopak znatelně jednodušší dostat na veřejnost hlasy marginalizovaných a znevýhodněných. Symbolem těchto nadějí se stalo arabské jaro v roce 2011, první protestní hnutí, které se zformovalo za významného přispění sociálních sítí. (Informace, že bylo implantováno ze zahraničí zřejmě autorku minulo.)

Nyní, o pouhých pět let později, nás směr, kterým se dění na sociálních sítích ubírá, zhmotněný v úspěchu německé pravicově-populistické strany Alternative für Deutschland (AfD), ve vzestupu Donalda Trumpa i výhře zastánců Brexitu, nutí k významnému přehodnocení pohledu na roli sociálních sítí pro politiku a demokracii. Zdá se, že oproti původním očekáváním toto nové médium přispívá k polarizaci a významnému zhrubnutí veřejné debaty a spíše než k větší informovanosti a otevřenosti diskuse. Mobilizační a participační potenciál se sice potvrdil, nicméně je velmi nevypočitatelný a často masy lidí spíše radikalizuje, než aby stimuloval tolerantní a konstruktivní spolupráci. Množí se také náznaky, že na sociálních sítích mohou být lidé vystaveni většímu riziku manipulace než jinde.

Postoj autorky k tak zvané technologické totalitě není nijak ojedinělý. Na portálu pana Stwory, Zvědavec, který si diskutéři platí, je článek Williama Engdahla „Nobelova cena nedokládá, že dotyčný má mozek,“ který se zabývá tím, že 107 nobelistů (za vědu) vyzvalo organizaci Greenpeace, aby přestala útočit na GMO. Sám článek je spíše provokací než nějakým dílem, protože autorem článku o GMO je ekonom(!) Pod článkem je diskuse s 33 příspěvky lidí, kteří jsou platícími čtenáři. Všechny příspěvky bez výjimky souhlasí s autorovými vývody a ještě do toho zamíchali Putina. Ani jediný názor podpořený slušnou argumentací. Je to velmi solidní dokumentace, že hloupost (nikoliv omylnost), ale hloupost se nevyhýbá nikomu. Pamatuji, že kdysi v nějaké diskusi se vyskytlo: „…já bych ty internety zrušila.“

Ve vývoji každé společnosti se objevují stádia, která mimo určitých výhod přinášejí jistá rizika. A je jenom na společnosti zda je přijme anebo se zřekne i těch výhod. Vyzrát, nějak přechytračit skutečnost totiž nejde. Vynález parního stroje v XVIII. století přinesl s sebou nehody, které stály lidské životy. Z dvacátého století máme analogii v získávání energie štěpením jádra. Často zmiňovaný Černobyl je však jenom slaměným strašákem proti Bhópálské katastrofě, která je největší známou průmyslovou havárií v historii lidstva. V noci z 2. na 3. prosince 1984 se stala v indickém městě Bhópál průmyslová katastrofa v chemické továrně patřící americké společnosti Union Carbide. Během nehody uniklo do okolí továrny 27 tun methylisokyanátu, kyanovodíku a dalších látek poškozujících lidské zdraví. Během tří dnů po havárii zemřelo v Bhópálu a jeho okolí přibližně 8 000 lidí, celkový počet zasažených lidí dosáhl počtu 520 000, ze kterých zemřelo dalších 25 000 lidí. Přestal se však vyrábět insekticid Karbaryl (Bayer Sevin), který je finálním výrobkem?

Vyznat se dnes v záplavě informací, polopravd, desinformací a lží, které přináší s sebou internet je těžké. Nelze nikomu dát „lakmusový papírek,“ k jejich rozlišení. Je ale možné poučit se z minulosti. Ve druhé třetině minulého století existovala ve vývoji tehdy československé společnosti šťastná chvilka. Čas, kdy se rodila demokracie. Kdy ještě nebyly vypracovány tak sofistikované metody ovlivňování veřejnosti. Kdy pravda byla ještě pravdou a lež se prozradila jinak než sexy postavou. Odebíral jsem tenkrát Literární listy, Reportéra a Plamen. Použil jsem Literární listy (LL) a ještě musím vzhledem k různým dezinformacím napsat malou poznámku k textům.

