Rozumět řečenému


napsal Leo K.

Ve velmi inspirativním videu, kde se musel tazatel Martin Veselovský vyrovnat s úlohou hrát důstojnou roli v rozhovoru s Petrem Robejškem, zazněla celá řada srozumitelně podaných myšlenek.

V následné debatě se má vzdálená přítelkyně pozastavila nad úlohou lži a poněkud naivně projevila radost, že i Robejšek vyslovil přesvědčení, že politici jsou nedůležití. Vždyť to říká i Hampl, …jde nám společně o maximálně štíhlý stát! Skoro jsem omdlel a když jsem se trochu probral, v duchu jsem se panu Robejškovi za naivitu přítelkyně omluvil. Následující den mi ale došlo, že to není naivita. Že takové prohlášení mohu očekávat od daleko širšího spektra. Je to vzorová ukázka, jak málo rozumíme tomu, co sami říkáme.

Fráze o „štíhlém“ státu, který se nemá plést do ekonomiky a který nemá nechat bujet byrokracii a hlavně nemá překážet svobodě jedince, pochází od Svobodných Petra Macha. Ústředním heslem příznivců „štíhlého“ státu je:„Vám nevadí, že Vám stát vezme polovinu toho, co vyděláte?“ Petr Hampl tam svého času rozvíjel kariéru.

Dobře, to je asi věc názoru. Co je tedy na větě mé přítelkyně vlastně špatně? Přece záměna politiků s pojmem stát. Co je to vlastně stát? Stát jsem já, moje rodina, přátelé (ale i protivníci), stát jsou všichni jeho občané. Ti, co platí daně, ale i ti co ještě nejsou, nebo už nejsou s to, ty daně platit. Stát je res publica = věc společná, kdežto politici (z řeckého kořene slova polis = obec v širším významu slova) jsou ti, jenž mají ambici tu obec, ten stát, řídit.

Řídit neznamená provádět, neznamená pracovat. Na práci jsou zde instituce, úředníci. Řídit znamená, udávat směr. Belgie nám vlastním příkladem ukázala, jak jsou politici nedůležití. Byla 535 dní bez vlády a belgický stát se v té době nerozpadl.

Stát totiž není hračkou politiků. Existuje proto, že zajišťuje funkce na kterých existuje veřejná shoda. Jsou ochranné, organizační, regulační a mocenské povahy a týkají se správy území, státu, kraje, obce, věcí, ke kterým má veřejnost vlastnická práva, veřejných záležitostí, veřejných financí a užívání veřejných objektů a zařízení. Jejich zúžení je v zájmu těch, kteří mohou některé z těch funkcí postrádat. Jejich doporučení se proto účelově zaměřují na odstranění regulací a dalších bariér „svobodného“ obchodu a na privatizaci nebo outsourcing řady funkcí státu.

Rozdíl mezi Robejškovým prohlášením o nepotřebnosti politiků a Hamplovým štíhlým státem je to, že jeho příznivci nám pod nálepkou štíhlého státu vnucují „Brave New World,“ ve kterém už se stát nebude chovat k lidem jako k občanům, ale jako ke klientům. A jak je známo, klient má tolik práv a svobod, kolik si jich může koupit. A pokud si nějaký „parazit“ svobodu koupit nemůže, musí buď makat, anebo počítat s důsledky. Stále ještě někde platí: „Arbeit macht frei.“

Ještě považuji za nutné se poznámkou vrátit k těm, co chtějí zeštíhlit stát k obrazu svému, co si jej chtějí podrobit. Ke své škodě nevidí to, že svým sobectvím napomáhají daleko mocnějšímu uskupení, které je spojeno převážně s bankovnictvím a finančními službami. Tato zcela mohovitá skupina je nezávislá na prosperitě národního státu a dolních 99 % populace ji už vůbec nezajímá.

