Znejisťující názory nebo názory do nejistoty


napsal Leo K.

Četl jsem námitky proti způsobu, jakým uvažuji, jak interpretuji fakta a jak na základě dílčích závěrů stavím na odiv názory, které mohou čtenáře znejišťovat a u jednotlivců dokonce vyvolávat pocit paranoie. Jsem si však téměř jistý, že ta paranoia je účelovou záležitostí, kterou zcela systematicky šíří ti, co z toho mají užitek „Jakmile nevíte o co vlastně jde, sledujte stopu peněz; milý Watsone!“ Dovolím si upozornit, že mě z toho opravdu nevyplývá, že tenhle prožluklý svět řídí nějaké Bratrstvo Černé ruky. Ač je to připisováno Kose – viz Polemika“ s panem Leem a kousek navíc

Nemám žádný nástroj, kterým bych tuto tendenci potvrdil. Ano, je pravda, že svět je složitější a s téměř stoprocentní jistotou mohu říci, že svět neřídí ilumináti, přestože to tvrdí Karel Gott. Také rozumím, že se to zdá být logickým pokračováním předvěkého náboženství či představy o starostlivém Hospodinovi. Jenom Rosenkruciáni a Svobodní zednáři trochu omšeli a tak je nahradil Bildenberg a Trilaterální komise.

Při té příležitosti musím zmínit rétorickou figuru ze Solženicyna v oné polemice. Je velmi efektní, ovšem způsob jak souvisí Souostroví Gulag s demokracií, kterou popisuji, zůstává skryt i mé nemalé představivosti. Kde však musím protestovat, kde musím rozhodně vystoupit proti, je představa, že „…každý jednotlivec ovlivňuje celou společnost, interakce je vzájemná. Jestli si ledničku koupím nebo budu bez ní, je má individuální volba. Z milionů individuálních voleb jsou dějiny.“

Odvozovat chování obtížně spočetného souboru od výslednice chování každého jeho prvku je, ač zdánlivě logické, poměrně rozšířenou mýlkou. Je to přesně totéž, jako bychom vlastnosti plynného tělesa odvozovali ze součtu interakcí jeho jednotlivých molekul. Nevědeckost tohoto postupu byla již dávno rozeznána a nahrazena statistickými zákony termodynamiky. Je také dostatečně známo, že náš stav pozoruhodně ovlivňuje soubor různých druhů symbiotických bakterií v trávicí soustavě. Poznáváme to na vlastní kůži, když tenhle soubor nechtěně vyvraždíme antibiotiky nebo sulfonamidy. Neexistuje, ale jediná práce, která by k tomu souboru přistupovala jinak než statisticky, Je pozoruhodné, že fyzikální (či biologický) popis takovýchto souborů je bez námitky přijímán a jeho aplikace na společnost je zpochybňována.

V pozadí tohoto paradoxu stojí ti, kteří ten manipulativní „názor“ šířili. Baronka Thatcherová, autorka onoho zavádějícího tvrzení (ač prazáklad toho tvrzení lze najít už u Adama Smithe), neproslula jako vědkyně a její výrok měl také po výtce politický a nikoliv vědecký cíl. Náš národní kolorit doplňuje skutečnost, že tvrzení převzal Václav Klaus, o kterém to vypovídá víc než ukradené protokolární pero.

