Moje chandra VIII.

napsal Brouk Pytlík

Kapitola jedenáctá – „O rádcích a rájetvorcích – dokončení“

Vraťme se k tématu, jež jsme včera opustili. Tím je past inkluze pro své vlastní tvůrce. Včera jsme zmínili první – totiž neexistenci validních dat.

Druhou z uvedených pastí je skutečnost, že v rámci boje proti LMP bylo třeba dehostenovat, či jinak „zneplatnit“ testy, na jejichž základě byly děti do praktických škol zařazeny. Protože žádné dítě se do základní školy praktické (dříve zvláštní školy) nemohlo dostat bez toho, aby bylo příslušně diagnostikováno. Učitelé původní základní školy byli ti poslední, kdo měl ve skutečnosti k věci co říct. Bylo třeba dokázat, že daný diagnostický nástroj není rezistentní vůči kultuře a sociálnímu prostředí, jak se dosud předpokládalo. Teze aktivistů byla, že vlivy sociální, jsou mylně vyhodnocovány jako mentální postižení. V budoucnu se k tomu snad vrátím blíže, stejně jako k jiným „sociálně vědním studiím“. Nyní stačí konstatování, že v boji za inkluzi romských žáků do škol ztratila pedagogická centra jakýkoliv diagnostický nástroj, jímž by mohla provést správnou diagnózu kohokoliv.

Průnik dvou s vrchu uvedených pastí, spolu se zkušeností s odmítavým postojem společnosti k rušení základních škol praktických z důvodu přeřazení romských žáků zpět do hlavního proudu kolem roku 2010 (za ministra Josefa Dobeše), tak vedl k nutnosti předložit veřejnosti odlišný druh pojetí „inkluze“. Totiž inkluze lehce postižených dětí do hlavního proudu. Nedodává se ovšem, že bez nejnadanějších žáků ve víceletých gymnáziích. Posledně zmiňovaná skutečnost jen odhalovala licoměrnost celé diskuse o tom, jak všem, včetně našeho hospodářství za sedmdesát let, prospěje, bude-li žák schopný s asistencí dospělého počítat do tisíce a sám do sta, zatímco zbytek třídy ve stejnou chvíli řeší goniometrické funkce. (Inkluzisté spoléhají, že takových dětí bude jeden dva na ročník či dvě třídy a v podstatě se „ztratí“ . Neuvědomují si, že i „z půlky nasycený člověk“ může v rámci statistiky zemřít hlady. Že může do města přijít početná rodina skutečně zatížená genetickou dispozicí.)

Z této maskovací taktiky vyplynulo logicky druhé pojetí inkluze. Pojetí, k němuž se uchýlili pracovníci ministerstva školství, jež je bezpečné z hlediska antidiskriminačních zákonů a jež nabízí únikový prostor majoritě, budeme-li si na tuto taktiku hrát. Inkludovaná škola tak může být v samém důsledku stejně etnicky segregovaná, jako byly školy před inkluzí. Onou inkluzí je zde totiž míněno pouze začlenění postižených dětí mezi děti zdravé a tam prostor pro etnický původ není.

Třetí způsob inkluze je pak škola smíšená etnicky i ve smyslu výukových potřeb. Dost možná ten pravý ráj.

Na zasedání Rady pro záležitost romské menšiny z 19.3.2015, se v čase zhruba 1:41:03 k myšlence Ing. Karla Holomka o trojím možném výkladu pojmu „inkluzivní škola“ vrátila jeho dcera, PhDr. Jana Horváthová. Upozorňuje na případ tří velkých brněnských – a to čistě romských – škol hlavního proudu, jejichž žáci nemají šanci uspět na středních školách. „Budeme je brát také za inkluzivní?“ ptá se a jistě si je vědoma výše popsaných výkladových pastí i faktu, že právě tyto školy nabourávají představu, že vsadíš-li Roma do hlavního proudu, přidáš asistenta a necháš vařit, dostaví se automaticky úspěch. J. Dienstbier konstatuje, že je za inkluzivní „považovat nebudeme“, ale to je v danou chvíli spíše poznámka z bezradnosti.

