Čeho a proč se bojí Češi?


napsal Jaroslav Bradávka

Lidé v české kotlině mají strach. Bojí se o práci, o bydlení, o děti. Bojí se mluvit o tom, co je tíží. Bojí se terorismu. Jsou rozhádaní a nejsou schopní se domluvit ani na nejdůležitějších zásadách podoby a fungování rodiny a státu. Zaměstnanci se bojí o práci, úředníci nadřízených, živnostníci a podnikatelé o zakázky. Politici se bojí říkat pravdu, protože se bojí občanů a svých vodičů z Berlína a Bruselu. Ti se zase bojí Velkého bratra zpoza oceánu. Všichni se někoho bojí.

Ale proč se všichni bojí? Kdo je ten mocný a nejmocnější, který stojí nad námi všemi a rozhoduje o našem osudu?

Bůh? Těžko. Kdyby existoval, nemohl by nechat beztrestně zabíjet nevinné lidi a umírat hlady nevinné děti.

Ďábel? Pokud by existoval, dávno by bez váhání a bez slitování přetvořil svět k obrazu svému.

Celosvětová pavučina nadnárodních korporací, jejich vůdců a jejich politických loutek? Možná. Odvážnější z nás to připouštějí. Ale co nám vlastně mohou udělat? Všechny nás zabít? Nebo zotročit? Tolik síly a moci nemají.. Všechno nám vzít? Vždyť už skoro nic nemáme. Nemáme vlastní průmysl, zemědělství, energie, ani vodu. Nemáme vlastní peníze, ale jen ty, co nám půjčí banka. Nemáme často ani vlastní myšlenky, ale jen ty, co napíšou noviny nebo předvedou v televizi. Přežili jsme dvě světové války, 50. léta, 90. léta a přežijeme i šílenou současnost. Ale musíme chtít ji změnit.

Jedním z největších bludů a omylů současné doby je názor, že všichni máme stejné možnosti a záleží jen na nás, zda dosáhneme úspěchu. Pokud ne, jsme líní, neschopní hlupáci, kteří si úspěch nezaslouží a budou celý život třít bídu s nouzí. Důkazem lživosti tohoto tvrzení je poválečný rozvoj nejen Československa, ale v podstatě celého světa. Úleva po skončení světového konfliktu, touha po míru a obnovení zničené země, příchod nových lidí, nápadů, objevů, vynálezů a technologií, přinesly v 50. a 60. letech 20. století své ovoce v podobě „hospodářských zázraků“, „nových vln“, „kulturních revolucí“, -ismů s lidskou tváří, hnutí květinových dětí a dalších nových myšlenkových proudů ve všech oblastech společenského života. Ale toto všechno bylo dílem celých společností, tříd, vrstev, skupin a dalších mnohočetných entit lidstva. Rozpadla se koloniální panství a v řadě zemí se objevili noví vůdci, kteří s podporou občanů dokázali povznést svou zemi a společnost na kvalitativně vyšší úroveň. Džaváharlál Néhrú, Charles de Gaulle, Konrád Adenauer, Alexander Dubček, Michail Gorbačov, každý z nich se zapsal do historie. D. Néhrú jako vůdce národně osvobozeneckého hnutí, Ch. De Gaulle a K. Adenauer za velké usmíření, A. Dubček jako reformátor, kterého smetla hrubá síla, M. Gorbačov jako naivní politik, který uvěřil ve slovní sliby.

Proč dnes nejsou v Evropě takoví lidé? Lidé, kteří se nebojí zbořit starý shnilý řád a nastolit nový? Jan Hus obětoval život za svou pravdu. Oliver Cromwell pozvedl Anglii, Napoleon Bonaparte zničil monarchii a feudalismus a nastolil v kontinentální Evropě kapitalismus. Otto von Bismarck sjednotil Německo a vytvořil novou velmoc, Lenin  zničil samoděržaví, zlomil moc kapitálu.  Jak bývá v dějinách obvyklé, většina reformátorů skončila v zapomnění, v opovržení, ve vyhnanstvi, případně na popravišti.

Abych nebyl nespravedlivý  zajímaví  a  odvážní  vůdci  se najdou i  dnes. Stačí se rozhlédnout.  A  to nejen v  mezinárodním  měřítku. Dokonce je lze  nalézt  i  doma.

 

Politická, ekonomická a a sociální situace v Evropě a v USA je velmi nestabilní a hrozí přerůst v občanské války, náboženské války i válku velmocí. Extremisté všech barev, na všech stranách a úrovních řinčí zbraněmi.

Jak dlouho ještě vydrží mír a jak dlouho budeme trpět kotrmelce, provokace, neschopnost a prolhanost současných  mocných? Kdo pochopí, že skončil čas mluvení a psaní článků, že je třeba postavit se do čela, říci lidem celou pravdu a vyzvat je k rozbití strnulého řádu, který je svazuje, dusí a ničí? Kdo najde odvahu a udělá to, navzdory tomu, že za to může zaplatit i cenu nejvyšší?

A pokud se najde ten, kdo to učiní, budou ostatní ochotní ho následovat, pomoci mu překonat zlo, a vydat se s ním na cestu do nového světa?

Blíží se volby, které nám všem dávají možnost zvolit ty, z jejichž středu vzejde nový odvážný vůdce.

Pochopíme všichni konečně, že je třeba odhodit své úzké sobecké zájmy, že je potřeba se sjednotit pro společný cíl, pro novou a lepší budoucnost, protože v jednotě a množství je síla, a vykročíme na cestu za skutečnou svobodou a skutečným lidstvím?

Kdy se přestaneme bát???

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.