Principy, které řídí její politiku přitom můžeme sledovat prakticky v přímém přenosu. Je to vědomí, že spekulacemi se dá vydělat i na krachu, na válce a na ekonomickém rozvratu země. Viz Řecko a kdo na tom vydělává. Změnou zákonů podle objednávky finančních spekulantů lze zajistit růst i pád celých průmyslových oborů bez ohledu na reálné potřeby společnosti. Zaklínadlem je ničím neomezený trh. Cílem je absolutní vláda finančního kapitálu nad výrobou a spotřebou. Vztah tohoto uskupení ke státu je jasný. Stát má zařizovat tomuto uskupení pořádkový servis. Kontrolní kompetence v tomto vztahu patří opět „nezávislým“ agenturám, které neumožní použít národním státům jejich demokraticky zřízenou soudní moc. Máme existující příklad dohody NAFTA (Kanada, Spojené státy, Mexiko) od roku 1994 a dopad této smlouva na USA a na Mexiko. Vydělali na tom opět jenom korporace.

Zveřejněná dohoda TPP a uniklá část dokumentů o TTIP (https://www.ttip-leaks.org/) jasně prokazuje tlak korporací na zákonodárství národních států, který je zbavuje svéprávnosti pod hrozbou finančních sankcí schopných zruinovat státní rozpočty kterékoliv země. Rovněž po dobu dvaceti let nevypověditelná dohoda – obdoba patentního práva – je znásilněním všech demokratických principů. Pohled této skupiny na stát je čistě monetaristický. Stát je tu od toho, aby zajistil přerozdělení financí ve prospěch bankovní lobby. Ta má díky národním a mezinárodním bankám stav faktické beztrestnosti a není politicky kontrolovatelná. Tomu chtějí opravdu příznivci štíhlého státu, střední třída ČR, konkurovat?

Počínání příznivců „štíhlého státu“ je natolik průhledné, že nejsem sto pochopit jak jim mohou fandit například zaměstnanci. Tedy lidé, kteří mají být obětí tohoto systému. Z programu Svobodných: daň z příjmu je prý prolezlá nejrůznějšími úlevami, a proto se má zrušit – stejně jako další daně, sociální dávky a dotace. Prý za to může přebujelý „komunistický“ stát, a tak chtějí restartovat léčbu Klausem z devadesátých let. Tentokrát ale důsledně: už žádné regulace, konec přerozdělování a hlavně více svobody pro drobné a střední podnikatele (https://web.svobodni.cz/tv/stihly-stat-bohaty-obcan-program-svobodnych-v-90-vterinach).

Povaha svobody, kterou by taková politika zajistila malým firmám v globalizovaném světě, je nasnadě. Odstranění regulací a bariér znamená, že drobné podniky budou vystaveny konkurenci nadnárodních korporací, které si moc nelámou hlavu s nějakou tou ochranou pracovních podmínek, životního prostředí nebo rovných příležitostí. Možná, že by některé malé podniky přežily jako subdodavatelé velkých, ale jinak to zní zhruba stejně přesvědčivě jako středověká léčba pouštění žilou. Hloubavější typy se někdy ohánějí frázemi o „štíhlém státu“ jako záruce svobody jedince. Jenže když zrušíme daně a sociální pomoc, většině lidí se to brzy líbit přestane. A kromě toho volný trh bez jakýchkoliv regulací je fikcí. Nikdy a nikde neexistoval a existovat nebude, protože o některé funkce nemá trh zájem. Je to samozřejmě otázka ceny. Trh zareaguje v momentě, kdy se to bude vyplácet. Vtip je v tom, že s rostoucí cenou ten trh dá více moci, hlasů a více příležitostí těm, kdo mají více peněz.

Další pozastavení nad videem odkázaným v úvodu bylo nad slovy: „Lež hraje svoji centrální roli i v uspořádaném demokratickém procesu. Tajnosti. Intriky. Manipulace patří k lidské existenci. Když otevřeme ústa, tak se snažíme toho druhého nějakým způsobem ovlivnit v našem smyslu. S tím ale musíme počítat...“

Přítelkyně trvala na tom, že veřejně známé osobnosti přece nesmějí lhát anebo jestli mohou, tak se dětem bude muset omluvit a říci jim, že všechno zkazila, že totiž když budou prolhané, dotáhnou to dál. Zklamání z reálného světa lze pochopit. Často jsem s manželkou také diskutoval, zda jsme děti vybavili dostatečně ostrými lokty, když doba, kdy jsme my byli mladí nevykazovala tak rabiátské znaky. Ale ač to zklamání je pochopitelné, úvaha je zcela chybná. Určitě nikdo z nás neodklízel dětem z cesty každý klacíček, každou překážku a jistě jsme své děti naučili nedotýkat se rozžhavené plotny. A že existuje lež, dětí vědí. Ne nadarmo existuje úsloví – dětská lež.

