Poznámka k demokracii v Turecku a k vlkově úvaze o její potřebnosti


napsal Leo K.

Začnu citací  z  vlkova článku Erdoganův mandát versus naivky, demagogogvé a lháři :

..K té demokracii tolik, že jsme se ji násilně pokusili v posledních desetiletích vyvážet všude, kam jsme dosáhli. Jaký byl výsledek? Nějak nevidím, že by ve třetím světě po ní někdo dychtil. Nemusíme chodit ani na Blízký východ. Stačí se podívat, jaká demokracie se uchytila, pod naší patronací na Ukrajině! A podle podpory, jaké se Erdogan u Turků aktuálně těší, nezdá se, že by většina z nich cítila nějaký demokratický deficit. Asi jim neschází věčné tahanice o míru práv sexuálních menšin, juvenilní justice, politická korektnost, silové proválcovávání genderu, inkluze a tak podobně. Většina Turků má totiž naprosto obyčejné praktické starosti – jak uživit tenhle den svou rodinu! Takže řeší přízemní problémy, které se evropským, tzv. demokratickým, elitám zdají příliš všední, nudné a nehodné jejich genia. Nicméně jejich mistrování, u těch chytřejších, končí u migrační tsunami, kterou může Erdogan kdykoli nastartovat /viz Merkelová včera – není žádný plán B – myšleno k dosavadní dohodě s Ankarou ohledně uprchlíků/, u těch poněkud zpozdilejších u klíčové pozice Turecka v NATO. Tady každé poučování a školení z demokracie končí! Turecký prezident a většina jeho voličů to vědí. A je jim to šumák!

Bez nějaké valné pozornosti, na problém demokracie na Předním východě a v Africe, se minulo násobné upozorňování bratra  současného ministra  spravedlnosti a jednoho  z mála českých  znalců a  specialistů na  islám, korán a  islamismus – Petra Pelikána.

Na Youtube je zvýrazněně najdeme v Debatním klubu, kde s Petrem Pelikánem debatuje jednak Hynek Kmoníček a podruhé Břetislav Tureček. Doporučoval bych spíše toho druhého.

V debatě s panem Kmoníčkem se účastníci přece jenom přetahovali o svá ega a debata byla spíše utkáním, kdo bude mít navrch i když jenom formou jemné ironie.

Co je podstatou sdělení pana Pelikána? Ve jmenovaných krajinách neexistuje volání po demokracii nýbrž volání po spravedlnosti. Ve všedním životě obyvatel jež převážně vyznávají islám se svou šariou, ale i rozličné křesťanské směry, které se tam vyskytují, nikdo (mimo velkých obchodníků) stát a jeho instituce nijak vážněji nepotřebuje. A má-li jim někdo vládnout, tak ať je především spravedlivý. Rodové, případně kmenové zřízení, které tam převládá, řeší celou řadu otázek a zbytek řeší šaria nebo u křesťanů a Židů Tóra. Evropané se pak jenom diví, kde se bere jejich nepotismus. Kdy se násilně dosazení členové „vlády“ vzpírají volbě; proč na to či ono místo někoho volit, když to dobře honorované místo potřebuje na příklad bratranec, který má problém uživit rodinu.

Tam, kde dochází ke styku tohoto světa s Evropou, například v oblasti obchodu nebo turismu, se pochopitelně daný stav jeví jako nedostatek. Lépe řečeno potřeba vybudovat si pro styk s Evropou (a ostatním světem) potřebné instituce. Takže i tyto původně nomádské kmenové svazy se Evropanům jeví jako státy, na které jsou zvyklí. Samozřejmě, že státní zřízení, nomádům cizí, se uchytilo různě pod vlivem různých podmínek. Tam, kde trval delší dobu francouzský či anglický vliv, se stát jako instituce vžil pevněji než tam, kde tomu tak nebylo. Ale stále je tam stát jenom jakási slupka, která když se strhne, obnaží kmenové nebo rodové jádro. Stačí se podívat do Libye nebo do Afganistanu. To je v Evropě nepředstavitelné – stačí si představit, že v roce 1989 bychom se rozdělili na Čechy, Lučany, Pšovany, Charváty, Lemuze, Moravany a případně na Těptice!

Šaria, která kodifikovala život muslimů v raném středověku, která suplovala chybějící instituce státu, „prověřená staletími“ je tím čertovým vejcem, které mění stát na jakousi nepříliš potřebnou nadstavbu společnosti. Tato „nedozrálost“ arabského a severoafrického světa se dá ale hodnotit různě. I když my, Evropané, nad tím kroutíme hlavami, arabští muslimové to vydávají za přednost. „Všemuslimství“ – muslimská teokracie – odstraňuje, alespoň mezi muslimy, národnostní třenice a podporuje jednotu. Také jazyk Koránu – arabština – má sjednocující vliv i když jednotlivá nářečí se dost rozešla, arabština Koránu je jen jedna.

Jinak je tomu v případě Turecka. Nadstátní útvary – Seldžucká říše, Osmanský sultanát si vynutily budování správních institucí, které neponechaly příliš prostoru pro místní rodové vůdce. Turci se od Arabů také liší nacionalismem. Povstání, které vedl Mustafa Kemal ve dvacátých letech minulého století po prohrané  1. světové válce bylo povstáním nacionálním. Byla to turecká válka za nezávislost proti vítězům války. Údajný výrok Mustafa Kemala: „islám je dobrý nanejvýš pro změkčilé Araby, nikoli však pro Turky, kteří jsou dobyvatelé a muži…“ nehovoří ani tak o islámu, jako spíše o pohledu Turků na Araby. Erdogan, ač vyznává salafijský islám se podobným názorem nijak netají i když na summitu Organizace islámské spolupráce v dubnu letošního roku bouřil pro vystoupení proti „prohnilému západu.“

Z oné zprávy tak trochu nechtěně vyplývá, že se Erdogan s Tureckem snaží postavit se do čela této organizace, usmířit náboženské rozbroje:…„moje náboženství není ani sunnitů, ani šiítů, moje náboženství je islám!“ A zřejmě vybudovat mocenské centrum středního východu. Osmdesátimilionová země (prakticky stejně jako Německo) má samozřejmě slušně našlápnuto stát se lokálním hegemonem.

