Konsum, novodobé náboženství


napsal Leo K.

Obchodníci, mnohem dříve než my, přišli na to, že kvalita a užitná hodnota zboží je ve srovnání s uměním jeho prezentace druhořadá, a že tedy dobrá polovina kapitalistických principů uctívaných Adamem Smithem je vlastně irelevantní. Kdo četl novelu Elsy Trioletové „Růže na úvěr“ z poválečné Francie, jistě už také chápe, že podstatnou roli při prezentaci má připravenost veřejnosti, konsum jako samozřejmost přijímat a tedy také moc tuto veřejnost ovlivňovat. Proto takový panický strach obchodníků ze zákonů na ochranu spotřebitelů. Proto ten strach obchodníků ze státu, z jeho vměšování. Proto volání po „štíhlém státu!“

Pravicový neoliberalismus směřuje k tomu, že politická rozhodnutí ovlivňující lokální uskupení, ale také i třeba celý svět, jsou činěna v rozporu s demokratickými principy nevolenými strukturami. Finančníky, obchodníky, spekulanty, rentiéry. Takovými, jež nejsou nikomu odpovědni. Pod záminkou, že „elity“ (jejichž jedinou motivací je okamžitý zisk), rozhodují lépe než „tupá masa,“ která však ponese náklady jejich rozhodování.

Politici, jako jejich více či méně placení atraktivní mluvčí, pak formálně naplňují zcela vyprázdněný demokratický rámec. I přes široce sdílenou neoliberální rétoriku o svobodě, se ale paradoxně nacházíme v době regulací. Jenže takových, které selektivně zvýhodňují úzkou vrstvu mocných a jsou v neprospěch široké veřejnosti. Sociální základy státu jsou kolonizovány a rozrušovány ekonomickou emancipací pod heslem „Nic než obchod bez regulací!“ Ze sociálních služeb státu, z občanského práva se stává otázka podmínečného nároku. Z osekaných občanských práv se stávají sociální služby. A z občanů klienti, kteří si služby nakupují (!) Bůh konsumu je zde poněkud omezený, ale kontinuálně je nám přesto vnucována utopická víra v to, že volné trhy se staly racionálním principem, kolem kterého lze postavit svobodnou společnost, protože tržní mentalita je de facto vyjádřením podstaty člověka.

Jsou i jiné sofistikované způsoby, jak společnost regulovat a vzbudit zdání „svobody“. Svobodné už nejsou společnosti, ale jen jednotlivci. Ti už netvoří společnost, která stejně podle Margaret Thatcherové a epigonů neexistuje. „Svobodným“ jednotlivcům je vyhrazen von Hayekův „marketplace“, ve kterém dominují tržní vztahy postavené na logice ekonomického kalkulu a osobního zájmu. To všechno je přikryto ideologickou stříškou konzumerismu a kulturního „umrtvování“, včetně vytváření falešných potřeb, které nahrazují potřeby skutečné.

Konzum je nabídka všeobsahujícího ráje za přijatelnou cenu. Ale skutečně potřebujete k životu tablet? Je opravdu nezbytné, aby ho vlastnilo vaše školou povinné dítě? Jsou „celebrity“ správným vzorem nutným pro zdravý vývoj dítěte? Vážně potřebujete ledničku sdělující, která potravina dochází? A to jsou všechno „potřeby,“ které jako v Matrixu zároveň produkují další zisky kapitálu. Moderní technologie navíc umožňuje tyto regulace ve stále větší míře skrývat. Záplava „informací“ na internetu a konzum na dluh zatemnil třídní problémy. Co na tom, že v honbě za „přijatelnou“ cenu se vážně snížily nároky na kvalitu? Čerstvé hovězí maso už nevoní a při zpracování z něj vyteče polovina hmotnosti ve formě přidané vody, boty nevydrží ani celou sezonu. Důležitá není kvalita, ale množství a balení. Oči přecházejí při pohledu na přeplněné regály. Není divu, že levice se dnes ocitá v situaci, kdy nedokáže formulovat žádnou alternativu, aby nebyla přebita kartou božského konzumu. „Máme se jak prasata v žitě…“ – prohlašuje Kalousek ve sněmovně a nemyslí tím sebe. Kvantita nám zaslepuje zrak.

