Erdoganův mandát versus naivky, demagogové a lháři


Turecký  prezident  Erdogan  je  nyní  vděčným  námětem  pro politické  komentátory  všeho  druhu. Jak pro ty  oficiální  ve  sdělovacích prostředcích, tak  pro  amatérské  na internetu. A  abych  pravdu  řekl,  docela  se, možná  většinovou  částí  těch komentářů  bavím. Jakkoli  je  to možná poněkud  zvrácená  zábava. Přesněji  škodolibá. Důvodem mého pobavení  je  názorový  veletoč.  U   těch  vždycky  správných  z  mainstreamu, kteří  když  Erdogan sestřelil  ruský Suchoj  bojovně  vykřikovali  do světa – tak se na Putina  musí!  Turecko má plnu  naši podporu, je  součástí  NATO  a musíme  ho chránit  před  ruskou  hrozbou. A  dnes?  Dnes  je  to, v  nejlepším případě polodiktátor,  který  zběsile  zneužil  situace po převratu k likvidaci  jakékoli  opozice a  bezprecedentní koncentraci  osobní  moci a  těžké  islamizaci dříve  sekulární  země.

U  těch  alternativních  je  to přesně  naopak. V  době  sestřelu  byl pro ně  Erdogan  něco  jako krvavý  pes,  dnes  je  to  skoro  hrdina,  který se postavil Amerikou organizovanému puči a protože  se sbližuje  s Moskvou  je mu  všechno  odpuštěno. Včetně  toho  sestřeleného  ruského letadla.

Podobné  názorové  veletoče jsou mi  naprosto  cizí, nemám  rád  nic, za  čím  nestojí názorová  konzistence. Pro  mne  je  Erdogan prostě  Erdoganem. Před  převratem stejně  jako po něm. A  znovu  opakuji – mám pro tureckého prezidenta  jistou  slabost. Kterou  nijak  nezmenšilo  jeho počínání  po převratu.  Píši  toto zcela vědomě, ačkoli  je mi  jasné, že  to schytám nejméně  stejně, jako  když jsem to uvedl  naposled a  to  v  článku, kde jsem  reagoval  ještě  v noci  kdy  tanky  pučistů držely  v  šachu istambulské  mosty  a jejich letadla  útočila  na  parlament  v Ankaře. Ano jde o tento  artikl Kosy

Turecký převrat

Jeden  z  čtenářů mi následně  v  reakci  napsal

uvedomujes si vobec ze v Turecku by si s takýmto blogom uz sedel v base !!!

Tedy mimo  jiné. Myslím, že  má  pravdu, asi  by  to tak  dneska,  kdybych  stejný  blog provozoval  v Turecku, bylo. Nicméně- ani tak  se nehodlám  své částečné  slabosti pro  tureckého prezidenta vzdát.

Rozhodně  to  totiž  není tuctový  politik,  jakých  se  nám  po celé  Evropě  doslova  promenují  stáda a  kteří  Evropu přivedli  tam, kde je.  V neposlední  řadě právě vůči  Turecku a jeho prezidentovi.Nehodlám se dostat do pozice  v  nejlepším případě  naivků, ale  spíše  demagogů a nejspíše  bohužel  i lhářů. Marně  hledám  nějakého zásadního  Erdoganova politického protihráče v  celé  EU.  Někoho, před  kým  by  měl  turecký prezident  oprávněný  respekt. Někoho, ke komu  bych  já,v  kůži perzekvovaného  tureckého  volnomyšlenkářského blogera  mohl  s  nadějí  vzhlížet,  že  jako  toho  sebestředného prezidenta,  co  nyní  chce veškerou  moc,  svou  autoritou zastaví….  Nikoho takového nevidím.   Jen samé politikáře, čachráře, kramáře  a  slabochy. Kteří  sice mají  plnou pusu  demokracie  a demokratických  hodnot,  ale  na druhé straně  chtějí omezovat  internet, vytvářejí  task  forces  pro sledování  nepohodlných  myšlenkových oponentů a  nechávají   nalepit   roztodivnými  pseudothink tanky  nálepky  – prokremelský  progandistický web, xenofobní hnutí, atd. atd.  Kteří,  by, kdyby  k tomu  měli  odvahu  a příležitost,  by nejspíše  provozovali  to samé  jako Erdogan. Netvrdím, že  všichni, ale  většina  určitě.

