Rusko -Arkadij a Boris Strugačtí : Ďábel mezi lidmi


napsal Jeník Čermák

Nemohu začít  jinak, než  citátem z knihy  bratří Strugackých – Ďábel mezi lidmi

Říká se, že v japonské metropoli, roztřískané krvavým leteckým bombardováním, se v troskách daly často objevit“černé panenky“, tedy lidi, kteří se do sebe zaklesli a pak spolu zaživa shořeli. Něco podobného se dělo i v obleženém Leningradě, kde také nacházeli kostrovité mrtvoly v pevném objetí. Zřejmě tu bylo něco, co k sobě lidi v okamžiku smrti nepřekonatelně pudilo. A není divu ! V roce osmnáctém třeba topili námořní kadety, hochy patnácti-šesnáctileté. Spoutali jim ruce za zády, na krk pověsili zrezivělý kus kotelního roštu a házeli je do vody. Jednoho po druhém, na společnou hromadu. Voda byla tehdy podivuhodně čistá a kdo na to byl zvědav, mohl se přesvědčit, že utopenci se v posledních vteřinách své pozemské existence na hromadě již mrtvých kamarádů podivně hemžili, jako by se pokoušeli najít si co nejpohodlnější místečko, shluknout se na jeden společný celek.

Přečtěte si to prosím ještě jednou. Pozorně a soustředěně. Nechte na sebe působit tu hrůzu. Když se mi to dostalo do ruky hned jsem si říkal, tohle musíš dát na Kosu.

Totiž tohle bylo Rusko. Nepopsatelná hrůza. Děs. Černá můra. Abyste pochopili ještě básnička z téže knihy.

Jsme mrzáci, invalidi,- odpad veliký války-jenže my se neposerem,- my chlastáme taky.

Pij mrzáku, povesel se,- vodka, ta tě povznese.- Chlastání, to dá ti křídla,-všechny stesky vodnese!

Ze slamníků úpěj trosky,-co hleděly smrti vstříc.-Nediv se, že jak prase,-chci se smát čím dál tím víc.

Takhle vnímal obyčejný Rus to, co se dnes heroizuje. Nepřipomíná to Krylovy mrouskající se kočky?

Vím je to jen beletrie. Ale Strugackij je Leningraďan a vsadím boty, že je to reál. V ruskojazyčné literatuře jsem podobných hrůz potkal miliony. Nakonec i hlavní hrdina Ďábla se stává ďáblem z té hrůzy, co prožil. Vím budu obviněn z selektivního vidění. Samozřejmě, že je to země barevná a lidi jsou skvělí. Jenže ti skvělí lidi mají něco za sebou, k něčemu tendenci. Genius loci. Nakonec ten Okudžava, co jsem ho dostal k narozeninám, není tak teskný pro svůj taky tak krutý osud?

Analyzoval jsem to pečlivě a dospěl k tomu, že Rusko je zem pro středoevropana nepředstavitelně krutá. Mimo jeho zkušenost, představivost.

Nu a už velmi dlouho přemýšlím, když si čtu Kosu, nebo četné diskuse pod různými zprávami na iDnes a Novinkách, copak tohle mí spoluobčané středoevropané nevědí, netuší?

Proč se domnívají, že je správné, když Rusko obsadí Gruzii nebo Ukrajinu? Proč jsou skálopevně přesvědčeni, že Gruzíni a Ukrajinci si za to mohou sami? Proč si myslí, že Litevčané a Estonci nemají právo na svou politiku? Proč si myslí, že 4000 zlých vojáků NATO ohrožuje 3 ruské divize? Proč se radují, když na Prahu či Kodaň zamíří Iskandery? A tak dále.

Vymyslel jsem to. Je za tím nenávist. Neznalost to není. Vzdělaní, chytří, mazaní jste dost. Ale lidský mozek zásadně jen zdůvodňuje své pocity. A Vaše / myslím potrefenou husu/ názory /nejedná se o fakta, ale o jejich interpretaci/ nějaký důvod mít musí. Předmět nenávisti je jistě individuelní. USA, západ, Masaryk, bohatí, kapitalismus, kapitalisti, EU,Havel, …..a nevím co ještě, je prostě tak odporné, že každý, kdo se postaví proti němu, nim je hodný, dobrý, lepší, alternativa….etc.

Jenže tak to prostě není. Rusko žádná alternativa není. Stalin zabil stejně, možná i víc Ukrajinců než Hitler. Pravoslavná církev je ještě horší než ta Římská. Ruský kapitalismus je mnohem kapitalističtější než ten náš. Nikdy ta dichotomie zapadniki – slavjanofili nebyla reálná. Za tou domácí půlkou je jen hrůza. Strach jako podstata všeho – zase z Ďábla mezi lidmi.

Je to postoj navýsost iracionální. Mnohem víc než je celý ten tak Vámi nenáviděný a pohrdaný mainstream.

A je to výsměch všem Okudžavům. Těm Rusům, kteří snili o Rusku bez hrůzy. Copak Rusko nemůže být normální zemí, kde život člověka,Rusa znamená víc než strach nepřátel? Kde nepřítel není každý? Kde president není bůh? Kde okupant není označení na které jsou hrdí? Kde?

Ono to tak z dějin Ruska, a Ukrajinu mám novou, vřele doporučuju, nevypadá. Vždycky tam bylo zle.

Ale globalizace má krom stinných stránek i ty pozitivní. Já Rusku fandím a věřím, že jednou to skoro, skoro normální země bude.

V NATO.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Knihovnička Jeníka Čermáka se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.