Okurková sezóna


napsala  Věra  Říhová

Letošní okurková sezóna skončila a leckde říkají, že byla lepší nežli jiná léta, protože moc nepršelo a tudíž se neuchytila plíseň, nebylo moc sucho, takže se okurky nekroutily, a nebylo moc vedro, takže se nepřemnožili škůdci. Okurky máme po domácku naložené a můžeme spokojeně vyčkávat, až ve sklepě či ve špajzu dojdou.

Sedláci jsou divní lidé. Nějak se do dnešního digitálního světa nehodí. Mají divné názory, nepochopitelné průpovídky a ještě divnější životní potřeby. Stejně jako Vidlák slyší trávu růst, jiní cítí vodu a elektřinu ve vzduchu. Takovým sedlákům naprosto věřím, ale jenom něco. Člověk musí dobře znát jejich priority, aby věděl, o čem mluví. Když sedlák koukne na modrou oblohu a prohlásí, že se jde uklidit seno, já se mu nikdy nesměju a jdu si sebrat suché prádlo. Za suché seno by dal sedlák život, protože seno je nad zlato. Zlato dobytek nežere. To letošní zimu pochopilo hodně lidí s domácími mazlíčky, protože v loňských vedrech málo rostla tráva a tudíž bylo málo sena. Někteří lidé se rozčilovali, proč se tedy seno nedováží odněkud, kde pršelo, a těžko se jim vysvětluje, že i tam je seno nad zlato a že jejich dobytek Eura nežere.

Rozdíl mezi myšlením sedláka a měšťáka existuje odjakživa, tedy alespoň od té doby, kdy byla postavena první města a obehnaná hradbami. Sedlák zůstal za hradbami napospas přírodě i všem nepřátelům a nad všemi pohromami jen krčí rameny, případně si popláče a zanadává a jde znovu zorat a zasít. Každý sedlák ví, že meč a puška jsou proti povodni, mšicím, rytířům i tankům k ničemu. Tak jako tak přijde úroda vniveč. Ale sedlák není žádný chudáček, který neumí bojovat, pro kus pole vyplení kus lesa s veškerou zvířenou, pro krásný klas chemicky otráví zrno i půdu včetně spodní vody.

Loňská vedra způsobila mimo jiné i nadúrodu křivých okurek. Drobní pěstitelé brečeli a proklínali idiotství Evropské unie. Nedivím se jim. Také moje sedlácké geny se vzpíraly a sedlácké srdce EU nenávidělo. Přesto musím říci, že argumenty vlka a Alexe naprosto chápu.

EU je tu především pro velké firmy, nadnárodní koncerny a jako spojnice mezi různorodými státy, které sjednocuje do jednoho společenství a do jednoho digitálně technického trhu. Pro tyto účely je nutné zavést jednotná pravidla a jednotné normy, protože bez nich není takové mezinárodní společenství možné. Z tohoto pohledu je jednání bruselských úředníků naprosto pochopitelné, správné a potřebné. Neexistuje jiný způsob, jak takové společenství udržet pohromadě, jak umožnit nadvládu globálních koncernů nad velkým územím mezi mnoha různorodými státy. Bez těchto nadnárodních koncernů není možné budovat obrovské stavby typu dálnic mezi státy, vybudovat mezinárodní dopravu a s ní pohyb lidí a zboží, není možné zavést a udržet jednotnou mezinárodní měnu a tak dále. Pokud tedy chceme mít velký dvorek, musíme mít velká pravidla. Musíme mít jednotné normy pro mezinárodní soudy, úřady, stavby …..

