Stručná historie zítřka


napsal Leo  K.

Jan Čulík, který potřebnost svých Britských listů zdůvodňuje reakcí na mainstream jenž „děsivým způsobem propadá do nenávisti a rasismu a záměrně ignoruje fakta,“ kouzlem nechtěného se občas propadá do stejné žumpy, kterou kritizuje. Ideologie se od xenofobie liší pouze širším záběrem a tak je sponzorovaný článek o Orbanově cynickém referendu nebo převzatý článek o Jeremy Corbym ve vlaku ilustrací názoru autora záměrně ignorujícího fakta. K jeho kladům je ale třeba připočítat kvalitní překlady z britského světa. Nedávno přinesl zkrácený ale výstižný překlad recenze knihy Homo Deus: A Brief History of Tomorrow.  Pod názvem Zapomeňte na ideologii, liberální demokracie je ohrožena technologií a biovědou.

Nezmiňoval bych ji, protože v českém překladu neexistuje, ale jde mimo monografie o druhou beletrii izraelského historika, profesora Hebrejské univerzity, Juvala Noacha Harari. Jeho dosavadním nejúspěšnějším dílem byl bestseler Sapiens: od zvířete k božskému jedinci, která vyšla již ve dvou českých vydáních, podruhé pod názvem Sapiens : úchvatný i úděsný příběh lidstva. Byl již přeložen do 30-ti jazyků.

Juval Noach Harari si ve svém díle specializovaném na světové, středověké a vojenské dějiny klade otázky typu: Jaký je vztah mezi historií a biologií? V čem tkví zásadní rozdíl mezi rodem Homo sapiens a ostatními zvířaty? Existuje v historii nějaká spravedlnost? Má historie nějaký směr? Popřípadě je dnešní člověk šťastnější než lidé v minulosti? Osobitým rysem jeho historického myšlení je důraz na kulturu jako hlavního činitele lidského vývoje, a zvláště schopnost aktualizace a promýšlení překvapivých analogií, podle nichž by např. dosavadní princip přírodního výběru mohl být v blízké budoucnosti nahrazen lidskou tvořivostí směřující k produkci kyborgů, stejně jako k vytvoření zcela anorganických forem života.

V nové knize argumentuje, že umělá inteligence a genetické modifikace lidí vytvoří svět nerovnosti a mocných elit. Harari píše:

„Moc budou mít v jednadvacátém století jen ti, kdo rozumějí jeho technologii, zejména moci biotechnologie a počítačových algoritmů. Tato moc je daleko silnější, než byla moc páry či telegrafu v devatenáctém století a nebude používána především na výrobu potravin, textilu, vozidel a zbraní. Hlavními produkty jednadvacátého století budou těla, mozky a mysli. Propast mezi těmi, kdo budou umět konstruovat těla a mozky a těmi, kteří to umět nebudou, bude hlubší než homo sapiens a neandertálci. V jednadvacátém století ti, kdo nasednou do vlaku pokroku, získají božské schopnosti tvorby a ničení, zatímco ti, kteří zůstanou pozadu, budou čelit likvidaci.“

Harari líčí příběh evoluce a podstaty modernosti. Argumentuje, že po většinu lidské historie, lidé věřili v kosmický pořádek. Jejich světu vládli všemocní bozi, kteří vykonávali svou moc svévolným a nepochopitelným způsobem.

Pak ale přišla věda. Harari argumentuje, že historii modernosti lze nejlépe interpretovat jako boj mezi vědou a náboženstvím. Náboženství se především zajímalo o pořádek, kdežto věda se především zajímala o moc – moc, která pochází z pochopení, jak a proč věci fungují, což nám umožňuje léčit nemoci, bojovat ve válkách a produkovat potraviny.

Výměnou za moc moderní svět očekává, že se vzdáme významu. Jak přežijí morálka, krása, soucit v tomto světě?