Legislativně (parlamentem) byla cenzura zrušena k 30. červnu 1968. Tradovaná Hlavní správa tiskového dohledu,ale byla zrušena už v roce 1966 a místo ní došlo k vytvoření Ústřední publikační správy, která však fungovala podle pravidel jenom v řádu dní. Stále víc se totiž projevovala nechuť samotných cenzorů vstupovat do sporů se šéfredaktory a od února 1968 došlo k úplné ignoranci této instituce, takže ji ÚV KSČ 4. března zrušilo. Zveřejňuji příspěvky Dušana Hamšíka (Svoboda tisku), Petra Pitharta (předpoklady demokracie) a nemohl jsem vynechat Ludvíka Vaculíka (Za dvacet let nebyla vyřešena žádná lidská otázka). Domnívám se totiž, že pečlivé přečtení příspěvku v době, kdy demokracie byla „in statu nascendi“ dá cenné poučení i dnešku.

LL z 13.června 1968, číslo 16 – Dušan Hamšík

V textu Zasloužíme si svobodu tisku? Podnětem se autorovi staly dopisy čtenářů redakci LL, vyjadřující nesouhlas s některými tamními příspěvky. Na obhajobu redakce říká, že LL „vyjadřují mínění osvícenější části veřejnosti.“ Pokud budou podle Hamšíka odlišné názory umlčovány, tak to bude znamenat konec názorové plurality. Dále autor pokládá otázku, proč požadavky na umlčení „nepřijatelných“ názorů vůbec zaznívají, a dokonce jsou vyslovovány ve jménu demokracie. Příčinu toho vidí v nepěstované toleranci názorové různosti, což má přirozeně svůj původ v dobách nacistické okupace a vrcholného stalinismu. A proto může v současnosti neomezená svoboda tisku část čtenářstva šokovat. Autor se dále ptá, kam by dospěl takový svět, v němž by se „pro nesnesitelnost odlišného zavíralo a popravovalo“. Podle Hamšíkova názoru je třeba si na svobodu tisku zvykat. Jeho příspěvek končí konstatováním, že v současnosti není již hlavní překážkou na cestě k názorové pluralitě nedostatek odvahy, nýbrž nedostatek myšlení. Ovšem na otázku, jak dlouho potrvá, než se dospěje v této záležitosti k plně uspokojivému stavu, nedává Hamšík jasnou odpověď: „Ale kdy to bude, to nikdo neví.“

Na téma svobody slova se také vyjádřil ve stati Politické strany a svoboda slova v čísle 17 Petr Pithart.

Zde mluví o politické pluralitě a svobodě projevu jako o „tom novém“, co by v Československu uvedlo do pohybu teorii a praxi demokracie. Nezbytnou podmínkou je podle něj zkonstruování, instalování a garantování záruk demokratického fungování informačních prostředků. Současnou situaci médií v ČSSR popisuje jako výjimečnou, jako jakýsi mezistupeň, protože cenzura zeslábla a socialistické tržní principy zatím fungovat nezačaly. Většinu periodik již Pithart vidí jako na státních orgánech nezávislé. Upozorňuje na to, že svoboda slova není právně garantována, ale také není administrativně omezována. V souvislosti se soudobým stavem ve sféře masových médií Pithart přináší některá nezbytná doporučení jako podmínky pro demokratický rozvoj tisku, rozhlasu a televize. Za prvé by to podle něj měla být garance ochrany menšin, které mají mít možnost „šířit své pravdy a svou interpretaci společenské reality.“

Na 6. stránce LL č.5 z 28. března 1968 v článku Soudružky a soudruzi ,Vaculík nastoluje otázku smyslu občanství. Kdysi, jak tvrdí, byl tímto pojmem označován člověk, „nad nímž nemohl nikdo nekontrolovaně panovat“, ale pouze mu „šikovně vládnout“, aby „měl dojem, že si vládne sám.“ Udržování tohoto v podstatě „mýtu“ bylo cílem téměř veškeré dosavadní politiky.Vaculík tvrdě konstatuje, že sociální revoluce se v ČSSR sice zdařila, avšak problém moci zůstal nevyřešený.