Aniž  by byli schopni  pro   obyvatelstvo  svého státu v posledních  20-ti letech  dosáhnout   přibližně stejného ekonomického progresu,  jaký  jde za  Tureckem a  jeho prezidentem.

Na ten  svůj  článek  z převratové  noci  jsem  neodkazoval náhodou.  Nejde mi  o  to, abych tady exhiboval  nad  tím, že  v době, kdy  jste  na  ČT  24 mohli  s úst  „expertů“  které  si  tam  televize  pozvala  slyšet  příval  „kvalifikovaných“  komentářů o  tom,  jak  skvěle  armáda ten puč, probíhající  na  několika  místech  najednou, v něm už  stálo  toto:

Osobně, kdybych si nyní, někdy kolem 01,30 hod. měl vsadit jak to dopadne, dal bych své  peníze, když vidím, kolik lidí vyšlo na prezidentovu podporu do ulic a to, že se Erdogana nepodařilo pučistům zatknout, že převrat nevyjde.

Kvůli  osobní  exhibici  jsem  ten  citát  nedal. Pro účely  dnešního  tématu a pojednání  ale bylo  jeho opakování  nutné. Kvůli těmto slovům –

když vidím, kolik lidí vyšlo na prezidentovu podporu do ulic….

Vážení, tohle  byl  klíčový moment  pro osud  puče  a  je  to  jádro toho, oč  opírá turecký  prezident  svůj  současný  postup  v zemi.  Všechno  to zatýkání a propouštění a  čistky!

On  totiž  k  tomu  má  mandát!  Nezpochybnitelný  mandát. Nevím kolik  bylo  těch, co  co vyšli  po celém  Turecku  v  té noci  tanků, bombardování a výstřelů  do  ulic, ale  byly  jich nejspíš miliony. To  oni  rozhodli  o  tom, že  armáda, poprvé v  turecké  historii,  nepřevzala  moc  v zemi, když  si  to  usmyslela. Oni zastavili  tanky. Pro  Erdogana.  Nemusí  se  nám/vám to líbit, ale  je  to pravda. Nikdo  je  k  tomu  nenutil. Přišli spontánně.  Na jeho výzvu a  také  – na výzvu  z mešit.  Mám nejméně  dvě  na  sobě  nezávislá svědectví,  že   se mešity, pravděpodobně  po celém  Turecku,  okamžitě  zapojily  do  svolávání  věřících na Erdoganovu podporu. Dobře si tenhle  fakt  zapamatujme.  Ještě  o něm  bude řeč, až  se  dotknu islamizace turecké  společnosti! Nyní  tuhle  pasáž  uzavřu  konstatováním, že

není  na světě  politik,  který  by  měl momentálně  tak  silný   a opravdový  mandát  jako  Recep Tayyip Erdogan.

Ten  mandát  není  dán  z  toho,  že  by  byl získán tím, že  oproti  svým konkurentům  získal o něco  víc  zakřížkovaných  papírů, vhozených  do  krabic  s výřezem, ale  tím,  že  prostě  vysoce nadkritická  masa  obyvatelstva byla ochotna  kvůli  němu  do sebe  nechat  střílet! Nevím  o  jasnějším a přesvědčivějším  mandátu. Kdo  z nás  je připraven    se nechat  zmasakrovat  kvůli  nějakému  současnému  českému  politikovi?

Že    ti lidé,  co  kvůli  němu vyrazili tehdy  v noci z pátku  na sobotu do ulic,  byli  zmanipulovaní a neuvědomili  si,  co  Edogan  bude po puči provádět ? A  že  se  to obrátí  nakonec proti nim? A  že  i je  to pohřeb  demokracie?

