Kýč a umělecké dílo


napsala  Anita

 

Maximálně jednou tak za deset let, jak říká Chocoloušek, stane se mi, že mě popadne beznaděj. Dostávám se do stavu, kdy mám pocit, že jsem se už naprosto zbláznila, anebo v blízké psychiatrické léčebně vydatně větrali a větřík dovál až k nám, někteří z toho jančí a já jim přestávám rozumět. Ať je pravda jakákoliv, vždycky podlehnu mému splínu a projeví se to tak, že uvidím někde v obchodě kýč, ten se na mně usměje a je můj!

Stalo se mi to nedávno. Strašně jsem se těšila, že budu v blízkosti malých obchůdků a nebudu muset bloudit v supermarketech. Chyba lávky! Při zařizování bytu jsem měla určité představy a ty se rozplývaly, jako sněhové vločky na dlani. Marně dumám, jestli to je jen u mě takový mrz, že když si chci něco koupit, tak zrovna toto zboží není, přičemž někdy, když nic nepotřebuji mám pocit, že všeho je plno a obchody jsou nafolovány od země až po strop.

Po této zkušenosti jsem se odhodlala nakupovat přes e-schop, dokonce obětovat i peníze navíc za dopravu či přehnané poštovné. Zádrhel je v tom, že výběr je velký a tak jsem brouzdala a brouzdala, až jsem našla co se trochu podobalo mé představě. Takhle může jeden nakupovat chca nechca nábytek, nějaké doplňky a jen trnout co mu skutečně přijde. Počkali jsme si a po měsíci místo dvou týdnů jsme měli doma skříň se zašupovacími dvířky. Pěkně velkou a prostornou.

Můj muž, zručný kutil, byl nejprv nadšen, že má skládačku a nebude se nudit, začal montovat. Nadšení mu trvalo asi hodinu, návod na prd což by ani tak nevadilo, ale scházela polovina vrutů a přebývala hromada malých a ještě kraťonkých hřebíčků. V prázdné místnosti začal sestavovat podle nákresů onu skříň a já po další půlhodině zavírám všechny okna a dveře z pokoje se totiž ozývá nepublikovatelné vulgarismy s dovětkem „ co to bylo volgarismus za polského inženýra vulgarismus, vulgarismus,…!“ Ano, slyšela jsem dobře, skříň byla z Polska, no nic. To jsme nechtěli, ale už je naše, tak už ji máme rádi. 🙂

Škoda prolítanýho času po všech těch nábytkářstvích a super-hyper möbelech, brouzdání na internetu, mohli jsme skočit za humny a dotáhnout si ji levněji a bez čekání. Nakonec jsme přeci vlastenci, tak když už nepodpoříme českého řemeslníka, tak možná snad stát s nemalým DPH. Skříň stojí a musela jsem přísahat, že se nikdy nebudeme stěhovat. Čekáme ještě přes měsíc na postel do trucovny, každý týden mi píší: „Velmi se omlováme ještě nám ji výrobce nedodal, jakmile naskladníme, tak Vás budeme kontaktovat“, mimochodem stále je v nabídce onoho e schopu… Začínám přemýšlet, že si taky nějaký internetový obchod s nábytkem otevřu, pravděpodobně v obyváku. 🙂  Po těchto zkušenostech jídelní bar, ten už je objednán na zakázku , snad je to lepší alternativa.

Po všech těch peripetiích se sháněním, zařizováním mě udivovaly takové drobnosti, že dekorační látka se vzorem za nemalý peníz má tištěný vzor šikmo nikoliv podle osnovy a to jsem pro změnu skučela já a vulgarismu se taky nevyhla, ještěže jsem vzala látky víc, asi mě osvítila nějaká prozíravost. Co mě nenapadlo, že mi strčí radní piáno pod okno na kterém brnají všichni co jdou okolo, nejdříve na deset dní, ale údajně pro úspěch na celé dva měsíce, ti co umí paráda, většina co jen tříská, po deseti dnech na cvokhaus . Největší radost z toho měly samozřejmě děti, někdy si poskákaly i po klaviatuře a rodiče co se občerstvovali v nalejvárnách měli do pozdních večerních hodin o děti postaráno, jistě lepší jak na průlezkách, tam se nesmí chlastat. Prostě, když má nějaká akce takový úspěch, pak jeden má smůlu. Podám návrh, pro příští rok flašinet s výběrem do kasičky pro potřebné, budu vědět, že má trpělivost je alespoň pro dobrou věc.

