Turecko na vlastní kůži po převratu


napsal TP

Vlkův úvod

O Turecku  Kos a píše  docela  hodně. A  nejspíš  i psát  bude. Ale  jsou to komenty  z dálky, z gauče a od televize. Nyní s e ozval někdo, kdo  do téhle  země  jezdí často. Byl tam x  krát  před  pučem a právě s e vrátil odtud, tedy  z  popřevratového Turecka  zpět. Zde  jsou jeho aktuální postřehy.

Je třeba bát se cesty do Turecka? Každý chápe důvod znepokojení. Vidíme v televizi dramatické záběry, slyšíme spoustu chytrých komentátorů, jak tam či onde dochází k diktatuře, destrukci demokracie a spoustě dalších věcí. Okamžitě se začínáme bát, jakkoliv je v tomto kontextu paradoxní, že spousta turistů jezdí do zemí, které o demokracii nikdy neslyšeli a o svou bezpečnost se nebojí. Místní diktátory evidentně nijak nezajímají. Z tohoto pohledu asi není nutné se nějak trápit pochybnostmi před takovouto cestou.

Pokud by kdokoliv v Turecku očekával nějaké dobrodružství, bude krutě zklamán. Nelze pozorovat žádnou zásadní změnu, snad kromě ještě většího počtu tureckých vlajek, Erdoganových portrétů a jistého navýšení vojáků a policistů. Ovšem těch tu byly vždycky mraky, takže ten rozdíl je možná patrný u státních institucí, letišť, možná i u památek, ale na běžné ulici to opravdu nepoznáte. Co bylo v mezičase zavedeno je ostraha příjezdu do velkých nákupních center v Istanbulu, kde je každé auto prohlédnuto a cestující dotázání, zda nevezou výbušniny. S ohledem na to, že strážci nejsou ozbrojeni (no dobře, tak mají pendreky) se spíše jedná o Potěmkinovu vesnici.

I pokud čekáte normalizační atmosféru, tak vás současné Turecko zklame. Vše funguje víceméně stejně, jako dřív. Na první pohled by člověk ani v nejmenším neřekl, že toto je země, kde se před pár týdny odehrál pokus o převrat. Jakkoliv nám v médiích servírují dost šílená čísla zatčených a různě postižených, pro normálního člověka se nezměnilo nic. Tak to ale funguje jen na první pohled, když se dáte s místními do řeči, už to tak veselé není.

Proslýchá se například, že jakýsi šestnáctiletý kluk napsal cosi proti Erdoganovi na Facebooku a byl zatčen. Prý se dokonce začíná dít vyhrožování těm, co veřejně hlásají svou nelibost s ním. Někomu dalšímu se prý stalo, že když kdesi na veřejnosti kritizoval Erdogana, musel následně na policii vysvětlovat, proč ho vlastně nemá rád. Ale toto je všechno jen “prý”, jedna paní povídala, jsou to spíše minoritní názory a těch, kdo zná někoho postiženého je naprostá menšina. Těch, kdo svobodu slova začínají zpochybňovat je zcela minimální množství, většina se stále domnívá, že zde je demokracie a říkat si mohu co chci. Někteří to berou i s jistou dávkou humoru. Jeden z místních vysokoškoláků mi ukazoval svou fotku na Facebooku, kde stál vedle rektora své univerzity. “Teď ho zatkli. Myslíš, že bych měl tu fotku smazat?” smál se. Opravdu, nelze srovnávat s naší normalizací. Tam se na podobné téma nežertovalo, ale raději preventivně konalo.

Co se tedy v Turecku vlastně stalo? Ano, proběhl tu pokus o puč. Ale jaký? Turci rozhodně nevěří možnosti, že by puč byl Erdoganem zinscenovaný a nesouhlasí ani s myšlenkou, že o něm Erdogan dopředu věděl a připravil proskripční seznamy. Tvrdí, že zahynulo příliš mnoho lidí a toto přeci v jejich zemi není možné. Důvěra v Turecko a jejich demokracii je stále bezmezná. Pokud už jsou ochotni připustit spikleneckou teorii, tak je o organizaci puče z USA. Do tohoto přímo skvěle zapadá oficiální tvrzení, že zodpovědným je Fetullah Gulen.

