Moje chandra IX (Reforma českého školství)


napsal Brouk Pytlík

15.7.2016 vyšel na serveru Hospodářský novin (ihned.cz) článek pojednávající o dopadech chystané novely školského zákona na školy s menšími počty žáků (Ministryně: Když škole dojdou peníze, může zrušit druhý stupeň). Autorka článku, Markéta Hronová, měla pravděpodobně na mysli vládní návrh novely zákona č. 561/2004 Sb (tzv. „Školský zákon“) , jež prošla 12.7.2016 prvním čtením jako sněmovní tisk č.841/0. Článek je poněkud zmatečný, přesto obsahuje vyjádření a skutečnosti, které je třeba brát smrtelně vážně, neboť mohou mít fatální důsledky nejenom pro samotnou vzdělanostní úroveň populace, ale především pro budoucí podobu venkovských oblastí naší země. Podívejme se tedy, poněkud neplánovaně, na navrhovanou novelu (a uvedený článek) nejenom v kontextu s proinkluzivní reformou.

Kapitola dvanáctá – „Jádra pudlů  a zakopaní psi“

Výše uvedená podoba vládní novely zákona č. 561/2004 Sb. si klade údajně za cíl vyřešit financování škol tak, aby méně přihlíželo k počtům dětí na škole a naopak umožnilo více zohlednit počet odučených hodin. Má tedy odpadnout „boj o žáka“ a údajné tendence „zvýšit si odměny neučením“.

Dále má stanovit spravedlivější podmínky školám se starším pedagogickým sborem, kde vyšší nároková tarifní část platu dle odpracovaných let při stejném objemu peněz neumožňovala ředitelům využívat motivační nenárokovou část platu (osobní příplatek, odměny) dostatečně. Jednoduše, peníze, jež má ředitel k dispozici na platy, byly „vysáty“ již jeho tarifní částí, na rozdíl od škol s mladšími učiteli (o problematice odměňování snad konečně v chystané kapitole „Pohádka o zlaté žíle“ snad někdy v blízké budoucnosti).

Dále (a to v jedné z prvních řad) má daná novela narovnat stávající rozdíly mezi kraji (tzv. Krajský normativ na žáka), sjednotit odměňování téže práce a přesunout vliv zpět na MŠMT. Dalším záměrem je docílit, aby se navyšování platů projevilo i reálně na platech samotných (stávající systém údajně umožnil migrací žáků negovat efekt navýšení, či jej dokonce zvrátit v opak). Také má zabezpečit finanční nároky škol a žáků zvýšené v důsledku poslední velké novely školského zákona (lidově řečeno, „inkluzí“) a s inkluzí související prováděcí vyhlášky č. 27/2016. Příznačné je, že novela zajišťující financování stanovené zákonem přichází v návrhu do parlamentu až rok a půl po schválení legislativy, kterou má pomoci financovat, půl roku po schválení vyhlášky, která v zákoně obecně stanovená pravidla konkretizuje a dva měsíce před tím, než výše uvedená vyhláška vstupuje v platnost.

Ač může jít část viny za ministrem Chládkem (neřešil proinkluzivní novelu a novelu financování v jednom balíku) a ostatními ministry tehdejší vlády (minimálně ministr Dienstbier, mající v gesci legislativní radu vlády, si musel být daného problému vědom, ale jeho postoj známe z minulých dílů), velká část viny jde i za ministryní současnou, tedy za ministryní Valachovou, jež má být, slovy Bohumila Kartouse, „handicapovaná slabou odbornou znalostí vzdělávání, neochotou poslouchat (Rád budu věřit, že Kartous z EDUinu mínil „naslouchat“ – poznámka a zvýraznění BP) a přetrvávající nekoncepčností (chybějící analýzy dopadů ex ante i ex post …)“. Do jejího období již spadá tvorba vyhlášky č.27/2016 i určení data, od kterého vstupuje v platnost (Od 1.9.2016 se týká všech nově diagnostikovaných dětí a těch diagnostikovaných dětí druhého stupně, jejichž rodiče o převedení do nového legislativního rámce zažádají. Od 1.9.2018 pak má nový proinkluzivní model platit bezvýhradně.)