Statistiku společnosti lze celkem spolehlivě vyjádřit křivkou normálního rozložení a jakákoliv manipulace s aritmetikou – jako například symetrie interakce – je hrubě zavádějící. Odpovědnost jednotlivců nikdy neovlivňovala a ani nadále neovlivňuje společnost. Je tomu právě naopak. To už dávno objevili světci a poustevníci. A před nimi ti, co byli ostrakizováni, co byli vyloučeni ze společnosti, z tlupy. Kdo šel jinou cestou, byl smeten, někdy i obětován soudci Lynch. Chladničky se začaly vyrábět až tehdy, co byla po nich poptávka. Jakmile se ale rozjela výroba, rozvinula se také propagace (manipulace) o jejich nezbytnosti, která opět nutně změnila spotřebitelské zvyklostí. Koupíte-li tedy chladničku, nejedná se o vaší volbu koupí chladničky (to je jenom útěšné klišé), ale o souhlas s tou změnou spotřebitelských zvyklostí – jinak by nebyla chladnička potřebná. Souhlas s trendem společnosti. Souhlas s propagandou zaměřenou na společnost. Budete-li se hlasitě dožadovat plnotučného nepasterizovaného mléka a budete si sám vyrábět tvaroh a sýry, budete-li požadovat nechlazené, nedobarvené a neodležené čerstvé maso, budete přinejmenším za podivína, se kterým není radno se příliš bavit.

Pravicový náhled na levicovou bezradnost nehodlám komentovat. Jednak si myslím, že autor má skutečně značný díl pravdy a za druhé jde o osobní názor. Pokud by jej mohl v klidu prodiskutovat, je možné, že by k určité korekci došlo, ale to je samozřejmě pouhá spekulace. Ale zpět k slepé víře o řízení světa.

Při novinářské narážce na Bildenberg, jeho milost, pán na Orlíku a dalších panstvích, kníže Schwarzenberg kupodivu nelhal, když odpověděl na otázku po obsahu jednání Bildenbergu: „Jsou tam zajímavé přednášky…“ Skutečně se jedná pouze o prezentaci a následnou vzájemnou diskusi těch, „kteří jsou u toho.“ Nejde o žádné řízení. To se jenom lidé se zkušeností s řízením nějaké oblasti navzájem informují o stavu věcí a po vzájemné diskusi docházejí k nějakému lokálnímu konsensu. „To, že nějaká vrstva, nějaká skupina, jedná ve shodě, není samo o sobě zločinem; milý Watsone.“ Mnohem problematičtějším může být předmět shody, ale především to, že tyto představy potom v praxi mohou uskutečňovat jejich marionety – politici. Otázka jejich motivace není případná. Je to logický důsledek současného uspořádání světa a ideologie, která mu dominuje – je to vždy aktuální ideologie, kterou právě navléká současný kapitalismu.

Ukazovat prstem na viníka, na kapitalismus, není žádné novum. Kritikové kapitalismu zde byli samozřejmě již dávno. Jedním z nejvýznačnějších byl Karel Marx. Jeho myšlenky získaly ve 20. století obrovský vliv. K pokusům o jejich aplikaci došlo v řadě států. Architekti těchto režimů se však pouze prohlašovali za následovníky Marxova učení a více než vytvoření lepšího světa jim leželo na srdci akumulování co největší moci do vlastních rukou. Na konci 80. let 20. století, kdy se rozpadl Sovětský svaz a soustava jeho loutkových států, byla nejvážnější konkurence kapitalismu téměř dokonale zdiskreditována a kapitalismus slavil takřka globální vítězství.

Právě současná krize pseudodemokracie a následně finančnictví a hospodářství vůbec, nám připomněla, že vzdor F. Fukuyamovi ještě konec dějin nenastal. Ve světě se objevila mnohá hnutí, která kritizují kapitalismus a zpochybňují legitimitu moci společenských pseudoelit. Bohužel platí, že pro velkou část těchto hnutí je příznačná absence pozitivní vize.

