DUCH DOBY


napsal Xaver

Tuhle nám zase propršel celý den…Je to zvláštní: naše chalupa leží na začátku Libereckého kraje, v oblasti nazvané po tom českém básníkovi lásky, který se rád potuloval kolem Bezdězu. Ale když ta plnoštíhlá hlasatelka přes přírodní živly v televizi věští, že bude pršet na Severu, prší i u nás. A když slibuje déšť na Severozápadě, prší zas i u nás. A někdy to slízneme dokonce i za Středočeský kraj, s kterým nemáme nic společného.

Ovšem neříkám, že by mi to v letošním suchém roce moc vadilo. Jen musím vždycky svou až všetečnou, věku nepřiměřenou venkovní činorodost vystřídat náhradním programem. A podobné starosti má i náš skoro tříletý zlatovlasý junior, s kterým nikdo nechce poletovat v dešti po dvoře a po zahradě. A v dílně, ve stodole a v „krbárně“ už to zná a netáhne ho to.

Táhnou ho, jak už to bývá, pohádky, zvláště mé pohádky, protože já je polidšťuji tak, aby v něm nezanechávaly žádné rozpory, nejasnosti či strachy před spaním. Například O červené Karkulce čtu tak, že vlk sežral jen Karkulku; že si navrch přidal ještě babičku, je volovina i v pohádce. Navíc ta babička mohla být ještě docela tlustá podle toho, co jí ona maminka po Karkulce v košíku posílala…Závěr pohádky jsem pak také upravil, jen si ho musím pro příště pamatovat! A podobně jsem zapracoval i na drastických konturách Perníkové chaloupky.

Když vyřídím malého, musím se samozřejmě postarat i o vyplnění vlastního „prázdného“ času. Toho zmíněného deštivého dne jsem se obrátil ke knihám, kterých je všude plno. Knihy a časopisy sem navážejí všichni členové mé široké rodiny, takže všechny místnosti jimi přetékají. Ale nic mě dlouho nezaujalo – až jsem nakonec vyhrábl útlou knížečku fejetonů od L. Vaculíka; toho můžu pro jeho nenapodobitelný slovník a styl kdykoli. Mimochodem 23. července by se dožil 90 let. Jsem zvědav, jestli naň někdo vzpomene!

Zaujal mě fejeton nazvaný jako tento příspěvek, který Ludva napsal 18. dubna 1968. To psal ještě v euforii Pražského jara a krásných šedesátých (kdo je neprožil v celé šíři vnitřních i mezinárodních souvislostí, pak to adjektivum pravděpodobně opovržlivě nepochopí). Je nabíledni, co mu tehdy leželo na srdci, protože to měl v podstatě jednoduché: demokratizační proces, výměna kádrů, kritika nevyužitého uplynulého dvacetiletí, zneužívání a kontrola moci, poměrná netečnost mas…Okupace ruským bolševikem pod směšným pláštíkem „internacionální pomoci“ je ještě daleko, avšak už tuší, „že jednou doba ledová krutě přeruší naši světlou cestu…“.

Nakonec ale překvapivě prohlásí, že nevěří na žádného ducha doby. Jelikož ale se jeho fejetony vyznačují značnou ironií, dvojsmyslem i potměšilostí – já to beru s rezervou. Myslím, že něco takového – třeba pod jiným označením – existuje. A zejména pro současnou vývojovou etapu lidstva by se to dalo asi dosti přesně „vydefinovat“.

Snad nikdy nebyla doba tak bezuzdně determinována penězi jako ta nynější. A to samozřejmě v nejširším slova smyslu, vším, co je s penězi už propojeno: politika, korupce, podvody, války, zbraně, mafie, uprchlická krize, církevní a jiné podezřelé restituce, zneužívání práva, drogy…Čeho se dotkneme, za vším stojí už nikoli ta pověstná žena, ale pecunia, která smrdí nejméně za celou svou historii; naopak – voní tak, že jim už pomalu nic a nikdo neodolá. Toto je „historie“ našeho věku, pane Vaculíku. Duch doby.

Porozhlédněte se po metropolích a velkých městech zeměkoule. Už je nesymbolizují jen historické věže chrámů, honosné stavby radnic a divadel. Ale stále častěji a více „nahrazují“ tyto tradiční monumenty vyzývavě honosná a drahá sídla světových bank. Avšak na rozdíl od těch chrámů se můžou tyto novodobé věže i bez zemětřesení „rozkymácet“, a tím svrhnout více nebo méně velký díl světa do hlubin krizí, zmatků a lidských katastrof…Už jsme to zažili.

Ale náš výčet tohoto „řádu“ ještě není úplný. Není totiž myslitelný bez světa techniky: od nekončícího všeničivého nárůstu automobilismu a dalších motorizovaných předmětů, přes strašidelné možnosti počítačů a tak zvané umělé inteligence až po nástroje k objevování kosmu a jiných světů.

Ne všechno z toho je ovšem pro naše dobro, jak byl původní záměr (nakonec – vše se mění ve svůj opak): automobil už neskýtá tu počáteční radost z pohybu v pohodlí, v městě je čím dál „pomalejší“ a dražší, mění se v obtížného druha (nemluvě o jeho dopadu na přírodu a ovzduší). Počítače a další přístroje z oblasti mikroelektroniky se zase starají o to, aby o nás KDOSI na každém kroku věděl: na ulici, v MHD, v obchodech, úřadech i v těch nejintimnějších koutech našeho soukromí. Chtěli jsme to? Nikoli! Ale zaklínadlem se stala BEZPEČNOST. Duch doby, který se chystá podřídit si vše ostatní.

O existenci těchto rozporných věcí samozřejmě přemýšliví lidé vědí, narážejí na ně v práci, v rodinách, v médiích – všude. V myšlenkách je probírají, řeší, strachují se. Jsou zklamáni a rozerváni nečinností nebo neschopností zodpovědných ve svém nitru i ve vztazích ke svému okolnímu mikrosvětu. Rozervanost transformovaná do nepřátelství se zažrala do vztahů v rámci komunit a států a pronikla i do vztahů mezi státy. Výrazem jsou pak nekončící lokální války a neustálá hrozba „definitivní“ války globální. Nic pěkného pro toho, kdo se snaží postihnout ducha doby.

Vážení, končím a přiznávám, že jsem v rozpacích – jako tehdy jinými slovy L. Vaculík. Je to vůbec téma k napsání článku? Lze takové zadání splnit? Znám jednoho moudrého „vlka“, který by to jistě dokázal. Ale zkouším to, protože cesta pokusů a omylů mně byla v celém profesním životě vlastně vlastní…(Správný chlap se má pokusit a správná ženská se má bránit! Ale to je o něčem jiném.)

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Xaverův nový dům se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.