Podívejme se nyní, kde je jádro pudla zmatečnosti článku Markéty Hronové a kam zakopalo MŠMT nejenom své „inkluzivní psy“. V jednoduchosti je totiž síla a nějaké „motivační nástroje“ ekonomického charakteru jsem v předchozích částech předpokládal.

Minimální počty dětí ve třídách:

Minimální počet dětí ve třídách je již dnes, a to na základě vyhlášky č. 48/2005 Sb., stanoven na 17 dětí. Navrhovaná novela pak umožňuje i třídy o 15 dětech, pokud jsou maximálně dvě v ročníku. Má to ale jedno velké ale. Vytučnil jsem vám je:

Stávající podoba normy Navrhovaná podoba normy (výběr ilustrativní části)

§ 4

(1) Školy, s výjimkou škol uvedených v odstavcích 2 až 5, mají nejméně 17 žáků v průměru na 1 třídu.

(2) Škola tvořená jednou třídou prvního stupně má nejméně 10 žáků ve třídě.

(3) Škola tvořená dvěma třídami prvního stupně má nejméně 12 žáků v průměru na 1 třídu.

(4) Škola tvořená třemi třídami prvního stupně má nejméně 14 žáků v průměru na 1 třídu.

(5) Škola tvořená čtyřmi a více třídami prvního stupně má nejméně 15 žáků v průměru na 1 třídu.

(6) Ustanovení odstavců 2 a 3 lze využít také pro stanovení nejnižšího počtu žáků v průměru na 1 třídu ve školách s jazykem národnostní menšiny, jestliže je to pro školu s jazykem národnostní menšiny výhodnější.

(7) Nejvyšší počet žáků ve třídě je 30.

§ 4

(…)

b) úplná škola

– vždy se jedná o průměrné počty žáků ve třídě v jednom ročníku

– ve škole, která má maximálně 2 třídy v každém ročníku, je počet žáků ve třídě: 15 (průměrně) – 30 žáků (absolutně)

– ve škole, která má více než 2 třídy v některém z ročníků, je počet žáků ve třídě: 17 (průměrně) – 30 žáků (absolutně)

– pokud jsou v jednom ročníku školy 3 a více tříd a průměrný počet žáků ve třídě ročníku je vyšší než 24 žáků, lze v tomto ročníku školy vytvořit další třídu

(…)

Stávající podoba vyhlášky počítá sice s vyšším průměrem 17 žáků na třídu, ale tím, že je to v rámci celé školy, umožňuje v kombinaci s uplatněním malotřídky na 1. stupni „vyrovnávat“ malý počet dětí v ročníku jednom vyšším stavem v ročníku druhém. Naproti tomu novela striktně vyžaduje, aby v jedné třídě ročníku bylo 15 dětí. Jsou-li alespoň v jednom ročníku paralelní třídy tři (o 51 dětí celkem), pak musí vycházet nejméně 17 dětí i na třídy, jež jsou jediné na ročník. Jak si vysvětlíme, na druhém stupni ZŠ je třída prakticky rovna ročníku (je-li pouze jedna).

Úplnou školou se má na mysli ZŠ s 1. až 9. ročníkem, maximální počet žáků ve třídě smí být výjimku zřizovatele překročen, avšak maximálně o 4 žáky (Zákon č. 561/2004 Sb., § 23, odst.5). Minimální počet smí být na výjimku zřizovatele také nižší, v takovém případě však náklady nad krajský normativ nese zřizovatel sám (tamtéž, odst.4). Toho využívají především venkovské školy s nižším počtem dětí. Ve stávajícím znění se navíc do průměrů nezapočítávají žáci ve třídách určených pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. Těch se týkaly počty stanovené vyhláškou č.73/2005 Sb. Ta je dnes nahrazena vyhláškou č.27/2016. Nová legislativa neuvažuje vznik malých tříd pro žáky se speciálními potřebami, pouze stanovuje nižší horní hranici počtu dětí ve třídách, kam jsou takto definovaní žáci zařazeni (nikoliv ovšem bezvýhradně – počty v horní hranici ovlivňuje i počet přítomných asistentů a spádovost školy).