Lež provází lidstvo celou dobu, co spolu jedinci toho rodu komunikují. Lež provází i Kristův příběh – viz Jidáš a ani Biblické desatero nezná ustanovení, které by lež zakazovalo. Jistě proto, že by bylo marné. Celý tento článek je o lži. O lži politiků, kteří přesvědčují občany, že jenom oni jsou ti praví, bez kterých se stát neobejde a to bez ohledu, že Belgie prokázala opak. O lži Petra Macha potažmo Petra Hampla, že svoboda občanů je podmíněna štíhlým státem. O lži nadnárodních korporací momentálně v Evropě zastoupených Jean-Clade Juckerem, který je ostatně autorem výroku: „When it becomes serious, you have to lie“ (Když už je to vážné, musíte lháthttp://www.reuters.com/article/us-eu-eurogroup-president-idUSBRE94U0R920130531)

Politika má být – jak to správně tvrdí Petr Robejšek v úvodním videu – veřejnou službou a politik, pokud je pod tlakem, by neměl váhat si svůj mandát nechat potvrdit veřejnosti. To proto, že náklady jeho rozhodnutí veřejnost – a nikdo jiný – ponese. S tou úvahou se dá určitě souhlasit, pokud připustíme, že i veřejnost by podobný nástroj neměla postrádat. Zvláště v souvislosti s úvahou o pravdě a o lži. To není tak malá otázka. Ludvík Vaculík v proslulých 2000 slovech napsal: „Pravda tedy nevítězí, pravda prostě zbývá, když se všecko ostatní prošustruje!“

Geniální písničkář Vladimír Vysockij ve své písni Pravda a Lež zase zpívá: „Leckterý hlupák se dodneška o Pravdu hádá, pravdy se ovšem v těch řečičkách nedobereš, jistě, že ve světě nakonec zvítězí Pravda, ale až dokáže to, co dokáže Lež.“

Politici, kteří se snaží vysvětlit, proč má být zvolena právě jejich strana, neodpovídají na otázku, jestli jsou vůbec potřeba. Bohužel. Svobodná soutěž politických stran jmenovaná v Ústavě je už dávno vzhledem k financování, lobbismu a dalším jevům jenom překonanou pohádkou. Jak funguje ideologie jsme měli všichni možnost se přesvědčit na příkladu Zaorálka. Jaký to byl bojovník proti manipulaci a lži, když byl v opozici!

Význam ideologie a politických stran vůbec zpochybňuje zejména skutečnost, že vlády různých stran mají zhruba stejně omezený prostor demografickým a hospodářským potenciálem. Politika odlišných stran je stejná především proto, že je stejnorodá.

Z velkých ideologických směrů minulosti zbyl jenom zlomek. Směr, který privileguje svobodu a druhý, který dává přednost rovnosti. A i od té rovnosti už ČSSD ustoupila. Politické elity vládnoucí strany používají moc při řízení společnosti stejně pragmaticky jako ji používaly politické elity oposiční strany v době, kdy vládla ona. Krize demokracie tudíž není krizí institucí ale krizí politického řízení. Strany demokracii neodstranily, avšak vytunelovaly ji tím, že voliče zbavily možnosti volby. Občané si sice mohou vybrat jinou vládu, ale prakticky nikdy jiné vládnutí. Politické strany jsou dnes zájmová seskupení, která odlišuje jejich aktuální podíl na moci podstatně více než to, k čemu ji chtějí použít. Už Milan Valach říkal, že dnešní politické strany chtějí získat moc a udržet ji převážně pro ni samotnou a vůbec nejsou nezbytně potřebné pro to, aby stát fungoval a existoval. To, co je dnes nazýváno krizí demokracie, lze překonat, smíří-li se politici s tím, že moderní společnost nelze řídit pomocí sociálního inženýrství.

Příkladem je EU která vsadila na inženýrství neoddiskutovatelných čísel a odhlédla například od rozdílnosti národních mentalit. Jestliže se politická elita rozhodne pro sdílení moci s veřejností, pak tím zvýší své šance ovlivňovat společenské procesy. Tak se náhle ukáže nahá pravda. Že v krizi nebyly demokratické instituce a procedury, nýbrž způsob, jak s nimi bylo zacházeno.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.