Začnu  tím, že  si neuvědomili… Kdo  si neuvědomil  víc – obyčejní  Turci  nebo  evropští, potažmo  západní  hlavouni?  Kteří  se dnes bojí  o tureckou  demokracii a její  dodržování,  respektive znefunkčnění. Já se necítím  vůbec  kompetentní  pojednávat  o  obyčejném Turkovi.  Jakkoli  jsem v  té zemi, párkrát  jako turista  byl  a moc  se mi tam  líbilo.  Jenže  v hotelových  rezortech  se o  obyčejném   člověku a jeho pocitech  a  starostech  dozvíte  asi  tolik, kolik toho vědí  o českých  občanech  a jejich problémech  na Hradě, ve Strakově  akademii  a hlavně  parlamentních palácích  na  Malé straně.  Ačkoli  i  zde  jsou  tyto  znalosti o voličích  o několik  řádů  vetší ve srovnání  s tím,  jaký  znalostní  fundus  o přáních a problémech obyčejných lidí  mají  v Bruselu všech jeho  centrálních  budovách  EU. Na  co  si  ale  troufnu  v každém případě  je  následující  konstatování – ten, kdo OPĚT  NEVI a  NEZNA, není pro mne obyčejný  Turek, ale  dlouhodobě  všichni  rozhodující   západní  státníci, kteří  byli a  jsou  souputníky  politické  kariery  současného tureckého prezidenta.

Protože  je  zjevný  nonsens,  kdy čtu  jeho  životopis,  mu  vyčítat  islamismus a  orientaci  na  soustředění  moci, stejně  jako  odklon  od  sekulárního tureckého státu ve  smyslu,  jak ho, skoro před  sto lety!!!, zavedl Mustafa Kemal Atatürk.

Očekávat, že  za  přísně  sekulární  stát, se zadržováním  islámu,  bude nekompromisně  bojovat   někdo,  kdo navštěvoval  od  samého počátku studií  církevní,  rozuměj  islámské  školy, mi přijde .. mám naspat  jako přesnější  – naivní  nebo  je  trefnější označení  zpozdilé?  Erdogan  totiž  maturoval  na İmam hatip lisesi, což  je podle  německé  Wikipedie odborné  gymnasium, připravující  studenty k  dráze  Imáma  nebo  islámského  kazatele! Tedy také. Nebo  ke  vstupu  na  univerzitu. A  Erdogan  studoval  dobře  a zaníceně!  Tedy  alespon  podle  toho,  co tvrdí Spiegel – že prý na  tom  gymnásiu  získal,  díky  své  hluboké  religiozitě,  přezdívku „slavík koránu“.

Nejen  to,  jeho  silně  náboženská  orientace ho dokonce přivedla  v roce  1998 do konfliktu  s  armádou a  tajnou  službou a  také  – do vězení.  Odseděl si  10 měsíců.A  to za  údajný  islamismus  a jeho  šíření v  rozporu s  ústavou. Konkrétně  za  šíření  religiozní  básně , z níž  na  nějakém politickém shromáždění  veřejně měl citovat  toto:

Demokracie  je  jen  vlak, do kterého  jsme  nastoupili

a pojedeme, dokud  nebudem v cíli.

Mešity jsou  naše  kasárna,  jejich  minarety  našimi  bajonety

Jejich  kupole  našimi helmicemi

a věřící  našimi  vojáky!

Jedná se  o můj  hodně  neumělý překlad  z němčiny.

Jenže  v té  době už  měl  turecký  prezident  za  sebou  velmi  úspěšnou  karieru  primátora  Istanbulu. Který  prý  dokázal  řídit mimořádně  kompetentně  a  bezkorupčně. A  získal  velký  kredit  mezi  obyvatelstvem.  A  také  už  byl stoupající  hvězdou  na  tureckém politickém  nebi  s  jasným tahem na bránu a  jasnou  nacionálně konzervativně  islámskou  orientací!!!!

Že  umí  věcmi pohnout  výrazně  ve svůj prospěch osvědčil  i  v okamžiku, kdy na troskách předchozí, zakázané strany  spoluzakládal  novou, opět   s orientací  na  nacionalismus, konzervatismus  a islamismus.  Tohle  všichni  v Turecku  i mimo  něj, pokud  se o zemi půlměsíce zajímali, dobře  věděli.  Včetně  tehdejšího  amerického  velvyslance, který  jej prý osobně  vyzval, aby  šel  do velké politiky. Stejně  tak  všichni  věděli  o tom, jak  začal postupovat, hned jak se dobral  vládních kompetencí.  Všichni  měli informace  o  jeho střetech s novináři,  o  tom,  jak se vypořádává  s politickou opozicí, jak  postupně  ulehčuje  situaci ohledně  šíření  islámu. To si  dnešní  kritici  Erdoganova  postupu  nepamatují  na  Operaci Perlík?  Kdy  kvůli  údajnému pokusu  o státní převrat  šly  před  soud  ve velkém tehdejší  armádní  špičky.