Z důvodu sebezáchovy před ztrátou zbytku hudebního sluchu jsme šli do parku. Věřím tomu, že technické služby nejsou poskokem bezdomovcům či jiných partiček, které po sobě zanechávají prázdné petky od vína, papíry no prostě svinčík, ale když to nikdo neuhlídá, tak není snad řešením nechat všechny odpadky navát na plot. Nechávám pozornost svinčíku na jiných orgánech a vrhám se na kovové posilovací stroje. Prohlížím si je neboť nepodceňuji varování z FB, že bývají poblité. Čisto, byl včera dešť, tak hurá cvičím jak za mlada ….Žádné za mlada, jsem nešika, při seskoku mě migne kovová šlapka do holeně a hematon, krev a děsně to bolí. To jsem ráda, že jsem tu nevzala děti, to je pěkně nebezpečný, přemýšlím jestli na tu šlapku nepatří gumové chránítko. Né jsem nemehlo, to je úplně jasný.

V těch malých obchůdkách obsluhující personál se stále nakrknutě a zoufale tváří, světe div se, že chci nakupovat, půl hodiny před zavřením vytřou s podlahou všem zákazníkům i nohy. Nabývám dojmu, že je to nějaký folklor zažitý z dob socialismu, kdy na krámě bylo všechno snědený už v pět, tak se to už pro jistotu taky všude zavře v pět, ale v půl už jsem raději nelez nebo tě propleskám hadrem, kšá, kšá v supermarketech mají do osmé, napruženost ušklíbajících tváří „prodavaček“ mě dost děsí.Já bláhová si myslela, že malý podnikalel chce konkurovat, tak si vezme empatické pracovní síly na  rozdíl  od  supermarketu.

Narazila jsem na jednu, lámala rekordy, kolikrát řekne a,..a,…a,….. měla frmol u salámů, jak jsem stála ve frontě měla jsem nutkání doplňovat i…..i…i raději jsem odešla, no a skončili jsme v Globusu. Tam už mám aspoň nacvičeno kam sáhnout a kde prolítnout. Tentokrát to bylo trochu jiný, táta se zakoukal v elektru a já koukla mezi tím na světla a uviděla ho!!! No kyč jak bič, koukla po něm podruhý a byl můj, šupky tátovi do košíku.

Muž si mě změřil od hlavy k patě a konstatoval : „ Tobě je blbě viď , na co to máš?“ Jen jsem pokývala hlavou, ale v duchu jsem se zaradovala, konečně budu mít v trucovně místo nesmyslně vyvedených elektrických drátů na zdi svídícího smajlíka, žádné extra světlo, ale jeden usměvavej smajlík. Do této doby plné zmetků a kýčů je potřeba se přizpůsobit. Po rozbalení sice nám kýček smajlíček dal práci, tedy mně jen zavíraní oken a dveří, táta zase klel, uvnitř po rozbalení zjistil, že jsou tam jen dvě objímky. Vždyť ta moje radost stála jen něco ke třem stovkám, za to dnes nekoupí ani obyčejný talíř. Táta se šel uklidnit a na procházce dokoupil čokoládu a dráty a DODO ( tak , jak se kdysi říkalo škodovkám) smajlíka dokončil doma a už mi tu svítí. Směje se mi a má vypláznutý jazyk, nejen na mně, ale na celý svět.