Kritika nedokonalého systému je totiž pouze jedna strana mince a bez konstruktivního pohledu nemá valný význam. Absenci pozitivní vize využívají s velkou oblibou ti, kteří tvrdí, že i když kapitalismus není dokonalý, neexistuje vůči němu žádná alternativa, a tudíž nám nezbývá nic, než se s tím smířit. Jedni sní o šťastné rodině, individuálním bydlení a nesmyslné představě o stálém, vlastně nekonečném růstu. Druzí neposlechnuvše lidové moudrosti – nechoď synáčku s pány na led – jsou ti, co se spokojí s drobty z panského stolu, za které jsou ochotni prodat kohokoliv, v krajním případě i své děti. A ti třetí? Ti jsou spokojeni, že existuje ono neomalené a zcela chybné tvrzení: „There is no alternative,“ které jim umožňuje v klidu svého mondénního příbytku dobývat rentu – jak případně říká ekonomka Ilona Švihlíková. A tak platí to, co platilo vždy v celé historii lidstva: v otázce motivace musíme jít zase po stopě peněz. Kruh se uzavírá.

Teď zbývá už jen jedna otázka. Jak to zařídit, aby tenhle cyklus nebyl tak markantní, tak snadno průhledný. Vyzkoušených receptů je řada. Nejjednodušší je rozptylovat pozornost. Upozorňováním na různé výstřednosti, pseudokauzy, skandály, přeřeknutí a další nepodstatné skutečnosti. Další způsob má kořeny už ve starém Římě. Panem et cicenses. Chlebem se stává všeobjímající konzum (byť ten chleba byl poctivějším zbožím) a her, respektive zábav je nepřehledná řada. V neposlední řadě sem patří i zlehčování příliš odbojných myšlenek poukazováním na postmodernu, či na postdemokracii. Doba velkých příběhů skončila – hlásají služebníci konzumu leskle zabalených odpadků pro chudáky. Zapomeňte! Žádná poslední bitva nevzplá. Není kdo by se dal na pochod.

Proletariát už není. Jsme společností služeb, budeme se živit vzájemným přeprodáváním limonády! Informační pokrok nám dovolil přenést průmyslová odvětví do zemí, kde tu výrobu díky dětské práci, zanedbávání bezpečnostních předpisů a dalších, zvládnou daleko levněji než my. Outsourcovali jsme špínu i proletáře. Není to je perfektní vylepšení kolonialismu? Dokonce i bez naší přímé zodpovědnosti.

Jenže existují i nezamyšlené důsledky. Vedeme silácké řeči o ekologii, tlačíme na snižování exhalací a rozvojovým zemím mlátíme o hlavu věty o konečnosti planetárních zdrojů. A to tak důsledně, že celý ten chudý a vykořisťovaný Jih se dává na pochod. Vždyť ty ilustrativní pořady, které díky informačnímu pokroku můžeme sledovat po celé zeměkouli, vždyť ty pořady ukazují jak potřební v Evropě dostávají dům! „Chci se živit taxikařením…“ říká potenciální „Evropan“ čekající na převaděče, který jej do vytoužené Evropy propašuje. Jak snadné je tam žít! A i když nic nedělají, stát se o ně postará! Evropa je ráj i bez 70. muslimských panen.

Inu, chybička se vloudí. Co s tím? V zájmu bezpečnosti přijímáme nutnost omezení některých, do té doby samozřejmých svobod. Musíme okleštit demokracii. Odklon od demokratických mechanismů si přitom jednotlivé zájmové skupiny zdůvodňují různě – potřebou boje proti terorismu, potřebou ekonomického růstu a efektivnosti, potřebou řešení krize… napadá mě, jak je možné, že ve formálně demokratickém zřízení je už tak málo demokratů, a to dokonce mezi širokými vrstvami obyvatelstva, které měla demokracie původně chránit? Kde jsou ti, kteří ji berou ještě vážně, pro které to není zcela vyprázdněný historický kolorit, ale stále ještě nenaplněný ideál?

Zcela zvláštní kapitolou znevážení demokratických principů jsou pak tak zvané nevládní organizace zdůvodňované jako levnější a efektivnější řešení některých vládních úkolů! Levnějších proto, že mohou zajistit paušální vícezdrojové financování a efektivnější proto, že zapojují do vládních úkolů veřejnost ve formě občanských spolků.