Moc má podle jeho názoru své trvalé vývojové zákonitosti, které fungují bez ohledu na povahu jejího vykonavatele. Dodává dále, že výkon moci je specificky lidskou situací, která je určována „provozními pravidly“, je systémem „formální demokracie se zpětnými vazbami, kontrolními vypínači a limitními termíny.“ Tato pravidla však nezabraňují případnému neblahému vývoji. Nejsou ani „kapitalistická, ani socialistická“, nýbrž přispívají k tomu, jak si počínat v dané konkrétní situaci. V případě, že vláda je u moci příliš dlouho, upadá podle Vaculíka občan a celá společnost do strachu a rezignace, což vytváří situaci „ poddanství nového typu“.

Na tomto základě a s oporou o vlastní dlouholeté životní zkušenosti autor dospívá k provokativnímu závěru, že v ČSSR už „není občanů“.Sám o sobě autor mluví jako o občanovi, který není spokojen s životem ve svém státě a který cítí naléhavou potřebu dalekosáhlých změn. Zároveň je členem KSČ. Domnívá se, že není výhodné, když strana a vláda splývají. Taková situace přináší problém: členové strany jsou vázáni přímo vyslovovaným, nebo nepřímo naznačovaným příkazem nemluvit o důležitých otázkách s nestraníky.

Dochází v tomto případě k „omezení základní osobní svobody“ – přestává být možné „mluvit spolu jako rovný s rovným“. Jedno ze základních pravidel moci autor vidí v tom, že každá moc se řídí takovými zákony, které by jí bez ohledu na její třídní charakter umožnily být onou mocí i nadále. Za druhé se moc stále homogenizuje, tj. zbavuje se nesourodých elementů a upravuje odlišné prostředí ve svůj prospěch. Tím se moc co nejvíce osamostatňuje, přestává hledat u kohokoli oporu a začíná se opírat pouze o sebe samu. Další fázi Vaculík označuje jako „dynastizaci“, kdy je „nezávislé postavení moci“ zaručeno ústavním zákonem. Také není možné svolat jiný zákonodárný orgán a jedinou „demokratickou“ zásadou je možnost se přidat k této moci, a tím přispět k její dynastizaci.Ve svém projevu Vaculík mluví i o tom, jak moc formuje masy a vybírá si své stoupence pomocí poznatků z psychologie individuální i sociální.

Upravit k obrazu svému se podle něj snaží lidi „mající strach a mnoho dětí, lidi dříve ponižované a špatně informované entuziasty“, ke kterým přiřazuje autor i sebe. Naopak důvěru moci dostávají lidé „poslušní a nekladoucí otázky“. Časem dochází k mizení politiků obdařených tvůrčím myšlením. Mezi obyvatelstvem převládá sklon k pasivnímu chování a pocity bezmocnosti. Ústava je podle něj „dobře sestavené dílo“, které však ztratilo autoritu a v mnoha případech se vyjadřuje nejednoznačně. Vzhledem k tomu zůstává ústava pouze „dobrým úmyslem“.

Regresivní tendencí je podle Vaculíka selhávání „kontrolních mechanismů“. Tak občan ztrácí důvěru v sebe sama a „pozbývá statutu občana“, čímž vzniká „snadno ovladatelné obyvatelstvo“.

V další části textu se Vaculík věnuje vztahu umění a moci, mezi nimiž se těžko kdy může ustavit plně harmonický vztah. Mluví zde o jejich neslučitelnosti, avšak připouští možnost vypracování „slušných pravidel styku“, protože kulturní činitelé ve své většině rozhodně nejsou stoupenci anarchie. Umění se podle něj nemůže „vzdát tématu vlády, protože vládnout znamená rozhodovat o životě lidí“. Vláda má být výtvorem kulturnosti národa, a proto se umění nemůže vzdát její kritiky.Vaculík se také obává, že se vrátí starší, horší časy a je znepokojen tím, že stále o všem rozhoduje „hrstka lidí“. Jde mu i o postavení kultury jako obrazu „kulturnosti národa“. Autor vyslovuje důležitou myšlenku, že v současné době více jde o kulturu politiky než o kulturní politiku.

Kde politika politiků je kulturní, tam nemusí spisovatel a umělec usilovat o svá práva.“ Svoboda je podle něj „tam, kde se o ní nemusí mluvit“, kde nevládne „nekulturní politika“. Dále konstatuje, že v důsledku toho, že v Československu došlo při budování socialismu k závažným deformacím, nebyla zde za dvacet let vyřešena „žádná lidská otázka“ a vyslovil pochybnost, zda vůbec lze považovat současnou politickou moc za socialistickou.Právě tyto „šokující“ formulace vedly pozdější normalizátory k opakovanému odsouzení autora jako nositele těch „nejkontrarevolučnějších“ názorů období Pražského jara.