Také je třeba mít na paměti, že dle stávajícího znění vyhlášky č. 48/2005 lze na 1. stupni zařadit do jedné třídy žáky více ročníků (tzv. „malotřídka“), na druhém stupni toto ovšem výslovně nelze ( § 5, odst. 2), leda že je to „v souladu se školním vzdělávacím programem“, kdy je pak možné „na výuku některých předmětů dělit třídy na skupiny, vytvářet skupiny žáků ze stejných nebo různých ročníků nebo spojovat třídy“ (§ 5, odst. 3). To sloužilo především k efektivnější výuce jazyků, TV, volitelných předmětů (zvýšila se pestrost nabídky) atp. Na druhém stupni není jednoduše „malotřídka“ jako standardní řešení nižšího počtu dětí ve standardní státní ZŠ možná (Vyhláška č.73/2005 Sb. o vzdělávání žáků se speciálními potřebami to ve svém § 8 umožňovala ve třídách určených těmto žákům i na druhém stupni, dnes je však tato vyhláška zrušena vyhláškou č.27/2016). Z reálné praxe se zároveň zdá že možná existuje ve světě platnosti vyhlášek a jejich vzájemném ovlivňování se malé právní vakuum, ale o tom případně jindy.

Právě výše uvedený rozdíl mezi stanovením počtu žáků na třídu dnes a v novele může způsobit zánik dnes běžně fungujícího druhého stupně na venkovských školách se všemi důsledky pro děti, pedagogy, ostatní zaměstnance, ale i pro další rozvoj a život obce. Zároveň je to právě tento zakopaný pes, který má zřejmě zabránit svévolnému vytváření menších tříd obecně (spolu s omezením počtu hodin na ročník v kombinaci s hodinovou dotací vzdělávacího plánu) a zároveň který má ekonomickou cestou motivovat školy k „proinkluzivnímu chování“ v jeho smyslu zdravotním (zařazení žáků se speciálními vzdělávacími potřebami) i etnickém (zařazení Romů), a to například v následujících oblastech:

1) ZŠ vzniklé pouhou transformací někdejších ZŠ praktických budou nuceny získat i nediagnostikované žáky (a tedy „inkludovat se opačným směrem“), jinak nenaplní požadované stavy a tedy zaniknou z ekonomických důvodů. Tím se zabrání možnosti, že by stávající ZŠ praktická „jen vyměnila ceduli“. V případě zrušení takové školy budou muset žáci přejít do nových spádových škol či do škol, které ji přijmou. Počty žáků ve třídách a ročnících byly podle vyhlášky č.73/2005 jednoduše výrazně nižší, často byly ročníky i spojované.

2) Zřizovatel školy s nevyhovujícími počty dětí na ročník je motivován děti ze škol v předchozím odstavci přijímat, „nevytlačovat“ problémové děti do vedlejší školy, stejně jako iniciovat změny hranic spádovosti například s plně romskou školou tak, aby malá škola na hranici přežití získala velký počet žáků (romských) a sousední velká „romská škola“ naopak odlišné etnikum (byť třeba v menším počtu). To oběma školám umožní natáhnout se pro peníze spojené se sociálním začleňováním a projekty na různé asistenty (což může potřebovat kamarádka paní starostové pro svou dceru) či zajišťující vzájemné soužití plné květin a pochopení. Tedy na nesystémové peníze povětšinou z evropských fondů.

3) Náklady na reformu financování školství jsou z části přeneseny takto skrytě na jejich zřizovatele, poněvadž lze předpokládat, že mnoho obcí raději zvolí cestu výjimek a tedy dofinancovávání z vlastních zdrojů (znám tak dnes úplnou školu o 77 dětech, což byl, v době mého dětství, stav jejích dvou a půl tříd).