Tehdy  i potom  to všechny  „demokraty“  v zahraničí nechávalo v  naprostém klidu.  Dokonce  v takovém,  že  Turecko v podstatě získalo  od Západu  bianco šek  na  volnost  pohybu  v  regionu.. Vyčítat  dnes tureckému prezidentovi  jeho počínání  je pro mne pokrytectvím. Při  nejmenším.  Dělá  jen, řekněme  ve  větším to, co mu bylo umožněno a  tolerováno před  tím.  A znovu opakuji – řada  jeho kritiků  by ráda  dělal a totéž, kdyby  si  to mohla  dovolit! Čas pro   jakékoli  mistrování  tureckého prezidenta  zahraničními  mravokárci  dávno  uplynul. A  peskování  nevědomého  hloupého  tureckého občana, který  naběhl  diktátorovi? Když  byl ochoten  se kvůli  němu nechat  zmasakrovat  po zuby  ozbrojenými  povstalci?!  Nepřipadá  vám to směšné?  Mně  ano.

Ano,ten, kdo mi napsal,  že  být  občanem Turecka, tak  bych  asi měl dneska  velký problém, má pravdu. Jenže  nejsem Turek. A požívám tedy  luxusu pozice  nezávislého pozorovatele! Ty  čistky  v  Turecku  se mi  nelíbí. Nicméně  kdo je strpěl v  malém, musí  je  nyní stejně  tak akceptovat  ve velkém. Navíc – není možné  vykřikovat , že  to je hrubé porušování  demokracie, že  tohle, že  támhle, že Turecko, kvůli úvahám o zavedení trestu  smrti může  zapomenout  na členství v  EU a  současně prohlašovat  že  Turecko  potřebujeme jako  součást  NATO. Když pominu  to, že  takové  Spojené  státy, kde neuvažují, ale PROVOZUJI  trest  smrti, by  jistě také  asi  nebyly  přijaty  do EU , kdyby o to stály, ale s kterými  klidně  EU  vyjednává  daleko závažnější  spojení   formou TTIP, pak mi uniká, proč  vadí  trest smrti nebo  umenšená  demokracie   u případného člena  Evropské unie  a nevadí  u státu v  NATO.   Jaký  je v  tom rozdíl?!  Nechápu  a nechápu! Kde nám začíná a kde končí  ta  naše  demokracie? A  nejsou náhodou  naše kritéria   na  demokraty  z  jiných zemí  poněkud   gumová?   Školit  dnes  tureckého prezidenta, když mu  více méně  totéž, jen v  menším dříve  procházelo?   A  když  jsme  si  sami  nasadili dobrovolně roubík v okamžiku,  kdy  jsme, díky  vlastní  a vlastně  zaviněné  naprosto  trapné  bezmoci potřebovali,  aby  za  evropské  krasoduchy  udělal špinavou práci  a  stopnul migrační tsunami?  Co  komu  z nás   dává  vůbec nějaký  puvoir  k  Erdoganovu  kacerování?

On  vede Turecko,  jak  si  myslí  že  to  je nejlepší.  A  má  k  tomu  mandát. Takový,  jaký  žádný  západní politik  nemá  a  mít  nebude. Mandát  dobrovolně  obětovaných  životů. Je  na  čase, aby  si to   a hodně  rychle  uvědomili  naivkové, jdoucí  po Erdoganovi povrchně. Ještě  rychleji  by  si to měli  uvědomit  a vyvodit  z  toho  praktické  důsledky. Míním  ty, co vykřikují, že  je lépe  se mýlit  s  Amerikou, než  mít  pravdu s Putinem, co ho nejdříve , po střelu  SU  25 velebili  a nyní  proklínají  jako  Putinova  spřažence i  ty druhé, co  se hodlají  vždycky  mýlit  s Putinem, kteří to  mají  naopak, pro které  byl Erdogan  krvavý  pes, když  byl sestřelen  ruský  bombardér  a  nyní  je  to  hrdina,  který  jde proti Spojeným státům. Tohle  vidění světa dobrý /špatný  podle  nastavení  k Washingtonu  nebo Moskvě  je  cestou do pekel.