Musím hned zkraje tuto vznešenou adoraci důrazně odmítnout. Převážná část těchto nevolených „institucí“ nevzniká z občanské společnosti, ale shora, jako vedlejší produkt mafiánských sítí při řízení politických marionet. Nejen, že jejich statut má demokratický deficit, ale ony nejsou vyjma svých sponzorů nikomu odpovědni, ač mají neoprávněnou zkratku přímo do vlády. Deficit demokratických principů způsobuje v jednotlivých organizacích klientelismus a přímo nepotismus. Velkou část spotřebovaných prostředků jde na mzdy a související výdaje, takže skutečná efektivita nebude také pravděpodobně nijak valná Tato síť je (souhrn nevládek je poměrně velký zaměstnavatel) také odolná proti jakémukoliv vládnímu programu boje s korupcí. Žádný takový program nemůže být brán vážně dokud se veřejných peněz spolufinancují organizace, které nenesou žádnou odpovědnost a za jejichž činnost není nikdo odpovědný. Skutečné, původně občanské spolky jsou odmítnutím sponzoringu vytlačovány do čistě komerční oblasti jako např. dTest nebo odkázány na v podstatě náhodný sponzoring fyzických příznivců – např. Kverulant.org (http://www.kverulant.org/o-kverulantovi-3)

Označení naší doby jako postideologické musím s odporem odmítnout jako falešné. Vládne totalitární ideologie, založená na odmítání politiky a individualismu. Podle této ideologie musí totiž každý řešit problémy sám za sebe, jsou jen jeho a nikoliv nás všech. To je ta past názoru, že společnost neexistuje, že existuje jenom množina individuí. Je skutečně nutné důsledně odmítat ideu, že problémy způsobené fungováním systému musíme řešit individuálně(!). To musí být ideovým východiskem jakékoliv skutečné politiky v jakékoliv době, natož v době globální krize.

Být demokratem už ale není samozřejmostí. Je stále více otevřených i skrytých nepřátel vlády lidu. Toto nepřátelství může mít různé podoby a je tím sebevědomější, čím méně naráží na odpor. Demokracie se stává inzerovaným předmětem pohrdání „elit“ a dokonce i jejich slouhů. Ale demokracii už odvrhují i široké masy obyvatel, protože jim ta nabízená forma opakovaně přinesla opakované zklamání. Nedůvěřují demokracii ač mají na dosah skutečné viníky, kteří tu ušlechtilou myšlenku znásilnili, potupili, zašlapali. Demokracii současný stav připomíná asi jako intimka vlepená do kalhotek připomíná předešlý sex.

A tak neofašisté sní o uniformní jednotě národa, komunisté oprašují diktaturu zaměstnanců, neoliberálové se vnucují s myšlenkou diktátu trhu bez přívlastků a filosofové pak tvrdí, že o demokracii už píšou jenom radikálové…

A mají do značné míry pravdu. Skutečně už tu nevládne demokracie, ale oligarchie prostřednictvím partokracie, která tu uskutečnila tichý mocenský převrat. V tomto systému se moc přesunula z legálních a legitimních struktur státu do soukromých rukou zločinecké sítě spřízněných rodin a korporací, kterým se podařilo mafianizovat celou společnost a která je pro veřejnost neviditelná jako temná hmota vesmíru. A hned platí jiná než zákonná pravidla. O nich se sice nemluví, ale zná je každý. Zlaté pravidlo této společnosti zní: Všechno ( čti každého) lze koupit, důležité je pouze správně stanovit cenu.