Následně se ujal slova Jaroslav Fidrmuc (volně přepsáno): „Nechceme segregované školy, ale proč vznikají. Je to často záležitost vyloučených lokalit (další z témat, k němuž se snad někdy dostanu) a spádových obvodů. Stanovovat spádové obvody je v kompetencích obcí. Zda mají zájem, aby byly školy skutečně inkluzivní i z hlediska etnického. To je tedy cesta. Otázka vyloučených lokalit však dalece přesahuje možnosti MŠMT.“ To nedalo Dienstbierově podřízené z Úřadu vlády, Jarmile Balážové, nevystoupit s krátkou faktickou poznámku: „Řešení sociálně vyloučených lokalit mělo často podivný výsledek. Jsem původem Brňačka a zajímám se o to. Mnohé školy nebyly původně segregované a nebyly v sociálně vyloučené lokalitě. Právě z původně pozitivního modelu, že dokázaly vylobovat prostředky z dotačních programů Evropské unie se z nich postupně staly školy romské. Úroveň těch škol je mizivá. Tak mizerná, že do ní nedávají děti ani ti Romové, kteří bydlí v té lokalitě, ale záleží jim na vzdělání jejich dětí. Třeba Křenová a tak dále. Čili těch důvodů je víc.“

Na to J. Dienstbier, nespokojeně odfukující během jejích slov do mikrofonu, odpovídá, že předmětem jednání je Novela školského zákona a prováděcí vyhláška (která ještě téměř rok nebyla na světě) a: „byť chápu, že samozřejmě inkluze nesmí být jenom formální, ale skutečná, ale z tohoto hlediska samozřejmě odpověď na otázku, jestli segregované školy jsou nebo nejsou inkluzivní, asi je důležitá tedy říci, že je za inkluzivní nepovažujeme, ale prosil bych, abychom se doopravdy drželi toho tématu…“ Vysvobozen je až Davidem Beňákem, jenž si bere slovo.

Nedokáži posoudit, jaká je skutečná úroveň ZŠ a MŠ Křenová. Web vypadá hezky. Alespoň se tedy můžeme pustit do soutěže „kdo napočítá víc asistentů, speciálních pedagogů, psychologů a bannerů ctěných neziskovek.“ Osobně mne věcnost Jarmily Balážové překvapila a jednoznačně přivedla J.Dienstbiera do úzkých. Neodvažuji se odhadovat, kam by směřovaly její vlastní návrhy řešení. Určitě však vím, že již v na Úřadu vlády pod Jiřím Dienstbierem nepracuje. Na konci října 2015 přijala nabídku stát se mluvčí ministryně školství Kateřiny Valachové. Pro nás je důležité, že vedle zbořené oficiální představy, že problémem je hlavní a vedlejší vzdělávací proud (vždyť o tom se nyní soustavně debatuje v médiích) padla i mantra „asistent“. Můžeme se tak nejspíš dočkat i inkluze žáků majoritní většiny do škol s romskou minoritou. Jak to hodlá J. Dienstbier se svými druhy zařídit, lze jen těžko odhadovat. Zabránit rodičům majority (ale jak jsme slyšeli, i Romů, kterým na vzdělání záleží!) přehlásit své děti jinam, by bylo diskriminační. Jediná cesta, kterou může ministerstvo zvolit, je vedle přepsání spádovosti na straně obcí, omezení volně disponibilního počtu míst na školách skrze kvóty, či rafinovaněji, skrze ekonomické nástroje. Aby školy neměly zájem přijímat nespádové děti. Aby obce byly motivované kývnout na pro sebe nevýhodnou změnu hranic spádovosti. O změnách financování škol se ostatně již hovoří. Ne, že by nebyla třeba. Ale počkejme si, jaká kulišárna se bude ukrývat v detailu! Únikovou strategii majority do domácího vzdělávání na druhém stupni odmítá MŠMT připustit (v podstatě by si mohly skupiny rodičů najímat učitele k výuce v menších skupinách mimo dosah MŠMT). Stejně tak věří, že potenciál dětí, jejichž rodiče jsou ochotni a schopni své dítě poslat do soukromých škol či na víceletá gymnázia, je již vyčerpán (viz mé minisvodky). S něčím se přijde!

