K čemu je stát?


napsal Lopata

Vlkův  úvod:

Občas, ale  vytrvale  mi  chodí  sem  tam  maily  typu,  že  Kos a je  občas  příliš  intelektuální,  příliš  dlouhá  a  vůbec,  taková  nějaká  moc  náročná. Že  by měla  jít  radikálněji  k věci, odpouštět  si  květnatost a  tak podobně. A  že jako  ji  vlastně  pro normální  lidi představuje  hlavně  Vidlák.  A já  jsme moc  rád, že  sem píše.

Nemám s tím  sebemenší  problém.  Ano, přítel  Vidlák  je  nepochybně  skvostem  tohoto  blogu. Ale  pan Leo K.  nebo  moje  maličkost, my  už  jsme prostě  staré kusy,  které  nelze  předělat.  Takže  nás berte  jak jsme.

Ale  dneska  si  dovolím  na Kosu  uvést  nového autora. Zvolil  si  nick Lopata.  Mohu se  dohadovat  proč. Ale  jedno  vím zcela  určitě  – těm,  kteří  Kose vyčítají  výše  uvedené, bude nepochybně hovořit  z  duše!  Jde, podobně  jako Vidlák  rovnou  k jádru  věci. Bez  zbytečných  kudrlinek a  dalších úvah  – prostě  klasické  schéma  Hic Rhodus, hic salta! Je  to krátké, úderné a  k věci.

Vítám ho na Kose a  těší mne, že  na ni našel  cestu  nejen jako čtenář. Od  vás  všech  čekám pořádnou  hvězdnou  nadílku!  Díky. A  nyní  už  solo pro Lopatu.

Gerd položil v článku Co lidé očekávají od státu aneb inventura státu a evropských rádoby hodnot otázku: „Co drží stát pohromadě?“ A je to po čertech dobrá otázka. Přidám pár svých postřehů.

Se státem je to podobně jako s manželstvím. V dobách hojných a pohodových není problém střídat partnery. Všeho je dost tak co… Ale věci se mění, když jde z tlustých do tenkých. Když je bytů spousta a stojí pár drobných je pohoda. Pokud ale takový nájem stojí skoro jeden plat, už je výhoda manželství zřejmá. Namítnete, že bydlet se dá i jinak – společný pronájem, ubytovna, … Ale to jde když toho moc nemáte a zejména když nemáte děti. Čili základem manželství je ekonomická potřeba a pomoc. Možná někomu kazím ideály, ale pocity nebo sex opravdu nejsou základem manželství. Manželství je smlouva. Smlouva o společném fungování a pomoci v nouzi.

Proč to píšu? Protože co platí v malém, v manželství, platí dost podobně ve větším u státu. Když je všeho dost a není nebezpečí nebo spory, pak stát vlastně nepotřebuji. K čemu taky stát, že? Na pomoc si vezmu Bibli. Je tam spousta praktických věcí. Například Genesis 9:6 „Kdo prolévá krev člověka, jiným člověkem bude prolita krev jeho. Vždyť k obrazu Božímu učinil Bůh člověka“.

Tady je základní úkol (státní) moci – trestat hrdelní zločiny. To je absolutní jádro všech zřízení od gangu/tlupy až po rozsáhlá impéria. Tohle nemůže jednotlivec/rodina nikdy zvládnout sám(a). Jinak se roztočí kolotoč vendety, který klidně vydrží běžet i nekonečně  dlouho. Takže je potřeba třetí strana – soudce. A ten zase potřebuje nějaká sdílená pravidla a sílu, která jeho rozsudek vynutí.

A začíná se nám to rýsovat. Základ státu. Řešení hrdelních zločinů, síla k vynucení rozsudků a společné vnímání toho co je už za hranou. A když už máme ty soudce, tak je rozumné nenechat věci dojít až do situace kdy. jeden utluče druhého kvůli falešnému závaží. Vždyť ho může pěkně zažalovat. Tím nám přibylo širší soudnictví. A tady leží i odpověď na Gerdovu otázku. Dokdy vydrží stát? Do té doby, dokud bude plnit tyhle svoje základní funkce.

Z toho plyne, že pokud politici nerozbijí základ, stát přežije. A je celkem jedno jací politici to budou. Možná je čas na otázku: „Bude to zrovna náš stát a bude vypadat tak jak jsem zvyklý?“ I proto ten úvod o manželství. Po deseti dvaceti letech víte, že manžel(ka) má své mouchy, ale víte přesně co můžete očekávat. Není to dokonalé, nicméně je to předvídatelné. Když se muž jednou za tři měsíce opije a manželka ví, že se musí zamknout v pokojíku, není to žádná slast, ale jde to vydržet. A je celkem jedno jestli se to další rok bude dít jednou za měsíc nebo jednou za půl roku. Vadit by začalo, pokud manžel začne chodit opilý každý týden nebi dokonce denně. Stejné je to s naším státem. Pokud zůstane v zásadě stejný, pak běžné změny parametrů stát nepoloží. Lidé si zanadávají, najdou cesty jak se situací vyrovnat a pojede se dál. To je pro nás na jednu stranu frustrující (moc se nemění), ale na druhou stranu nám to vyhovuje, protože systému rozumíme a umíme v něm chodit.

Nicméně bych přidal i jisté varování. Pokud se vztah zanedbává dost dlouho, začne být rozvod myslitelným řešením i se všemi jeho negativy. První příklad je Brexit. Dalším, a pro nás výrazně závažnějším, je úpadek klasických stran v ČR. Ne stát nezanikne, ale snadno se může změnit. Po rozvodu s opilcem se může žena dostat do vztahu s abstinentem, který rád sekýruje. A se slzou v oku bude možná vzpomínat na opilce. Podobně i ČR se může vymanit ze žvanírenské kleptokracie a skočit do náruče autoritářskému sekýrnictví.

Může s tím něco obyčejný občan udělat? Dobrá zpráva – může! A nestojí to ani moc úsilí nebo peněz. Bod první je brát stát jaký je – společenství nedokonalých zástupců volených nedokonalými lidmi. Překvapivě to změní spoustu věcí. Chyby jsou a budou. My ovšem nemusíme čekat jen na volby. Bod druhý – řešit, co mi skutečně vadí a u ostatního nechat prostor jiným. Nikdo neobsáhne všechno. A je nás tu dost, abychom pokryli to podstatné. Bod třetí – kašlat na neúspěch a odmítnutí. Pokud mi to vadí, nenechám to plavat. A neřešit charakter nedokonalého člověka, ale jeho konkrétní pochybení. Je jedno proč je to blbě, je potřeba to napravit. Psát politikům, blogy, do médií… A chodit k volbám, i kdybys měl házet prázdnou obálku. Pak je šance dát základu i nějakou přívětivější střechu.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.