Levici byl kvantitou atraktivně balených levných náhražek zasazen vážný úder. Ústup z bývalých pozic poškodil politickou rovnováhu. Levice dokonce ztratila svůj autentický jazyk k pojmenovávání dnešních problémů. Jednou z významných příčin mimo oblast konzumu je to, že levice zcela ztratila oblast vzdělání. Ze škol se vytratila její socializační úloha, soutěžení, kdy jenom vítězství má cenu a druhý už je „loser, “ potlačilo potřebu pěstovat empatii. Ze škol vycházející studenti jsou oproti zbývající populaci významně pravicovitě zaměření. Viz různá hlasování „na zkoušku“ nebo stávku jihočeských studentů proti demokraticky zvolené funkcionářce jenom z důvodu jejího členství v KSČM.

Druhou vážnou příčinou marginalizace levice je, že přestala poukazovat na násilí. Neznamená to jen jeho odmítnutí, z pochopitelných důvodů, jako nástroj změny, ale také že přestala o násilí mluvit a násilí důsledně pojmenovávat. Přijala neoliberální rétoriku. Zvlášť jasně tím za hlasitého jásotu stoupenců Václava Klause proslul Tony Blaire. Se zmizením svébytného politického jazyka levice přímo souvisí devalvace některých typických slov. Za všechny uvedu slovo revoluce, kterým se dnes pojmenovávají různé barevné „revoluce.“ Ty ale spíš představovaly změny s nepochybným geopolitickým podtextem zájmových sfér velmocí. Revoluce v pojetí radikální změny, která vzniká zdola a uvádí do pohybu celou společnost, je v podstatě tabu, protože neodpovídá představě demokratické změny.

Dalším znakem je ztráta třídního vidění a třídního zájmu jako základu demokratické politiky, která byla de facto vystavěna na vymezení třídního konfliktu v rámci kompromisních pravidel. Jenže odmítat rozdíly třídy a vlivu – znamená jen upřednostnit jednu skupinu zájmů nad jinými. Ztráta proletariátu vývozem průmyslu do třetích zemí a vzrůstem služeb je pojednána už tolikrát, že se jí nebudu zabývat. Jenom na okraj; každý z přípravářů v MacDonaldu ovládá podle zásad fordismu právě jen jednu operaci. Může tak někdy doufat ve zvýšení své mzdy? Když je tak snadno, na rozdíl od dělníka horizontkáře (pracovníka na vodorovné vyvrtávačce), nahraditelný? Není to tedy rozhodně tak, že by z politiky zmizely zájmy. Vždyť jenom zájmy jsou základem politiky. Na jedné straně nátlakových skupin a na druhé straně veřejnosti. Zájmy na levé straně spektra byly vytlačeny identitami a právy menšin a jednotlivců a politika na povrchu se konstruuje kolem různých pseudokulturních otázek za stále větší politické apatie velkých skupin občanů. Zatím ale kapitál a korporace svoje zájmy tvrdě prosazují na úkor sociálního občanství.

Není samozřejmě pravdou, že levice je v krizi jenom v Česku a že je to jen důsledek antikomunistické ideologie, kterou si přisvojila naše „pravice“ jako nástroj své hegemonie. Ve skutečnosti dnes můžeme mluvit o globální krizi levice a jejího emancipačního programu spojené s globální krizí moderní demokracie. V krátkém mezidobí mezi reálsocialismem a kapitalismem v tehdejším Československu vládla nejasná představa o jiné, solidární společnosti, které se pouze přestalo říkat socialismus. Zvrat ke gründerské formě kapitalismu nastal až s příchodem „standardní“ politické strany, s vítězstvím Klausova perverzního snu o skutečné moci prostřednictvím ekonomizace vlády, ekonomizaci lidských vztahů. Pamatujete? – „Morálka není ekonomická kategorie!“