Problémem jednání Rady, jak je představují zápisy a zvukové záznamy, je až na výše popsané momenty (jež většinou přicházejí z řad přizvaných hostů, pracovníků úřadu či neobčanských členů), absence „soutěže myšlenek“ a kritické opozice. A je to sám předseda rady, Jiří Dienstbier, kdo se jí snaží vyhnout. Rada je více či méně méně zglajchšaltovaná, je jakousi „revoluční buňkou“ uvnitř aparátu reprezentujícím „nepřátelskou majoritu“. K problémům přistupuje ze svého úzce vymezeného pohledu bez ochoty k širšímu náhledu na věc. Ke sporům dochází spíše nad margináliemi. Rada jako celek z větší části vystupuje uniformně, je sebeidentifikovaná s pojetím, v němž je v zásadě každým problémem Roma vina majoritní většina. Chybí hlas, jenž řekne: „Dobře, pojďme se podívat na to, co děláme špatně i my Romové, kde je náš vlastní podíl práce na tom, aby se odbouraly předsudky majority. Jak se na našem úspěchu budeme podílet my sami?“ Právě naopak. Hlasů volajících dětinské „To oni!“ je většina.

Druhým z problémů je způsob, jakým vnímá Jiří Dienstbier a jeho blízcí, politiku a politické jednání. Když RNDr. Petr Pospíšil přednesl dotaz, jak přesně bude celá novela financována (1:16:46), konstatuje Jiří Dienstbier (jen před krátkou chvilkou radostně oznámil „zdárné završení snahy a prohlasování novely školského zákona v Senátu“), že schválením zákona se staly dané částky a opatření soudně vymahatelnými, a mají tedy charakter mandatorních výdajů, které se „uhradit musí. Otázka je, jak dobře to je spočítáno a jak daleko je příprava nastavení toho systému, aby se ty peníze do škol dostaly…“.

Odpověď za MŠMT v zásadě nehraje roli, je obecná a jiná být nejspíš nemohla. Důležité je, že dotaz odhalil konstrukt, jakým byla celá reforma školství prosazena. Způsob vnímání politiky, který byl uplatněn. Zákon samotný byl prosazen do závazné formy ještě dříve, než bylo vůbec jakkoliv konkretizováno či předjednáno jeho financování!!! Pozornost byla v parlamentu odváděna k jiným tématům. Obávám se, že byl tento postup zvolen úmyslně, aby se zabránilo „odpískání novely“. My přijali zákon – a vy teď řešte, jak jej uchovat při životě, nechcete-li mít (nejspíš i od nás samotných a žalob, které podají naši přátelé) problémy.

Na jednu stranu taktice „prosadím ideální a krásnou povinnost a pak už se řešení najít musí“ rozumím. Projekt, jakým je inkluze, navíc skutečně potřebuje zajištěné financování, a to systémově, nikoliv formou grantů. Problém mám s tím, že hovoříme o zákoně, jenž významně a systémově ovlivní náš budoucí život. Nikoliv pouze dětí. Nikoliv pouze Romů. Nás všech. Zákon, v němž hovoříme o miliardách, ne desítkách milionů. Problém mám s tím, že jsme vsadili na snění (v lepším případě, v tom horším na interesantní byznys -pozn.vlk) aktivistické skupiny, jež nedohlédne dál než „protože asistent“, jež věří (pro mě zcela nepochopitelně) v pohádku, že pouhým smícháním barev, získáme krásnou duhu jasnějších barev, namísto mdlé a jednotvárné běloby či šedi.

Jediné, na čem Dienstbierovi záleží, je, že porazil stát. Ten samý stát, který zastupuje! Stanovili jsme si zákonnou povinnost koupit jaguára bez ohledu na to, zda na něj máme, zda jej umíme řídit, zda jej umíme udržovat. Zda pro něj máme cesty. Zda jej skutečně potřebujeme, zda by se nehodil spíš rodinný vůz. To je radost dítěte, jež nevidí za roh. To je ministr Dienstbier.

V čase 1:21:28, občanský člen Rady Jan Kudry: „Zajímalo by mě, jak prakticky chcete zajistit, aby všechny děti, které se v současné době vzdělávají v základní škole praktické, aby byly přesunuty do hlavního vzdělávacího proudu a jak chcete zajistit vyrovnání znalostí dětí a veškeré tyto nároky?“ Hosana! Konečně se někdo zeptal.

Fidrmuc nemohl odpovědět, než že „bude poskytována potřebná podpora, to znamená, že tam bude snížený počet žáků (…), že tam budou působit nejen asistenti pedagoga, nejenom speciální pedagogové, ale že ve třídě budou i dva pedagogové.“ Čím víc asistentů, tím chytřejší žák. Dejte mi dvacet asistentů a vyrovnám své potřeby s držitelem Nobelovy ceny!

