Co lidé očekávají od státu aneb inventura státu a evropských rádoby hodnot


napsal Gerd

K napsání článku mě přiměla skutečnost, že jsme dnes hojně zaplavováni definicemi všeho, co nám poskytuje demokracie a stát, ale nikdy, co od státu skutečně občané očekávají. Pokud se někdy někdo takto zeptá, je obvykle odbyt citátem Johna Fitzgeralda Kennedyho: „Neptej se, co může udělat tvá zem pro tebe. Ptej se, co ty můžeš udělat pro svoji zem.“

Tím se nám ale úplně ztrácí jakákoliv snaha dobrat se, co skutečně občané od státu očekávají a měli by chtít. Důkladný sociologický průzkum by byl žádoucí, když už stát vyhazuje peníze na vše možné (třeba Evropské hodnoty) stylem ožralého námořníka. Je pak jen smutné, že tak zajímavou a potřebnou oblast přání občanů dosud nikoho nenapadlo prozkoumat /alespon  není veřejně  známo,  že  ho to zajímalo/. Přitom jde o témata, jejichž správné zpracování může vyhrát volby.

Dnes jsme hojně zaplavováni termínem evropské hodnoty, lidská práva, demokracie a práva menšin, aniž by byl daný model společenského uspořádání státu podroben revizi. Ta je dost zásadní a nezbytná k tomu, abychom pochopili, proč jsou vlastně kmenové skupiny v Amazonii a Africe docela spokojené a možná žijí lepší život než my sami. Mimochodem, slyšeli  jste  že  existuje  Světový  index  štěstí,  který  je pravidelně  celosvětově  zkoumán? Například  zjištění z roku  2014 vydali , nikoli poprvé  tyto  výsledky, které  mohou  šokovat:

VýstřižekNa  zdroji  najdete  další podrobnosti, já  jen uvedu,  že  naše země, jejíž HPI je 39,4 a zajišťuje jí tak ve světě nepříliš lichotivé 91. místo. Naši slovenští sousedé nás předběhli, jejich skóre je 40,1, díky čemuž jsou o tři místa před námi.

Není někde  tady odpověd proč je demokracie, svoboda a lidská práva přinesená US Army do muslimských zemí zcela neúčinná až kontraproduktivní? Například protože po likvidaci jednoho diktátorského režimu dochází k nárůstu moci teroristů, kteří už ohrožují i nás. Protože  sama  naše  demokracie  nás  nenaplnuje  a nečiní automaticky  štastnými.
Je snad za tím snaha sjednotit lidstvo na bázi ideologie potrhlého pouštního loupežníka se zálibou v pedofilii a vydávajícího své epileptické záchvaty za boží zjevení? Protože nic jiného nám ideologie  vhodná leda pro kočovné pouštní kmeny nenabízí. Jen tu poušť, duševní i materiální.
Ani evropští politici plkající své nacvičené přesládlé projevy, kteří se jinak vyznačují nebývalým cynismem, který překoná jen jejich egoismus a tupost, nám nenabízejí žádné řešení. Jen mluví o evropských hodnotách a lidských právech. Je to obsahově stejný význam, když Jakub Janda pojmenuje svou neziskovku Evropské hodnoty a v klidu žije z vládních i evropských grantů. Česká vláda takové granty poskytuje hojně a ráda, aby se páníček v Bruselu na Bohouška nerozlobil. Proto Bohuslav Sobotka tak prosil Jean-Clauda Junckera, agenta programu Gladio z dílny NATO (na takovou informaci by Brusel rád zapomněl, ale důvod, že Jean -Claude Juncker opravdu pracoval a nejspíše ještě pracuje pro rozvědku NATO, stál za jeho nuceným odchodem z čela lucemburské vlády), aby zůstal ještě ve své funkci. Osvědčil tak loajalitu k nevoleným bruselským elitám po vzoru stejných kariéristů z dob normalizace ČSSR.
Zamyslel jsem se však nad rozdílnými společenskými uspořádáními a hledal společné myšlenky a hodnoty, které drží státy pohromadě jako tmel. Když pomineme náboženství jako princip již přežilý a definitivně se hroutící pod muslimskou invazí, nebo národ dehonestovaný multikulturní společností, nebo požadavek společného území, který v multikulturní Evropě už dávno neplatí, jsou dalšími hodnotami udržujícími státy pohromadě jen ideje:

