Slepá cesta a past postmoderny.


napsal Leo K.

Teprve mobilní síť a internet změnily svět víc než rock’n’roll. Celým – dnes bychom řekli Euroatlantickým světem – třásla v šedesátých letech revoluce. „Teenageři každé generace po roce 1955 byli tak uchváceni vlastní pomíjivou směsí hudby a módy, že věřili v jedinečnost a zvláštnost právě své doby. Šedesátá léta ovšem měla význam pro mnohem širší věkové spektrum než kterékoli předchozí období. Duch oněch let se šířil napříč generacemi a zapaloval západní svět pocitem omlazující svobody, srovnatelné s radostí, jakou cítí žák, kterého pustí za slunného odpoledne dříve ze školy.“ Takto ve své Revoluci v hlavě definoval Ian McDonald šedesátá léta. https://www.ereading.cz/nakladatele/data/ebooks/12096_preview.pdf

V USA to byli především studenti, kteří stáli za hlavními protesty proti dobovému fungování společnosti. Protestovali proti všeobecnému přesvědčení, že věda a technika vyřeší všechny budoucí problémy a přispěli k feministickému hnutí. Nejvíce se však stavěli proti vietnamské válce a zajímali se o východní filozofie. Cíle hippies byly nejednotné, za základní lze ale považovat vzpouru proti společnosti, mír, lásku, přátelství, svobodu.

K naplnění těchto cílů se sdružovali do skupin či komun, které pak často provozovaly volnou lásku a užívaly drogy, zvláště LSD. Hippies propagovali spontánní chování, lásku a prosazovali názor, že si člověk má užít života a nebudovat kariéru, nehonit se za penězi. Dalším poměrně výrazným projevem spojeným s tímto hnutím bylo tíhnutí k mysticismu, různým druhům východních náboženství a filosofií, objevování na Západě doposud neznámých kultur a zvyků a jejich propojování se soudobou kulturou a způsobem uvažování. Pamatuji, jak jsem se obdivně díval na fotky Jane Fondové s tabulkou Make love, no war! Stala se Miss vojenských odvodů z roku 1962, když během války ve Vietnamu stála na straně odpůrců amerického zapojení v konfliktu. Fascinovala tím, že se hlásila k socialismu a současně toužila po penězích z podnikatelských aktivit.

Z druhé strany železné opony to vypadalo trochu jinak. Po Maďarských událostech režim polevil. Že by došlo k nějaké viditelné změně, nebylo na první pohled znát. Důležité bylo, že doba se přece jenom odlišovala od padesátých let. Přestali se hrát častušky a vysmívali jsme se názoru Chruščova, že bychom si měli místo jive a boogie-woogie zatančit kolový tanec „jábločko.“ V literatuře se začali objevovat noví autoři. Unikátní aktivitu projevil Odeon, jehož čtenářský klub v tehdejším Československu, založený spolu s nakladatelstvím, dosáhl cca 430 000 členů. Nabízel především kvalitní překladovou beletrii světových autorů a od roku 1956 periodickou literární revui Světová literatura, která přinášela informace o novinkách světové literatury. Například Trumana Capoteho, Samuela Becketta, Williama Saroyana, Pelhama Greville Wodehouseho a dalších.

Ve té době se pro nás skutečně začaly vynořovat nové myšlenkové proudy. Byly spojeny s adaptací existencialismu a návratem některých myšlenkových proudů, jako byla fenomenologie. Také na různých veřejných přednáškách probíhala celá škála kurzů nových filozofických směrů. Diskutovalo se o buddhismu,probíhal dialog mezi marxisty a křesťany. Bylo to zajímavé a ve vzduchu bylo uvolnění cítit už zřetelně. Od začátku 60. let došlo k postupnému uvolňování studentského života, který byl od nástupu Komunistické strany tvrdě potlačován. Studenti se začali shromažďovat okolo časopisu Student a Československého svazu mládeže, který na začátku roku 1968 přijal jako náhradu za ideologii marxismu-leninismu Deklaraci lidských práv OSN a přestal podléhat KSČ. Velkou roli v československých studentských hnutí hrály také majálesy. Zatím co u nás probíhala syntéza, na západě od nás to budilo dojem destrukce. Ve Francii hořela auta a my tomu nerozuměli.