K mému úžasu, Rada byla spokojena a opět to vypovídá o jejím apriorním předpokladu, že Romové zařazení do zvláštních škol praktických neměli jiné znevýhodnění než to, že je majorita chtěla vytlačit z hlavního proudu. (A neřešme, kolikrát to byli romští rodiče sami, kdo vytvářel tlak na pedagogická centra, aby jim dala doporučení. „Protože tam mají bráchy!“, „Protože víc nepotřebují.“ Protože je to snazší.)

Pokud tedy tohoto žáka zařadíme do hlavního proudu nazpátek – a rozdíl v náročnosti učiva býval markantní, cca 2 roky, musí si takové dítě poradit jen s tím, aby se souběžně učil právě probírané – ale zároveň i s tím, aby dohnal ztrátu danou rozdílným pojetím vzdělávacích programů. Což o to, třeba v dějepise zas až o tolik nejde, ale matikář jistě plesá radostí. Řekněme, že „neodůvodněně zařazeným“ pomůže dohnat rozdíl vzdělávacích plánů asistent (a zároveň nebude rušit další děti v třídě, ani její celkovou atmosféru).

Jenomže co ty děti, které byly do škol praktických zařazeny odůvodněně? Všichni byli spokojeni a nikdo se dětmi, jež tak novela odstraňující údajné znevýhodnění znevýhodnila podruhé a navíc, nehodlal zabývat. „Protože asistent!“, to dá přece rozum. Ale jinak Fidrmuc neměl jak odpovědět. Když se kácí les, holt létají třísky. Od zítřka bude revoluce, nějaký „náběh či dobíhání programů“, pro ten není čas. „Čekalo se příliš dlouho!“

Teprve o téměř rok později se v této věci vyjasnilo. Dnes víme, že příloha pro LMP, tak slavnostně rušená (J. Dienstbier několikrát zdůrazňuje zásluhu svou i jím vedených rad), je z větší části přenesena do ŠVP jako vyžadované „minimum“ v rámci ŠVP pro děti s určitým stupněm potřeb. A víme, že žáci 2.stupně, nevyžádají-li si to jejich rodiče jinak, mohou doběhnout v rámci stávajících programů s přílohou LMP. Protože jinak to prostě zařídit nešlo.

V myšlenkových vzorcích aktivistů nalézáme vůbec zvláštní cestičky. Již zmiňovaná paní Stejskalová požaduje protlačení „rasových směrnic“ a ptá se, kde je v novele školského zákona obsažena výslovně ochrana Romů. Důsledně korektní interpretace přizvaného náměstka ministra školství Fidrmuce, jenž důsledně lpí na dětech se vzdělávacími potřebami bez ohledu na etnikum, ji samozřejmě jen málo uspokojí. Stejně jako pokus P. Pospíšila naznačit, že šikana je problém obecný, že nejde o prokletí vyhrazené jedinému etniku. Dokonce sám Dienstbier musí Stejskalovou brzdit.

V čase 1:26:20 se člen rady, pan Čeněk Růžička ptá, jak bude probíhat kontrola úbytku romských dětí v praktických školách a třídách během přechodného období. Následovala debata na téma ČŠI a zda při těchto kontrolách mohou asistovat Romové. Pan náměstek upozorňuje, že existuje status „přizvané osoby“, Jiří Dienstbier konstatuje, že na minulé schůzi bylo uzavřeno memorandum mezi ministrem a ČŠI. Pan Růžička vyjadřuje, že si podobného není vědom. Následně si bere slovo paní Stejskalová – přestože bychom čekali, že podá, coby spoluzakladatelka Z§vůle práva, o.s informace o projektu z let 2009-2010, spustí svoji litanii. Teprve později (1:39:18) se pan Stanislav Daniel, pověřený zastupovat Asociaci Krajů ČR ozval: „Pověřené osoby při ČŠI se skutečně již několikrát řešily a řešily se i na Výboru pro samosprávu, na kterém jsem byl. A vyzýval jsem členy Výboru, aby doporučili konkrétní osoby jako přizvané osoby na ČŠI. Jestli v tom něco udělali nebo ne, je věc další.“ Daleko důležitější dotaz položil následně na MŠMT ve věci uzavírání smluv se školním asistentem. Zda je škola uzavírá stejně jako doposud, tedy na kalendářní rok a „ve druhém pololetí si jej zaplať sám“, nebo na celý školní rok.