K tomu bylo bezprostředně nutné potlačit jakékoliv kladné hodnocení, byť zcela marginálních vymožeností minulého režimu. Bylo nutné potlačit a zcela dehonestovat zmínky o vztahu mezi Marxem a minulým režimem, které říkaly, že minulý režim nebyl socialismus a že v něm nešlo o naplňování Marxových myšlenek, nýbrž o jejich karikaturu. Stačilo si srovnat Marxovo pojetí komunismu a realitu minulého režimu, (ve věci Marxe vykrádám Milana Valacha) abychom hned viděli, že Marxovu definici tento režim nesplňoval téměř v ničem, a proto jej nelze označovat za režim komunistický nebo socialistický.

Není ale neschopnost provést jednoduché srovnání rysem ideologického myšlení? Ideologie brání provést elementární myšlenkovou operaci, kterou dotyčný člověk u jiných témat nebo autorů provádí zcela běžně. Běží o to, že ideologie zablokuje myšlení, a zároveň nastane zablokování reflexe tohoto zablokování. Jinak řečeno, toto zablokování se nesmí stát předmětem myšlení, a musí se jevit jako něco přirozeného.

Je ovšem zvláštní, že tohoto srovnání Marxe a minulého režimu nejsou schopni ti, kteří se dovolávají objektivity a neutrality svého zkoumání. Většinou se u nich setkáme s názorem, že Marx je vyvrácen praxí a neúspěchem minulého režimu. Slyšíme od nich jakoby popperovské úvahy o tom, že Marxova teorie neobstála v testu pravdivosti a tím pádem je falzifikována a vyvrácena.

Objektivita zde znamená naturalizaci tohoto ideologického zablokování: naturalizaci ideologie. Otázka, která se okamžitě vynoří, zní: jak ještě dnes někdo může provádět překonané rozlišování ideologie a vědy? Vždyť každá věda je služebná aktuálně existující ideologie. Jenže problém s dezinterpretací Marxe zcela reálně existuje, a bylo by nesmyslné, diskreditovat snahu o jeho uchopení tím, že to je pokus o obnovení myšlenky neideologické vědy.

Naturalizace ideologie totiž nakonec říká, že buď tu je jenom ideologie (každá teorie je ideologií), anebo tu není žádná ideologie (každá ideologie je prostě teorií). To je typický neoliberální pokus o vyřazení samotného pojmu ideologie. Tvrzení, že má smysl pouze tehdy, když by tu byl další pojem, který by ideologii neoznačoval. Když by tu byl pojem ideologie současně s pojmem její negace (neideologií). Ať už je to cokoliv, potřeba se odvolávat na myšlenku (ideu) je pláštíkem nespravedlivého řádu. Spravedlivý řád totiž nepotřebuje vysvětlovaní. To potřebují vždy až zvláštní výsady. Ideologie je maskou falešného autoritářství. To, že moc a majetek jsou soustředěny v rukou všeho schopných, je zároveň důvodem, že většina se jim nakonec více či méně podřizuje.

S každým rozvojem lidstva souvisejí vedle jeho kladných stránek také jeho rizika. Domnívám se, že je na čase zvážit míru těch rizik a vypracovat nástroje na jejich snížení. Existují tři ústřední hrozby globální civilizace: enviromentální otázka (souvisí s poznáním, že zdroje planety jsou omezené), hrozba atomové války vyplývající ze stupňujícího se zbrojení a za třetí koncentrace moci v rukou finančních, zbrojařských, mediálních, farmaceutických, potravinářských a dalších korporací. Všechny tři spolu těsně souvisí natolik, že lze považovat tu koncentraci moci za základní. Znamená totiž ve svém důsledku faktický zánik národních států se zachováním jenom jejich vyprázdněné formy. Znevolnění všech, cestu k centrálnímu mozku lidstva, cestu k Orwellovskému 1984.