Ve Velké Británii se studentská hnutí zajímala především o problematiku studené války a jaderného zbrojení. Ve Francii byla hnutí spojena především se šířením neomarxismu a myšlenek existencialismu. Velké protesty se také konaly kvůli válce  v Alžíru. V letech 1967–1968 probíhaly politické protesty a hnutí ať už studentů či jiných složek společnosti též v jiných zemích, nikde však dosáhly takové intenzity jako ve Francii. Již v listopadu 1967 požadovaly francouzské politicky aktivní skupiny studentů zlepšení studijních podmínek, případně kritizovaly tzv. gaullismus, francouzskou obdobu konzervatismu, což ale zůstávalo u politické administrativy bez odezvy. Na pařížském předměstí Nanterre došlo k větším protestům studentů proti přítomnosti policistů v civilu na území kampusu. V lednu 1968 studenti policisty vyfotografovali a jejich portréty nosili jako štíty na demonstracích. V únoru vypukly protesty (to je ovšem eufemizmus) rovněž v Paříži. Možná si vzpomenete na Bertolucciho film Snílci. http://www.csfd.cz/film/42901-snilci/prehled/

Na nespokojenost, frustraci a měšťáctví, na zaujetí východními filosofiemi navázalo hnutí New Age (Nový věk). Na stejnou nespokojenost hippies reagovali negativismem, odmítáním společenských konvencí a hledáním návratů k přírodě. Stoupenci New Age naopak přišli s „pozitivním“ přístupem ke světu. Prohlásili, že moderní, osvícenecká éra končí a že začíná éra nové spirituality, „nový věk“. Inspiraci hledali jak v křesťanství, tak i v filosofiích a náboženstvích Orientu, ve středověké mystice i v moderní vědě, zejména ve zneužití relativistické a kvantové fyziky. K dalším rozvoji New Age přispěli i filosofové vytvořením toho čertova vejce, postmodernismu, tehdy nové „filosofické“ koncepce, která měla nahradit materialistický modernismus. Stoupenci New Age se stále domnívají, že příchod nového věku se dá definovat i astronomicky. Severní projekce zemské osy, která se pomalu otáčí (precesí) ve Zvěrokruhu s periodou 26.000 let, v současné době přechází na začátku jara ze souhvězdí Ryb do souhvězdí Vodnáře. Nový věk, který nastupuje s novým tisíciletím, je proto „Věkem Vodnáře“.

Filosofie New Age je charakterizována odmítáním racionality a kritického myšlení, odmítáním redukcionismu a používáním opačného, celostního přístupu a je provázena šířením všemožných pseudovědeckých, paranormálních přístupů a představ, jako je mystika, magie, astrologie a alchymie, reinkarnace, mimozemšťané a jejich UFO, spiritismus nebo jeho dnešní forma channeling. Zdůrazňuje se osobní svoboda a sebeurčení, hledají se nové role pro gender, rozvinulo se „ekologické“ hnutí. V rámci hledání nové spirituality byli a stále jsou v západních zemích s nadšením přijímání různí mystici a guruové z Orientu a vznikají nové sekty a náboženská hnutí. Mystice a víře v astrologii podlehli i někteří politici (např. Reagan), kteří se řídili předpověďmi astrologů, jiní z nich podlehli víře v účinnost pseudovědeckých léčebných metod. Postupně začali módní New Age filosofii využívat i všemožní podnikatelé, pro které se nové myšlenky staly bohatým zdrojem zisku. Pořádali kurzy New Age, vydávali knihy a časopisy plné New Age ideologie, dodnes vyrábějí a prodávají nejrůznější magické a šarlatánské výrobky, ošacení, odznaky, obrazy, které nabízejí na esoterických shromážděních. Vznikl tak prosperující New Age byznys, který zneužívá sklon naivních lidí i mnohých intelektuálů, postrádajících základní přírodovědecké vzdělání, věřit všemu novému, záhadnému, nesrozumitelnému. Každý novodobý protest začínal jako tragédie a končil jako fraška.

A tak se stala postmoderna reakcí na filosofické směry – à propos, na jaké směry? Aby byla reakcí, bylo třeba nejprve definovat modernitu. Modernitu, která v důsledku humanismu, osvícenství a rozvoje vědy, staví na víře v pozitivní potenciál jednotlivců i společností, která předpokládá možnost pokroku, která věří v užitečnost znalostí, v možnost pozitivního rozvoje lidí a pozitivního racionálního jednání, v potřebu společenské i historické reflexe. Politickým důsledkem se pak stala víra v možnost rozvoje demokracie, t.j. systému, který bude brát ohled na potřeby, zájmy a úroveň nejen většiny ale i celé společnosti včetně zájmu těch slabších.

