Z E Ď


napsal Xaver

Na nejrůznější patálie, pitomosti, ohavnosti, šlamastiky a větší či menší katastrofy, které jsme si způsobili sami nebo které nám uštědřili jiní, se většinou snažíme co nejrychleji zapomenout; resp. připomínáme si je co nejméně a neradi. Ovšem u událostí takového „ražení“, které se týkají nás všech, celého světa či jeho částí, neradno zapomínat. Naopak! Ty je třeba připomínat, a to velice důrazně. Jako trvalé odsouzení, varování, odmítání…

Jedna z nich, která asi proběhne bez větší pozornosti, má dnes 13. srpna své výročí. Tehdy před 55 roky východoněmecký režim rozhodl oddělit a obehnat západoberlínské spojenecké sektory od východního Berlína mohutnou zdí. Na čáru vyrazily tisíce pohraničníků a prověřených stavbařů, aby dílo vyrostlo v co nejkratším čase. Mezi zbraněmi a krumpáči vyrazili ještě poslední zoufalci, kteří plánovali útěk na Západ.

Po vzniku dvou německých států – BRD ze tří západních okupačních sektorů a DDR z východní Sověty okupované části – se záhy ukázalo, že BRD předbíhá DDR ve všech ohledech. Zejména v hospodářství vyživovaném Marschallovým plánem, a tedy v daleko vyšší životní úrovni, ve svobodě slova, shromažďování, cestování a dalších atributech demokraticky založeného režimu. To bylo příliš silným magnetem pro občany všech zemí ovládaných komunistickou ideologií, zvláště samozřejmě pro obyvatele Berlína a celé DDR.

Už v roce 1950 uprchlo na Západ z DDR 198 tisíc lidí, v roce 1951 asi 165 tisíc a v roce 1952 přes 182 tisíc. (Podle příručky Deutschland – von der Teilung zur Einheit). Říkalo se tomu hlasování nohama. Nejsnadnější „branou ke svobodě“ pro všechny prchající z východní Evropy byl samozřejmě rozdělený Berlín.

Naznačený trend pochopitelně pokračoval a bez jeho zastavení hrozil východoněmecké ekonomice neodvratný kolaps. Už také proto, že utíkali i ti nejkvalifikovanější jednotlivci, kteří nacházeli v BRD bezproblémové uplatnění. V roce 1960 například ukázalo DDR záda okolo 360 tisíc jejích občanů. Mezi lety 1949 – 1980 uprchlo z DDR na Západ přes tři milióny lidí.

Nespokojenost s životními podmínkami v DDR vedla dokonce 17. června 1953 v Berlíně k všelidovému povstání, které Sověti tvrdě potlačili. Ovšem takových historických reminiscencí bych mohl uvést celou řadu, ale bylo by zbytečné tím dnešní připomínku na ZEĎ přetěžovat.

Tak tedy východoněmecký režim zdůvodňoval vybudování tohoto nevídaného (po Velké čínské zdi asi největšího) betonového monstra. Vlastními občany odmítaného a nenáviděného a velkou částí světa kritizovaného. Na jeho západní straně vydávali svá odsuzující prohlášení státníci a politici z mnoha zemí. Nejznámější je asi projev J. F. Kennedyho, z jehož projevu bývá uváděna jen jedna patetická věta z projevu 26. června 1963: Dovolím si ji citovat vcelku:

„Před dvěma tisíci lety byla nejpyšnější věta, kterou člověk mohl vyslovit, tato: Já jsem občan Říma. Dnes je nejpyšnější věta, kterou může někdo ve svobodném světě říci: Já jsem Berlíňan…“ (Dle výše uvedené příručky.)

Bohužel pokusy o únik ze socialistické společnosti zeď úplně nezastavila a stala se svědkem několika set zastřelených, zmařených životů v její blízkosti. A počet zadržených ještě před zónou smrti a posléze odsouzených k mnohaletým žalářům dosahoval řádově vyšších čísel. V té souvislosti si dovolím připomenout můj článek

O alternativách,

v němž Margot Honeckerová, celoživotní ministryně školství, tato čísla popírá, když cynicky tvrdí, že ke střelbě nebyl přece vydán žádný rozkaz. (Es gab keinen Schiessbefehl, sondern nur Waffengebrauchbestimmungen.)

V několika posledních letech před pádem „železné opony“ a Berlínské zdi umožňoval východoněmecký režim odchody na Západ méně nebezpečnou, přímo „humánní“ cestou: za několik desítek tisíc DM přísně selektované občany jednoduše prodával…“Průvodní“ podmínkou bylo, že dotyčný už nikdy nevstoupí na území DDR.

Můj přítel s manželkou tento zvláštní nástroj využili tak, že se nechali zatknout v Bulharsku při „útěku“ do Jugoslávie (jejich Trabi propadl státu). Odsouzeni na dva roky a posléze „vykoupeni“. A jelikož vstup do rodných Drážďan měli navždy zapovězen, léčili svou nostalgii následně setkáváním se svými přáteli na naší chalupě. Takže jednou za dva-tři roky se kolem ní objevilo deset i více Trabantů a Wartburgů.

Toť vše k výročí stavby Berlínské zdi – více si toto téma nezasluhuje. Avšak, vážení čtenáři, myslíte, že jejím zbouráním zmizela stavba všelikých zdí ze světa? Nejsme tam, kde jsme byli, i když z jiných – mnohdy naprosto odlišných – důvodů? Velká čínská byla proti mongolským nájezdníkům; dnešní americká proti pašerákům drog z Mexika; izraelská proti Palestincům. A ty poslední „uprchlické“ obkružují přímo fyzicky či náhradními nástroji už celé části Evropy…

Je těžké učinit tady moudrý „ideový“ závěr, snad jen povzdech toho, který moc pamatuje: stavme raději „mosty“ (obrazně řečeno), je to levnější než nekonečné zdi, a svědčí to o vyspělosti, nadhledu a odvaze! Ale k tomu je zapotřebí, aby svět byl poměrně „v pořádku“, což bohužel neplatí. Ba naopak, mnohé nasvědčuje tomu, že ještě dlouho nebude…

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Xaverův nový dům se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.