Proč nemohou být muslimové otevření jiné víře?


napsala  Avespasseri

A slovo “ víra“ zde neznamená pouze náboženskou víru, ale všeobecně vzato to, v co daná společnost nebo daný jednotlivec “ věří“. Způsob myšlení a způsob chování, který z jiného než muslimského vidění světa nemusí být považován ani za nemorální, ani za zločinný.
Těch důvodů, proč je otevřenost pro muslimy nepřijatelná, je jistě mnoho. Tento článek přináší jen jeden úhel pohledu. A to prostřednictvím anglického překladu knihy saudskoarabského autora  Muhammada Habíbulláha Muchtára o výchově dětí: “ Bringing up children in islam“. Knihu jsem před lety (těsně před vypuknutím tzv. arabského jara) koupila v káhirském knihkupectví  Americké Univerzity. Tenkrát jsem pracovala na disertaci na téma islámské výchovy dětí a jejího vlivu na rozvoj osobnosti. Disertaci jsem tehdy již nedopsala (plánovaná studijní stáž v  Sýrii z pochopitelných důvodů padla) , ale komentářů k této knížce již u mě na blogu  Žít je umění vyšlo několik. Chtěla jsem v nich poukázat na to, čemu také tváří v tvář islámu stojíme.

Něčemu velmi silnému, hnanému touhou po nastolení dokonalé společnosti a podepřenému strachem z Boha.
Muslim se domnívá, že “ tu cestu“ našel. Cestu k tomu, aby žil šťastně, spokojeně a v bezpečí před krádežemi, násilím a rozpady rodin. Domnívá se, že našel tu svou “ přímou stezku“, po které touží být veden (což ostatně zaznívá v  1. koránské súře, kterou by měl každý muslim denně recitovat). Cokoliv jiného považuje za cestu do pekel. V jeho případě nejen pomyslných…
Čím víc muslimů v Evropě žije, tím větší máme problém. Neznám čísla, ale mám osobní zkušenost s těmi, kteří do Evropy přijeli jako vlažní muslimové (a opomiňme nyní otázku, proč přijeli a proč nechtějí nebo nemohou zpět), ale po nějaké době pobytu se nakonec přimkli ke komunitě “ svých“. Z psychologického hlediska je nepravděpodobné, že narazíte na někoho, kdo chce zůstat tam někde “ mezi“. A na přistěhovalce se vždy (nebo minimálně pár generací) bude hledět jako na “ jiného“ . Kde má ale přistěhovalec z muslimské země hledat “ komunitu svých“? Komu se má přizpůsobovat, aby měl podporu “ svých“? Ano, to je pouze řečnická otázka. Odpověď je jasná…
A právě v tom spočívá onen velký problém – čím více přistěhovalců semknutých kolem mešit a muslimských komunit, které v nich probouzejí mnohem silnější příklon k islámu, než se kterým třeba přišli, tím větší potřeba, aby většinová společnost umožňovala muslimům žít podle  šaríi. Žít podle  šaríi je totiž povinností každého opravdového muslima! Také již mnoho let vnímáte ty snahy ze strany muslimů, abychom jim umožnili žít si podle svého? Nepodávat ruku učitelkám? Oddělovat dívky a chlapce na plavání? Atd. Atd.? A vnímáte také, jak na ně reagujeme a proč? Co by pro nás mnohdy znamenalo otevřít se pravidlům  šaríi???
Pokud jim to ale většinová společnost neumožní, zřejmě se nenajde  imám, který by nevěděl, že každý muslim, kterému je bráněno žít podle Božích zákonů (aby se nedostal do pekel)má povinnost  džihádu. A on to rád udělá, ne snad proto, že by byl od přírody agresivní (nebavíme se teď o různých zločincích, pro které je IS prostě určitou možností, jak vzít do ruky zbraň a zabít spoustu lidí a znásilnit spoustu žen a neskončit za to hned ve vězení), ale prostě proto, že brání sám sebe a svou rodinu…
A jsme tam, kde jsme…
Muslim si myslí, že našel “ tu svou přímou stezku“ a v ten náš západní způsob života nevěří. Vidí, kam vede. Čím déle v Evropě žije, tím je mu to jasnější. (I my to vidíme, že?? Asi málokdo bude říkat, že nežije v neustálém stresu, nebo že by nechtěl být šťastnější a spokojenější, nebo že by nechtěl mít poklidnější rodinné vztahy, nebo že by si nepřál, aby se vše nepřepočítávalo na peníze atd. atd.)