Z původně bohulibého záměru odstranit mýty, které vedly k totalitarismu a válkám vznikla „filosofie“ zpochybňování. Původní motivace postmoderních postojů měla etický, morální základ, a to v tom smyslu, že postmodernismus usiloval o takovou změnu myšlení lidí, která by již nedovolila, aby se moc, jakákoli moc, ať už politická, ideologická, moc znalostí, sociální (ale kupodivu se nikdy nemluvilo o moci ekonomické), mohla soustředit takovým způsobem, že by mohla být použita k násilí a konfliktům. „Filosofie“ zpochybňující, že existuje podstatná kontinuita v historii, že před trojkou je dvojka a po trojce následuje čtyřka, zpochybňování možnosti nacházet v historii důležitou pravdu, zpochybňování víry, že je možné dosáhnout důležitého stupně objektivity v pohledu na historii, a víry, že je možné se z historie poučit. Z toho vyplývá i pochybnost, že znalost historie usnadňuje hledání podmínek k pozitivnímu rozvoji lidí, cesty k větší spravedlnosti, a cesty k větší mravní a politické dospělosti lidí. A tím i jejich větší zodpovědnosti za sebe i za druhé a větší schopnosti účastnit se efektivně a konstruktivně dění ve veřejné sféře.

Je zajímavé sledovat, jak se o významu slova postmodernismus vyjadřuje sociolog, čili člověk zkoumající stav společnosti a jak filosof, tedy ten, který tyto všechny skutečnosti začleňuje do jednoho příběhu, do logického celku. Vlastně lze říct, že postmodernismus přímo popírá význam filosofie. Zdroje lze najít na YouTube.

Jan Keller:

Jedním významem slova postmoderna je naprostá bezradnost. My nevíme v jakém světě žijeme a tvrzením, že je postmoderní se jenom distancujeme od modernity, tím špatným, co přinesla a zároveň říkáme: k ničemu se nefixujeme. Postmoderna je vyloženě negativní vymezení. To neříká, co to je. To jenom říká, to není moderní. A když to není moderní, tak to může být také feudální. Vždyť feudální taky není moderní. To post- je v podstatě – a řada lidí na to upozornila – postmoderna je nesmyslný termín, protože moderna žila představou, že je jakýsi pokrok, nebo v té jemnější formě, že je aspoň nějaký vývoj – to už nemá to hodnotící kritérium pokroku – postmoderna popírá, že nějaký vývoj je, že jsou nějaká stadia, která na sebe navazují a přitom tím, že si říká postmoderna, tak říká , že je to stadium, které navázalo na moderní dobu – to znamená, že říká přesně to, co kritizuje.

No, ten druhý význam – možná je postmoderní mentalita, hlavně mezi mladými lidmi, to znamená nevázanost, svoboda kombinovat všechno se vším i tam, kde to nedává moc smyslu, těkavost, flexibilita i v osobních vztazích, prostě nevázanost na místo, nevázanost na nic. Ale zároveň ti lidé žijí v určité iluzi, protože moderní politika a moderní ekonomika, současná politika a současná ekonomika pořád funguje v tvrdě moderním rámci. Tam není nic postmoderního. Každý, kdo má peníze, chce mít více peněz, tak to fungovalo po celou moderní dobu, to je ten růst Růstu a každý, kdo má moc, chce mít více moci. Na tom není vůbec nic postmoderního a možná je to dobré pro ty mladé lidi, že si myslí, že v takovém světě nežijí, že mohou volně poletovat a nedostanou se do kontaktu s těmi, kteří mají čím dál víc peněz a čím dál víc moci. Je to takový příjemný útěk z reality.

Václav Bělohradský:

Postmoderní není něco, co přichází po modernosti, jako něco nového. Protože kdykoliv řeknete nové nebo změna už jste v moderní pozici. Takže to postmoderní je – to není něco, co přišlo po moderní době, jako něco nového, protože to by bylo pokračovaní modernismu. To postmoderní je…to jsou jakési rozvaliny té modernosti. Nejdůležitějším způsobem to slovo definuje francouzský filosof Lyotard jako dobu konce velkých příběhů, v nichž především věda byla integrovaná do velikého příběhu lidského pokroku.