Bohužel je pravda také to, že EU tady není pro obyčejné občany, především pro ty přírodně netechnické. Není tady druhá strana mince. Příroda nemá žádné zastupitele v Bruselu ani na národní úrovni. Přírodu už k hospodaření nepotřebujeme, vstoupili jsme rovnýma nohama do světa digitálního, zvířata jsme zkrotili a chováme je v klecích či na farmách, potraviny, dřeviny i květiny umíme pěstovat uměle na polích, v lesích a ve sklenících. Digitální svět člověka od přírody odpoutal a učinil ho na přírodě nezávislém. EU tady rozhodně není pro malé soukromé firmy, které nejsou ochotné se napojit na nějaké nadnárodní sdružení řízené skvělými úředníky a kontrolované jinými skvělými úředníky. Každý svobodný člověk má dnes na výběr – buď bude žít podle diktátu nebo si může svobodně jít, kam chce za okraj společnosti (za hradby), a dělat si tam, co chce a co umí. Svět se začal nenápadně dělit na dvě nové společnosti – přírodní a digitální. Už nezáleží na tom, zda bydlíme ve městě či na venkově, dnes záleží na tom, zda jsme digitálně připojeni nebo zůstáváme mimo.

Digitalizace přece znamená, že lidé nebudou pracovat v továrnách na přímé výrobě ani se nebudou plahočit na nějakém soukromém políčku. Klasické zemědělství otravuje vzduch hnojem a močůvkou, což ničí požitek z krásné romantické přírody a přírodu už potřebujeme jenom kvůli té romantice. Půdu a spodní vody otravuje zemědělství chemikáliemi a to způsobuje další problémy, které stojí spoustu peněz potřebných na jiné důležitější věci.

Uvolněné pracovní síly se budou věnovat službám. Proto dnes hledáme všemožné zdroje komu sloužit. Z tohoto důvodu máme spoustu nově vytvořených moderních povolání z oboru služeb jako je marketing, lobbing, logistika, poradenství všeho druhu, ochranářství všeho druhu, finančnictví všeho druhu, sociální služby všeho druhu od těhotenství až po smrt, novodobé sociální služby pro chudinu (na té se vydělává nejlépe, viz sociální byty, začleňování nepřizpůsobivých, či nejnovější dotační trend na školní obědy – doporučuji k prozkoumání) , zábavní průmysl, turistický průmysl, pracovní agentury a tak dále. Ještě ale žijí lidé, kteří jsou schopní se o sebe sami postarat a nejsou ochotní si takové služby platit ze svého, proto se musí financovat z veřejných zdrojů formou dotací na všechny nově vznikající neziskovky v bohulibém zájmu humanity. Až si další generace zvyknou na pohodlí neziskovek, pak bude možná jejich plná úhrada tak, jak se to už dnes dělá s důchodci – kdo peníze má, tomu humanita slouží, ostatní ať se starají.

Naprosto chápu potřebu normované malé okurky, která se vejde do sklenice a kterou nejmodernější technologie správně, snadno a rychle do té sklenice strčí. Vývoj strojírenství jde kupředu mílovými skoky a je neuvěřitelně drahý. Dnes není možné, aby si každá továrna něco sama vyvinula, sestrojila jeden stroj nebo jednu linku. Takový drahý produkt je nutné prodat i do jiných továren a do jiných zemí, jinak se náklady na vývoj nikdy nevrátí. Jednotný stroj potřebuje jednotné okurky. Technologicky je to naprosto správné a vlk i Alex tuto problematiku popsali úplně ideálně. Tento nadnárodní digitálně technologický pohled je logicky pochopitelný a pro společnost důležitý.

Vykládejte to ale přírodě. Ta potvora to pořád ne a ne pochopit. Také my sedláci koukáme na svět trochu jinak, skrze lopotu, kterou nás stojí každá křivá okurka. Příroda je prevít a nechápe blahodárnost lidských úmyslů. Nevejde se do tabulek a grafů, nerodí a neplodí podle lidských zákonů a už vůbec ne na zakázku výrobních technologií bez lidského zdroje. Když je horko a sucho, příroda plodí křivé okurky. A co s tím my sedláci asi tak máme dělat?

