Moje chandra VII.


napsal Brouk Pytlík

 

Čas pokročil a já cítím, že je třeba seriál rozumně uzavřít. Odstup, který od původního textu nyní mám, mne však nutí uchopit závěrečné kapitoly odlišně, než jsem měl naplánováno. V zásadě je třeba vypořádat se s několika motivy, které vývoj našeho školství (a navázaného aktivismu) předurčují. Spolu s tím možná i narazíme na odpověď Petru Žantovskému, jak to může být s těmi sociálně vyloučenými lokalitami a proč se o nich píše právě dneska (viz např. zákon o sociálním bydlení) a že v diskusi pod Alexem mají vlastně pravdu oba.

Inu, hurá do práce, zatlučme do našeho prkna jedenáctý hřebík! Dnes a zítra budeme ilustrovat celek rozborem detailu. Tentokrát musím výsledný text rozdělit trochu násilně. Čím větší detail, tím je to delší.

Kapitola jedenáctá – „ O rádcích a rájetvorcích – úvod“

Diskutovaná novela školského zákona prošla svým prvním čtením v parlamentu již 19.9.2014. Jak dokládá stenozáznam, šlo většinou o prázdné tlachání. Ve druhé části parlamentní debaty k § 16 ovšem dvě zajímavé informace zazněly a daly nahlédnout duchu přijímání zákona i jeho tvorby i tomu, jak byl připravován:

Poslankyně Marta Semelová řekla: „…Na druhou stranu mě mrzí, že během tří nebo čtyř dnů došlo ke změnám v tom smyslu, že varianta, která byla připomínkována Asociací speciálních pedagogů, kraji a dalšími, byla po jednání vlády pozměněna. Tady si myslím, že je potřeba opravdu diskutovat s odborníky…“

A ministr Chládek pravil: „…ten zmiňovaný § 16, tam se to dostalo ne z Ministerstva školství, ale poté, při projednávání v Legislativní radě vlády. Já souhlasím, abychom ho pozměňovacím návrhem upravili.“

Právě Legislativní rada vlády a Rada vlády pro záležitosti romské menšiny jsou dalšími kamínky na vahách inkluzivního ráje.

Měsíc po prvním parlamentním čtení novely, dne 23.10.2014, se v zasedacím sále vlády sešla Rada vlády pro záležitosti romské menšiny. Dle zápisu ze zasedání byli přítomni, mimo jiné, předseda rady ministr Jiří Dienstbier, ostatní přítomné i nepřítomné si zvídavý čtenář jistě dohledá (Jiří Kalašnikov za Ministerstvo zahraničí – zasedá za MZ i ve Výboru pro sexuální menšiny – jen navozuje, při vzpomínce na výroky Miloše Zemana, poťouchlý smích hodný rubriky Vtip na tento den).

Skutečně zajímavým je pro nás třetí jednání, na němž se rada zabývala tehdy stále ještě projednávanou novelou školského zákona. Doporučuji jej celý, pro potřeby článku vybírám:

J. Dienstbier informoval radu o jednání vlády z 27.08.2014 (tedy z doby před prvním parlamentním čtením), a o tom, že novela postoupila do druhého čtení PS PČR. Za stěžejní důvod novelizace pak udává snahu „upravit pravidla vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami.“ s tím, že nové znění § 16 školského zákona „by mělo zohlednit výsledky odborných diskusí a vývoj praxe v uplynulých letech.“ Klame pravdou, protože v jeho pojetí chápání je nárokovou speciální potřebou i příslušnost k romskému etniku (a i další audiozáznamy to dokladují). Děti s objektivní vzdělávací potřebou zdravotního charakteru jej ani nezajímají!!!

Martina Štěpánková z kanceláře ze sekce pro lidská práva uvedla, že tento paragraf byl velmi diskutován i na Legislativní radě vlády, v jejímž čele ostatně Jiří Dienstbier stojí také. Dle programů LVR usuzuji, že měla na mysli z 24.7.2014, kde rada schválila usnesení schválit návrh ve znění stanoviska rady. Štěpánková konstatovala, že tam došlo „k určitým změnám. Týká se individuální integrace dětí do vzdělávání hlavního proudu“. Lze vyvozovat, že právě o těchto změnách hovořila poslankyně Semelová a ministr Chládek během citovaného prvního čtení. Individuální integrací se totiž míní skutečné namíchání dětí s potřebou a bez ní (tedy v chápání Rady Romů a neromů). Skupinovou integrací může být vytvoření speciální skupiny či třídy.