Odpovědí bylo nové náboženství: humanismus, víra v systém, který „posvěcuje život, štěstí a moc druhu homo sapiens“. Dohoda moderní společnosti byla dohodou mezi humanismem a vědou, kdy věda poskytla prostředky pro dosažení cílů humanismu. Hrozí však existenciální krize, protože tato dohoda se v jednadvacátém století musí rozpadnout. Biověda a informační technologie totiž nutně zlikvidují základy, na nichž je postaven humanismus. A vzhledem k tomu, že liberální demokracie je založena na uctívání humanistických cílů, naše nová moc liberální demokracii zlikviduje.

Moderní společnost je totiž organizována kolem individualismu, lidských práv, demokracie a svobodného trhu. A všechny tyto základy věda a technologie jednadvacátého století zlikviduje.

Harari vidí tři různé možné směry vývoje:

1. Lidstvo ztratí svou hospodářskou a vojenskou užitečnost a ekonomický systém jej přestane považovat za cenný zdroj.

2. Systém bude považovat za hodnotu lidstvo jako celek, nikoliv však jednotlivce.

3. Systém bude považovat za hodnotu určité jednotlivce, avšak „to bude nová rasa upgradovaných superlidí, nikoliv masa populace“.

I jako dříve, společnost bude založena na dohodě mezi náboženstvím a vědou, avšak humanismus bude nahrazen „dataismem“, přesvědčením, že se svět skládá z proudů dat a hodnota všech entit a jevů je určována tím, do jaké míry přispívají k zpracovávání dat.

První oblastí je naše sebevědomé přesvědčení, že nemůžeme být nahrazeni stroji – protože my máme vědomí a oni ne. Toto přesvědčení je zřejmě naivní. Nikoliv proto, že strojové vědomí může vzniknout, ale proto, že v Harariho dystopii vědomí není důležité.

Druhou oblastí je biověda: Avšak vzrušující nové možnosti, které nabízí genetická technologie, budou drahé a budou k dispozici jen elitám. Takže dlouhé století, kdy bylo lékařství k dispozici všem, skončilo. I dnes žijí bohatí lidé déle a mají zdravější život. Za dvacet let se tyto rozdíly promění v propast.

Nejzajímavější je na knize Homo Deus to, jak zakotvuje spekulace o vědě a technologii v kontextu vývoje liberální demokracie. Tady recenzent John Naughton, který je profesorem na veřejné Open University končí. Respektive končí ta mnou zkrácená verze recenze – a ještě poznámku: Recenzent je také znám jako autor příručky Od Gutenberga k Zuckerbergovi: Vše, co opravdu potřebujete vědět o Internetu.

Nejsem vědec, ale někde v povědomí se mě aktivovaly všechny obranné síly mého organismu v otázce: „Co to pro Boha je?“ I ke mně už dávno dolehlo, že věda je v těžké krizi, protože existuje tak zvaný impakt faktor – Číslo zveřejňované každoročně v databázi Journal Citation Reports. Udává, kolikrát je v průměru odcitován článek do dvou let poté, co v daném časopise vyšel a u nás je ještě návdavkem kafemlejnek. To je posměšné označení jednoho z kanálů financování české vědy. V něm jsou prostředky mechanicky rozdělovány jednotlivým institucím podle toho, kolik publikací a v jak kvalitních časopisech (na základě impakt faktorů) jejich zaměstnanci v minulém roce vyprodukovali. A tak se píše a píše, místo aby se bádalo. Podobný problém je i jinde ve světě, ale co s tím má společného beletrie?

Je autorem vědec z oboru a jde o popularizaci vědeckých poznatků? Tak trochu mimochodem přemýšlím jestli jeho rigorózní práce Dějiny a já. Válka a vztahy mezi dějinami a osobní identitou v renesančních válečných memoárech, 1450–1600 – to znamená že srovnával vzpomínky současných a renesančních vojáků(?) – jestli by u nás takováhle práce mohla vzniknout? Jak mohl jít ad fontes? Srovnávat srovnatelné?

„Moc budou mít v jednadvacátém století jen ti, kdo rozumějí jeho technologii, zejména moci biotechnologie a počítačových algoritmů…“ srovnejme se svoji zkušeností. Kdo rozhoduje, odborníci či politici? Ani jedna možnost není správně. Politici jsou pouze mluvčími a za své angažmá dostávají obolus, ale ti, co rozhoduji zůstávají skryti. Ale odborníci to v žádném případě nejsou.