A dostal jsem se k závěrečné části – Brexit. Média totiž skuhrají nad lží zastánců Brexitu. „Každý týden posíláme do Bruselu 350 milionů liber. Raději bych, kdybychom nad těmito penězi měli kontrolu, a pokud bych tuto kontrolu měla, tak bych je utratila za NHS,“ řekla Stuartová pro BBC. Jenomže BBC si ověřila, že zmíněná částka není zase až tak reálná. Stuartová částku nesnížila o britský rabat, tedy slevu, kterou si vyjednala Británie při odvádění prostředků do rozpočtu EU. Po jeho započtení by nešlo o 350, ale 276 milionů liber týdně. Navíc z evropského rozpočtu přichází zpátky např. platby na rozvoj regionů nebo pro farmáře. Vrtá mi hlavou – je ta „lež“ tak zásadní?

Jak vypadaly argumenty pro Remain? Hlavním poselstvím kampaně za setrvání je strach a zdůrazňování nákladů na vystoupení a neschopnost protistrany vysvětlit, jak budou fungovat obchodní dohody a další důležité detaily. Aktivisté kampaně Remain argumentovali srovnatelnou lží, že se všechno ekonomicky zhroutí. Víc než o vývoji UK bez EU to hodně vypovídalo o těch aktivistech samotných. Jako by se onoho dne, kdy se občané Británie probudí, měl zastavit život jako v nějaké pohádce.

Lidé už nevstanou, nenasnídají se a nepůjdou do práce, nebudou sklízet brambory a žito, protože nebude EU, zdroj všeho dobra, prosperity a pracovních míst. Jenom ta lež byla křečovitější než ta protistrany. Británie je velká země a přežije v Unii i mimo ni. Obrovské nebezpečí spojené s odchodem tkví v jeho dopadu na zbytek Evropy. Nikoliv na Británii. Mezinárodní spolupráce založená na slušných pravidlech představuje nejlepší způsob, jak se bránit globalizačním trendům korporací. Je to škodlivé opomenutí.

Horší však je, že se z tábora příznivců setrvání v Unii ozývá zvuk prasat hlasujících pro koryta. Mnozí britští voliči si uvědomují, že bruselský rozhodovací proces upřednostňuje vlastní lidi před těmi, kdo stojí mimo. Když tedy příjemci kulturních a vědeckých dotací halasně řeční o výhodách členství v EU, pak je to nejen nepřesvědčivé, ale i odpudivé. Součástí problému jsou lidé. Veřejná tvář tábora příznivců setrvání se až příliš podobala britské politické garnituře: uhlazený a výřečný bílý muž středního věku v obleku, pravděpodobně vzdělaný v soukromé škole, pravděpodobně absolvent Oxfordu, Cambridge nebo London School of Economics. Když se ekonomice dařilo dobře, lidé tuto samolibou a krvesmilnou elitu nějak tolerovali. Avšak od doby, kdy dovedla zemi ke katastrofálnímu finančnímu krachu (za který nebyl nikdo hnán k zodpovědnosti), je její ekonomická kompetentnost v troskách. Válka v Iráku učinila totéž s veřejnou důvěrou v řízení naší zahraniční politiky. A titíž lidé dnes obecně řečeno chtěli, aby Británie zůstala v Evropě. Pro přemýšlivé voliče to představovalo dilema. Kombinace Jeana-Claudea Junckera, Donalda Tuska a Martina Schulze (předsedů komise, rady a Evropského parlamentu) působí přinejmenším odpudivě i teď, ale hlas pro setrvání v EU skýtal i další problémy. Nepřímo totiž schvaluje plytkého a oportunistického Davida Camerona a celou kliku bezvadně oblečených a dobře placených insiderů. Opravdu by stálo za to vyjádřit těmto lidem podporu? Významnou součást argumentace pro setrvání v EU navíc představovalo tvrzení, že Unii lze reformovat. Tito lidé však nevzbuzují důvěru, že právě oni jsou toho schopni. Vždyť se o to vůbec nepokusili! Že vyjednali pro Velkou Británii spoustu výjimek přece není totéž, co změnit strukturu a instituce EU. Kampaň příznivců setrvání páchla začarovaným kruhem salonů, Westminsteru, hýčkaných profesních kartelů, garantovaných příjmů a děděných třídních privilegií. Někteří přívrženci vystoupení zaujímali extremistický přístup, podle něhož urychlení pádu prohnilého systému urychlí příchod nových zářných zítřků. To je ovšem bizarní představa. Ve skutečnosti jsou trampoty EU dál i trampotami Británie. Uprchlíci budou stejně zoufalí, džihádisté stejně vražední, ekonomika stejně stagnující. Obyvatelé Velké Británie, její občané budou platit účet svého rozhodnutí. Oni budou muset žít s tím výsledkem.