– bezpečí
– rovnost příležitostí
– spravedlnost

Doufám, že čtenáři sdělí v diskuzi další ideje, které by držely státy pohromadě, ale další než 5 vyjmenovaných (3 výše + náboženství a národ)  jsem nenašel.

Bezpečí je celkem jasné, bezpečí osobní i ochrana majetku. Při záplavě muslimských imigrantů a toleranci policie k jimi páchaným trestným činům, žádné bezpečí v ČR nevidím. Tedy ne takové, aby odůvodnilo tak vysoké daně. Naopak, evropské rádoby elity jsou vysloveně nebezpečné všem obyvatelům EU. Bezpečí byl ale první požadavek, pro který se lidé sdružili do tlup a pro který se zvířata houfují do stád a hejn. Dosavadní evropské státy nabízejí více bezpečí a ochrany pachatelům než jejich obětem, nově příchozím než starousedlíkům. Tím chybí další nezbytný tmel soudržnosti státu, rovnost příležitostí.

Rovnost příležitostí pro většinu osob ve smyslu, jak si kdo ustele, tak si kdo lehne. Někteří se toho snaží dosáhnout omezením role státu, jiní jejím posílením, aby příliš velká ekonomická moc malé skupiny osob neznamenala nerovnost pro zbytek populace. Nedaří se ani náhodou, nejsme si rovni a žijeme ve věku vskutku zlatém. Za zlato je moc, přátelství i láska (jen jsem si vypůjčil výrok Ovidiův). Navíc korunováno politickou korektností a pozitivní diskriminací, která zase diskriminuje jinou skupinu lidí. Ovšem nikdy žádný stát nedokázal zajistit úplnou rovnost příležitostí. Ta je možná jen na úrovni malé skupiny lidí, kteří se některých svých práv dobrovolně zřeknou ve prospěch jiných lidí, kteří však takovou oběť vyvažují v citové rovině nebo jiným způsobem, vždy ale recipročně. V případě státu jde o zřeknutí se práv vynucené a zhlediska protěžované menšiny nijak doceněné. Proto by mělo úplně přestat a nastat opravdová rovnost příležitostí tím, že dojde ke zrušení jakékoliv diskriminace, a co nejdříve té pozitivní.

Lidé se dokáží smířit, že některé nerovnosti ovlivňuje náhoda, místo a rodina, kde se dotyčný narodí. Nedovedou ale pochopit, pokud  někdo dosáhne akumulace majetku porušením pravidel chování, což je nejčastější způsob zbohatnutí. Na lokální úrovni je situace řešitelná, na státní nikoliv, protože současný právní systém více chrání některé pachatele více než jejich oběti.

Spravedlnost ve smyslu rovnosti obyvatel před zákonem, v posuzování činů a myšlení a v možnosti svobodně hlásat své názory. Ani to dnešní stát nezajišťuje. Znásilnění spáchané imigrantem je omluveno pod záminkou frustrace, soudce je možné si koupit (V ČR je 3066 soudců a vzhledem k množství soudců usvědčených ze spáchání morálně zavrženíhodných činů jako protěžování stran sporu, korupce, podvodné konkurzy, úplatky za vynesení mírnějších rozsudků, alkoholismus, nedodržování pracovní doby je jejich poměr oproti poměru takových činů v ostatní populaci relativně vysoký. Tím spíše, že má jít o osoby prověřené, s vysokým morálním kreditem a zcela zásadové).