„Propast mezi těmi, kdo budou umět konstruovat těla a mozky a těmi, kteří to umět nebudou, bude hlubší než homo sapiens a neandertálci. V jednadvacátém století ti, kdo nasednou do vlaku pokroku, získají božské schopnosti tvorby a ničení, zatímco ti, kteří zůstanou pozadu, budou čelit likvidaci.“ Ano, čtete správně, nejde o výňatek z Janova Evangelia. Jde o tvrzení respektovaného vědce, který jediný na světě ví, čím zásadním se lišili neandertálci od moderního člověka. …věda se především zajímala o moc…strašlivé tvrzení; skutečnost je jiná. Věda se zajímá jakým způsobem se dají popsat přírodní děje a jevy tak, aby je bylo možno předvídat, měřit a případně využít.

Zneužívání nebylo nikdy předmětem vědy. Na to byli jiní kabrňáci, ale to je jiná kapitola. A tak to pokračuje…biověda (co to je?), anorganický život(!) Zatím život definujeme jako strukturálně vysoce složité, hierarchicky uspořádané, termodynamicky otevřené a autoregulující se nukleoproteinové soustavy, jejichž podstatnými vlastnostmi jsou metabolismus, autoreprodukce a schopnost vyvíjet se. Následuje soubor těžko uchopitelných vět typu: „Lidstvo ztratí svou hospodářskou a vojenskou užitečnost a ekonomický systém jej přestane považovat za cenný zdroj.“ Tak ztratí užitečnost, ale pro koho? Ekonomický systém se nějak emancipuje? Vždyť v současné době podléhá té největší možné kritice. Už dokonce i z MMF. A že by z něho vznikl jakýsi centrální systém lidstva? Neexistuje téměř jediná věta, která by sebou nenesla vážné pochybení. Namítnete: No a co? Vždyť jde o sci-fi.

Bylo období, kdy jsem miloval sci-fi literaturu i když se jí tak ještě neříkalo. A měl jsem rád i sci-fi J.M. Trosky (vlastním jménem Jan Matzal). Byly to svého druhu divoké, ničím neohraničené fantazie, které zcela postrádaly to, co do stejné literatury přinesl Bradbury, Lem, Clark nebo Strugačtí. Ale následovaly krásné noci, kdy jsem snil o úžasných možnostech. Na rozdíl od Troskových „děl“ se setkávám s pozoruhodným jevem, autor se tváří vážně, a s autoritou vědecké instituce v zádech. Kdo se odváží face to face tvrdit, že to postrádá všechny atributy, kterými se ta téměř posvátná instituce honosí? Potom zbývá už jen čtyřicetiletý autor a ztráta důstojnosti a osobní odpovědnosti na nejvyšším intelektuálním stupni. Je to něco, co Keller nazval postmoderní mentalitou: hlavně mezi mladými lidmi, to znamená nevázanost, svoboda kombinovat všechno se vším i tam, kde to nedává moc smyslu, těkavost, flexibilita i v osobních vztazích, prostě nevázanost na místo, nevázanost na nic. Ale zároveň ti lidé žijí v určité iluzi, protože moderní politika a moderní ekonomika, současná politika a současná ekonomika pořád funguje v tvrdě moderním rámci. Tam není nic postmoderního. Každý, kdo má peníze, chce mít více peněz, tak to fungovalo po celou moderní dobu, to je ten růst Růstu a každý, kdo má moc, chce mít více moci. Na tom není vůbec nic postmoderního a možná je to dobré pro ty mladé lidi, že si myslí, že v takovém světě nežijí, že mohou volně poletovat a nedostanou se do kontaktu s těmi, kteří mají čím dál víc peněz a čím dál víc moci. Je to takový příjemný útěk z reality.