A co vlku  demokracie vlku, kterou  v Turecku  nahrazuje  islamizace?

K  té  demokracii tolik, že  jsme  se ji násilně  pokusili  v posledních desetiletích  vyvážet  všude,  kam  jsme  dosáhli.  Jaký  byl  výsledek? Nějak  nevidím, že  by  ve  třetím světě  po  ní  někdo dychtil.  Nemusíme  chodit  ani  na  Blízký  východ. Stačí se podívat, jaká  demokracie  se uchytila, pod  naší  patronací  na Ukrajině! A podle  podpory, jaké se Erdogan u Turků  aktuálně  těší, nezdá  se, že  by  většina z nich cítila  nějaký  demokratický  deficit.  Asi jim  neschází  věčné  tahanice  o míru práv  sexuálních  menšin, juvenilní  justice, politická  korektnost, silové proválcovávání  genderu, inkluze a  tak podobně. Většina  Turků má  totiž  naprosto obyčejné praktické starosti – jak uživit  tenhle  den  svou  rodinu!  Takže  řeší přízemní problémy, které se evropským,  tzv. demokratickým,  elitám zdají  příliš  všední, nudné a nehodné  jejich  genia. Nicméně  jejich mistrování,  u těch  chytřejších, končí  u  migrační tsunami,  kterou může  Erdogan kdykoli  nastartovat /viz Merkelová  včera  – není žádný  plán B – myšleno  k dosavadní  dohodě  s  Ankarou ohledně  uprchlíků/,  u těch poněkud  zpozdilejších  u klíčové pozice  Turecka  v NATO.  Tady každé poučování a  školení z demokracie končí!  Turecký  prezident a  většina  jeho voličů  to vědí. A  je  jim to šumák!

Co jim  ovšem  jedno  není  jsou  dvě  věci  – možnost  cestovat  bez  viz do Evropské  unie a  bezbarierový  přístup na  její velký trh.  Ačkoli to není skoro známo, to druhé  už Ankara  dávno a  dávno má. Turecko  JE součástí bezcelní unie, jeho vnější celní tarify jsou stanoveny EU a turecké exporty do EU jsou bez cla. Ankara tak má přístup na jednotný unijní trh, ale netýká se to služeb či zemědělství. Něco, co  si  Británie  bud e muset  ještě  dost  krvavě  vyjednat. A světe  div  se, Turecko za  přístup na jednotný trh NEMUSI , na rozdíl od Norska, Švýcarska  nebo Islandu vůbec NIC  PLATIT!!!! A  ta  víza? Dopustím se dalšího odhadu  -Erdogan dostane, co chce, přes  všechno  to  svalnaté  řečnění  a  kacerování  na jeho  adresu.

Ne, nejsem obdivovatel  toho,  co turecký prezident  momentálně  v zemi provádí. Nicméně  ho chápu. Prostě  se před ním otevřela  možnost, tak jí  využívá. Ostatně, napsal jsem to  už  v době , kdy  puč  ještě  probíhal a  pro experty  ČT  24 se  jednalo o obdivuhodně  zorganizovanou vojenskou akci

Mimořádně zajímavý bude ovšem vývoj, jestliže Erdogan puč ustojí. Pak je jasné, že jeho moc vygraduje a posílí. A že se nejspíš stane doživotním prezidentem země. A jestliže byl doposud velmi obtížným partnerem pro kohokoli -Evropu a dokonce i Spojené státy, nemluvě okolních zemí, nebude to nic proti tomu, když v tomto souboji s armádou zvítězí! Jeho moc bude absolutní a už ji z ruky nepustí. Se všemi důsledky. Pro přátele i „přátele“ a samozřejmě nepřátele Turecka a Erdogana osobně. Turecko by v takovém případě zcela nepochybně začalo provozovat ještě nezávislejší politiku než dosud a daleko tvrdší ke svému okolí. A  vůbec  se nebudu  divit,  když  v  blízké  budoucnosti  zjistíme,  že  Turecko aspiruje  na statut  jaderné  velmoci…

Proč a  čím jsou  dnes evropští politici a komentátoři  překvapeni? Žasnu!