Rada by dále, podle Štěpánkové, měla „vládě doporučit, aby byla zrušena příloha LMP (tato příloha pro lehké mentální postižení k rámcovému vzdělávacímu programu pro základní vzdělávání umožňovala školám vytvářet vzdělávací program na nižším stupni požadavků a s důrazem na praktické dovednosti – v zásadě tak umožňovala existanci tzv. „základních škol praktických“, zároveň ale zakládala z hlediska lidsko právních aktivistů na „problém“ zneužití medicínské diagnózy k segregaci romských dětí. O paradoxu výsledného řešení se zmiňuji na jiném místě seriálu – poznámka BP). J. Dienstbier následně „poukázal na intenzivní lobbying skupin, které nemají zájem na individuální integraci žáků“ (Jako každý ideolog spatřuje v každé oponentuře, především ze strany praktiků, kteří budou muset vůdci vytyčenou cestu prošlapávat, názorový lobbying, třídního nepřítele či „prokremelskou hlásnou troubu“. Skutečnost, že se už sama jeho Rada lobbisticky chová, o spřátelených neziskovkách a aktivistech nemluvě, jde možná mimo jeho chápání a možná součástí jeho politiky, kdo ví? – pozn.BP). Zmíněn byl i kritický názor neziskovek na stávající podobu § 16.

Za MŠMT vystoupil Jaroslav Fidrmuc a představil návrh na novelizaci, zejména § 16 definující systém podpůrných opatření. Mezi nimi je zahrnuto též zařazení do skupiny nebo třídy pro menší počet žáků. Příloha LMP by pak mohla být zrušena od 1.9.2016. Existenci prováděcí vyhlášky předpokládal k 12.11.2014 (19.3.2015, v den schválení zákona sněmovnou, v čase cca 1:16:00 pak slíbil J.Fidrmuc na listopad 2015, Též sliboval roční intenzivní školení pedagogů předcházející zavedení inkluze do praxe. Ve skutečnosti se prováděcí vyhláška objevila teprve na konci ledna 2016, a tak se čas na přípravu zkrátil z původně slibovaných 21 měsíců na zhruba měsíců 8. Žádné intenzivní školení učitelů dodnes neprobíhá a financování je vlastně stále s otazníkem – i proto (a z důvodu, který ještě zazní) musela Kateřina Valachová učinit částečný „odklad neodklad“ a umožnila souběžnou existenci obou způsobů podpory žáka do 1.9.2018. Valachová administrativu kolem schválené novely zákona skutečně „zdědila“. Chaos kolem příslušné vyhlášky, nedostatečného zajištění a neexistence kvalitních školení jdou však jednoznačně za ní a za jejím resortem. Jednoduše selhala. – poznámka BP.

Držme se na okamžik oné otázky skupiny či třídy pro menší počet žáků. Následná debata jednoznačně ukazuje směr uvažování členů rady – ti občanští členové (v chápání členů komise automaticky Romové), kteří na Radu ráčejí chodit a J. Dienstbier s M. Šimáčkem předjímají apriorní snahu ředitelů a rodičů dětí majoritní společnosti záměr inkluzistů obejít vytvořením paralelních skupin oddělených od majority. Nebo k tomuto předjímání mlčí.

Nám známý Martin Šimáček z Agentury pro sociální začleňování tak upozorňuje na „riziko utváření menších tříd složených jen z romských dětí. Je důležité, aby děti měly kontakt s neromskými dětmi, aby nebyly izolovány od světa“ (rozlišení na „děti“ a „neromské děti“ je buď kouzlem nechtěného, nebo extrémní politické korektnosti, byť opět vybízí „české smějící se bestie“ k lidové tvořivosti – pozn. BP). Občanský člen rady a romský aktivista Čeněk Růžička (2012 1.místopředseda Strany pro rovné příležitosti, v roce 2013 kandidoval za Stranu zelených) trval na tom, že novela musí být jednoznačná, nesmí umožňovat jiný výklad, protože diskriminace Romů byla příliš dlouhá, je třeba zabránit jejich možnému opětnému zařazení do zvláštních škol, protože „vzdělávání mimo hlavní proud stojí za neúspěchem Romů v naší společnosti“. Mysleme si o tomto argumentu co chceme.