V současné generaci mladých lidí je to celkem snadno pozorovatelný trend. Lidé jakékoliv nadosobní, pevné, celospolečensky zakotvené zásady ignorují. Jedinou skutečnou realitou je pro ně stav jejich nejintimnějšího nitra. Vše ostatní, celý okolní svět, se má jeho vnitřnímu volání přizpůsobit. Nejen svou práci, ale také sousedy, přátele i životní partnery si vybírají výhradně podle toho, nakolik  mohou pomoci jejich vlastnímu nitru – které je to jediné, na čem záleží – jej obohatit. V tomto jejich egoismu až narcismu je zároveň pocit naprosté osobní nezávislosti, nedeterminovanosti a neomezená víra ve vlastní možnosti.

Platí: Být dobrý znamená být v souladu sám se sebou! Disharmonie nastává, když jsme nuceni být v souladu s jinými lidmi.

Ale to je přece základní rys společnosti zážitku, jak ji definoval Gerhard Schulze. Druzí lidé se v ní promění v pouhá bílá plátna, která budou zajímat ostatní jedině podle toho, jaké zážitky si na ně dokáže jejich vlastní nitro promítat. V geniálním předobrazu, ve Wildově Obrazu Doriana Graye na to jako první doplatila mladá herečka Sibyla, do jejíchž rolí se Dorian zamiloval. Vzrušovalo ho pouze to, co hrála. To, co myslela upřímně, neprobouzelo ani jeho zvědavost. Když přestala být herečkou a začala být sama sebou, znechutila se mu. Její sebevražda pro něj byla pochopitelně zážitkem zcela jedinečným, a proto nad jiné dojemným a krásným.

Dovolte mi citovat: „Toho večera, kdy hrála naposled – tehdy, kdy jste ji viděl, – hrála proto špatně, že poznala skutečnou lásku. Když pak zjistila, že ta láska skutečná není, zemřela, jako by byla zemřela Julie. Vrátila se zase do oblasti umem. Je v ní něco mučednického. V její smrti je všechna ta dojemná zbytečnost mučednictví, všechna jeho darmo vyplýtvaná krása. Ale, jak jsem už říkal, nesmíte si myslet, že jsem netrpěl. Kdybyste byl přišel včera, v pravou chvíli – snad asi tak v půl šesté nebo ve tři čtvrti na šest -, byl byste mě našel v slzách. Ani Harry, který tu byl, který mi tu zprávu vlastně přinesl, neměl zdání, jak mi je. Trpěl jsem nesmírně. Pak to přešlo. A citové vzrušení si nemohu zopakovat. To nemůže nikdo, leda lidé sentimentální. A vy jste hrozně nespravedlivý, Basile. Přijdete mě utěšit. To je od vás milé. Pak zjistíte, že už útěchu nepotřebuji, a začnete se vztekat. To jsou ty soucitné povahy!“

Podle sociologa Schulze jsou dnes především mladí lidé sociálně stále více neukotvení. Neidentifikují se s prostředím, do kterého se narodili, a mnozí z nich se ani sociálně nikterak neváží – žijí v jednočlenných domácnostech, pokud mají po určitou dobu partnera či partnerku, nepořizují si dítě. Jsou vysoce mobilní, neváží se na žádný konkrétní prostor, poměrně často se stěhují a náruživě cestují. Dříve sociální prostředí, v němž žili, zaplňovalo vnitřek lidí konkrétními hodnotami a vytvářelo jejich identitu. Nyní je v tomto místě prázdno.

Problém vnitřní prázdnoty řeší vnitřně orientovaní lidé tím, že své nitro pravidelně zaplňují až po okraj stále novými zážitky. Estetizace jejich životního stylu nalézá svůj ideál v projektu „krásného života“, přičemž krása spočívá v možnosti nezávazně vybírat mezi stále vyšším počtem dostupných zážitků. Jejich filosofie vrcholí heslem: Užij si svůj život! Jistě budu čelit námitkám, že jenom opakuji to, co opakuje každá generace, když zestárne. Mám doma Iuvenala, který naříká, že: …mládí ztrácí staré římské ctnosti! Nechci se přít, ale existuje několik ukazatelů, které jsou pro tuto dobu přece jenom jedinečné. Cituji je z publikace Miloslava Petruska Demokracie v čase postmoderny.