Ještě se musím  vypořádat  s tím, co je  Erdoganovi  vyčítáno v  druhém plánu  – islamizaci  tureckého veřejného  života. To  je  nepochybný  fakt. Mohl bych  to  pojednat  zkrátka – poukázat  na  počátek tohoto článku a  na  Erdoganovo  životní  nastavení  a  napsat  – a co jste  od  něj čekali?  Jenže  dovolím si  širší  pohled. Vedle  toho,  že  současný turecký prezident  má  hluboké  religozně politické  kořeny a  že  nemohl  politickou  karieru, jako příslušník  neprivilegovaných, kteří  nepatřili  do  tradičních a  dost přísně  selektovaných  kemalistických  elit a  tudíž  se  začlenil  do   islamuzující politické  scény, je  tady  jedna podstatná věc, která stojí  za hlubší pojednání a o  níž  zatím  co je mi známo, žádný politický komentátor  ani nezavadil.

Podívejte  se na  vývoj  v posledních  30-ti létech  v islámských zemích. Je  zcela  zřejmé, že  neislamistické  režimy  v nich jsou zásadně  na ústupu  a tvrdě  ztrácí pozice. Všechno začala porážka  iránského šáha,  kde je od  té  doby  instalován neobyčejně tvrdý   religiozní režim.

Následoval pád světského  prosovětského  afghánského  vedení. O Iráku, Libyi nebo Sýrii netřeba  mluvit. Pod islamistický  vliv  dokonce padl nakrátko  i  Egypt s Tuniskem. Alžírsko se svými islamisty  vede už několik desítek let  rozhořčenou  válkou. V Maroku  probíhá  skrytá  tichá válka.Nesmiřitelně  se  bojuje  v  Jemenu. Dlouholetá  občanská  válka  byla  v Sudánu, o Somálsku nemá smysl mluvit. Přičtěte  k  tomu  vzrůst  radikálního islámu v  Evropě. Vlastně všude, kam dosáhnou  peníze  z  Arabského poloostrova.  A  nyní  si zkuste představit,  že  jste  vedoucím politikem v  zemi  jako je Turecko. Kde  kdykoli může  začít  fungovat  radikalizace  na náboženském principu.  Němci  mají pěkné  úsloví  – útěk  vpřed. Pro situace, kdy prostě  někdo  řeší potíže  tím,  že je začne  řešit, jakmile  je vytuší, aniž  by  ještě musel.  Nemohu dokázat   jestli  Erdogan  svou  postupnou islamizací  také  utíká vpřed. Ale  je to pro mne  docela reálná  možnost. Prostě  nedat radikálům  šanci. Nestat se jejich terčem. protože  nepochybně  sílí  i v jeho zemi.Vůbec bych se nedivil, kdyby  si  byl  kdysi  dávno  řekl, že  radši  udělá  z islámského  kléru  své  spojence než  soupeře. Že  je nechá se podílet  na svém úspěchu  než , aby  se snažili přivodit  jeho neúspěch. A  byly  to právě  mešity  a jejich  správci, kdo  mají  valnou  zásluhu  na  tom,  že  se lidé  v masových počtech  dostali  v převratové  noci  do ulic. Ještě někdo  bude Erduanovi vyčítat  jeho  islamistické tendence? Včetně  zvážení  faktu,  že  se  náboženské  elity  u něj  nyní  za  své zásluhy  budou  hlásit o  svou, z  jejich  hlediska zaslouženou, libru  masa?

Nemusí  mi  být politika  tureckého prezidenta  po chuti.  Mám jiná  měřítka  než  on. Ale  nemohu  si pomoci  – v řadě  věcí mám pro něj pochopení. S přihlédnutím  k realitě  země, kde žije a  vládne.

Nemohu jinak. Pokud  nechci  být politickým  naivkou, demagogem  nebo dokonce lhářem.

 

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.