V praxi to vypadá tak, že to, co se nepodaří prodat na malém černém trhu, na malém legálním trhu po vesnicích a v malých městečkách, to s nadávkami na idiotství EU a někdy i s pláčem házíme na hnůj. V loňském roce to byla téměř celá úroda, letos je to trochu lepší. Celé to idiotství spočívá v jedné maličkosti – ve zrušení kategorie NESTANDARD. Žádný market, žádný větší obchodník nebude prodávat zboží, které není v normě, protože by dostal pokutu od obchodní inspekce, kdyby si nějaký zákazník stěžoval a on by se takový našel.

Strašně jsem se zasmála demagogii, že prodávat křivé okurky nikdo nezakazuje. Je to sice svatá pravda, to nemůže nikdo popřít, ale problém je, že zákony a předpisy nařizují prodávat zboží odpovídající normám a na křivé okurky žádnou normu nemáme. Jejich prodej tudíž sice nikdo nezakazuje, ale ani nedovoluje. Křivé a přerostlé okurky se přesto v malém množství prodávají, protože některé hospodyňky, které si doma zavařují samy, si rády koupí laciný „nestandard“ a doma si ho ručně do sklenic nacpou, neboť to umí. Jenom to nesmí nikdo prásknout úředníkům nebo se musí alespoň vědět, kde úředníci přimhuřují nebo úplně zavírají oči, protože na rozdíl od Bruselu mají rozum a je jim stydno za takové předpisy, které nařizují nehospodárné vyhazování zdravé a výživné úrody na hnůj. U nás se tomu lidově říká „turecké hospodářství.“

Křivá okurka nakládačka si přes všechny útrapy našla svou cestu k zákazníkovi. Prodává se přerostlá jako Okurka polní v některých marketech a lidé ji kupují. Právě teď je jejich jediná sezóna v roce, jindy se koupit nedají. Okurka polní je správný název pro nakládačku. Těžko se to ale některým lidem vysvětluje a tak je nejlepší upozornit na internetové stránky, kterým věří, nebo o tom raději vůbec nemluvit. Okurka polní – přerostlá nakládačka většinou trochu zahnutá se dostala do reklamních stránek na zdravou výživu a pomalu si získává své místo v české městské kuchyni. Na co nemáme předpis, to kreativní Čech umí přejmenovat. A tak to má být. Přejme křivým okurkám novou úspěšnou cestu do lidských žaludků místo na hnojiště a přejme pěstitelům zisk za jejich nelehkou práci. Asi to už dlouho trvat nebude.

Jinak se to má s digitálními občany. Každý rok na jaře se najde alespoň jeden zákazník, který se v našem místním zahradnictví dožaduje okurkových sazeniček „Tu vodrůdu s rovnejma vokurkama„. Nechtějí si nechat vysvětlit, nevěří nebo se alespoň strašně diví, že taková odrůda neexistuje. Existují odrůdy jako Admira F1 a Ornello F1, které jsou vyšlechtěné k vyšší pravidelnosti a menší deformovanosti, to je pravda, ale ani u nich nikdo nezaručí, že nějaká ta křivá okurka nevyroste. Některým zákazníkům se to ale těžko vysvětluje a takový člověk je schopný hned při první křivé okurce sazenice reklamovat a dožadovat se vrácení peněz. Takový zákazník si většinou myslí, že je zahradník blbec, který prostě tu správnou odrůdu nemá a snaží se udělat blbce z chudáka měšťáka; nebo si myslí, že je zahradník totálně neschopný idiot, který tu správnou odrůdu prostě neumí sehnat a pak se diví, že neprosperuje. A co my sedláci na to máme pořád říkat ? Naštěstí víme, kam takového zákazníka poslat.