K pochopení podstaty si porovnejme možnosti pěti vyloženě modelových malých a dvou reálných venkovských (či maloměstských) školy. Nebudeme řešit integraci/inkluzi ani vztah k výkonu (odučených hodin), jde čistě o znění příslušného paragrafu vyhlášky a její novely

Výstřižek

Škola A je čistě hypotetická. Jde o školu, kde všechny děti postupují do vyšších ročníků a do které na druhém stupni nepřichází žádné z dětí z vedlejších malotřídek. Stávající normy ji bez doplatku zřizovatele neumožňují v plné míře. Muselo by 61 dětí druhého stupně odejít do jiné školy a první stupeň (75 dětí) by se musel transformovat do minimálně jedné malotřídky o třiceti dětech. Tím by vycházel průměr žáků 18,75 na třídu, což bohatě naplňuje limit pro školu se 4 třídami prvního stupně (15 žáků na jednu třídu). Obecně lze předpokládat ve všech případech, že část žáků může odejít na víceleté gymnázium (v podmínkách vesnic na periferii spíše méně než více), zároveň ale nejpozději od druhého stupně je počet dětí navýšen o děti příchozí z okolních vesnic s malými neúplnými malotřídkami.

Škola B je totožná se školou A. Její ředitel se však pokusil zachovat druhý stupeň tím, že vytvořil ze 2. a 4. ročníku jednu třídu a ze 3. a 5. ročníku třídu druhou v rámci úplné školy. Jde o standardní postup, který budeme dále využívat. Výuka v těchto malotřídkách je jistě řehole, ale průměr na třídu vychází 17 dětí a škola tak může fungovat i ve stávajícím režimu jako škola úplná, stejně jako podle režimu nového.

Škola C má totožný počet dětí, ale odlišně rozvržený. Z nějakého důvodu se stalo, že v sedmém ročníku máme více dětí, než v ročnících ostatních. Tato škola, dle stávajících pravidel, na druhý stupeň ZŠ dosáhne i bez zásahu zřizovatele, podle novely však pro fungování druhého stupně nemá bez zásahu zřizovatele šanci. Důvod je ten, že podmínky stanovené novelou nesplňuje 9. ročník. V daném případě by zřizovatel samozřejmě vypomohl, ale kdyby ne, pak škola musí zrušit druhý stupeň se všemi důsledky pro budoucnost. Zde je třeba podotknout, že 8. a 9. ročník bývají oslabené o žáky vycházející z nižších ročníků (standardně žáci, kteří jednou nebo dvakrát propadli a nehodlají na ZŠ dále pokračovat, či nesplnili podmínky pro pokračování nad rámec povinné školní docházky). Škola má zásadní  motivaci – žáka prostě za žádnou cenu propadnout nenechat, bez ohledu na jeho výsledky! S odstěhováním rodin ovšem  neudělá nic.

Škola D je zajímavá tím, že má více dětí než škola C a s výjimkou šestého ročníku splňuje všechny požadavky novely vyhlášky. V tomto ročníku zoufale chybějí dva žáci, aby škola dosáhla na průměr alespoň 15 dětí určených novelou na třídu, jsou-li na škole nanejvýš dvě paralelní třídy. Paradoxně tak byla tato škola na konci předchozího roku motivována nechat do takovéto šesté třídy někoho propadnout! A raději více než nutné dva žáky – v deváté třídě by totiž mohli chybět (viz předchozí škola). Při větším počtu repetentů je i větší šance, že nejméně dva z nich zažádají o možnost pokračovat v docházce i do devátého ročníku (tedy nad rámec povinné školní docházky) a zároveň splní potřebné podmínky k udělení souhlasu.

Vyšší stav v sedmých třídách pak umožňuje řediteli tyto případně spojit, pokud by z důvodu onoho propadnutí (či z důvodu jiného) odešlo více než osm dětí daného ročníku, a tím si zachovat rezervu. Absurdita novely je tak dotažena k dokonalosti – umožnit škole přežít v plné šíři poskytovaných služeb za pomoci úmyslného nechávání žáků propadat, snad tvůrci novely ani nezamýšleli. Podobné výkyvy v rámci ročníků, jakým je sedmý ročník našeho příkladu, se stávají ve venkovských oblastech relativně snadno. Stačí, aby se v určitou chvíli do obce přistěhoval vyšší počet mladých rodin (např. obec podpořila výstavbu rodinných domů), jejichž děti spadají do blízkých věkových kohort. Rozestup mezi sourozenci bývá dnes (nikoliv náhodou) často právě čtyři roky.