Všeobecná korupce v zastupitelském systému, v justici a v médiích, která už nereflektují realitu, ale místo toho ji spoluvytvářejí, způsobil pád nadějí, pochyby a ten pocit paranoie. Vždyť lidé už nevěří nikomu. Falešné divadlo parlamentarismu vydávané za ryzí a nefalšovanou demokracii, okecávání skutečných problémů lidí a předstírání jejich řešení vedlo k všeobecné krizi důvěry, která se už prakticky nedá napravit volebním rituálem. Je to začarovaný kruh, ale mimořádně efektivní. Fatálně se mýlí ti, jež tvrdí, že potřebujeme méně demokracie. Přesně naopak – potřebujeme jí mnohem více. Lidé totiž nejsou z demokracie unavení proto, že by neměli zájem rozhodovat o svých životech, ale proto, že cítí, že o nich nerozhodují, že skutečná moc se usídlila mimo oblast demokratických procesů. Ale místo skutečných viníků z toho obviňují demokracii.

Proto zaznívá volání po návratu ku kořenům demokracie, k jejímu prohloubení ve všech směrech, k zásadní změně současného nefunkčního zastupitelského systému. V celé Evropě můžeme pozorovat jeden společný trend. Lidé ve všech zemích jsou znepokojení z narůstající propasti mezi nimi a jejich volenými zástupci a jsou rozhořčeni (španělsky: los indignados) z rozkrádaní veřejných zdrojů. Ve Španělsku, Itálii, Řecku, Velké Británii, Francii, Německu, Polsku, Česku i na Slovensku vznikla v posledních dvou letech protestní hnutí, jež mají jeden společný jmenovatel: vyžadují kontrolní pravomoc nad počínáním svých zastupitelů.

V podstatě žádají více přímé demokracie. Tento projekt sice na první pohled vyhlíží naivně, ale nikdo nemůže popřít, že zkorumpovaný systém zastupitelské demokracie se objektivně ocitl v krizi. Všechny institucionalizované formy reprezentace se vyčerpaly.

Obnova reprezentace jako nástroje integrace společnosti vyžaduje rekonfiguraci vztahu nadnárodních, národních i místních zájmů, boj proti privatizaci veřejných statků a podporu přímé demokracie v co největším počtu oblastí. Ti, co nevěří v postmodernu, ale na vývoj, musí rozvinout deliberativní demokracii, jejímž základem je prolomení nezasloužených výsad oligarchického expertního vědění a přenesení politického rozhodování na permanentní sociální fórum. Skutečné řešení problémů totiž nikdy není předem známé a neznají ho ani experti, kteří mají pouze expertní – tj. zúžený pohled a navíc zpívají píseň toho, kdo je živí. Politici se mají ptát občanů – vždyť je reprezentují. Jsou to totiž občané, kteří ponesou náklady jejich rozhodnutí!

Dále už také není možné udržovat tu směšnou pohádku o tržní ekonomice, v níž soukromí vlastníci užívají svůj majetek podle demokraticky zavedených pravidel ku prospěchu celé společnosti (fíha!). V systému vždy jsou hráči tak velcí, že si na vládách byli schopni vynutit pravidla, podle kterých vždy vyhrávají; a pak hráči, kteří všechna pravidla umí přeskakovat či podlézat buď proto, že jsou malí, nebo proto, že jsou organizováni jako mafie. To je tvrdé jádro systému. A samozřejmě pak existují i hráči „střední“, kteří musí hrát podle pravidel, protože je nemohou ani změnit, ani podlézt.

Ve skutečných dějinách systému jsou tito „střední vlastníci“ vždy jen jeho malou menšinou ač nesou (relativně, ke své váze) největší část nákladů. Proto byla v ideologii systému jejich role povýšena na její ideální čistou podobu, zatímco hráči velcí a malí byli předefinováni na pouhou výjimku, se kterou demokratický stát úspěšně bojuje. Je to ukázka falešného trumfu, esa z rukávu; základem systému vždy byla a je nadále, možnost velkých hráčů vynutit si pro sebe výhodná pravidla, nebo před nimi unikat.