Další z občanských členů Rady, Lucie Fuková (Lucie Fuková Horváthová, absolventka sociální antropologie, členka Strany zelených), dokonce navrhuje, aby při vytváření méně početných tříd v nich musely být zastoupeny i „bezproblémové děti“!!!!!!!

Opět bychom si zde mohli hrát se slovy na téma kdo tedy je a není „problémový“. Předpokládám, že mínila děti bez potřeby podpůrného opatření, ale podstata jejího návrhu je až děsivá v možných důsledcích, které sama, zatížená vlastním původem a ideologií, nedomýšlí.

Lze hovořit o „obětování“ těch dětí, jejichž rodiče neohrožují vedení školy nebo města a jehož rodiče své dítě pravděpodobně nepřehlásí jinam. Obětování jejich práv jenom proto, že za sebou nemají lobbying aktivistů a Strany zelených.

Nový člen rady, RNDR. Petr Pospíšil za Svaz měst a obcí ČR opáčil, že ke zlepšení integrace vždy vedou menší skupiny, což preferují samotní pedagogové. J. Fidrmuc dodal, že u dětí se zdravotním znevýhodněním je menší skupina nutností. Přizvaní zástupci ministerstva školství či České školní inspekce i v dalších jednání vystupují maximálně korektně a profesionálně. Petr Pospíšil je pak jediným, kdo dokáže do jisté míry čelit „pozitivně diskriminačním“ postojům jako celku. Většina ministrů (vnitra, školství, pro místní rozvoj, práce a sociálních věcí) do Rady nechodí vůbec a nechává za sebe jednat úředníky. Rada je zcela „v rukách“ ministra Dienstbiera. Ten stojí dále v čele Rady pro lidská práva, Rovnosti žen a mužů (včetně Michala Uhla jakožto „nezávislého odborníka“), Rady pro národnostní menšiny a Rady pro nestátní a neziskové organizace. Nesmíme zapomínat, že Agentura pro sociální začleňování patří též do jeho pravomocí a Zmocněnkyní pro lidská práva je ideově i osobně blízká Anna Šabatová. S jistou jízlivostí by se chtělo konstatovat, že jsou Romové na úřadu vlády segregováni do vlastní rady, ačkoliv mají svého zástupce v radě pro národnostní menšiny, kteréžto jsou jsou tímto jednoznačně diskriminovány.

Na následující schůzi Rady pro záležitosti romské menšiny, dne 19.3.2015, došlo k „malé bezvýznamné“ změně. Zápis ze schůze je pořizován v maximálně stručné, až nic neříkající podobě. Namísto toho je zveřejněn zvukový záznam. Bylo by to snad i v pořádku, kdyby byl zvukový záznam opatřen řádnými časovými značkami s popisem. Vzhledem k jeho čtyřhodinové délce je tak mnohem obtížnější se v probíraných bodech dostatečně orientovat. Na stranu druhou umožňuje nahlédnout hlouběji do způsobu myšlení a cílů členů Rady.

Velmi expresivní roli v jednání sehrává občanská radní (a zároveň politoložka a romistka) Bc. Edita Stejskalová, jež byla svého času za hnutí ANO nominována na pozici náměstkyně ministra Jiřího Dienstbiera. Ta v lednu 2006 založila občanské sdružení Z§vůle práva, o.s. , mezi březnem 2013 a březnem 2014 členkou představenstva Českého helsinského výboru (Mezinárodní helsinská federace – Český helsinský výbor ) – viz výroční zpráva. Oba tyto spolky se doposud vyznačují tím, že k dnešnímu dni nenaplnily ani všechny náležitosti vyžadované zákonem pro zápis do spolkového rejstříku. Z rejstříku se tak prostě dozvídáme, že tyto spolky jsou. Nic víc. Ale buďme spravedliví, obě patří do skupiny sdružení, jež mají na úpravu údajů čas do 1.1.2017, byť příslušný zákon vstoupil v platnost 1.1.2014. Z výroční zprávy za rok 2013 je zřejmé, že si tyto právní náležitosti ČHV uvědomuje – přesto je dosud nedotáhl do konce. Vzhledem k úzké spolupráci s právnickými firmami i stážím studentů právnických fakult člověk jen udiveně pozdvihne obočí.