To skončilo a ta věda se už legitimuje jenom svojí úspěšností. Jenom performativitou – se tomu říká. Jenom tím, že dosahuje svých cílů. Kdybych měl já definovat postmoderní – v čem je postmoderní zkušenost zásadní, tak bych patrně citoval Umberta Ecca, jeho předmluvu k Jménu růže, kde řekl tu slavnou větu, kterou všichni citují, ale která je zásadní. Říká, že postmoderní je taková doba v níž chci říci Miluji Vás, ale vím, že je ta věta směšná, je komická, protože ji řekli milionkrát a píše se hlavně v Červené knihovně, takže já musím říct:„ jak se říká v Červené knihovně – miluji Vás.“ Člověk si musí být vědom toho, že ta věta už tu byla. A tenhle odstup od toho, co dělám, co říkám, že nemohu už nic někomu říct přímo, ale že ta masa řečených slov a masa napsaných slov, že já na ni musím neustále odkazovat, tak to je pro mě ten postmodernismus.

Nejradikálnější definice postmodernismu říká, že „postmodernismus je stav mysli“, což by nejvíce odpovídalo realitě, o které existuje značná shoda. Vždyť žádná postmoderní doba in natura nenastala a neexistuje. Z tohoto myšlenkového a koncepčního zmatku vyrůstají mnohá nedorozumění, jako například nejrůznější interpretace oné známé věty historika Francise Fukuyamy, že „nastal konec historie“, kterou řekl krátce po pádu komunismu. Z toho, co řekl později, je jasné, že jeho vystoupení mělo politický účel. Jeho zdůrazňování emocionálních hodnot jako hrdost, zloba, ostuda pro lidské jednání, a ignorování hodnot, které souvisí s rozumem a lidskou snahou po zdokonalování, po mravním a intelektuálním růstu, je v souladu s globalistickým a konzervativním odmítáním možností pokroku.

Do této proti-demokratické a proti-osvícenské orientace zapadá i jeho rozdělení lidí na dvě skupiny: tu, která je ochotna hodně riskovat, třebas i smrt, a tudíž je oprávněna vládnout a tu, která nechce riskovat, je spokojena se svým stavem, a proto je ovládána. Vyvozuje z toho, že tedy ti, co vládnou jsou lepší a tudíž si vládu a privilegia zaslouží. To je naprosto typické vnímání společnosti v době před-osvícenské, kdy hierarchická struktura společnosti byla církví předkládána jako daná Bohem. Byť na úkor úrovně a pozitivního rozvoje velké většiny lidí. Není bezpředmětné připomenout, že idea rozdělovat lidi na schopné a neschopné, která se u nás začala prosazovat v politice a ekonomice po roce 1990, jako ospravedlňování neoprávněných přesunů bohatství do soukromých rukou, má kořeny v tomto konceptu. Toto černobílé vidění rozdělení moci, je zjednodušeným, neobjektivním schématem, neboť v něm je implikace postojů, řešit trvalý konflikt mezi mocí a ovládanými jednostranně ve prospěch mocných. Demokracie ale zůstává jediným systémem vlády, který principiálně umožňuje, prostřednictvím vyvažování mocí, tento konflikt řešit ku prospěchu všech.

Na postmodernismu si vysloužili ostruhy řady filosofů. Pro začátek bych jmenoval ty již zemřelé; Michela Faucaulta a Jacquese Derrida, kteří požadovali radikální změny v používání jazyka, a od těchto změn si slibovali změnu myšlení lidí, potažmo radikální změnu reality. Cílem bylo vytvoření světa nového, v němž jakékoli úsilí o stabilitu by bylo nelegitimní, svět by se stal bouří dění a myšlenek, bez cíle, bez souvislostí. Realita, skutečnost by byla v tomto světě nedůležitá, nerelevantní, pouze svět vytvořený jazykem měl být důležitý.

Vzpírám se uvěřit, že autoři těchto principů skutečně věřili v jejich sílu a uskutečnitelnost nebo zda bylo pro ně mnohem důležitější jen narušit moderní a racionální základy naší civilizace bez ohledu na následky.

Myšlenky postmodernismu se chytilo také feministické hnutí. Některé feministky začaly v důsledku postmodernismu zpochybňovat dostatečnost teoretických základů konceptu pokroku, a klást otázku, zda jsou dostatečné pro cíle žen. Brzy usoudily, že historie týkající se žen nemá dostatek prostoru a hrozí, že by otázky a problémy žen určovali muži. Zároveň dospěly k radikálnímu závěru, že západní civilizace je misogynní, naplněná nenávistí a zneužíváním žen, a že je třeba tyto základy narušit. Je zajímavé, že filozoficky jim k tomu slouží kromě jiných i zmíněný Michel Foucault. Tento směr se rychle posunul ke studiu rozdílů obou pohlaví jako k něčemu, co nejvíce určovalo historii.