Naproti tomu stojí pracovní chudoba. „Nejlepším programem boje proti chudobě,“ napsal Paul Ryan, expředseda rozpočtového výboru, ve Wall Street Journal, „je hospodářský růst.“Také se chudým pokrytecky vytýká nedostatek ambicí. Nedostatek úsilí svůj stav změnit. Všechno špatně! Mýty, kterým se snadno věří ač nejsou pravdivé, vyvrací komentátor a bývalý ministr práce v Clintonově vládě, Robert Reich (http://robertreich.org/post/115067624170) Neúprosná čísla a statistiky ukazují totiž opak. Ronald Reagan svého času prohlásil, že nejlepším sociálním programem je práce. To je určitě správné, ale podnikatelé opět rychle nalezli obezličku. Prekérní – neplnohodnotnou pracovní smlouvu. A tak tu stojí sice zaměstnaný, ale přesto chudý člověk.

Ilona Švihlíková říká o současné krizi, že se „vyzkoušelo všechno možné – marginalizace faktoru práce, zadlužování na všech úrovních (…) a nic z toho nevyřešilo ten kardinální problém pracovně úsporných technologií a nižší potřeby pracovní síly (…). V systémové teorii se systém v určité fázi stabilizovat nedá – zvyšuje se chaos (…) v současné době právě v této fázi jsme.“

Někdo tuto myšlenku musí zvednout, musí tvrzení I.Švihlíkové vzít za diagnózu a za východisko svého politického programu. Václav Bělohradský ve svém eseji „Řekněte něco levicového!“ píše: Práce jako povolání, jako cesta ke smyslu a uznání ve společnosti, prudce ubývá a tuto situaci už žádný ekonomický růst nezmění. Je třeba řešit rozpor, který spočívá v tom, že smyslem technologie je osvobodit člověka od práce, a ne vytvářet nové pracovní příležitosti. Co ale s lidmi osvobozenými od práce? Je nutné oddělit práci od trhu práce, zrušit její zbožní formu. Prvním nesmělým krokem je občanský příjem, ale levice musí mít odvahu postavit věc radikálněji a dokončit osvobození člověka od práce jako zboží, jak o tom snili utopisté.

Tak tato krize se opravdu nedá řešit volbou „zodpovědných politiků“ (to už je přímo chiméra, protože na podstatě oligarchické moci by nic nezměnila ani volba světců), ale jenom logickým přesunem moci k vyšší formě účasti občanů na rozhodovacích procesech. Bez prohlubovaní demokracie na všech úrovních je ohrožený nejen evropský integrační projekt, ale také naše vlastní svoboda. To je něco, co nedokážou pochopit nacionalisté, kteří volají po vystoupení z Evropské unie a obnovení nezávislosti. Nevím, do jaké míry si uvědomují, že národní státy, skrze množství různých smluv v globalizované ekonomice, už dávno ztratily řadu kompetencí, které umožňovaly jejich plně suverénní rozhodovaní.

Opuštění evropského politického prostoru a rezignace na dovršení demokratických pravidel na této úrovni by znamenalo, že státy budou vystavené diktátu finančních trhů a nadnárodních korporací v neskonale tvrdší formě než v jaké to dnes pociťují ze strany Bruselu. Což ovšem nevylučuje požadavek zásadně demokratizovat EU!

Je pozoruhodné, že tento požadavek cítíme vzhledem k bruselské byrokracii mnohem zásadněji než k daleko zkorumpovanějšímu domácímu politickému systému a  jeho součástem.

