Právo civět na ženské tělo


napsal Leo K.

V Deníku Referendum vyšel článek Právo civět na ženská těla, kde autorka Kamila Abbasi osvětluje (?) právní okolnosti aktuálního sporu kolem burkin, které se staly, v jejím podání, pokusem ovládat(!) ženská těla. Už dlouho jsem se nesetkal s článkem, který by tak zásadně a soustavně opomíjel východiska, nebo řečeno matematicky, okrajové podmínky. Ocituji silně zkrácené znění:

Liberalizace i zákazy muslimských náboženských symbolů se objeví vždy nejprve ve školství. Nejinak tomu bylo ve Francii, která od roku 2004 zvolila absolutní odstranění náboženských symbolů ze škol. Muslimské šátky navíc působily problémy v hodinách tělocviku, kde z důvodu bezpečnosti není možné nosit jakoukoliv pokrývku hlavy (tedy ani čepice nebo klobouky, které školám – jakožto alternativu – nabízely muslimské žákyně Dogru a Kervanci v případě před Evropským soudem pro lidská práva „Dogru proti Francii“) Poznámka Leo K: Citované rozhodnutí je judikaturou i u nás a platí i v Teplicích. http://www.ceska-justice.cz/2014/10/eslp-zakaz-islamskeho-satku-ve-skole-neni-porusenim-lidskych-prav/

Od roku 2011 pak ve Francii platí druhý kontroverzní zákon. Tím je zákaz celoobličejového zahalování, tedy zákaz nošení burek a nikábů. Nikáb je oděv, kdy je žena kompletně zahalená, ale stále jí můžeme vidět do očí. Protože má samotná tvář v evropském kulturním okruhu jedinečnou hodnotu, nelze si představit, že by se ženy dokázaly integrovat do společnosti, pokud se odhalují jedině v soukromí, ovšem mimo domácnost se pohybují pouze se zahalenou tváří. V případě zákazu nošení burek a nikábů, šlo o zákaz nepřiměřeného zahalování na veřejnosti. Společnost tehdy vydala jasný signál: „Chceme Ti vidět do tváře, chceme vidět, kdo jsi ty, kdož se mnou jednáš.“ Tento signál byl zcela legitimní pro poklidné soužití většinové a muslimské komunity v jedné společnosti. V případě burkin je však situace poněkud rozdílná. Jaký signál vysílá společnost tentokrát? „Chceme Ti vidět až za hory, máme právo civět, ukaž nám, co skrýváš!“ Jako mladá žena jsem podobným situacím čelila mnohokrát. Nezahaluji se, přesto jako Evropanka řeším, co bude, až mě partner uvidí ve spodním prádle, co bude, až mě všichni na koupališti uvidí v plavkách. Můžeme nutit ženu, od puberty zvyklou nosit na vlasech šátek a nevystavovat dekolt na veřejnosti, do nošení plavek na natřískané pláži před očima ostatních lidí?

Hluboce se mě dotklo autorkou použité sloveso civět. Ač v textu tvrdí, že je Evropankou, z její opovržlivé formulace vysvítá, že má o Evropě až chorobně zjednodušené představy. Není přece možné být Evropanem a nevnímat karyatidy s často odhalenými ňadry, které nahrazují sloupy po stranách portálů nebo v členění fasád budov z období klasicismu, baroka či manýrismu. Neexistuje snad obyvatel starého kontinentu, který by neznal různé Afrodity, Venuše nebo dívky při koupeli, když už mu nic neříká jméno autora jako např. Praxiteles, Botticelli, Raffaelo Santi Michelangelo, Rubens, Tizian, Veronese a dalších. Patří do Evropy – je to její nesmazatelná minulost, současnost i budoucnost.

Evropané na ženské tělo necivějí. Jsou vychováni krásou lidského potažmo ženského těla. Dovedu pochopit zděšení muslimů, že Evropané se dívají na Roudnickou madonu od tzv. Mistra Třeboňského oltáře a na Věstonickou Venuši pravěkého umělce úplně stejně. Evropské myšlení přiznává ženě aktivní roli. Emancipaci. Nemá-li být rovnoprávnost pouhou deklarací, je pro ženy důležité i to, aby si uvědomily vlastní smyslnost a sexualitu. Prudernost muslimů není jen strašně zjednodušující a groteskní, místo aby ženy osvobozovala, je totiž také mnohem více odstrkuje a ženin ideál se pak smrsknul na bezpečnost. Aby ji partner příliš nebil, aby byl spravedlivý a aby rodinu uživil. V tomto uvažování se svoboda ženy ztratila úplně. To už vystihl Aristoteles, když prohlásil „Kdo dává bezpečí přednost před svobodou, je po právu otrok“

Znakem toho otroctví je pak po právu hidžáb, nikáb či burka. Bez ohledu na to, co si o tom ženy samy myslí. A pokud jde o dějiny umění, stejně povrchní by bylo přemýšlet o některých Rubensových aktech jako o pasivních objektech mužského pohledu, protože Rubensovy ženy se na obrazech objevují ve vší síle a rozhodnosti. Reakce, jež potírají ženskou sexualitu a slast, jsou úzkoprsé, protože z žen jen znovu dělají jednorozměrné bytosti, otrokyně. Pokud je ideálem muslimů asexuální matka, která plodí děti, pak by jejím proti-pólem v občanském smyslu neměla být asexuální intelektuálka a aktivistka, která děti mít nikdy nebude. Sex sám o sobě je naprosto přirozenou, nevulgární součástí lidského života. Kontroverzní téma z něj činí přetrvávající částečná tabuizace, jeho prezentace v médiích či ve škole a samozřejmě v pornoprůmyslu.