Kdo to vlastně je? Muslimský klerik, kazatel, tedy turecky Vaiz, bývalý spolupracovník Erdogana, s kterým se v roce 2012 ve zlém rozešel. Má tu prý hodně podporovatelů, sponzoruje, školy, mešity, dobročinné spolky. Těžko říci, kolik procent Turků tomuto vůdci důvěřuje, ale rozhodně jsou to ti nábožnější, ti v Islám věřící. Mezi jeho podporovateli bychom sekulárně moderně uvažující Turky nenašli. Sekulárně ladění Turci se s jeho názory příliš nesetkávají a moc toho o něm nevědí, ale na rozdíl našeho mainstreamu tvrdí, že rozhodně není pravda, že by byl nějakým umírněným islamistou (tedy ve srovnání s Erdoganem). Někteří tvrdí, že je naopak více islamistický, jiní, že je zhruba na úrovni Erdogana. Každopádně, obě tyto skupiny mají jasno v tom, že obojí je špatně, že není možné proti jednomu islamistovi bojovat s jiným islamistou. Toto je všeobecně přijímaný názor těch, kdo dodnes obdivují Ataturka. Tento názor taky nekoresponduje s tím, co je o Gulenovi známo ze zdrojů na internetu. Je samozřejmě otázka, nakolik jsou pomýlené tyto zdroje a nakolik je pro sekulární Turky Gulen tak nezajímavý, že o něm mnoho nevědí.

Někteří tvrdí, že Gulen je placen CIA a celou svou síť škol a podporovatelů vybudoval právě díky americkým penězům. Jejich hlavní argument zní, kde by jinak takové prostředky získal, což je skutečně otázkou. Vzhledem ke své aspoň na Západě deklarované umírněnosti může být jen těžko financován Saudskou Arábií a podobnými režimy. S Erdoganem se rozešel v roce 2012 a prý nejen kvůli Erdoganovým finančním skandálům, ale kvůli varování, které Erdogan konečně vyslyšel. Varování, že Gulen buduje tajnou síť svých lidí ve státním aparátu. A tito lidé byli nyní zatčeni. Tedy aspoň “prý”. Je ale evidentní, že se s nimi svezlo spousta nevinných, ale nepohodlných.

Teorii o CIA poněkud nahrává současná evidentní snaha Erdogana o námluvy s Ruskem a nezávislosti na USA. Něco takového by před pár lety bylo nemyslitelné. Je tedy třeba říct, že Turky to zajímá podstatně méně, než vnitřní politická situace, a nikdo to moc neřeší. Kam to vše dospěje je otázkou, ovšem těžko si představit strategický převrat a orientaci na Rusko. Místní základna USA, vybavení armády, to a mnohé další by podobný veletoč povážlivě zkomplikovalo.

Na tomto vojenském puči je jedna věc velmi zajímavá. Bavil jsem se s mnoha Turky v posledních létech, a na jednom se všichni shodli. Zatímco v Evropě bereme jako odkaz Ataturka i roli armády jakožto strážce sekularismu v Turecku, což zvládla za cenu několika pučů, i ti nejvěrnější Ataturkovi obdivovatelé tuto roli armády neberou pozitivně. Zkrátka, nesetkal jsem se s Turkem, který by armádu vychvaloval, že díky jejím pučům se Ataturkův odkaz podařilo uchovat. Je to o to pozoruhodnější, že jinak je Ataturk mezi sekulárními Turky až nábožně uctíván a jeho portréty vyvěšují ne proto, že by to bylo nutné, že je to móda, ale proto, že jej opravdu milují. Naše úcta k Masarykovi je proti tomu nic. Ovšem navzdory svému obdivu absolutně neakceptují roli armády jako garanta demokracie. To prý s demokracií nemá co dělat a armáda má být v kasárnách a nekecat do politiky.

Je proto velmi podivné, že někdo, kdo puč zorganizoval, tento fakt nezohlednil. Těžko říct, zda to dříve bylo jiné, ale pravděpodobně ano, protože si jen těžko lze představit, že by armáda bez krveprolití byla schopna bez aspoň nějaké podpory sympatizantů ovládnout takto velkou zemi. Nyní ale sympatizanty žádné nemá, v Turecku není nikdo, kdo by si puč přál. Proto je nesmírně pozoruhodné, že byl puč vůbec zorganizován, a pokud už ano, jak byl zorganizován. Neboť to, že neuspěl, je nesmírný úspěch Erdogana a ukazuje jeho vůdčí roli ve společnosti. Neúspěch byl totiž způsoben právě jeho výzvou, aby lidi vyšli do ulic. Vojáci prostě nebyli připraveni střílet do civilistů a způsobit krveprolití. Tomu se nelze vůbec divit, protože zde je povinná vojenská služba, řadoví vojáci jsou proto obyčejní odvedenci. Ten neznámý plánovač absolutně podcenil zásadní nutnost – za každou cenu zatknout či zlikvidovat Erdogana. Je totiž dost pravděpodobné, že v takovém případě by vojáci měli nějakou šanci. V Turecku není nikdo jiný, který by dostal lidi do ulic. To všechno ukazuje na čtyři možnosti – buď byli autoři puče odtrženi od reality (jako špičky EU), nebo jednali v rychlosti předčasně, případně získal Erdogan včas nějaké varování, nebo je za pučem někdo, kdo Turky vůbec nezná.