Následující blok informací je z BusinessInfo.cz k 31.12. 2015.

Turecku náleží 17. místo mezi nejsilnějšími světovými ekonomikami. Z regionálního a globálního pohledu představuje Turecko v současnosti největší ekonomiku na Blízkém východě, následuje Írán a Saúdská Arábie. Turecké hospodářství je 7. největší ekonomikou v Evropě. Současný růst HDP neodpovídá potenciálu, který Turecko představuje. Turecko by podle OECD mělo být schopné růst v míře cca 5 – 5,5%. K dosažení této míry je však zapotřebí zavést strukturální reformy, které by vedly k efektivnějšímu využití silných stránek domácího trhu – vhodná struktura pracovní síly, relativní politická stabilita, poměrově nízká nákladovost výroby a věkové spektrum populace (zhruba čtvrtina populace spadá do skupiny 0-14 let). Negativním rysem turecké ekonomiky je zaostávání soukromých investic za veřejnými výdaji, stále vysoký deficit běžného účtu platební bilance (cca 4,5% HDP v r. 2015, cca 36,7 mld. USD), stagnace produktivity práce, slabá konkurenceschopnost domácí produkce, vysoká inflace a míra nezaměstnanosti (10,9%). Hospodářský vývoj v Turecku v posledních měsících připouští možnost útlumu domácí ekonomiky. Makroekonomické ukazatele z 1. kvartálu 2016 naznačují, že ekonomický výkon v letošním roce oslabí. Průmyslová výroba v prvních měsících 2016 zpomaluje, soukromý sektor čelí problémům s přístupem k externímu financování, vysoká úroveň politické intervence do ekonomických otázek negativně ovlivňuje nálady zahraničních investorů. Turecko nezbytně potřebuje udržet kontinuitu v zavádění moderních výrobních technologií a inovací. I proto se domnívám, že orientace na muslimskou jednotu, na svaz arabských zemí je riskantní sázkou na chromého koně.

Změny, které po druhé světové válce demokratizovaly zemi formálně ustavenou rovnováhou tří mocí (zákonodárné, výkonné a soudní) jsou v Turecku pravděpodobně ztracené. Zároveň ale ta ztráta odpovídá stavu hospodářství. Na jedné straně moderní průmysl, na druhé straně Anatolie, kde na 30% rozlohy státu (zbytek je příliš hornatý) žije 25 % obyvatel. Převážně tureckých sedláků jejichž život se prakticky za celou historii Turecka nezměnil. Kde ještě dodnes, jak za starověku můžete vidět vozy s celodřevěnými koly tažené volským potahem. Nezměněnými od časů Chetitské říše jeden a půl tisíce let před naším letopočtem. Turecko prostě není jenom čtrnáctimilionový Istanbul. Turci vstoupili do NATO „za odměnu,“ že se zúčastnili s modrými přilbami OSN války v Koreji, ale v importu potřebných surovin a energií jsou téměř zcela závislí na Rusku – což podle mého skromného názoru vysvětluje omluvu Turecka za sestřelený Su-24. Export do zemí EU činí kolem 30 % a z těchto skutečností plyne, že Turecké přešlapování na hraně mezi totální islamizací a zbytkem sekulárních hodnot, které jsou dědictvím demokracie, bude trvat ještě hodně dlouho. Přinejmenším tak dlouho, dokud bude Recep Tayyip Erdogan u moci. Evropa totiž Turecko, vzdor obecnému názoru, nepotřebuje. Její současné problémy – často zmiňovaná dohoda s Tureckem – jsou obtížným ale nikoliv fatálním oříškem. Ztráta Evropy by naopak byla pro Erdogana a Turecko těžkou prohrou. I to je další důvod, proč se omluvil za sestřel Su-24 a usmiřuje si Rusko. Vraťme se ke sdělení Petra Pelikána. I když se Turecko značně od zemí předního východu liší, většinová vzdělanostní struktura obyvatelstva, s výjimkou velkých měst a středomořské Turecké riviéry, je stejná jako v ostatních muslimských zemích předního východu a severní Afriky. Spojuje je touha po spravedlivém vládci. To ukázala milionová demonstrace pod heslem Shromáždění demokratů a mučedníků na podporu Erdogana na závěr inscenovaného(?) puče proti „jenom“ statisícovým demonstracím proti jeho vládě tvrdé ruky v červnu 2013. Pamatujete na snímek dívky v červených šatech? Statistiky uvádějí, že v Turecku muslimskou víru vyznává 99,8% obyvatel. To je ale zavádějící údaj, protože muslimové si zkrátka nedovedou představit, že je někdo bez víry. Nevěřící – je těžké obvinění a strašlivá nadávka. Takže kolik procent městského obyvatelstva je jenom formálně muslimská, se můžeme jenom dohadovat. Ti, co žijí mimo taková střediska, jsou však muslimy naprosto stejně, jako jejich bratři a sestry v Saudské Arábii. A těm je v převážné většině jedno, kdo vládne a že nemají (také většinou) žádná občanská práva. Stačí jim, že si vydělají s určitou rezervou na živobytí. Demokracie je pro ně velmi exotický pojem.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.