Druhá věc je, že si mnoho lidí myslí, že křivé okurky nakládačky nejsou jedlé. Je pravda, že jsou chuťově značně odlišné od skleníkových salátovek, ale za to jsou plné vitamínů a minerálů a při správném osolení a okořenění jsou do letních zeleninových salátů výborné. Večer k televizi jsou rozhodně výživnější a zdravější nežli čipsy a hranolky. Těžko se to ale někomu vysvětluje, když je ještě okurka malá. Každý rok o tom diskutujeme, jakmile se někdo zoufale ptá, co s těmi křivými okurkami má dělat, protože mu je líto je vyhodit, a každý rok narazíme na někoho, kdo se diví, že se to dá jíst. Člověk digitální považuje rostlinu za výrobní prostředek – tedy něco jako stroj a vyrostlé okurky nakládačky považuje v syrovém stavu za polotovar určený k dalšímu zpracování asi jako syrové maso, syrové brambory nebo syrové houby. Proto se leckterý zákazník dožaduje kvalitních sazenic, které „vyrábějí“ kvalitní normované produkty, protože sazenice plodící křivé okurky je jako mlýnek, který nemele. Málokdo totiž dnes už ví, že rovné okurky jsou technickou normou pro zpracovávání v továrnách a nikoliv jakostním označením kvality chuti nebo dokonce jejich nejedlosti. Proto se nechávají zakřivené okurky přerůstat, aby si zákazník byl jistý, že je okurka polní dorostlá do správné skleníkové velikosti a tudíž zralá a jedlá.

Jsme ale v dnešní době už natolik zvyklí se řídit různými technickými normami, úředními příkazy a zákazy, že už často nejsme schopní rozumně uvažovat. Myslím si, že je to způsobeno technologií a digitalizací našeho běžného domácího života a ztrátou života v přírodě. Střední generace to ještě umí rozlišovat, ale naše vnoučata už mají mozek naprogramovaný na čudlíky a příkazy vycházející z obrazovky. Prostě jsme se naučili mít na všechno techniku a zapomínáme na ruční práci, ztrácíme manuální zručnost a zcela se odcizujeme přírodě.

Děti ve škole přírodopis absolutně nebaví a považují ho za jeden z nejhorších předmětů hned po tělocviku, nechápou ho a ptají se, k čemu jim to bude v životě dobré. Posledních pár let pozoruji nechápavé pohledy a nechápavé poznámky malých dětí, proč mají někam chodit pěšky, když před domem stojí auto, odmítají chodit pěšky do školy, kterou mají přes ulici, do obchodu za rohem atd. A to už není legrace, protože to u nich není lenost, jak si mnozí myslí, je to technicky nastavený mozek, jako kdyby dnes chtěl někdo orat pole zahnutým klackem nebo zapřáhl koně. Žijeme v době, kdy se rozšiřuje propast mezi přírodou a technologií lidstva. Obyvatelé se začínají od sebe oddělovat jakoby na dvě nové různorodé rasy – člověka přírodního a člověka digitálního, humorně nazývaného Homo Sapiens Digitallis.

Přejel mně mráz po zádech, když jsem četla, jak turecký prezident Erdogan vystoupil v televizi, zavelel k národu a podstatná část rozběsněného lidu vyrazila okamžitě do ulic konat spravedlnost, aby zlynčovala mladé kluky základní služby vykonávající rozkaz velitelů. Kdo a kde zavelí příště a koho bude hrdinný dav lynčovat ? Při každé takové zprávě mi před očima vyvstane obraz sklenice s pečlivě naskládanými rovnými okurkami přibližné velikosti a tloušťky a obraz vzorně pochodujících nacistických jednotek z historických filmů. Při každé takové zprávě si vzpomenu na dnešní mládež opovrhující starými lidmi jako primitivy z doby dinosaurů a nadbytečné příživníky, kteří je okrádají o peníze potřebné na zábavu a blahobyt mladých.

Vidlák i já a někteří další kosíři rádi připomínáme, že jsme sedláci, protože jsme lidé, kteří se rozhodli jít cestou přírodních zákonů, naše geny nám tak velí. Lidé digitálních technologií jdou úplně jinou vývojovou cestou. Neideálnějším příkladem jsou GPS navigace a posledním hitem hra Pokémoni. Psychika a životní potřeby těchto lidí jsou někde úplně jinde, tito lidé nemají potřebu se dívat kolem sebe, protože se na svět dívají skrze obrazovku nějaké krabičky, často šlápnou do výkalu, protože na obrazovce vidí čistou cestu s Pokémonem, neslyší jet auto, protože mají na uších sluchátka s hudbou, nevidí dopravní ceduli jako hrom, protože koukají na navigaci a pak se diví, že jsou na poli. Celé léto potkávám řítící se neónové cyklisty po stezkách, kteří sledují krabičku připevněnou na kole a makají o stošest, aby si splnili osobní sportovní výkon, a přitom nevidí chodce na stezce ani maminku s kočárkem. Tito lidé už dávno ztratili zvířecí instinkty, přirozenou logiku a technice věří víc nežli vlastním očím a uším, natož jiným lidem. V posledních pár letech nestačíme my přírodní primitivové kroutit hlavou.

