O nezbytné krutosti


napsal Last  Crusaider

Původně měl tento článek chtěl začít úplně jinak. Chtěl jsem  v úvodu  jít přes fyzikou, zamyslet se zejména nad problematikou mechanického napětí a namáhání různých materiálů, zejména jejich odolnost v tahu a ohybu. Chtěl jsem tak začít zejména proto, že fyziku se zatím nepodařilo domrzačit a odpusťte mi ten výraz zkurvit -takže obecně platné zákony zkrátka platí vždy a to bez ohledu na přání politiků, církevních hodnostářů, vítězů, poražených a vůbec kohokoli nebo momentálně  platnou  ideologii. Fyziku jsem chtěl zvolit proto, že zákony mechaniky, jakkoli se to mnoha lidem nelíbí, platí úplně stejně i v sociální oblasti.

To „ocelové péro společnosti“ zkrátka můžete ohýbat pouze do dvou bodů. Buď tak daleko, dokud vám budou stačit síly, nebo do okamžiku, kdy to ten namáhaný materiál zkrátka nevydrží a praskne. V obou případech je to průšvih. V tom prvním vás to pěkně vypleskne, až se bude ohýbaná  fyzika, či cokoli jiného, vracet zpět do rovnovážné polohy. Ve druhém je to ještě horší, protože to skončí škodou a mnohdy mnohem vážnějším fyzickým zraněním.

Dnes mi došlo, že společnost se blíží kritickému bodu. Nikoli do bodu, kdy se namáhaný materiál začne vracet zpět, ale do bodu, kdy to již mechanicky nevydrží a praskne. A že toho zvlášť česká společnost ví o ohýbání opravdu hodně, je bez debat. O to víc, o čem o něm ví, o to více snese. Obávám se ale, že v poslední době se blíží ke kritickému bodu. K bodu zlomu.

Nikdy bych nevěřil, že se budu při pohledu na fotku utopeného dítě smát. Ta představa byla zcela mimo rámce jakýchkoli představ toho, jak bych  reagoval nebo chtěl reagovat. Dnes se tak stalo. Kupodivu to byl smích plný neskutečného množství vzteku. Propagandisté, sociální inženýři, manipulátoři s veřejným míněním se neštítí absolutně ničeho. V novinách jsme líčeni jako prakticky nejrasističtější, nejxenofobnější národ světa. Každý Čech je horší jako Hitler. Aby se změnilo veřejné mínění, jsme denně zahlceni nejrůznějšími zprávami, které mají vzbudit …vlastně co? Empatii, stud, pocit méněcennosti, touhu po pomoci?

Jenže o tom to vůbec není. Je to o národním sebevědomí, sebeurčení, o tom, kam chceme patřit a čím jsme. Spousta lidí má ráda tu naši zemi tak, jak je. Netouží po multikulturním obohacení zejména, je-li si plně vědoma, kam to v konečném důsledku spěje. Osobně nemám nic proti tomu, aby se pomáhalo lidem, kteří tu pomoc potřebují. Jenže tato pomoc zkrátka nesmí znamenat snahu o demografickou likvidaci původního obyvatelstva. Nesmí znamenat snahu o import cizích agresivních vlivů a to zejména ideologických a náboženských, které tady zkrátka nejsou doma. A zejména to nesmí znamenat, že ta pomoc bude prováděna na úkor občanů této země.

Čím více se mi někdo snaží vecpat do hlavy, jak je třeba pomáhat, jak je třeba se uskrovňovat, jak je třeba RESPEKTOVAT někoho, kdo sem nepatří. Tím více jsem s odpuštěním nasranej. Koho mám vlastně respektovat? Uprchlíky? Proč? Respektuji svou vlast, svůj národ, své předky. Oni bojovali, pracovali a umírali, abych já dnes mohl žít v téhle zemi (bohužel opět již ne svobodné). Nechali mi tu dědictví zaplacené vlastní krví. A já to teď mám zahodit? Otevřít dveře vlasti a říci vezměte, co potřebujete, od nynějška jste tu doma? Neexistuje. Že utíkáte před válkou? Naši předkové ve válkách umírali, aby si udrželi to, co nazývají vlastí. Že trpíte? Tady se trpělo také a hodně. A vzhledem k tomu, co se děje, se tu bude opět trpět i bez cizího přispění. Nestojím o to, aby mi do mé vlasti někdo natahal desetitisíce a statisíce potenciálních hrozeb. To v horším případě. V lepším zkrátka jen desetitisíce zbabělců, kteří místo toho, aby vzali do rukou zbraň a bránili, co je jejich, raději utečou.

Nebo mám respektovat něco jiného? Zákony, které se mi snaží předepisovat, co mám říkat, co mám v rozporu se svým nazíráním na svět dělat, co si mám myslet? Výkonnou moc toho paskvilu, který si říká český stát a který vyhazuje desítky a stovky milionů z peněz daňových poplatníků na výstroj a výzbroj určenou právě k likvidaci těch, kteří je svými daněmi prakticky živí? Daňový poplatník a zákonadbalý občan pak skončí zmlácený na chodníku odznakem vybaveným troglodytem, protože si dovolil přejít ulici na červenou? Nebo hůře, skončí stejně tak zmlácený, protože si dovolil vyjádřit nesouhlas s absurdní sociální politikou? Koho tady  bezpečnostní  sbor s  takovýmihle  jedinci   má vlastně chránit? Vzpomínáte si na výrazy těch týpků, kteří mlátili demonstranty v Českých Budějovicích? Namakaní frajírci v kevlarových vestičkách s granátomety… Na cikána si netroufnou, ale mlátit vozíčkáře a mladé holky jim jde. Tohle mám respektovat? Koho asi tak budou chránit, až tady budou radikální fanatici zapalovat auta a mlátit to, co zbylo z českého národa?

A že za to může nějaká společná evropská politika? Necítím se být součástí českého státu natož toho evropského, o kterém si ani nejsem jistý, je-li více neomarxistický nebo klerofašistický. Každopádně znaky vykazuje od obou těchto pokřivených ideologií.

Je mi vážně zle. Je mi zle i z toho, co se ze mě stává. Dříve bych byl z utopeného dítěte zděšen. Je to přece jen lidská bytost.  Co hůře-nevinná ve své podstatě. Chtěl bych pomoci. Dnes již nechci. Nechci, protože vidím, že se nepomáhá našim vlastním lidem. A ti jsou a měli by být vždy na prvním místě. Je to kruté? Jsem xenofob, rasista, zrůda? Budiž, nemám s tím problém. Starat se budu ale vždy na prvním místě o vlastní lidi. Je-li to kruté, či ne, mě nezajímá. Dokonce půjdu ještě dále a napíši, bude-li se jednat o mou rodinu, blízké, o vlast, přijmu jakákoli opatření, která je ochrání. Bude-li třeba být krutý. Budiž tedy. V tomto kontextu mě těla uprchlíků, ať již starých, či mladých, nechávají zcela lhostejným. Je mi jedno, kolik mi jích v novinách naservírují. A upřímně řeknu jedno, čím více se mi ty vaše pseudoideály budete snažit nacpat do hlavy, čím více se do toho budou cpát různí představitelé čehokoli a odkudkoli, tím více a pevněji si budu stát za svým.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.