Základní předpoklad, že jsme všichni lidé, byl odmítnut, jako příliš úzký. Stalo se pro ně přitažlivé postmoderní heslo: „Smrt člověku, smrt historii a smrt uspořádané a smysluplné entitě.“

Centrem pozornosti se stal pojem žena, identita ženy, co nejvíce oddělená od muže. Výzkum je zaměřen na zkoumání této identity, a některé vlastnosti byly některými stoupenkyněmi identifikovány jako typicky ženské, přirozené pro ženy, např. empatie, „váhavost být agresivní“, „inklinace k souhlasu“, atd. Koncepce světa neustále plynoucího, měnícího se, bez kontinuity a nestabilní, se pro ně stala přitažlivá. Hlavním cílem je opět dekonstrukce tradičního vnímání historie a na místo toho soustředění se na skryté drobné jevy. V těchto přístupech se pak myšlenka emancipace naprosto ztrácí. A tak se vlastně historie žen trivializuje, přesouvá se zpět do soukromé sféry.

Největší obětí postmodernismu je prostě rozum, racionalita. Postmodernisté odmítají uznat, že úsilí po pravdě je pro lidi a jejich život důležité, cenné a téměř nutné, přesto, že se nikdy pravdy v její úplnosti nemohou dobrat. Kritice je třeba podrobit postmodernímu odmítání národní historie, a naopak je nutné stát si za obranou nutnosti vědecké integrity, možnosti dobírat se pravdy historickým bádáním, a možnosti dosáhnout rozumné objektivity znalostí o minulosti.

Bez důkladného bádání po pravdě v minulosti se společnost rychle rozpadá, což vlastně zažíváme nyní všichni na vlastní nebo nějakou jinou blízkou kůži. Relativizací všeho, se mimo jiné také ztrácí dimenze, která dovoluje společnosti usilovat o spravedlnost. Postmodernismus je tak jenom atraktivním pláštíkem dekadence myšlení, který zbavuje zodpovědnosti ty, kteří mají ekonomickou či jinou moc. Je to další past nastražena konceptu emancipace od útlaku a nesvobody. To se vždy týká především neprivilegovaných vrstev, ale i celých národů. Je to jenom další past na cestě k větší rovnosti lidí, k větší rovnosti příležitostí pro všechny ve všech oblastech veřejného života, zvláště v oblasti vzdělání, sociálních jistot, zdravotní péče, slušného bydlení, atd.

Postmodernismus posloužil politikům vícekrát. Proč protesty, kterých už byla přehršel, například v Řecku, Španělsku, Itálii, nevyhrávají? Protože establishment může každý důvod protestu v duchu postmoderny ihned zahrnout do svého programu. Souvislost není žádoucí a protest ztrácí sílu. Když Julian Assange zveřejnil Wikileaks, viděl každý, kdo ovšem vidět chtěl, jak ve veřejném prostoru demokratických zemí rychle vyrostla obludná skládka uniklých útržků důvěrných sdělení, které setsakramentsky rychle rozložily pověst o kapitalismu a protestantské etice. A také mezi civilizačními statky a politikou, o které se demokracie opírá.

Postmoderna se ale nechtěla vzdát demokracie. Té ochranné známky (trademark), která má svou cenu. Tvrdila, že smyslem moderní demokracie je být organizační formou oprávněné nejednotnosti a tím splňuje postmoderní požadavky. Postmoderna je však choulostivá a znepokojující tím, že znemožňuje definitivní volbu mezi různorodými názory a nároky. A tento problém prý nejlépe řeší právě demokracie, lépe řečeno postdemokracie. Ta zaručuje právo na to, být jiný (ale také právo na nesouhlas) pouze s jediným omezujícím kritériem: možnost volit vlastní cestu se nesmí dotýkat stejné svobody jiného člověka. Ta jedinečnost toho požadavku ale zároveň znamená, že degraduje demokracii z formy správy obce na jakýsi nezávazný průzkum veřejného mínění. Úloha státu (obce) pak záleží jenom v zabezpečení pořádku a sociální úloha státu je marginalizovaná. Postmoderna takto neznamená zánik politiky, ale je přechodem k politice, která negarantuje jednotu (tu ovšem negarantuje ani moderna – nezaměňovat prosím s konsensem), ale obohacuje individuální mnohost těch, kteří si to mohou dovolit. Hledá cesty k soužití rozdílného a sporného. Postmoderna to přikazuje a postdemokracie to principiálně umožňuje. Problém je potom už jenom jediný, ale za to zásadní. Je třeba najít důvod, kterým by se takový stát legitimizoval. Proč by takový stát měl vůbec existovat. Cui bono? Je to jenom další způsob, jak si demokracii establishment přizpůsobuje k obrazu svému. Láokoón, Apollónův kněz v Tróji řekl: „Bojím se Danaů, i když přinášejí dary.“ Postdemokracii nebrat!