Málokdo si uvědomuje, že úplné odtržení od přírody zanechává na člověku viditelné stopy. Ještě jsme schopni chápat, že vlivem odcizení od přírodních vlivů, trpí naše děti a hlavně vnoučata mnohými alergiemi z oslabeného imunitního systému. Není nad přirozené očkování kyselinou mravenčí, sem tam žihadlo od včeličky, ale i ti pitomí komáři dokáží zmobilizovat imunitní systém, pokud nejsou z ciziny, občasné ošlehání léčivými kopřivami je lepší než celá drahá lékárna. Méně si už uvědomujeme, že digitální mírová společnost není vhodná pro tvrdé chlapy. Na všechno máme techniku a silné svaly už málokdo potřebuje a co je ještě horší, že kromě hornictví a stavebnictví nahrazují zaměstnavatelé mužské svaly ženskými, jak to můžeme vidět v supermarketech a v továrnách, kde těžkou fyzickou práci zastávají ženy, které musí uživit sebe a své děti jako samoživitelky. Živou rodičku ještě digitální technikou nahradit neumíme a ještě žije mnoho žen, které cítí primitivní ženskou touhu po dítěti. Ještě takovou primitivnost potřebujeme pro generační obnovu, ale všeho do času.

Digitální lidé jsou velmi snadno ovlivnitelní vším, co promlouvá z jakékoliv obrazovky, jsou na to zvyklí z počítačových her a techniky. Stačí někam něco nacpat, třeba prádlo do automatky, nádobí do myčky, data do počítače, čísla do telefonu – a pak stačí zmáčknout čudlík. Na lidi a na okurky se pak díváme stejně. Do lahví potřebujeme stejně velké a rovné okurky, do moderní společnosti potřebujeme lidi mladé, krásné a zdravé – aby bylo něco estetického na koukání, po psychické stránce závislé, poslušné a věřící občany. Ještě křičíme o svobodě a demokracii, ale už také křičíme, že na tlusté, nemocné a staré lidi se nedá na ulici koukat, že je povinností těchto lidí se sebou něco udělat, jinak nemají právo na veřejnost nechodit a obtěžovat řádné občany svou neestetikou a jakýmkoliv pachem. Dobytek mezi sebou nechceme.

Denně poslouchám řeči o tom, co mám a nemám dělat, kam můžu a nemůžu chodit, co smím a nesmím nosit, jak mám správně vonět, správně mluvit, jaké mám mít správné tělesné proporce. Jako stárnoucí osoba nemám právo na šedivé vlasy, na vrásky, na únavu, pokud chci být ještě součástí společnosti. Jsem žena, která si odmítá barvit své šedivějící vlasy. Jsem od narození rebelka a baví mě to. Je to dnes horší nežli být za socialismu abstinentem nebo svobodnou matkou, tenkrát mne tahle lehká společenská rebélie také bavila. Té vzájemné nesnášenlivost mezi lidmi naší společnosti je tolik, že má člověk pocit, jako by byl Čech Čechovi cizincem a nepřítelem. Opravdu jsme na tom už tak špatně, že se sami na sebe nemůžeme koukat, protože nevypadáme jako umělohmotné hračky a postavičky z obrazovek ? Opravdu musíme poslouchat ty řeči typu : „Tahle ženská by měla nosit burku – ten chlap by se měl schovat pod hábit.“ A jsou to veřejné posudky na mladou generaci, neboť starého psa novým kouskům nenaučíš. Kolik času ještě budeme potřebovat na to, abychom nestandardní a nadbytečné občany házeli na hnůj jako křivé okurky a další přírodní produkty ?