Nepovažuji se za kverulanta, ale člověk si někdy myslí, že ne a ono ano. Jojo chtěla jsem mezi lidi, tak teď se budu učit s nimi žít, když to zvládl Krokodýl Dundee, zvládnu to i já. 🙂

V březnu se radní rozhodli, že město nemá moc pěkných plastik ani významných soch a tedy, že to budou průběžně nahrazovat. První dílo s názvem Déšť bylo umístěno dneska na jedné frekventované uličce v části, kde na procházejícího člověka trochu dýchne torzo dějin města. Místo hodin viz. screenshot , které zde byly obklopeny květinami možná i víc k užitku než ke kráse je po dlouhých výběrových řízeních nainstalováno sice ještě bez dekorativních prvků viz obr.

vystrizek5 vystrizek6

Screenshot z google

Přečetla jsem si pozorně záměr pro obohacení města takovými díly. Co by člověk mohl chtít od baby co si jednou za deset let opatří kýč na svoji stěnu v pokojíku trucovny!

Prostě tomu nerozumím, nejsem v tak velkých astrálních dimenzích, abych v takovém díle viděla déšť. Bohužel jsem moc praktický člověk a tak mě nic jiného nemůže napadnout než obří turecký záchod s bidetem? Pro mě zatím bizarní dílo, ale nejsem odborník a tak se budu těšit, že moje odmítavá reakce mě při procházení kolem tohoto výtvoru dovede k zamyšlení nad bouřlivou minulostí regionu, jak je popsáno dole. Ten text rozhodně není špatný, škoda že je tak návodný, možná že ten kdo ho nečetl bude mít tu možnost, využít pro takto nainstalovanou sochu subjektivní interpretaci a interakci, jak píše autor textu níže. Budu se vzdělávat a nacházet v sobě uvnitř zabetonované estetické cítění a budu se snažit utlumit svoji praktičnost a harmonii.

K pochopení o co jde nakopírovala jsem text dole s odkazem na zdroj

Snad byla pro obyvatele Hlučínska podstatnější semknutost a jistá izolace před vnějším světem, do níž si nenašla cestu ani sochařská produkce. Každopádně dnes je Hlučín městem bez pomníků a soch a proto se naskýtá vzácná příležitost tuto mezeru vyplnit něčím současným. Právě vzhledem k bohaté a dynamické minulosti nejen města, ale celého regionu jsem se pokusil zformulovat koncepci sochařského projektu, který jsem nazval „Metamorfózy – sochy pro Hlučín“.

