Co je co?


napsal Leo K.

V úvodu si dovolím cosi neslýchaného. Budu citovat několik vět z marxismu, jak jsme se jej učili. Stát je produktem třídní společnosti. Vzniká současně s vrstvami společnosti a je jejich existencí podmíněn. Je jevem historickým. Není něčím člověku vrozeným, nebo vzniklým z vůle boží, je výtvorem lidí, přesněji řečeno jejich velkých skupin – tříd. Důvodem jeho vzniku i současného trvání je potřeba ochránit aktuálně existující uspořádání společnosti. Stát je produktem rozporů společnosti a zároveň nástrojem řešení. Stát na jedné straně udržuje poměry, umožňující nadvládu jedné třídy, na druhé straně krotí konflikt mezi třídou vládnoucí a potlačovanou. Stát je organizované násilí vládnoucí třídy.

Tak hned zpočátku nás napadne, proč stát vlastně nerozpustit? Řeknete-li to nahlas nepustí se do vás jenom politici, ale i ti, kteří mají dostatečný majetek, aby své zájmy prostřednictvím politiků hájili. Zpochybnění státu by zpochybnilo jejich vlastní smysl života, připravilo by je o možnost usilovně a neúnavně řešit četné problémy, které právě z existence státu plynou. Proto jsou za největší nepřátele moderní politiky považováni anarchisté. Ne snad kvůli tomu, že by byli násilničtí a chaotičtí. Ostatně mezi anarchisty najdeme i velmi uznávané osobnosti, např. Noama Chomského.

Potíž s nimi je závažnější. Pokud by totiž anarchisté nějakým zázrakem prosadili svůj ideál samosprávné společnosti, jež by byla schopna seberegulace bez zásahů státu, veškerá agenda moderní politiky by se stala nadbytečná a povolání politik by mohlo zmizet ze seznamu velmi neslušně placených profesí. https://www.afed.cz/programove_minimum Současný proces proti anarchistům, známý jako operace Fénix, kde figurují jako trapní statisté anarchisty rozpoznaní policejní provokatéři, je jenom dokladem tuposti českých policejních metod. Je to takový „Opičí proces“ po česku. Místo v Tennesse a v roce 1925 se odehrává v Česku, v roce 2016.

Politici však ignorují tuto zásadní otázku ještě z jiných důvodů, nejen kvůli obavám z realizace myšlenek anarchismu. Věnují jí tak nepatrnou pozornost proto, že jsou navyklí pohybovat se v představě, že existence státní moci je něco, co je jednou provždy zaručeno. Co vyhráli mocnáři v boji s církví o investituru. A ještě později, 24. října 1648, když zvítězila představa, že čí je země, toho je náboženství. Toho dne vyšli trubači z Münsteru a bubeníci z padesát kilometrů vzdáleného Osnabrücku (nebo možná obráceně, já si tyhle drby moc nepamatuji), aby oznámili dohodu stran, kterou nazýváme Vestfálský mír. Když byl Václav Havel vyzván, aby převzal cenu stejně nazvanou, „čuměl jsem jako puk“ (jinak to opravdu nazvat nejde) a on ji 4.června 1998 opravdu převzal! Zatím co totiž některé země jako např. Švýcarsko, Portugalsko nebo Nizozemsko z Vestfálského míru profitovaly, pro země Koruny České byl tím nejhlubším ponížením. Rozhodným rokem totiž byl určen rok 1624, což legitimovalo Habsburky, aby se u nás chovali jako v dobyté zemi.

Tehdy vznikla představa, že stát je tou nejvyšší mocí. Moc, která neskládá účty ze svého jednání nikomu, neboť ve své neomezené moudrosti je zcela neomylná. Spolu s tím se rodí názor, podle něhož není zapotřebí souhlasu lidu, je-li jednáno „v jeho zájmu a pro jeho dobro“. Pod heslem blaha lidu a veřejného dobra, se oklešťovaly v minulosti svobody stavů, poddaní byli nuceni ke kontribucím a zvyšovaly se jim povinnosti, byli vystěhováváni jinověrci a vedly se zbytečné války. Když ovšem poddaní násilně svrhli, či jen odstavili své bývalé panovníky, nic se nezměnilo. Zdědili po nich moc a také troufalou potřebu definovat, co je veřejné blaho. Vždy podle momentální potřeby těch, kdo byli právě u moci. Ani princip formální rovnosti všech občanů před zákonem na tom starém zlozvyku příliš nezměnil. Politika je proto od počátku nesena dvojí snahou. Jednak usiluje o to, učinit moc státu pokud možno neškodnou, zároveň přerozdělovat produkt společnosti tak, aby se příliš nevyhranil konflikt s těmi, kteří u moci nejsou.