Tomu korporacím překážejí pouze demokratické instituce národních států. Jakmile se moci korporací tyto instituce poddají, jakmile podepíšou smlouvu s ďáblem za vidinou fiktivních zisků a dalšího konzumu, bez započítání rizik, přestávají národní státy překážet zájmům korporací a naopak se stávají jejich servisními nástroji. Chomsky tvrdí, že veřejný intelektuál by měl kritizovat především vládu své země a vlastní kulturu, a nikoli pokrytecky se opírat do vzdálených problémů, navíc selektivně. Jak se s tímto požadavkem může vypořádat například „thing-tank“ Evropské hodnoty, který je exemplárním příkladem lokajství, nebojím se říci přímo kolaborace? Překonání nespravedlivého řádu je podmíněno odhalením nevolených a tudíž nelegitimních autorit (protože nenesou odpovědnost) a jejich odstraněním.

Odsekání ramen chobotnice. Je to nepominutelný úkol veřejnosti, která nese náklady, která – jak říká Petr Robejšek – platí muziku. Souhlasím s Chomským, že je nutné takové struktury a dominance vyhledávat, zpochybňovat a nedokáží-li se sami ospravedlnit, je nutno je mít za nelegitimní a měly by být odstraněny. Jsem přesvědčen, že důkazní břemeno potřebnosti musí naprosto bezpochybně prokázat sama autorita, a nedokáže-li ono břemeno unést měla by být v zájmu veřejnosti odstraněna. Jen to je cesta ke svobodě a autonomii. Vystupovat je samozřejmě nutné proti každému zneužití moci, ale jakákoliv selekce páchne zmíněným lokajstvím. Mocenské „elity“ existující lidská práva nikdy nedarovaly svou blahosklonností a rozumností (to jenom v pohádkách), ale musela být na nich násilím vybojována. Stejně se to má s demokracií.

Konzum se však netýká jenom materiálních hodnot. Ke konzumu jsme tlačeni ve všech oblastech lidského žití. Výše zmíněný klasik svého času prohlásil, že náboženství je opiem lidstva. Konzum se stal novým náboženstvím. Které nevyžaduje aktivitu. I v kultuře (- jenom krátkou vsuvku; kde jsou dnešní, ve své době tak neposlušní Kunderové, Klímové, Vaculíkové, Mňačkové, Topolové? Opravdu si myslíte, že je, co do společenské závažnosti, nahrazují David Černý a skupina Z toho ven? Není to ve skutečnosti tak, že ti druzí jsou jenom jakýmisi baviči?).

To platí i ve zpravodajství. Vždyť to, co nám reprodukují televizní přijímače nejsou ani zprávy, ani názory. Není třeba ani hlasatele vidět. Jejich naléhavý hlas je dostatečně výmluvný. Bylo by přesnější označit je spíše za emoce než za názory, což by mimo jiné zdůvodnilo skutečnost, že se jejich hodnocení, alespoň podle průzkumů veřejného mínění, často mění. To, co zde pozorujeme, je záměna významu pojmu „být informován“ kterému by slušelo spíše označení dezinformace.

Dezinformace není nepravdivá informace. Je to „jenom“ zavádějící informace – nepatřičně užitá, nepodstatná, útržkovitá nebo povrchní —, informace, která vytváří iluzi, že něco víme, ale ve skutečnosti nás od poznání odvádí. Tyto řádky z Neil Postmanova „Ubavit se k smrti“ mají být upozorněním, že pokud se zprávy inscenují jako zábava, tak je dezinformace jejich nevyhnutelným důsledkem. Pokud však tvrdím, že televizní zpravodajský pořad poskytuje zábavu, ale nikoli informace, říkám také cosi mnohem důležitějšího než jen to, že jsme připravováni o autentické informace: totiž že ztrácíme smysl pro to, co znamená být dobře informován. Neznalost lze vždycky nějak odčinit. Co si však počneme, začneme-li si ji přímo plést se znalostí?

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.