Známý a u nás přetřásaný let Erdogana vlastním letadlem přes celou zemi a ohrožování stíhačkami pučistů Erdogan vysvětluje tím, že má nejlepšího pilota v Turecku, který s ním letěl nízko nad zemí pod dosahem radarů. Zda je něco takového realistické, to si netroufám tvrdit, ale každopádně nemohlo dojít k setkání s pučistickými stíhačkami, protože ty by neměly mít problém takový letoun sestřelit. Pokud to neudělaly, tak nedostaly rozkaz. Což opět klade otazník nad plánováním puče.

Je překvapivé, jak málo současné Turky trápí, že Erdogan evidentně zneužil puče k likvidaci svých názorových oponentů. Ono je to ve skutečnosti poněkud složitější. Erdogan totiž na jedné straně opozici likviduje, ale na druhé straně se poprvé podařilo sjednotit všechny opoziční strany v boji za záchranu demokracie. Stvořil tak jakousi “lidovou frontu”, což je pro něj úžasný úspěch. V neděli 7.8. svolal do Tureckých měst obrovské demonstrace na podporu vlády a režimu. Celkově se jich prý účastnilo 15 milionu lidí, jen v Istanbulu pět milionů, což se až nechce věřit. Je třeba velmi zdůraznit, že i ti největší odpůrci Erdogana uznávají jeho zásadní zásluhu na likvidaci puče a v TOMTO jej podporují.

Tím se samozřejmě nechce říct, že by zmizela kritika a posměch vůči “Sultánovi”. Erdognan, pokud bychom jej chtěli vyslovit správně turecky tak “Aérdohan”, je u sekulárních Turků stále celkově nepopulární, leč jednu část jeho osobnosti i tito lidé uznávají a v jistém smyslu velebí. Erdogan je totiž pravděpodobně jediný lídr v Evropě, který skutečně chrání zájmy své země. Turci jsou velcí nacionalisté, ačkoliv je velkou otázkou, zda jejich nacionalismu přikládat záporné konotace. Oni svou zemi milují, chtějí, aby měla důležité místo ve světové politice, ale nejsou v principu agresivní vůči sousedům či jiným zemím. Je to tedy sice nacionalismus, ale dle mne přeci jen “slušný” nacionalismus. Primárně neagresivní. A i ti sekulární si uvědomují, že v Turecku neexistuje v tomto směru lepší vůdce, než právě Erdogan.

Opět zdůrazňuji, že toto všechno neznamená pád odporu sekulárních Turků vůči svému prezidentu. Jeho odpůrci například tvrdí, že Erdogan by správně prezidentem vůbec neměl být, neboť nesplňuje jedno z kritérií – vysokoškolské vzdělání. Po velkém přemlouvání se vytasil s jakýmsi diplomem, ale jeho alma mater se k němu nechce znát. Posléze prý přidal další dva diplomy, snad aby potvrdil to podezření.

To samé se týká i korupce, s tímto vůdcem neodbytně spojené. Nyní se například objevila kauza ohledně nového mostu Osman Gazi přes izmitský záliv, který výrazně zkracuje cestu, ale je celkem drahý (za průjezd asi 30 USD). Velmi zajímavá je přitom smlouva společnosti, která most provozuje a je vlastněna Erdoganovým přítelem. Stát stavbu garantoval a garantuje i příjmy, neboť aby prý byla nějaká motivace, garantuje příspěvek společnosti, pokud počet aut poklesne pod jistou hranici. Jinými slovy, investor naprosto nic neriskuje.