Nyní jsou na pořadu různé otázky. Jaké jsou meze státní moci? A na pořadu je otázka po možném užitku ze státu: Jakým způsobem a k čemu lze stát nejlépe využít?

Hlavní zásada moderní politiky je zřejmá: Není-li zatím možné odstranit stát a spolu s ním dělbu na vládnoucí a ovládané, je třeba alespoň dosáhnout toho, aby ti, kdo zrovna vládnou, měli z těch, které ovládají, větší strach, než jaký mají ovládaní z vládnoucích. Pokud to z nějakého důvodu zajistit nelze, pak nelze mluvit o demokracii. Zbývá potom jenom volba mezi státem despotickým, autoritativním, či totalitárním.

Řešení známe již od dob Aristotela a spočívá v tom, že se důsledně oddělí a v rovnováze proti sobě udržují tři druhy moci – zákonodárná, výkonná a soudní. Bohužel to, co je v teorii zní perfektně, nemusí fungovat, podaří-li se mocným ovládnout všechny tři její tak pečlivě rozlišené formy. Pokud chtějí mocní u moci zůstat, snaží se takové kontroly těmi nejdůmyslnějšími způsoby dosáhnout. A zcela paradoxně se jim to může podařit s využitím dvou dalších pojistek.

Prvá z obou pojistek spočívá v tom, že se oproti sféře čistě politické moci vymezí oblast odlišného typu vlivu. Tou oblastí je nový ambiciózní sektor, sektor ekonomiky a finančnictví. Od 19. století se ekonomika se svými strukturami a svými zájmy stále více emancipovala od státní moci. S epochou nadnárodních firem nerespektujících hranice států se potom zase stále více ukazovala potřeba s ekonomikou souvisejících služeb, v prvé řadě finančních. Až tyto služby nabyly vrchu.

Moderní ekonomika si vybudovala svůj vlastní stát ve státě. Liberální heslo laissez-faire vyjadřuje přesvědčení, že bez zásahu státu, tedy jako samostatný sektor řídící se svými vlastními potřebami, se bude národní ekonomika vyvíjet mnohem zdravěji a dynamičtěji, než pokud by zůstávala služkou politické moci. Prý na tom vydělá i stát a hlavně jeho občané(!) Atak místo toho, aby ekonomika sloužila politice, je tomu naopak. Od té doby není tváří státu spokojenost jeho obyvatel, ale vyprodukované HDP.

Druhou pojistkou měly původně být politické strany. Zatímco sektor ekonomiky měl omezit oblast politiky zvenčí, politické strany mají za úkol zanést svár a hádky zevnitř. Nikoliv náhodou byly historickým předchůdcem politických stran soupeřící kliky na královských dvorech. V ustavičném hašteření se navzájem poměrně spolehlivě neutralizovaly.

Politické strany vznikají pochopitelně také z praktických důvodů v procesu rozšiřování volebního práva. Jejich úkolem je formulovat zájmy, které ve společnosti vykrystalizovaly, vtělovat je do politických programů. To sice není určitě to nejdůležitější a inteligentní volič by si i bez nápovědy své priority nepochybně našel, ale proto, že každá z politických stran sleduje odlišný program, tak se spolehlivě tříští se síly politicky aktivních složek a již tolik nehrozí, že se spojí.

Obě pojistky v naší politické praxi ovšem stejně selhaly a působí proti svému původnímu účelu. Ekonomický sektor si podrobil svému vlastnímu diktátu celý zbytek společnosti a dnes již každý věří na její primát. Kvůli laissez faire, bylo obtížné takový pokus zavčas rozpoznat a ekonomika se prodrala do role samovládce. Pojistka v podobě politických stran zdegenerovala jinými způsoby. Soupeření stran se proměnilo v umně sehrávaný rituál, ve vnější fasádu, pod kterou probíhá výměna postů a vlivů na čistě tržním a často i mafiánském základě.

Zcela novou kvalitu přinesla jakási kombinace obou způsobů, která představuje významnou inovaci z hlediska toho, co lidé mají při řešení veřejných problémů k dispozici. Jedná se o občanskou společnost. Obsahově je občanská společnost blízko k prvém typu pojistky proti všemoci státu. Stejně jako celý sektor ekonomiky, který si dokázal vydobýt prostor vyňatý z dosahu politické moci, také občanská společnost formuluje otázky, jež překračují úzce politické kladení problémů. Občanská společnost se tak zároveň snaží být na státu zásadně nezávislá (podobně jako sektor ekonomiky) a zároveň chce zcela vážně mluvit státu do jeho politiky (podobně jako politické strany). S určitým zjednodušením lze říci, že se občanská společnost od počátku vymezuje v protikladu ke státu. Logika státu je založena na závaznosti příkazů, na možnosti vynutit jejich splnění, na jednoznačném vymezení práv a povinností občanů.