Vybrala jsem před časem z oné knížky o islámské výchově dětí pár kapitol a zamyslela se nad nimi. Nad tím, po čem to muslimové tak touží? Jaké cesty k tomu volí? A zda “ ta cesta“ opravdu vede tam, kam se touží dostat…
Ano, ta větička zní strašně. Zahrnovala, mimo jiné, i představu, že smrt v džihádu má mít přednost před dětmi! A přece v sobě skrývá pravdu, kterou ale nevidí ani oni, ani většina těch, kteří islám kritizují. A těžko se vyvrací něco, co v sobě nese pravdu, která mate lidem hlavu natolik, že věří, že  Pravdu vlastní a musí ji bránit. Ano, ne nadarmo se říká, že “ vědění“ je mocné… a že je to právě opravdové “ vědění“ toho, jak se věci opravdu mají, co člověku otevírá oči. Ale myslíte, že to pochopí??
Rodina a rodinné vztahy jsou pro muslimy velmi důležité. Západní rostoucí počet rozvodů a dětí vyrůstajících v rozpadlých rodinách je pro muslimy minimálně stejně hrůzný jako pro nás zahalování žen a patriarchální vzorec rodiny. A přece se mýlí. Manželství není ochranou před nevhodným sexuálním chováním (např. před masturbací, která se manželstvím mimo jiné “ léčí“, nebo před cizoložstvím), ani zárukou morální společnosti.
Zbožnost, tj. v tomto kontextu řekněme “ slušnost“, nespočívá v míře cudnosti pohledu, oblečení, pokoře vůči muži či počtu modliteb.
Ta vychází zevnitř! 
Což by mohl teoreticky pochopit každý muslimský muž, který se ocitne za hranicemi islámské společnosti (třeba takový saudský Arab). Oni to ale, bohužel, často pojmou jako důkaz toho, jak “ prohnilá společnost svádí muže a ženy na scestí“. Ano, i zde se islám dotýká pravdy o tom, co vede ke spokojeným mezilidským vztahům, a té pravdy se drží zuby nehty. Ale slepě. Upevňuje ji zvenčí, ačkoliv velmi dobře ví, že je potřeba ji upevnit zevnitř! Však autor knihy sám o pěstování toho vnitřního přesvědčení mluví. Ale jak píši ve výše uvedeném článku: “ Podle mě je i ten nejzbožnější muslim jak ten poustevník v jeskyni, který vypadá děsně ctnostně, ale jak přijde do západní společnosti, tak je po ctnostech. Nic proti poustevníkům. Jsou inspirativní a člověka mohou hodně naučit. Ale nikdo by po nás neměl chtít, abychom se jimi stali.“ Islám jedinci neposkytuje prostor k tomu, aby tu skutečnou hlubší motivaci objevil a neděsil se vnějšího prostředí. 
Není to tak, že by muslimské rodiny neměly problémy. Vždycky – sper to ďas – se najdou nějací “ nepřizpůsobiví“, kteří chtějí něco jiného,  než co je v dané zemi a v daném systému běžné. Nemluvě o tom, že by to bylo přijatelné.
Třeba nenosit burku. Chodit do školy. Vzít si někoho jiného, než mi přikáží rodiče. Vzít si někoho bez svolení rodičů. Jít ven bez mužského doprovodu. Jít ven s nezahalenou tváří. Jít ven bez hidžábu.  Jít do práce.
Co země, co právní škola, to jiná představa toho, co je přijatelné. Kde je ta dokonalá společnost s dokonalým sociálním systémem? Proč muslimové hledají sociální jistoty v nemuslimských zemích a obávají se pustit své dívky mezi evropské vrstevníky? Proč mám ten paradoxní dojem, že islám v Evropě chce být islámštější než v muslimských zemích?
Za celá staletí již bylo ukamenováno spousta cizoložníků, zabita spousta odpadlíků od víry, zbičována spousta nemravníků, usekána spousta rukou – a nečetla jsem to teď v čerstvých saudskoarabských novinách, že vzrůstá počet krádeží aut v Rijádu???? Kolik rukou ještě bude usekáno než vznikne ta dokonalá společnost?? A jak chtějí přesvědčit svobodymilovné Evropany, aby se podřídili??
Nejen paranoidní snaha odstranit ze společnosti všechny ty, kteří byť jen o krůček překračují tvrdá pravidla islámských tradic (podle té které právní školy), brání tomu, aby byli muslimové jako nositelé těch islámských tradic (v nespočetných podobách dle škol a zemí) otevření něčemu jinému. Byť jen o fous. Zanášení “ novot“ šaría nedovoluje…
Je to i vnímání toho, jak nejlépe vychovávat novou generaci muslimů – malé děti. Islámští učenci se ve svých knihách čas od času přece jen ohánějí západními učenci. Asi aby poukázali na to, že “ i my to přece víme“, ale neřídíme se podle toho. Tak moc jsme sešli z cesty…
Oblíbená je mezi nimi  Lockova  tabula rasa. Navzdory nejnovějším psychologickým výzkumům, které mluví o tom, že na osobnost dítěte má vliv nejen výchova ale i geny, tvrdí muslimové, že dítě je nepopsaný list, do kterého vepíše osud výchova jeho rodičů. A společnost kolem něj. Proto tak úzkostlivé hlídání dětí jejich rodiči. Proto ony  vraždy ze cti.