Narcisismus:

Postmoderní mentalita je bytostně narcistní, postmoderní člověk chce být viděn a chce být viděn v tom nejlepším nebo aspoň v nějakém výjimečném světle . Demonstroval to před lety Christopher Lasch, který doložil, že „být znamená být viděn“, což platí pro všechny oblasti sociálního života bez výjimky, v každé oblasti tato deviza prochází pouze specifickými transformacemi (ve vědě například platí poněkud prostoduché publish or perish, jak už jsem výše psal). Politika provozovaná v postmoderní době je primárně politikou mediální, je politikou dělanou pro média a médii. Právě proto se vede zápas o to, kdo bude častěji v tom či onom publicistickém pořadu, přičemž pramálo záleží na obsahu sdělení.

Bulvarizace:

Logickým důsledkem narcistního postoje je i ochota nechat nahlížet do svého soukromí. Každá bulvarizace se dá využít a „kapitalizovat“: z největšího zostuzení lze vytloukat politický kapitál. Ale odtud také plyne obsahové vyprazdňování politického diskurzu, protože o obsah nejde – lze se spolehnout na to, že je důležité býti viděn (pokud možno v mediálně atraktivní situaci), nikoliv býti slyšen, protože mediální působení má své zákonitosti, jimž se obsah sdělení snadno podřizuje.

Adolescentní populismus:

Dominantní role médií si přímo vynucuje, aby politik komunikoval s veřejností jako se souborem nedospělců. Lze doložit, že myšlenka, že postmoderní společnost směřuje k tomu, aby adorováním mládí jako absolutního ideálu na straně jedné a vytěsňováním existenciálních otázek (zejména smrti) na straně druhé vytvořila bytost, která nejenže nikdy nebude dospělá, ale která nikdy nebude chtít dospět. Vysvětlení je prosté: dospělost je v podstatě totožná s odpovědností a adolescence naopak s hravou nezralostí.

Hodnotový relativismus:

Přijmeme-li jako východisko postmoderní představu hodnotového relativismu (lhostejno zda umírněného nebo radikálního), pak je nesmírně obtížné kohokoliv silně motivovat k aktivitě, která by směřovala – řečeno modernistickým slovníkem – k „naplnění nějaké ideje“. Není velkých idejí (v Lyotardově dikci: skončila velká vyprávění jako legitimizační akty pro heroický modus života), není tedy ani velkých cílů a není proč bychom si měli cokoliv odříkat, v čemkoliv se omezovat, protože smysl má jen a jen dnešek a tak „velká slova“ znějí dutě, dokonce i ta, která nejsou ani velká, ani dutá… Jenom nemáme čas a chuť je soustředěně poslouchat.

Vulgarizace:

V Masarykově studii O slušnosti v Čechách z roku 1925, kterou psal nepochybně z vnitřní potřeby – uvědomoval si totiž, jak důležitá je pro demokracii slušnost ve všech podobách a ve všech společenských, zejména veřejných souvislostech: „Buď se lidé spravují násilím a násilností nebo nenásilím, rozumem a slušností. Spolužití vyžaduje, abychom dbali citů jiných lidí, abychom jejich citů neuráželi; chceme, aby se lidé s námi cítili dobře, chceme, aby lidé vůči nám byli milí a příjemni a tudíž musíme být milí a příjemní také jim… Není rozdílu mezi morálkou tzv. větší a menší“ (Masaryk 1992: 439). Výrazná, pro postmodernismus příznačná tendence egalitarizovat zejména v oblasti umění (konec rozlišování mezi „vysokým uměním“ a masovou kulturou, jak jej pozorujeme v tzv. cultural studies dokonce jako filozofický, estetický a etický kánon) se nutně projevuje i v oblasti veřejné morálky. Demokracie není jenom politická forma, ale taky mravní norma – řečeno aforisticky: průnik vulgárnosti z oblastí původně periferních téměř do centra soudobého politického diskurzu (kde je například zamlčování, dokonce lhaní, podvádění jeho jakoby organickou součástí, která už nikoho příliš neudivuje) je jejím vážným ohrožením. Snad jsem to měl pojmenovat Hříchy postmoderní doby nebo Jak vypadá svůdce?

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.