Škola E reprezentuje školu s nižším počtem žáků, která je přesto za stávajících pravidel možná. První stupeň je vyučován opět z části malotřídně. Podle navrhované novely by však chyběly dvě děti v šestém ročníku, a tak by, bez výjimky ze strany zřizovatele, musel být druhý stupeň buď zrušen, nebo by musela škola opět úmyslně nechat propadnout včas a dostatek žáků z ročníku vyššího. Oproti předchozímu příkladu však disponuje ve vyšším ročníku menším počtem možností. Každá odstěhovaná rodina může každopádně způsobit kolaps druhého stupně jako celku.

Škola F je reálná východočeská, nachází se při hranicích s Polskem. Čísla odpovídají stavu před třemi lety.

Školou G je pak škola v Kamýku nad Vltavou z článku Hronové (Údaje jsou převzaty z výroční zprávy za rok 2014/15, str.7). Ta píše: „Aby obec školu zvládla zaplatit, musela by mít ve třídě průměrně 17 dětí.“ Tím ovšem reaguje na stávající, nikoliv na budoucí stav. Novela vyžadující průměr 15 dětí na třídu v ročníku je pro tuto školu paradoxně horší, než stávající vyšší průměr! Třídy 1. stupně bylo lze poskládat tak, aby splňovaly podmínku průměru alespoň 15 žáků na třídu. Problém nastává na druhém stupni. V šestém ročníku schází do 15 žáků 7 dětí, v sedmém 8, v osmém 5 a v devátém 9. Celkově tedy škole v Kamýku chybí ke splnění nových podmínek sehnat 29 dětí, a to navíc přesně rozložených do ročníků – přičemž splněny musejí být všechny podmínky! Podle stávajících pravidel by přitom „stačilo“ škole sehnat žáků „jen“ 26, a to bez ohledu na ročník (jen by se nesměl překročit maximální povolený počet na třídu)! Smutné při tom je, že se dle stavu prvního stupně zdá (neznáme samozřejmě údaje za mateřskou školku), že minimálně v horizontu čtyř let lze vkládat naději do „normalizace“ počtu dětí i na stupni druhém. Jenže to už druhý stupeň být nemusí, pokud nepomůže obec.

V důvodové zprávě k předloze návrhu novely (sněmovní tisk 841/0, str. 40) se dočítáme: Jedním z důležitých úkolů pro vzdělávací soustavu je také zajištění dobré dostupnosti a prostupnosti všech stupňů škol pro všechny společenské skupiny. Je tedy nezbytné podporovat i malé mateřské a základní školy to zejména v oblastech s menší hustotou obcí a horší dopravní dostupností… a dále, že rizikem zachování stávajícího způsobu transferu peněz do škol je: „nezohlednění rozdílné velikostní struktury mateřských a základních škol může znamenat zánik malých mateřských a základních škol, a tedy zhoršení dostupnosti předškolního a základního vzdělávání v oblastech s menší hustotou obcí a horší dopravní dostupností,

Přiznám se, že marně hledám, kde novela „podporuje malé školy“, školy v oblastech s menší hustotou obcí a horší kvalitou dopravní sítě. Z mého hlediska činí novela – a zcela vědomě – právě naopak – a stávající úprava je v tomto směru k malým školám (i přes zdánlivě přísnější požadovaný průměr) vstřícnější!