Erdogan prý v poslední době opět zmínil možnost, že 3 miliony syrských uprchlíků získá v Turecku azyl. Turci jsou přesvědčeni,že Erdoganovi jde o rozšíření své voličské základny, jelikož Syřané jsou celkově bigotnější, než-li Turci, takže se dá předpokládat jejich podpora Erdogana. Námitka, že Erdogan by si takovou akcí zahrával se svou popularitou u Turků, protože Turci všeobecně nemají Araby v lásce, tato námitka byla smetena ze stolu. Fanoušci Erdogana jsou ke svému vzývanému mistrovi absolutně nekritičtí a on jim bude určitě schopen vysvětlit důvody takového kroku. Žádné hlasy tedy prý neztratí, naopak spoustu syrských získá… Z našeho evropského pohledu se chce zvolat – ať to proboha rychle udělá!

Pokud bychom chtěli rozebrat otázku, zda se Erdogan opět postaví proti Kurdům, aby našel vnějšího nepřítele, budou její odpovědi poněkud odlišné, než bychom asi čekali. Sami Kurdové vám potvrdí, že s jejich situací to není tak dramatické, jak se v Evropě vypráví. Ano, je faktem, že nemají školství ani média ve vlastním jazyce. To je ale částečně způsobeno tím, že kurdských jazyků a dialektů je více. Dokonce různé kurdské kmeny si vzájemně nerozumí a ke komunikaci proto používají turečtinu. Představa jednotného kurdského státu tedy i z tohoto důvodu není zrovna ideální, ostatně, vzdělaní Kurdové se k takové myšlence staví skepticky. Ano, například iráčtí Kurdové jsou sice také Kurdové, ale stejně by se s nimi turečtí nedomluvili, žijí zcela jiným životem…proč mít s nimi nějaký stát? Co se přijímání Kurdů v Turecku, není prý žádný problém ve větších městech, ovšem v těch menších se na Kurdy přeci jen dívají skrz prsty. Ovšem stejně tak se na Kurdy dívají i Arabové a Peršané, toto není jen turecké specifikum. Představa Kurdského státu na území Iráku a Sýrie (bez tureckého Kurdistánu) Turky evidentně moc neláká, tvrdí, že to povede ke konfliktům, a že to skončí zásahem Turecka.

Možnost, že by Erdogan vystoupil proti Kurdům, se místním nezdá reálná. Zásadní otázka totiž zni – proti jakým Kurdům? Nejbohatší a nejvzdělanější Kurdové totiž žijí na západě ve velkých městech a jsou integrovaní do turecké společnosti, v tureckém Kurdistánu je ve městech klid a Kurdové jsou loajální, no a ti na vesnicích asi moc loajální nejsou, ale nějaká akce armády to nezmění. Turci vidí jako větší problém fakt, že Západ dodává zbraně Kurdům na boj proti ISIS. Ano, teď zatím bojují Kurdové proti ISIS, ale jakmile ten bude poražen, co bude s těmi zbraněmi pak? Je dost možné, že i to je motiv pro Erdogana, aby válku v Sýrii podporoval co nejdéle, protože dokud bude trvat, nebudou mít Kurdové sílu zasahovat v Turecku.

Ta nejpodstatnější námitka je ale praktického rázu. Proč by to Erdogan dělal? On nepotřebuje odvádět pozornost na vnějšího nepřítele. Jeho popularita je teď nesmírně vysoká, získal vše, co potřeboval. Když se minulý rok pustil do Kurdů, stál za tím ryzí kalkul, aby oslabil podporu jedné z kurdských stran a vyhrál volby tak, jak potřeboval. A to se mu podařilo. Tato motivace už nyní neexistuje, takže dokud bude pokračovat válka v Sýrii, není důvod, proč by měl být Erdogan z Kurdů nervózní.

Jako poslední a nejzásadnější je otázka, která v souvislosti s Tureckem nemůže chybět, je směřování. Kam tato země spěje? K islamismu? A k jakému – takovému, který vládne v Iránu či v Saudské Arábii? Překvapuje mě, že sekulární Turci jsou v tomto značně optimističtí. Stále tvrdí, že Turci prostě nejsou Arabové (pro něž je Islám v podstatě jediný zásadní civilizační přínos, který světu dali), že u nich nikdy nemůže fungovat tak fundamentalistický islám, jako tam, že si vždy zachovají svou kulturu, ke které patří nezahalování (či jen částečné zahalování) žen, jejich větší svoboda, pití rakie a velmi vlažný přístup k islámským dogmatům. Snad mají pravdu. Nezbývá, než pozvednout sklenku s rakií a připít jim se zvoláním “šerefe”, aby jim tento optimismus vydržel…

Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.