Neúnavný glosátor Jiří Pehe položil otázku: „Co když ale britský lid opravdu rozhodl většinově hloupě, protože jedna jeho část vůbec netušila, jaké může mít tak komplexní událost, jakou je brexit, důsledky? Máme mlčet jen proto, že rozhodl lid ?“

Autor se, jak je bohužel jeho zvykem, svým způsobem nahlížení na všelidová hlasování, nepozvedl nad běžný trend politických elit, které se domnívají, že jen jejich rozhodnutí mohou být chytrá. Není sám. Některá dokáží vydráždit člověku až k záchvatu smíchu. Robert Malecký v Hlídacím Psu dokonce píše

Probudil nás tuhle noční běs. Zdálo se nám, že přemýšlíme, proč necháváme volit prezidenta stejnou skupinu lidí, kvůli kterým se píší další a další zákony na ochranu spotřebitele. Aby si nebrali půjčky, když jsou tak tupí, že si nepřečtou obsah smlouvy, aby nenaletěli pojišťovacím podvodníkům atd. Tak jsme raději zase přemýšlet přestali“ ( http://hlidacipes.org/slachtuv-kabaret-u-dobre-pohody-jak-babise-cenzuruji-vlastni-noviny-a-proc-je-mira-pelta-jako-stalin/).

Dokonalý příklad lokaje dívajícího se na luzu svrchu. Do třetice se přidal i ministr Dienstbier, který zapochyboval o zákonu o referendu, neboť se obává, že by „se lidé rozhodovali na základě zcela smyšlených, prolhaných, nebo nijak ověřitelných argumentů“ ( http://www.rozhlas.cz/plus/interviewplus/_zprava/jiri-dienstbier-obecne-referendum-je-dluh-vuci-nasi-ustave–1631085).

To však nedotáhl do konce, neboť by musel pokračovat návrhem na zrušení vlád, protože některé „rozhodovaly na základě zcela smyšlených, prolhaných, nebo nijak ověřitelných argumentů“ dokonce o vypuknutí válek, což byla mimo jiné nucena konstatovat i zpráva vyšetřovací komise vedená bývalým vysokým úředníkem Johnem Chilcotem. K volbám, kde se lidé rozhodují většinou „ na základě zcela smyšlených, prolhaných, nebo nijak ověřitelných argumentů“, je tedy občany možno připustit, ovšem k referendu, po kterém není tak lehké sestavovat koalice a program rychle opustit, již ne. Tito pánové a další se stavějí do pozice, kdy objednávají rundu pro celou hospodu aniž by ji od samého počátku chtěli platit. Sami sebe jmenují elitou, s právem rozhodovat, co je dobré a co zase špatné a nakládat na hřbet veřejnosti její povinnosti, o kterých sami a bez zodpovědnosti rozhodnou. Se sebeuspokojením potom žvaní cosi o základních principech demokracie, které nemohou být svěřené tupé mase. Jenže lid nerozhoduje chytře, hloupě či tupě, lid rozhoduje především demokraticky! Většinově. A toto rozhodnutí každý demokrat ctí. Vždyť fikci, že elity někdy rozhodly moudře, nelze ilustrovat ani jediným příkladem.

Že voliči brexitu neměli tušení, jaké může mít jejich volba důsledky, není jejich vinou. Je to jenom ilustrace selhání elit. Je vinou elit, že nedokázaly svými argumenty voliče přesvědčit. Prohrály v politickém boji. Pokud budou na svou prohru pohlížet tak, jako Pehe, nic nepochopily. Nic se nenaučí. Budou odsouzeni k dalším a dalším prohrám. Neboť heslo „Hlas lidu, hlas boží“ se nikdy nepíše s otazníkem.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.