Neznám detailně samozřejmě podmínky na území celé republiky. Sám se pohybuji a mám přehled jen v některých vybraných (venkovských) lokalitách převážně českého příhraničí či několika oblastí tzv. „vnitřní periferie“. Jsem však dalek představy o hustotě stávající sítě, kterou zřejmě paní ministryně má – k postupnému zániku velké části nenaplněných druhých stupňů ZŠ totiž dochází již delší dobu a síť úplných základních škol je rozhodně řidší, než tomu bylo před deseti lety. Mimochodem, přes snahy obcí „zahynulo“ i poměrně dost neúplných škol (pouze 1.stupeň, většinou malotřídky)! Úplné školy někdejších střediskových obcí, kam se přecházelo z okolních neúplných škol, mnohde také klesají limitům na samé hraně udržitelnosti, ač v rozumném dosahu žádná alternativa jednoduše není. V některých lokalitách například Krušných hor tak přežívají za pomoci výjimek školy, jež byly druhým stupněm spádové pro okolí o poloměru i více než cca 10 km. Vozit tyto děti do nejbližší jiné úplné základní školy znamená často vozit je až na vzdálenost 20km. Velikou roli hrají i další faktory, jako dopravní síť, vazba na příslušná správní centra či města poskytující zaměstnání, obecně kombinace členitosti terénu a četnosti spojů atp. Znám konkrétně příklad zaniklého druhého stupně ve škole, který zahubilo, že děti z 3 km vzdálené původně spádové obce začaly jezdit do 15 km vzdáleného okresního města čistě proto, že nemusely přestupovat (na jiném místě takový přestup uprostřed polí znamená navíc nebezpečné přecházení frekventované rychlostní silnice). Umím si živě představit, že vozit děti školním autobusem do obcí, kam se rodič vzhledem k charakteru dopravní sítě nemá sám jak dostat, bude pro rodiče také jen málo přijatelné. Pochopitelně. To vážně není rozmar, brání-li se rodiče zrušení druhého stupně.

Nápad paní ministryně, jak vyřešit nedostatek „kvalitních“ chemikářů tím, že zruším druhé stupně malých škol, je jednoduše „dech beroucí“. A neuvěřitelně cynický, jsou-li na jedné straně vah hodiny strávené na cestách autobusem (každý, kdo zažil jako dítě „zkejsnutí“ na zastávce v cizím městě či uprostřed polí, neboť například napadl sníh, může vyprávět), nutné časnější vstávání (čím dále od školy tím časněji) i odcházení spát, nehledě na nemožnost účastnit se kroužků a další zájmové činnosti (ale i činností se spolužáky mimo školu) jenom proto, že mu jede autobus – a na druhé misce pak vzdělávací velkovýrobna a „pestřejší pomůcky“! Dobrý učitel si vystačí s tabulí a křídou. A malé školy mohou dát právě díky tomu, že jsou malé a spjaté s obcí dětem do života více dovedností, než fabriky v krajských městech. Ale co blázním, mapování školské sítě se – opět zcela koncepčně – teprve bude zkoumat…

Je krásné, že předkladatel zákona neočekává žádné sociální dopady „na rodiny, dopady na specifické sociální skupiny obyvatel a jejich práva, např. na sociálně slabé, osoby se zdravotním postižením, národnostní menšiny, sociálně vyloučené.“ (sněmovní tisk 841/0, str. 64) – stát bude děti zřejmě svážet zdarma (a nebylo lze využít tyto peníze na provoz rušených škol?). Bude stejně tak dopravovat rodiče k jednání do škol a proplácet jim ušlou mzdu či náhradu zaměstnavatelům. Co budou obce, jež přijdou o druhý stupeň, dělat s půlkou budovy či budovou celou? Nezvýší se náklady na její údržbu, úklid, teplo, na žáka? A školy, kam budou žáci sváženi – opravdu všechny pojmou? Nebudou nutné stavební úpravy a k dalším nákladům, které se daly využít v rámci původní sítě? A nedojde v rámci „efektivizace“ k naplnění vybraných (kdo je určí?) škol do té míry, že vlastně znemožní onu proklamovanou možnost individualizace a práce v menších skupinách (jedno z podpůrných opatření a jeden z důvodů reformy financování)? Nehledě na další náklady předpokládané ve výši 2,5-5 mld a spojené s novelou (sněmovní tisk 841/0, str. 48 celého pdf dokumentu)? Co proinvestované miliony (i z evropských fondů) do rekonstrukcí a zateplení budov? Co s rozběhnutými projekty z EU a jejich udržitelností – budou se vracet dotace? A nebude, jak poznamenala i autorka článku, docházet k úbytku dětí i na zůstavším prvním stupni čistě proto, že je snazší dopravit dvě děti na jedno místo, než každé jinam?