O povinnostech rodičů píše  M.H. Muchtár ve své knize:  „Tyto povinnosti se týkají náboženské, morální, fyzické, psychologické i sociální výchovy… později, když rodiče uvidí plody svého úsilí, budou velmi šťastní.“
Ano, každý rodič je šťastný, když se jeho dítěti vede dobře. Ale západní rodiče už vědí, že ne vždy je to v jejich rukou, a “ nepovedeného potomka“ nemusí zabíjet, aby jim nedělalo ostudu. A mnoho lidí také ví, že hájit se tím, že “ za to mohou mí rodiče“ a “ za to mohou druzí… a spolužáci… a společnost“, neobstojí. To je ona pravda individualismu, kterou mnohdy nevidíme ani my, natož pak muslimové, kteří v individualismu vidí jen “ dělají si sobecky, co chtějí…“
To, že někde “ v podpalubí“ někdo tuší, že vraždění vlastních potomků kvůli šaríe není správné, naznačoval i slavný turecký seriál  Velkolepé století o vládě sultána  Sulejmána. (Velkolepé století jako obžaloba islámu?)
M.H. Muchtár ve své knize také píše, že nejefektivnějšími způsoby, jak umožnit dítěti, aby dospělo v inteligentního a tolerantního člověka (v muslimském slova smyslu) je:
  • Být mu dobrým příkladem.
  • Kultivovat dobré zvyky.
  • Učit je kázáním a radou.
  • Důkladně na něj dohlížet.
  • Trestat, když je to zapotřebí.
Ano, podle autora je jedním z nejefektivnějších způsobů výchovy řádného muslima dobrý příklad – jeho rodičů a jeho okolí. Často jsem při studiu textů o islámské výchově dětí narážela na jednu a tutéž radu:  držte děti dál od špatného kolektivu!
S touto radou nelze než souhlasit, že? Jen tím špatným kolektivem jsme v jejich očích my všichni, kteří nejen že nechodíme cudně oblékaní (a to se týká i mužů!), pijeme a jíme vepřové, ale dokonce ani většinou nevěříme v žádného Boha. Natož pak v  Alláha a jeho pravidla.
Správný islámský otec a islámská matka nemůže být nikdy otevřená něčemu jinému než je islámský způsob života, protože jde o jejich čest, čest jejich rodiny a zodpovědnost ze spokojený život jejich dětí (zde i po smrti!). Vy z Vás, kdo jste rodiči, jistě chápete, že spokojenost dětí je pro každého rodiče prvořadá…
Nicméně i my sami vidíme, že otevřenost něčemu jinému je velmi náročná! Obzvlášť když ono “ něco jiné“ ohrožuje náš způsob života. Nebo dokonce náš život! Muslim navíc věří v život posmrtný a chování opravdového muslima se řídí tím, že v příštím životě nechce být zavržen… 
V tomto článku (a magazínu, na který navazuje) jsem islám popsala jako příklad uzavřenosti dohnané  ad absurdum. Islámský strach z vnějšího prostředí a ze všech možných nemožných drobností, které mohou věřícího svést z cesty k Bohu, je vskutku ohromný. Násilí, které z toho pramení v okamžiku pocitu ohrožení, také. 
Evropa je zatím, jak se zdá, rozpolcená. Před lety otevřela své hranice (doslova), otevřela se různým kulturám a různým způsobům chování. Nemyslím, že jsme v dějinách zažili větší svobodu než ji zažíváme nyní. Polovina lidí vnímá potenciál otevřenosti, druhá polovina vnímá její nebezpečí.
Otevřenost totiž není jen tak. Pokud člověk, případně společnost, nemá pevné kořeny,tak ji naprostá otevřenost smete a pohltí. A to ti, kteří se přívalu imigrantů bojí, velmi dobře vnímají. Na druhou stranu, sám islám je dokonalou ukázkou toho, kam to vede, když se společnost uzavře…
Ne, nevede to k větším jistotám a bezpečí. Jak se třeba domnívají příslušníci různých domobran. Jen ke spoustě ukamenovaných a ke spoustě usekaným rukám a hlavně všeobecně ke spoustě násilí, které bude plodit zas další násilí a to zas další násilí. A to vědí zase ti druzí. Nebo to vědí v Izraeli. Před mnoha lety jsem tam byla a vnímala onu neřešitelnou otázku visící tam po těch mnoha letech násilí ve vzduchu –  Kdo komu víc ublížil? Kdo má větší právo na odvetu? Na pomstu? Na to vyhnat někoho pryč?
No a teď  Vlku raď,  co s tím?? :-)
Já bych nechtěla být politikem a nechtěla bych si vzít na triko rozhodnutí, jak z této situace vybruslit. Nicméně bych před každým krokem doporučovala vzít rozum do hrsti a zkrotit divoké emoce. To, jak víme, bývá nejlepší řešení…
Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.