Evropský projekt je dnes v krizi proto, že se sesypaly všechny pilíře, na kterých stál. Vzpomínky na válku jsou prakticky mrtvé a mimo historiků, možnost vojenského konfliktu neděsí prakticky nikoho. Hrozba z východu zaměstnává už jenom rusofoby a k mateřskému cecíku státu přisáté organizace, které tím chtějí prokázat svoji potřebnost. Sen o prosperitě, jejíž zárukou byla sjednocená Evropa celé desetiletí, se vlivem finanční a hospodářské krize rozpadává. Dvě třetiny Evropanů dnes nevěří, že se budou mít lépe než jejich rodiče. Evropská unie, která byla hloupě představovaná nikoliv jako hodnota, ale jako plná chladnička, jako utilitární výpočet výhod a nevýhod, aktív a pasív, ztrácí svoji atraktivitu. A může si za to sama. Na jedné straně docházelo k postupné centralizaci institucí, na straně druhé se skutečné cíle a důsledky těchto rozhodnutí stále více zamlžovali z obav před negativními reakcemi nejen obyvatelů, ale i některých politických partnerů.

Normou se stal konsenzus za každou cenu. Ač zkušenost ukázala, že nejstabilnější a nejrozumnější projekty, které se těší nejvyšší podpoře občanů, se zrodily vždy z iniciativy několika států a nikoliv z povinné dohody všech (nejlepším příkladem je Schengenská dohoda o zrušení kontrol na společných hranicích, kterou podepsalo roku 1985 v lucemburské vesnici Schengen napřed jen pět členských států a ostatní se přidaly postupně, když zjistily, že je to dobrá věc), praxe je dnes taková, že se upřednostňuje dohoda všech se všemi a rokovaní až do vyčerpaní, dokud váhající nepodlehnou nátlaku a nepřijme se tzv. kompromisní řešení, které v konečném důsledku nevyhovuje nikomu. Výsledkem je nepřehledný a složitý systém, ve kterém se těžko orientují i jeho tvůrci.

Každý používaný nástroj má svá rizika. Záleží na společnosti, zda je přijme, když klady převažují zápory. Jsem si jich vědom i u demokracie, natož přímé. Jenom je nemohu považovat za poctivý argument proti, protože takovým uvažováním přijímám argumentaci tradičních odpůrců demokracie platnou už z dob osvícenství a sice, že prostý lid se nedokáže správně rozhodnout, že problematice nerozumí, a proto mu moc do rukou nepatří. Tisíckrát vyvráceno, ale přesto stále živé.

Namísto toho si myslím, že je potřebné se zaměřit na vytváření systému vah a brzd proti zneužívaní moci. Evropa se hledá. Hledá svou identitu. Pokud nechceme být přívěskem nějaké mocnosti – například Číny, musíme najít model, který nás spojuje a vizi, která nás nadchne. Naší komparativní výhodou se může stát právě demokratická a humanistická civilizace. Cílem by měla být: demokratická, sociálně spravedlivá a civilizačně vyspělá Evropa, která dokáže čelit globálním výzvám. Potřebujeme intelektuálně jasný a politicky srozumitelný koncept, nebo se touhy občanů po změně stanou hračkou v rukách korporací. Nemyslím si, že ti, kteří mají nyní v rukách moc, bohatství a privilegia, budou nečinně přihlížet. Budou se jistě snažit udržet hierarchii a polarizaci systému pomocí síly i nestydaté lži, za každou cenu. Jediná naděje, která nám tak zbývá, nespočívá v politických stranách, nespočívá v médiích, církvích či mezinárodních organizacích a zcela určitě nám nepomohou příživníci jako jsou různé nevládky nebo naopak cizí finančníci, kteří používají své fondy k získání moci, jako např. Soros. Dostat se z této politické paralýzy nás mohou jedině řadoví občané. Pokud sami nebudeme ochotní konat, pokud sami nebudeme schopní kultivovat svojí zodpovědnost, dokud sami nezačneme věřit svým snům, hodnotám a schopnostem, rozdrtí nás ti současní mocní na prach. Dát životu každého z nás důstojnost, úctu a svobodu, vdechnout demokracii autentický smysl, vzít budoucnost tohoto světa do vlastních rukou – to je stále ještě velký evropský sen, pro který se vyplatí žít.

Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka, Země Lea K. se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.