A jaká je vůbec úloha škol na malé obci? Hovoří-li Daniel Münich z think-tanku CERGE-EI o tom, že by si měly obce přiznat, že jde „o luxus“ (až sem jsme to za sociálně demokratické ministryně školství dopracovali – úplná základní škola je luxus!), uvědomuje si, že mnohde na venkově jsou školy (spolu s obcemi) největšími zaměstnavateli? Přemýšlíme-li nad vzdělanostní strukturou obcí na venkově, do jaké míry ji ovlivňuje právě vysokoškolsky vzdělaný učitel a jeho rodina? Proč by měl zůstávat na vsi, kde přijde o práci, byť důvodová zpráva říká: „Za pozitivní sociální dopad lze označit především skutečnost, že dojde k vytvoření stabilního a předvídatelného finančního prostředí ve školách a tím i ke stabilizaci platových poměrů jejich zaměstnanců.“ (sněmovní tisk 841/0, str. 64 celého pdf), protože se zrovna po čtyři roky „neurodilo“ dost dětí? Či se odstěhovalo několik rozvětvených rodin? Důvodová zpráva k tomu až cynicky tvrdí: „Platové podmínky zaměstnanců (…) škol (…) již nebudou proměnlivé v závislosti na fluktuaci žáků.“ (tamtéž).

Přemýšlel někdo nad tím, jakou úlohu sehrávají nejenom školy jako instituce, ale i jejich zaměstnanci, v rozvoji venkovské obce? Kudy se tyto obce vydají, až je tito lidé opustí?

A konečně – proč by se do těchto obcí měli v budoucnu vracet mladí lidé na prahu dospělosti, když půlku svého dospívání strávili na cestě do a ze školy a namísto kroužků či šiškových bitev v lese dospávali na sedačce poskakujícího autobusu?

Proč se o těchto věcích začínáme bavit, až když je zákon v běhu? Jakou úroveň má práce našich ministerstev?

Tato novela má ale ještě jednu zvláštnost. Jak zaznělo v rozpravě prvního čtení z úst poslance Vladislava Vilímce, obsahuje četné nedodělky formálního charakteru. Překlepy, odkazy na neexistující písmena a nejasné formulace. Sám, bez jakéhokoliv cíleného pátrání, jsem narazil hned na dva úlety přímo v textu novel. Připomínám při tom, že stávající ministryně (ač chápu, že novelu nepsala ona) je právnička. A že má k dispozici aparát Úřadu vlády. Nejde tedy o novelu, již by „šil na koleni v pendolinu“ poslanec jedoucí do svého zaměstnání. Ani ji nepsal žák, jemuž nebylo dopsáno „luxusu úplné základní školy“. Nalezl jsem:

1. Ve sněmovním tisku novely 841/0 na str.124 čteme: „Vyhláška č. 48/2015 Sb., o základním vzdělávání…“ Správně jde ovšem vyhlášku č.48/2005 Sb.

2. Text návrhu novely: „5. V § 40 písm. a) se slovo „vzdělání“ nahrazuje slovem „vzdělávání“ (sněmovní tisk 841/0, str.3). Nechápu tuto změnu. V § 40 písm. a) totiž již nyní výslovně stojí: a) individuální vzdělávání, které se uskutečňuje bez pravidelné účasti ve vyučování ve škole (dále jen „individuální vzdělávání„).“

Kde je tedy nějaké slovo „vzdělání“, jež by mělo být nahrazeno slovem „vzdělávání“? Vždyť tam je pouze slovo „vzdělávání“! Haló! Budíček!!!

Nechci číst dál. Nechci hledat chyby. Změna způsobu financování školství je nejspíše nutná, ale za jakou cenu? Copak lze nemít z toho chandru?

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Prkno Brouka Pytlíka se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.