Vlkova křivá okurka se mi stala symbolem dnešní doby. Taky si tak připadám.

Bohužel okurky nejsou jediné normované produkty přírody. Normované máme ryby, drůbež, hovězí i vepřové maso, mléčné výrobky i vejce. Mnozí lidé (a je jich hodně) mají jakési normy i na člověka, zatím ještě neúřední, ale za to mediálně hojně podporované a společností vyžadované. Přesně vědí, jaké míry jsou ideální, a obětují tomu veškerý volný čas a finance. Od svého lékaře často slyším povzdechy nad tím, s jakými požadavky k němu mladí lidé chodí. Mají problém pochopit, že jejich orgány nejsou na čudlík ani nemohou být podle společenské normy, hodně v tomto směru udělala plastická chirurgie a reklama na erekci. Horší je to s mladými lékaři, kteří léčí podle tabulek, norem a obrázků z nejmodernějších přístrojů a čistě technickým způsobem určují diagnózu. Bohužel absolutně nerozumí přírodním procesům v těle člověka a není to můj výmysl. Je to rozkol mezi starými lékaři v důchodovém a předdůchodovém věku, kteří jsou z těch mladých kolegů nešťastní, chytají se za hlavu nebo jen bezmocně vzdychají. Nikde se o tom nahlas nemluví, krize zdravotnictví je dnes tak obrovská, že už si s ní v budoucnosti nikdo neporadí, je to tikající bomba a kdekdo bude v šoku, až vybouchne. Ale o tom bych musela napsat jiný sáhodlouhý článek.

Novodobý problém blízké budoucnosti podle mě už vlastně začal. Pomalu a jistě pozoruji, že se svoboda začíná považovat za projev primitivismu a demokracie za překážku k blahobytu a spokojenosti. Nejvíce dnes po Brexitu. Až mi z těch článků a pouličních debat běhá mráz po zádech. Jsem důchodkyně a citlivě vnímám nenávist mladých, hezkých, zdravých, normovaně uvědomělých spoluobčanů i leckterých rodinných příslušníků. Také po Brexitu znělo hlasitě, že to způsobili staří, hloupí a venkované, popřípadě všechno dohromady. Slyším požadavky mladých lidí po odebrání volebního práva :

– starým lidem (rozhodují o naší budoucnosti, které se sami nedožijí) ,

– sociálním skupinám (jsou to líní příživníci nebo neschopní lidé a nemají co mluvit do podnikání a řízení, protože tomu vůbec nerozumí) ,

– malým zemědělcům (mají v hlavě jenom svou soběstačnost a nechápou potřeby celospolečenské – jde jim o každou křivou okurku a pracují ještě manuálně).

Důchodci a cikáni, zahrádkáři a zemědělci – to jsou rizikové skupiny nového společenského digitálního řádu, protože nechápou blahodárnost norem pro společný technicko-digitální svět.

Jsou to všechny skupiny, které nepoužívají moderní technologie, ať už ze sociálních důvodů, protože nemají na technologii peníze, nebo jsou tak primitivného myšlení, že blahodárnost špičkových technologií odmítají. Nemáte televizi, počítač, dotykáč, GPS, myčku nádobí, sekačku na trávu a podobně ? Vy nemáte televizi, protože se na ni nedá koukat ? Děláte ještě něco ručně a používáte primitivní nářadí ? Vy doma pletete svetr jehlicemi ? Vy sekáte trávu kosou a srpem ? To snad v 21.století ani není možné, a pokud ano, tak to dělají jenom nepřizpůsobivé, hloupé socky nebo zoufalí nezaměstnaní, což je skoro totéž. Nevím, kde a jak se tohle zvrtlo.

Nechci si připadat jako mrňavá křivá okurka. Konečně „Vokurka“ je v naší podkrkonošské oblasti jemná a slušná náhražka za slovo blbec a sousloví „Ty vokurko“ za klasické „Ty vole“.

