HOMO SAPIENS VERSUS ČLOVĚK DUCHOVNÍ


napsala  Všudybylka

 

Když jsem pomalu opouštěla bezpečný přístav dětství a začala se osmělovat v oceánu života, s údivem jsem zjišťovala, že jeho vody jsou sice osvěžující, ale pod jeho hladinou se skrývají amorfní příšery, které jsou velmi nebezpečné, protože se snaží člověka stáhnout ke dnu a pozřít jej za živa. Trvalo mi dlouho, než jsem tyto obludy dokázala pojmenovat. Chamtivost, závist, nenávist, lakota, pohrdání, pýcha a hněv jsou monstra, které nás okolní svět dříve či později naučí znát, ať o to stojíme či nikoliv.

Růžové brýle dětství jsem definitivně odložila v době dospívání a nebyl to hezký pohled. Probudila jsem se do iluzorního světa skutečnosti promítaného myslí na plátno mé duše. Čím více jsem se rozhlížela kolem sebe, tím více jsem si všímala, jak dokáže jedna lidská bytost ubližovat druhé a ptala jsem se v duchu proč. Domnívala jsem se, že odpověď mi nabídne příroda, kde silnější požírá slabšího, což se na první pohled jeví jako krutost. Ronila jsem slzy u přírodopisných pořadů, kde lev uloví mládě antilopy a jediným trhnutím zardousí jeho něžné hrdlo. Pak jsem ale viděla malá roztomilá lvíčata, která by bez úlovku nepřežila. Tyto obrazy vysvětlovaly, že v přirozeném chování zvířat není krutost, ale instinkt pudu sebezáchovy a imperativ přežití. Pochopila jsem nutnou oběť antilopy a lvům jsem „odpustila“. U lidí jsem však nenacházela žádné paralely, které by ospravedlňovaly činy svévole a násilí.

V hodinách dějepisu jsem se poprvé dozvěděla oficiální název lidské bytosti pojmenované jako živočišný druh. Dokonce v latině, snad aby to znělo vznešeněji. Samolibě jsme sami sebe nazvali Homo sapiens, abychom zdůraznili rozumovou složku naší osobnosti v domnění, že právě ta nás dokáže oddělit od primitivismu předchozích vývojových linií a od zvířat. O duši, duchu, citu a podobně ani slovo.

Když mě v dospělosti začaly zraňovat pichlavé ostny vlastního osudu, bolest mě učila pochopení základních principů a pravidel života. Uvědomila jsem si, že utrpení je daní za toto pochopení. Pokud tuto daň splatíme do posledního haléře, dál trpět nemusíme. Rozum je sesazen z trůnu, Homo sapiens je mrtvý a rodí se duchovní bytost.

Je tady však jeden háček. Pokušení, věrný našeptávač temnot nikdy nespí. Trpělivě čeká na skulinku, kudy by mohl proniknout k lidskému duchu a opět ho pevně spoutat. Archetypální souboj dobra a zla probíhající na viditelné úrovni je jen odraz skutečných vnitřních bojů uvnitř každé lidské bytosti.

Snem všech kybernetických inženýrů je sestrojit bytost navenek podobnou člověku, ale s umělou inteligencí. Takový kyborg by byl dokonalým a poslušným vykonavatelem cizí vůle, což je sen všech psychopatů, toužících ovládnout svět. Všichni imperátoři a diktátoři však dobře věděli, že mnohem efektivnější a sofistikovanější je opačný trend. Namísto polidštění stroje je pro jejich účely vhodnější a jednodušší odlidštit člověka. Jaká technologie se k tomu využívá? Začíná se už v útlém věku, kdy se dítě odřízne od přirozených zdrojů vedoucích k rozvoji osobnosti. Citová deprivace je základním prvkem této přeměny, přidává se cílený imprinting pokřivených vztahů a z nich vyplývajících zvrácených hodnot v základní sociální jednotce – rodině, a později přebírají odpovědnost za výchovu instituce, které mají propracované formy indoktrinace. Ideologizace vzdělávacího a výchovného, či spíše převýchovného procesu, je významným faktorem vedoucím k popírání zdravého selského rozumu, kde je kritické myšlení nahrazeno dogmaty a logická argumentace nálepkováním. Tato mašinérie je propracovanou metodou, jejímž cílem je potlačit základní atributy, které definují lidskou bytost – svědomí, soucit, svobodnou vůli, nezávislé myšlení, laskavost, ohleduplnost, pocit sounáležitosti, lásku a úctu k životu.

V extrémní podobě můžeme vidět tyto zrůdně zdeformované bytosti ve vroucím kotli kritických momentů historie lidstva, mezi které lze počítat i současnou dobu.

Potřebovala jsem nutně znát odpověď na otázku, kterou jsem si kladla od okamžiku, kdy jsem byla poprvé v životě svědkem lidské bezcitnosti. Jak může jedna bytost tolik ubližovat druhé a ještě cítit zvrácené potěšení ze své krutosti? Tato otázka je dnes, kdy nám média předkládají krvavou kaši ke snídani, obědu i k večeři, aktuální víc než kdykoli předtím. Nalézt pravdivou odpověď pro mě znamenalo potvrdit nebo vyvrátit všechna má dosavadní přesvědčení a životní postoje, verifikovat zákonitosti přesahující lidské kompetence a nalézt ve všem smysl. Násilí nemá logiku ani oprávnění, přesto jsem se je snažila nalézt. Mysl nemá ráda paradoxy, ale právě ony ji často navedou na správnou stopu.

Ubližování, zabíjení, mučení a týrání jedné bytosti druhou často bývá výslednicí fyzického či mentálního útlaku, které je bytost dlouhodobě vystavena zpravidla v dětském či velmi mladém věku. Pokud se nerozvíjí kvality, na kterých může bytost morálně růst, zůstává odstřihnuta od citu, pramenícího z jeho duchovní podstaty, který umožňuje rozvíjet soucit, svědomí, laskavost a další atributy lidskosti. Komunita tak produkuje jedince, kteří sice vypadají jako lidské bytosti, ale ve skutečnosti jimi nejsou. Citová deprivace se projektuje v první řadě do osobního života těchto bytostí, kde se stávají tyrany v rodinách, v zaměstnání a nejbližším okolí, a jako větší sociální skupina potom ovlivňují širší společenské klima. Z funkčních celků, státu a zemí se pak mohou snadno a rychle stát území chaosu, teroru, diktatury a strachu.

Lidskou bytostí se člověk nerodí, přichází na svět pouze s předpokladem a touhou se jí stát. Pokud se tyto předpoklady nenaplní, stává se bezcitnou loutkou, snadno programovatelným biorobotem, který ve jménu čehokoli je schopen všeho. Proto může jedna bytost bez výčitek svědomí vraždit a mučit jinou živou bytost, která je jiné podstaty. Naprogramovaný zombie se zakrnělým lidským jádrem, který je vykonavatelem cizí vůle, je v tomto procesu největší obětí. V tomto světle se vynořuje další naléhavá otázka: Kdo je oním programátorem, kterému vyhovuje vyrábět bezcitné nemyslící humanoidní organismy, brzdit evoluci a mít z toho prospěch?

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.