J. Fidrmuc konstatoval, že asistent je přidělen coby podpora za žákem na omezenou dobu tří let a na tu dobu tedy může škola smlouvu s asistentem uzavřít. Co když se ovšem dítě přestěhuje a asistent bude mít se školou smlouvu, se nikdo nezeptal. A raději ani neodpověděl (peníze odejdou za žákem, asistent se nemusí chtít nutně odstěhovat za ním).

Ale nechejme toho. Hlavní problém (pominu-li potřebu mnoha aktivovaných občanů vyjádřit svůj aktivismus i příjmem) celého procesu je v prostém míjení se všech zúčastněných. Byly doby, kdy se člověk bál, že bude označen za rasistu. Pak přišly doby „Nejsem rasista, ale…“ Dnes nastává doba „Říkáte, že jsem rasista? Hm, tak asi jsem.“ A za to nemůže žádný Putin, ani „vrozená česká nesnášenlivost“.

Je to prostá zkušenost s dvojakostí. Nedokážu nalézt jiný termín, než již výše naznačený pojem „dětinská mentalita“, kdy za všechny neúspěchy mohou druzí. A oikofobie, rituální sebemrskačství samozvaných elit, pohrobků Havlových. Neříkám, že bez nich by problémy nenastaly. Neříkám, že vše lze řešit hned a snadno, jak nepřekvapivě „oni“ tvrdí („Přece zákon!“). Ti inženýři našich životů i našeho myšlení. Ti „melouni“, dnes tak často s oranžovou stuhou.

Příště snad měně obsáhle. Ještě nás čekají Hra s čísly či Pohádka o zlaté žíle… Ale neslibuji kdy. Mám totiž stále větší chandru.

Dodatek k životopisu novely v parlamentu a zároveň reakce na Alexe:

Poté co byl návrh v prvním čtení odeslán do výborů a pokračoval parlamentním koloběhem. Druhé čtení a konečně třetí čtení. Z této první části třetího čtení stojí za pozornost slova Marcela Chládka:

„U § 16 bych chtěl říci, že souhlasíme jako ministerstvo i s tím, aby byl vypuštěn odst. 5 (míněn pravděpodobně odst.5 § 16a, kde došlo ke sporu, zda může poradenské zařízení vydávat podklady v souladu se zásadami lékařské vědy a zda je schopno (včetně lékařů) posoudit souvislosti „sociálního a kulturního prostředí“ dítěte – právě tento bod byl nakonec vypuštěn.– pozn. BP), tak jak to navrhuje i sociální výbor a někteří poslanci. Konzultovali jsme to s Evropskou komisí. Evropská komise řekla, pokud se týká jenom odst. 5, že s tím by nebyl problém. Byl by problém, kdyby nebyl schválen školský zákon s § 16, a problém by to byl, že to je jedna z podmínek pro čerpání prostředků z Evropské unie.“

O dva dny později, ve druhé části třetího čtení, ministr Chládek dodal: „My máme informaci, že pokud by školský zákon zůstal v té staré podobě, to znamená ten, který je teď platný, který my měníme, tak by Evropská komise s velkou pravděpodobností hraničící s jistotou nepovolila finanční prostředky v novém plánovacím období pro celé školství. To by se týkalo operačního programu OP VVV, to je 80 miliard, a IROP 12 miliard, takže týkalo by se to 92 miliard.“ Berme to jako příspěvek k debatě vyvolané Alexem – Chládkův doplňující komentář dává na výběr, zda měl pravdu Alex či jeho oponent. Mně se vše jeví tak, že pravdu měli oba – EU je především dobré alibi domácím snahám.

Vedle osobních výpadů se po zbytek čtení řešil spíše registr učitelů a individuální vzdělávání na 2.stupni ZŠ, které ani nebylo součástí novely. Z šedi tak kromě závěrečného hlasování vystupují především slova Petra Fialy, toho času předsedy ODS, v nichž se v rámci boje za individuální vzdělávání na 2. stupni přihlásil (za dobu svého ministrování) k původu větší části novely školského zákona a aféra s „nepravdivým“ a následně „opraveným“ zápisem ze školského výboru.

K životopisu novelizace školského zákona v senátu pak zde.