Spravedlnost byla  a je více nakloněna tomu, kdo má peníze, než tomu, kdo má pravdu. Soudy a policie nehledají pravdu, ale chtějí co nejdříve zahladit nepohodlné kauzy a usvědčit jakéhokoliv pachatele a mít uzavřený případ. Spravedlnost pak dostává na frak a lepších výsledků by možná dosáhl středověký ordál, kdy měl nevinný teoretickou šanci svou nevinu prokázat navzdory všem. Dnes je spravedlnost zaplevelena urychlením řízení, kdy soudy vůbec nezkoumají, zda vyšetřující policista nebo státní zástupce neupravil výpověď obžalovaného, aby tím lépe dokázali uskutečnění trestného činu. Nebudu jmenovat konkrétní případy, ale je jich dostatek, a soudy první instance až příliš často nekonají svou povinnost nestranně prozkoumat důkazy proti obviněnému. Nezkoumají vůbec nic a je jim dost jedno, zda odsoudí nevinného. Zdaleka ne všem soudcům, ale těch lhostejných lemplů je mezi soudci prvních instancí na můj  vkus  opravdu hodně.

Navíc český soudní systém je zatížen značnou libovůlí soudců, kdy nelze předjímat výsledek rozhodnutí soudu. Stejný případ u dvou soudců může mít diametrálně odlišný rozsudek.

Nejsme si všichni rovni před zákonem, existují výjimky, které vyvoleným jedincům umožňují kašlat na zákony platné pro ostatní populaci. Dokud by takových výjimek bylo málo, nejedná se ještě o ohrožení státu. Ale pokud jich je hodně především kvůli korupci, eroze státu dosahuje velmi vysoké pravděpodobnosti.

Státy se staly již natolik složitými, a zákony a normy společenského uspořádání natolik komplikovanými, že obyčejní lidé mají daleko větší šanci dosáhnout všech 3 práv (bezpečí, rovnost příležitosti a spravedlnost) na lokální úrovni než v prostředí státní byrokracie. Protože se státy příliš vzdálily idejím, pro které by je jejich občané podporovali, nezbývá státům, než aby se obrodily nebo zanikly.

V případě EU je konání nevolených bruselských elit v příkrém rozporu s uvedenými 3 právy občanů. Protože EU není schopna vnitřní obrody, směřuje k zániku, kdy bude nahrazena právem šaría. To se dokázalo prosadit kvůli své jednoznačnosti a celkové nekomplikovanosti. Zloděj prostě přijde o ruku, podruhé o jinou část těla a potřetí je sťat a vyřazen ze života ostatních občanů. Tedy obyčejný zloděj, protože úplatnost muslimských soudů je smutně proslulá a bohatý zloděj skoro jistě vyvázne, pokud obětuje část získané kořisti.

A evropské myšlenky a hodnoty jako humanismus, tolerance, milosrdenství a odpuštění? Díky konání bruselské elity jsou z nich již dávno jen vyčpělé floskule nebo v lepším případě jen nepotřebný balast, který nás jen oslabuje v soupeření dvou civilizací. Ta naše v souboji prohrává právě pro svůj humanismus, toleranci, milosrdenství a odpuštění, protože druhá strana není schopna téhož, a v takových hodnotách spatřuje slabost, skrze níž může dosáhnout vítězství.

Snad jsem definoval všechna rozumová témata (bezpečí, rovnost příležitosti a spravedlnost), která v mnoha obměnách nacházíme na předvolebních plakátech. Citová témata jako náboženství a národ nejsou uchopitelná logikou a musí být chápána v rovině pocitů.

Nejsilnějším motivačním argumentem na voliče je strach a prostřednictvím osobního „bezpečí“ (boj proti kriminalitě a terorismu) nebo hrozby majetkové likvidace existence díky chybějící „rovnosti příležitostí a spravedlnosti“ (zneužívání pravomocí a korupce ve státní správě, nepředvídatelnost soudních rozhodnutí) je dost často používán v předvolebním boji a vždy účinně. Tím účinněji, čím větší je riziko ztráty existence (fyzické nebo majetkové).