Abychom se u ČHV nezdrželi příliš. Edita Stejskalová ze Z§vůle práva, o.s. (míru spřízněnosti s Janem Stejskalem z téhož spolku jen těžko odhadovat) na zasedání Rady opakovaně prosazuje (poprvé již ve třicáté druhé minutě schůze ve zcela jiném bodě) následující tezi: Romové a romské děti jsou na školách v ČR standardně pronásledováni, šikanováni spolužáky, učiteli i vedením školy, a to jen pro jejich rasový původ!!!!.

Je, z mého pohledu, otřesné, že rada, s výjimkou zástupce svazu obcí (ten nabízí problém šikany víceméně jako problém obecnější, s etnicitou nesouvisející), je s touto interpretací víceméně ztotožněna. Jde o její vlastní pohled na věc, platformu, od níž se odvíjejí její kroky. Rozdíl je pouze v míře radikalismu a oficiální korektnosti. Zpětné zrcadlo je jistě důležité, nesmí být však křivé.

Vůbec složení rady, či alespoň lidí, kteří se z jejího konání s železnou pravidelností neomlouvají a alespoň občas se nějak vyjádří, je příznačné tím, že představuje zřejmě úzkou skupinu lidí s poměrně jasně vyhraněnými názory a zastávajícími společnou ideovou platformu. Dokáži přijmout, že romská elita není natolik široká, abychom mezi jejich zástupci nenašli třeba otce s dcerou (PhDr. Jana Horváthová, ing. Karla Holomek) či jinak vzájemně navázané lidi (Fascinující jsou ovšem i facebooky daných aktivistů, z nichž lze sítě přátel libovolně spřádat – i do úrovně Amnesty International). Dá se i předpokládat, že budou do rady nominováni ti z mladých, kteří se angažují v jiných neziskovkách. Například Bc. Martina Horváthová, dle webu romale-festival.cz (sponzorováno z Norských a Lichtenštejnských fondů, článek pochází z doby, o níž pojednáváme), vystudovala gymnázium, ale ve 3. ročníku 1. Lékařské fakulty UK si „uvědomila, že ji medicína naplňovat nebude. V současné době (…) studuje andragogiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, pracuje jako projektová manažerka ve Slovu 21, z. s., vede ženskou skupinu Manuše a je členkou Rady vlády pro záležitosti romské menšiny.“

Nehodlám nijak hodnotit životní rozhodnutí této mladé ženy. Jsem pouze toho názoru, a je to opravdu jen můj soukromý postoj, že z pozice například dětské lékařky na obvodě právě v romské oblasti by jako pozitivní příklad pro ostatní Romy činila více a záslužněji, než angažováním se v angažované neziskovce a vysedáváním na Úřadu vlády (byť minimálně aktivita přípravných vzdělávacích seminářů pro budoucí romské studenty význam má). A totéž platí i tehdy, žádají-li Romové uznání ze strany majority. Činila by kroky hmatatelné, nezpochybnitelné, všeobecně respektované. Dokud nebudou kroky rodící se romské elity směřovat na lékařské a pedagogické fakulty či do služeb Policie nebo hasičského sboru, nebude problém vzájemného soužití a kulturně sociálního specifika nedostatečné motivace ke vzdělání vyřešen nikdy. Přes všechny revoluce Dienstbierů a Šabatových.

Jiný z členů rady, údajně první vysokoškolsky vzdělaný Rom u nás (pocházející z rodiny původního romského obyvatelstva, nikoliv poválečné vlny ze Slovenska), Ing. Karel Holomek, upozorňuje Radu na skrytý terminologický problém (zasedání Rady pro záležitost romské menšiny z 19.3.2015, čas cca 1:23:21). Totiž skutečnost, že pojem „inkluzivní škola“, může být vykládán až třemi způsoby. A ne vždy těmi, které by si Rada přála. Pokusím se Holomkovu poznámku pojmout šířeji s vlastním komentářem, vysvětlit, co nejspíše vyjadřuje v několika větách s dodatky, jež by on dozajista neměl:

Slovo Inkluze znamená v zásadě „zahrnutí do celku“. Proromští aktivisté tedy inkluzí míní zpětné zařazení „exkludované“ (vyloučené) části Romů mezi zbylé Romy a neromské žáky v hlavním vzdělávacím proudu. To je skutečná a jediná podstata celého záměru reformovat školství. O zdravotně postižené děti zde nikdy nešlo. Soudní rozhodnutí v kauze D.H. versus ČR, stejně jako kritická hodnocení ČHM, Amnesty International, Transparency International, Člověka v tísni, Úřadu vysokého komisaře pro uprchlíky a další jsou ve své podstatě jen převodovou pákou na český stát a majoritní společnost. A tuto páku využívají především ti samí aktivisté, kteří si danou změnu dali za cíl. Ať už z důvodu přesvědčení, touhy konat Dobro či z cynického kalkulu na přísun peněz.