Pátral jsem po motivaci autorky toho neomaleného pamfletu a čekalo mě hororové zjištění. Jedná se totiž o silně zkrácenou verzi disertační práce(!) https://is.muni.cz/th/391076/pravf_m/?lang=en s plným názvem Zahalování muslimských žen v Evropě – kritická reflexe judikatury.

Autorka při popisu uvádí cíl práce: Přínosem práce snad může být důslednost ve snaze definovat problematické momenty střetu tohoto náboženského symbolu s evropským prostředím. Tak jako evropský čtenář potřebuje rozklíčovat význam muslimského závoje, i autorka sama musela tápat po smyslu tohoto náboženského symbolu. Závoj jako takový – jak se v průběhu práce ukáže – je polyvalentním pojmem proměnlivým v čase i prostoru. Autorka má za to, že prostřednictvím akademického vypořádání se s relevantními obavami z fenoménu zahalování lze nalézt východiska pro uklidnění v současnosti zjitřené společenské diskuze. Proto si autorka neklade za cíl zahrnout příjemce výčtem hodnotových argumentů osvětlujících, či snad ospravedlňujících význam zahalování, ale i cíl poněkud ambiciózní: Nalézt východiska a ne-li ta – pak alespoň vodítka pro vyřešení některých z obav většinové evropské společnosti.

Oponent, Mgr.Pavel Kandalec Ph.D. k tomu poznamenává: Cíle práce byly zcela naplněny a v řadě ohledů byly představeny způsobem, který svojí hloubkou a vyzrálostí uvažování přesahuje obvyklou úroveň diplomových prací.

I když vynechám polyvalentní (mnohoznačný) pojem v čase i prostoru, tak mě přímo tluče arogance, se kterou autorka chce Evropanům vysvětlovat význam muslimského závoje a z tohoto vysvětlení vytlouci kmenovou částí disertační práce! Opravdu se podivuji, že vedoucí práce JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D. autorce to téma nehodila na hlavu. Nejsem ostatně sám. V diskusi pod článkem v Deníku Referendum se vyskytl názor, který jí vytkl špatnou práci s prameny, cituji: Řekl bych, ze pokud ji tuto práci nehodí její profesoři na hlavu, lze to vysvětlit jen tučnou dotací, kterou poskytla Masarykově univerzitě v Brně wahábistická Saudská Arábie.

To vyjádření diskutujícího se mi zdá přece jenom příliš silné. Ale pochopení Evropy v procesu vysokoškolského vzdělání, podle vlastního vyjádření zcela integrovanou osobou, dává smutný význam oponentovým slovům…svoji hloubkou a vyzrálostí (práce) přesahuje obvyklou úroveň…

Problém muslimských symbolů vzdor tvrzení autorky, vůbec není závislý na jejich vnější podobě, ale na muslimské představě správného jednání ve společnosti. Musím ještě poznamenat, že tato představa je geograficky limitovaná a křesťané či židé ze stejné lokace ji mají velice podobnou. O muslimech píšu jenom proto, že počtem řádově převažují. Ta představa o správném jednání ve společnosti, o takovém jednání, které dovolí jedinci být správným muslimem je pochopitelně kodifikovaná pod značně otřepaným slovem šari´a. Na předním východě málokdy řádně fungoval stát – alespoň podle evropských měřítek a šari´a byl dobrý úplný způsob, jak svépomocí ty chybějící instituce nahradit. A tady je ten čertův kamínek. Muslimové (ale i křesťané) přicházející do Evropy nenarážejí svými symboly, ale tím, co ty symboly znamenají. Šari´a je v kontroverzi s evropskými normami. Jak s těmi zákonnými, tak i s těmi, které lze jenom obtížně vymáhat. Evropa má svůj kodex, co je z vnitřního přesvědčení správné nebo naopak nepřípustné a vedle toho i soubor principů, podle nichž se má lidské jednání a rozhodování hodnotit. Tady se Kamila Abbasi mýlí zcela zásadně a v práci předvádí, že její evropanství je byť vypracované, ale jenom vnější maskou, zatímco duší zůstala v rodném Afganistánu. Skutečně integrovaný jedinec je ten, který evropské zákonné, morální, hygienické a další normy vezme za své. Potom je lhostejné jaké náboženství vyznává. Jenom přesvědčení, že i evropské normy mu nebrání být správným muslimem, je skutečným řešením. Kamila Abbasi bude Evropankou teprve až si na koupališti v plavkách uvědomí, že si ji skoro nikdo neprohlíží. Že je prostě člověkem. Jedním z mnoha.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.