Optimální volební program politické strany tedy musí postihnout celkem 5 témat:

– náboženství a postoj k němu (odluka církve od státu, zákaz netolerantních církví a sekt)

– koncept národa (byť mírně ve smyslu srocení příznivců kolem jednoho společného symbolu nebo důrazněji kolem jedné idelogie)

– bezpečí

– rovnost příležitosti

– spravedlnost (poslední 3 rozebrány výše).

Pokud politická strana nebo kandidát dokáže na uvedených tématech oslovit dostatečnou část populace, získá více hlasů. Potíž je, že citová témata (náboženství/ideologie a národ) jsou diametrálně odlišná pro každou skupinu voličů jinak, a voliči takovou odlišnost dokonce vyžadují a dávají najevo i vnějšími znaky (třeba plackami s nápisem Volte …).

Rozumová témata (bezpečí, rovnost příležitosti a spravedlnost)  jsou si zase ve svých programech natolik podobná, že mezi stranami není prakticky žádný rozdíl. Celá situace se pak jeví, jakoby politické strany hlásaly vždy jen jeden program s drobnými obměnami, který však politici po zvolení odmítají plnit do doby, kdy jsou nahrazeni někým jiným.

Přitom by stačilo, kdyby politik splnil aspoň část slibů a zbytek nesplněných slibů zařadil do další kampaně s tím, že mu opozice, straničtí kolegové, nadnárodní instituce nebo samozvané elity národa nedovolili splnit zbytek slibů. Jednou by taková omluva politikovi prošla.

Důležité je, aby dostatečně přesvědčivě zargumentoval voličům, že se opravdu pokusí splnit maximum z daných slibů.

Protože je pro nás poměrně obtížné sledovat témata na české politické scéně, můžeme je sledovat v prezidentských volbách USA. Zde je příčina úspěchu D. Trumpa, který přes četné přehmaty dokázal nějakým způsobem všechna témata uchopit (vymezil se vůči islámu, chce učinit Američany velkými, chce přestat intervenovat všude v zahraničí a urovnat vztahy s protivníky diplomaticky, je pro odbourání přílišné politické korektnosti dusící daňové poplatníky USA) vyjma spravedlnosti. Dokázal tak učinit docela přesvědčivě a tak získal poměrně významnou část voličů, přestože si znepřátelil elity US A. Ale jak ukázal příklad prezidentských voleb v ČR, sázka na elity volby opravdu nevyhrává. Pokud D. Trump dokáže pokrotit svůj temperament, může dostat tolik hlasů, aby usedl v Bílém domě. Jeho největší potíž je, že předem vybraný kandidát H. Clintonová se těší nebývalé přízni elit a díky své překorektní mluvě nebudí kontroverze. H. Clinton ale také nebudí žádné emoce, které by její příznivce stmelily. Jde o příliš hyperkorektní produkt americké politické scény, který se sice všem zavděčí, ale nikomu neimponuje. Má jedinou výhodu, podporu těch, kdo ovládají sčítací stroje.

Sledujme další průběh vystupování prezidentských kandidátů. Pokud se ve svých úsudcích nemýlím, D. Trump ubere v urážkách (vyjma urážek H. Clintonová), zatímco se H. Clinton bude snažit ukazovat charisma, které nemá. Pochopitelně výše uvedená témata můžeme aplikovat i na jakékoliv jiné politiky a volební kampaně.

Otázka do diskuze:

Které další ideje drží stát pohromadě natolik, aby při jejich fatálním nedostatku došlo k rozpadu státu?

A opravdu se těším na odpovědi, protože se zdejší čtenáři a ostatní autoři vyznačují značně vysokou úrovní myšlení a životní moudrostí na rozdíl od salonních blábolistů z pražské kavárny.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Gerdoviny se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.