Jde o ryzí manipulaci, která však byla člověku odkázanému na mainstreamové zdroje, či jenž je nějakým způsobem s jinou částí myšlenek jejich nositelů identifikován, dlouho utajena. Český helsinský výbor, Amnesty International, Člověk v tísni… to vše je vnímáno v běžné populaci jako něco „významného“, něco se „silnou morální autoritou“. O čem se vlastně moc nepřemýšlí. A skutečnost, že významná část aktivit těchto sdružení je bezesporu přínosná, zastírá vše ještě více.

Nicméně, chceme-li hovořit o druhém pohledu na inkluzi, je třeba podotknout, že aktivistům nastaly dva významné problémy a je v zásadě příznačné, že se vlastně chytili sami do sítě vlastních polopravd a korektnosti, kterou spřádají kolem nás i sebe.

Prvním problémem je skutečnost, že schází statistická data. Této problematice se budeme věnovat v budoucnosti. Podstatné je, že školy z důvodu ochrany před diskriminací nesmějí evidovat národnost. Tato kolonka jednoduše v příslušných ustanoveních školského zákona v taxativním výčtu chybí. Škola, jako orgán státní správy, smí jen tolik, kolik jí povoluje zákon. Nikoliv, co jí nezakáže, což je právo soukromých osob. Tato situace vedla v samém důsledku k velmi problematickému rozhodnutí ČŠI, aby pedagogové sami určovali, kdo je Rom a kdo jím není, a to čistě z pohledu jich samotných či jejich okolí. Zdůvodněním bylo, že jde o chování majority k minoritě bez ohledu na to, zda se minorita minoritou cítí. Nemělo jít navíc o statistiku jmennou. Mně se to však jeví být jako požadavek těžce přes čáru a odmítl bych být nucen uplatňovat rasové předsudky. Byť chápu, že bez čísel se těžko něco řeší. Navíc – pokud přiznáme následujícímu výroku Karla Holomka pro idnes nějakou váhu, jaký výsledek vlastně dostaneme?

Karel Holomek ve zmiňovaném rozhovoru říká: „Lidé u nás považují za Romy jen lidi, se kterými jsou potíže. Mně třeba řeknou: „Pane Holomek, vy žádnej cikán nejste.“ Můj zeť je kardiochirurg a je Rom, kolegové ani pacienti ho ale za cikána také nepovažují. Když k němu přijdou pro léky olašští Romové a on s nimi mluví cikánsky, tak se sestry hrozně diví: „Pane doktore, vy jste Rom?“ Lidi, kteří se dostali nahoru, zkrátka Romové nejsou. Jako Romové jsou vnímáni jenom ti problematičtí.“

Holomkův citát je ve skutečnosti dobrou zprávou o české majoritě, a přestože chápu, že by Holomek rád rehabilitoval označení Rom, odnárodnění hrozí jen těm Romům, kteří to sami připustí. Postoj majority nemá význam. Ale to je úloha Romů samotných, nikoliv Čechů. Šabatová, Dienstbier, Uhl, Šimáček, Kocáb a další jsou ve skutečnosti těmi, kdo dělají v otázce vzájemných vztahů Romům medvědí službu. Tím, že obviňují z nejtěžších zločinů speciální pedagogy, plánovaně nasazuji provokatéry, že obětuji děti s lehkým mentálním postižením a spolu s nimi i děti ostatní ve jménu Dobra – páchají v samotném důsledku jen zlo. A žádná korektnost a matení pojmů, kdy i pozitivní diskriminace (stipendia jsou udělována na základě etnicity, nikoliv skutečné potřeby) přestává být pozitivní diskriminací a stává se „afirmativním (vyrovnávacím) opatřením“ na tom nezmění nic.

(dokončení kapitoly zítra)

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Prkno Brouka Pytlíka se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.