Být svědkem něčeho v sobě vždy obsahuje apel na svědomí, říká filosof Bělohradský – nelze zatajit, čeho jsem byl svědkem, bez odporu svědomí. Už v Novém zákonu je problematika svědectví v odpovědi apoštolů Petra a Jana radě rabínů, která „povolavše jich, přikázala jim, aby… neučili ve jménu Ježíšovu… Petr a Jan odpovídajíce, řekli jim… Nemůžeme nemluviti toho, co jsme viděli a slyšeli“ (Skutky apoštolů, 4, 20). Toto „nemůžeme nemluviti“ je etika svědectví. Díky Wikileaks jsme svědky ztráty tváře politiky. Jsme povinováni svědectvím. „Nemůžeme nemluviti?“ Čekají nás volby. Mluvme tedy o tom! Počítejme ale s tím, že obžerství informacemi váhu zpráv snižuje. Zpráva je totiž dočasná „přidaná hodnota“ určitých informací, většinou však krátkodobá. Kdo přišel první s nějakou zprávou, vítězí v konkurenčním boji médií, ale životnost informací s jejich hodnotou „jako zpráv“ nesplývá. Informace zůstávají relevantní pro jednání určitých skupin lidí samozřejmě i po tom, kdy už „jako zprávy“ nikoho nezajímají. Ale privilegováním zpráv na úkor informací může být kdekoli vyvolána masová nespokojenost, či naopak masová lhostejnost, což zase vidíme online. V tom, že media upřednostňují komentáře od různých nevolených zájmových institucí nebo dokonce zcela nesmyslně od různých „celebrit.“ Kde zůstala odpovědnost?

Je charakteristické pro fungování médií, že mezi užitkem informace (relevance v řešení problémů) a hodnotou zprávy (být první v mediálním poli) je nesoulad – důležité informace se často nestanou zprávou. Wikileaks způsobily, že značná část zákulisí finanční, politické, vojenské a techno-vědecké moci vyplula na povrch a tím se otevřela se propast mezi realitou demokracie a představami o ní.

Vznešené vyprávění o původu demokratické moci ve společenské smlouvě, jak ho známe třeba z americké Deklarace nezávislosti: Všichni lidé jsou… obdařeni svým stvořitelem určitými nezcizitelnými právy… k zajištění těchto práv se ustanovují mezi lidmi vlády, odvozující svou oprávněnou moc ze souhlasu těch, jimž vládnou…, je dnes stejně groteskně vzdálené realitě jako rytířské romány, kterým se vysmíval v roce 1615 Miguel de Cervantes. Z masy textů a hesel, které tvořily ve svém celku obraz demokracie, udělal jeho moderní následník Julian Assange jenom hromadu harampádí. Co znamenají volby, v nichž si bezmocní volí „antipolitické hrdiny, kteří makají,“ aby se osvobodili od politiků, ale ti se vzápětí sami stávají politiky a příběh se opakuje?

Od samého počátku v sobě reprezentativní demokracie obsahuje rozpor: svrchovaný lid, který v parlamentu tvoří zákony, a lid, který musí být těch zákonů poslušen, nejsou jedním a tím samým politickým subjektem. Svrchovaný lid je celek, který se zjevuje jako „obecná vůle“ jen skrze své reprezentanty. Reprezentativní funkce, kterou připisujeme nějakému shromáždění či skupině občanů, je ale pouhá fikce, která díky své poetice o upřímné moci spojuje v jeden politický subjekt jak reprezentanty svrchovaného lidu, tak i lid poslušný svrchované moci. V podmínkách informační obezity uniklých sdělení není ale žádná poetika dost „strhující.“ A bez možnosti mít kontrolu nad počínáním reprezentantů nelze mít důvěru v jejich roli pouhým odkazem na mandát. Selhání politiky, pojímané jako boj o reprezentaci zklamaného lidu, je v globální vesnici uniklých důvěrných sdělení o všem a o všech, nezvratné.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.