Ochrana spotřebitele je zaklínadlo stejné jako svoboda a demokracie. Například ty banány – ty s tlustou šlupkou jsou vyloučené z normy, protože se nedají trhat zelené. Tlustá šlupka nedozraje během přepravy a ve skladech, takové banány se musí trhat alespoň nažloutlé a během dopravy pak šlupka zahnědne. Zákazník to potom nechce, protože si myslí, že je banán nahnilý. Dnešní zákazník už nemá tušení, že právě nahnědlý banán s tlustou šlupkou je nejchutnější a nejzdravější ze všech banánů, dokonce s léčivými účinky. Ty za zelena trhané, žloutnoucí během cesty od palmy do marketu nikdy vevnitř nedozrají na dužině a tudíž nemají žádné vitamíny, minerály ani chuť, natož nějaké léčivé účinky. My, občané mající v paměti chutné a zdravé banány, jsme ty moderní znormované přestali kupovat a jíst. Zákazník není technickou normou chráněný, ale poškozený na svém zdraví.

A tak je to s veškerou dnešní zeleninou a ovocem. Například normy na pesticidy obsažené v ovoci a zelenině jsou uzákoněné na jednotlivé chemikálie a nikoliv na jejich součet. Tomu se také říká ochrana spotřebitele. Já také dnešní chemické ovoce a zeleninu kupuji, jinak bych neměla ve městě co jíst. Konečně, přežili jsme socialistické DDT, cínové nádobí, olověné vodovodní trubky, neumíráme na chlorovanou vodu ani na těkavými chemikáliemi napuštěný nábytek, antibiotika a hormony z masa a mléka sice narušují plodnost žen i mužů, ale na erekci to vliv nemá a nedostatek sexuální touhy umíme povzbudit sexistickou reklamou. Neumřeme ani na pesticidy.

Umíráme sice na rakovinu, ale ta se dá využít komerčně. Američtí vědci už prý přišli na to, že rakovina vzniká z alkoholu, což mě jak abstinenta potěšilo. Začíná toho být plný internet. Až američtí vědci přijdou na to, že kyselé okurky snižují potenci mužů nebo způsobují rakovinu prostaty, lidé je přestanou okamžitě kupovat a na Znojemsku se místo okurek bude pěstovat řepka nebo mák čí jiná blahodárná a lehce normovatelná rostlina.

Jako sedlák věřím, že brzy přijde doba, kdy nebude zapotřebí zelenina ani ovoce. Budeme už tak zvyklí na šťavnatou krásně barevnou chemickou hmotu bez chuti, že bude snadné vyrábět ji v továrnách na digitálně řízených linkách a prodávat v pytlíku nebo v tubě, stejně jako se dnes vyrábějí šťávy a džusy s barvivy a aromaty. Ty také nejsou z ovoce nebo jsou jen s minimálním podílem. Podobně jsou na tom dětské přesnídávky, dnes už prodávané v tubě s krásným obrázkem, nebo džemy a marmelády. Co to je kompot, to už dnešní děti nevědí.

Věřím, že kosmický svět jednou do městských aglomerací dorazí. Nejspíše už příští rok, maximálně napřesrok, budeme mít zakázaný vstup do lesa, stejně jako dnes na soukromé louky a pole. Pak už budeme úspěšně namačkáni do měst a obcí jako ty okurky v láhvi. Bude na nás hezky vidět, budeme snadno kontrolovatelní, budeme snadno ovladatelní přes potraviny a energie, přes společnou digitalizaci (Taky si váš počítač sám nainstaloval Windows 10 a teď si s vaším počítačem dělá, co chce a každou chvíli ho blokuje ?), budeme inteligentní do výše školní výuky a bohatí podle toho, jestli si zasloužíme spoluúčast na peněžních zdrojích či nikoliv.

Přežijeme pak my sedláci nebo se o nás budou točit pohádky jako o rytířích ?

Příspěvek byl publikován v rubrice Věřina cesta se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.