Jeho ideovým základem bylo zhmotnit v sochách téma historických procesů regionu Hlučínska, tedy ztráty a nalézání vlastní identity, zachycení pocitů rozčarování, dynamiky a proměny. Podařilo se. V průběhu roku 2015 byl projekt představen a následně schválen v Radě města Hlučína a ideové téma, které mě- Metamorfózy zaplní mezeru v Hlučíně a budou reagovat na fenomén Hlučínska jako onoho proměnlivého regionu, bylo zadáno konkrétním sochařům. Zároveň byla sestavena odborná výběrová komise, v níž zasedli významní galeristé, kunsthistorici a architekti, aby byla zajištěna maximální objektivita v hledání nejkvalitnějšího návrhu. Sochařská soutěž probíhala ve dvou kolech, v prvním bylo osloveno sedm sochařů. Z jejich návrhů se bohužel nepodařilo vybrat pro realizaci ani jeden a rada města si vyžádala oslovit další čtyři autory, což se ukázalo jako dobrá procesní volba. Ze čtyř nových návrhů se úspěšně vybraly dva vítězné, konkrétně od MgA. Roberta Bučka a MgA. Libora Novotného. Radní prokázali výjimečnou prozřetelnost, když podporou projektu umožnili přinést do města umění vysoké kvality. Přítomnost či nepřítomnost pomníkových nebo volných soch může sloužit jako ukazatel kulturní a společenské vyzrálosti doby a intelektuálního potenciálu lidí v ní žijících. Výtvarné umění vždy patřilo do veřejného prostoru jako prostředek sdílení myšlenek a estetických, či etických hodnot. Sochy, objekty nebo i kvalitní architektura mohou narušit všední tok existence, zneklidnit a pobídnout diváka k zamyšlení nad formou, obsahem a potažmo existenciálním poselstvím, jehož nositelem socha může být. Sochy a objekty na veřejných prostranstvích kultivují jejich potenciál a proměňují funkci jednostranně pragmatickou a materiální ve funkci estetickou, v níž se v člověku probouzejí myšlenky, emoce a pocity. Kvalitně nainstalovaná socha, či objekt v souvislosti s měřítkem a geniem loci daného místa, pasují volný prostor na jakousi otevřenou galerii přístupnou všem. Plastiky ve veřejném prostoru mění výraz ulice, zneklidňují ho a vytrhávají jeho působení z otěží všednodennosti. Odjakživa patřily k sídelním útvarům různých velikostí i různých kulturních oblastí. Ještě v nedávné minulosti existovala řízená platforma socialistické výstavby veřejných budov, v níž bylo počítáno s vyčleněním části rozpočtu (4%) na umělecká díla. Fyzická forma soch je přístupná divákovi, který se k ní může přiblížit a dotknout se jí. Na plastikách ve veřejném prostoru je oproti závěsným či nástěnným malbám něco, co je bližší člověku, není to výlučný artefakt v galerii chráněný desítkami senzorů s alarmem, k němuž se ani nemůžete přiblížit. Je to dílo, které s vámi sdílí prostor, čas, realitu a vynucuje si pozornost a názor, jenž se může s odstupem proměňovat. Některé sochy budí zprvu reakce odmítavé, zdrženlivé nebo naopak vyvolávají pocity radosti, v průběhu času se však názor může měnit, proto je vždy takto nainstalovaná socha prostředkem subjektivní interpretace, interakce a tedy námětem potencionálních myšlenkových proměn. Záměrem instalace soch v Hlučíně v rámci projektu „Metamorfózy – sochy pro Hlučín“ je nejen estetizace daného prostředí, ale i zamyšlení nad bouřlivou minulostí regionu, která bude vepsána do těchto soch a stane se tak hodnotným výtvarným mementem. Celý projekt tedy nese i rozměr pietní. V letošním roce bude na konci Ostravské ulice nainstalována první socha od MgA. Roberta Bučka s názvem „Déšť“. Autor v ní stylizoval zadané téma do představy zachycení dešťových kapek při dopadu na vodní hladinu. Čas je zastaven a my máme možnost bilancovat. Hladká vodní hladina, která symbolizuje osud Hlučínska, je narušena a zneklidněna něčím, co dopadá shůry a co lze těžko zvrátit, dešti nelze poručit, déšť je zde symbolickým nositelem jistého zmaru, rozčarování a neklidu spojeného s minulostí Hlučínska, čeří a narušuje hladinu. Zároveň je ale znázorněn proces obrody a vzmachu, kdy se z dopadající kapky inverzně rodí kapka nová, vzešlá ovšem již z vodní hladiny, tedy z hladiny samotného Hlučínska. Dává tušit naději vyvěrající ze síly a odhodlání místních obyvatel. Akce vyvolává reakci a stejně jako dopad dešťové kapky rozechvívá vodní hladinu, tak i dopad dějinných událostí rozechvívá osudy jednotlivých lidí i celé společnosti. Doufejme, že tato první instalace současného uměleckého díla ve veřejném prostoru města nebude zároveň instalací poslední a že se Hlučín zařadí do dobré společnosti měst, v nichž se nejen opečovávají hodnoty zděděné z minulosti, ale aktivně se utvářejí hodnoty nové. Investovat do výtvarného umění ve veřejném prostoru znamená nabízet lidem nevšední zážitky a zároveň poukazovat na fakt, že město může fungovat jako symbióza funkčních a estetických hodnot.

http://www.hlucin.cz/filemanager/pdf-viewer/index.php?fileID=229412

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Anitin krámek se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.