Občanská společnost je naopak sférou dobrovolnosti a zcela spontánního sdružování pouze na základě společně sdílených zájmů a idejí. Kromě ekonomických témat jsou to například problémy vzdělávání a akademických svobod, problémy náboženství a svobody vyznání, problémy kulturní a svobody svědomí, problémy ekologické a různá jiná práva. Proto ale také nelze hodnotit instituty s placenými zaměstnanci typu Hate Free, Open Society Fund, Evropské hodnoty a jim podobné za produkty občanské společnosti. Jsou to opět jenom trojští koně mocných, způsob jak získat kontrolu i v této oblasti. Lze je rozeznat podle původu finančních prostředků, kterými disponují. Námitka spolufinancování je irelevantní, protože darované prostředky si plátce odečítá z daní.

Občanská společnost limituje také meze státu. Vystačí si prakticky bez něj. Je totiž výrazem rozvinuté schopnosti občanů regulovat si své vlastní aktivity a řídit svou kooperaci naprosto sami. Minimální stát pak nemá vůči občanské společnosti prakticky žádná práva, má vůči ní pouze povinnosti. Koncept občanské společnosti tak v sobě od počátku skrývá celou škálu odlišných, ba až protikladných významů. Objevuje se otázka, kterou nastolil už Václav Klaus. Nakolik mohou nikým nevolení a nikomu zodpovědní soukromí občané korigovat chod věcí veřejných?

Za otázkou stojí ale zamlčený podmět. On totiž neexistuje nástroj, který by toto vyjádření občanů dovoloval. Protože je z ranku přímé demokracie. Protože ohrožuje privilegia mocných. Protože se vládne účelově a ne účelně. Což ovšem nebrání takové stupidní otázky vznášet.

Účelovým vládnutím rozumím obsluhování zájmů silných nátlakových skupin v neprospěch většinové společnosti. Typicky je to např. podpora tak zvaných biopaliv, fotovoltaiky a celá řada zásahů do krajinotvorby. To jsou všechno důkazy chybovosti expertního rozhodování i když pomineme skutečnost, že takové „expertní“ rozhodnutí je podepřeno blíže neurčeným obolusem či poskytnutím jiných nemravných výhod. Vzpomeňte na „trafiky“  a  „trafikanty“.

Velice nutkavá otázka tedy zní: Proč by tak zvané elity měly podporovat prospěch společnosti, když je jím za opak nabízen významný osobní prospěch? Nepodporuje toto vidění i samo liberálním pojetí demokracie, kde není místo pro ctnosti (morálka není ekonomická kategorie), protože se příliš soustředí na procedury?

Z pozice anglosaského, nebo chcete-li západního intelektuála odpovídá Petr Robejšek – Já mám pořád ještě ten asi „zaostalý“ názor, že existuje cosi jako étos politické třídy, že jde o něco víc. Není prostě důležité jenom příští vydání novin a příští volby – důležité je i to, co tomuto národu mé noviny a já ve své politické práci dáme. Jestli mu poskytnu to nejlepší, co znám, a to nejlepší, co umím. Pro mě je samozřejmostí, že něco takového patří k pozici příslušníka elity. Je typické, že politici s lidmi nemluví. Nemluví ani jejich řečí, ale ani je neoslovují. Když se na lidi obracejí, tak vlastně jen v době volebního boje, a ještě k tomu hloupými slogany.

Ale s národem ve skutečnosti nemluví ani mediální elita. Mám dojem, že publicistická elita mluví zejména mezi sebou a s velmi úzkým segmentem společnosti; převážně velkoměstského, akademicky vzdělaného obyvatelstva, které zaujímá víceméně shodné názorové pozice. A tak mezi sebou diskutuje určitá skupina obyvatelstva o tom, jak by měla být vyřešena ta či ona politická nebo ekonomická otázka. Ve skutečnosti se ale zaměstnává převážně sama sebou, oddává se svým ješitnostem a odreagovává si své soukromé animozity. Neplní však nejvlastnější funkci médií a elity vůbec – vysvětlovat zbytku společnosti dění ve světě.

To, co sleduji v českých médiích, je často jenom planý žurnalismus, který nestačí k tomu, aby média plnila svou základní funkci oslovovat nejširší masu lidi. To neznamená hloupé, nýbrž takové, kteří nemají potřebný vhled do politických a ekonomických otázek, protože mají jiné povolání. Ale právě pro to jsou plnoprávnými členy této společnosti. Těchto lidí je samozřejmě mnohem více než těch, kteří si myslí, že vědí všechno.

Svou odpovědnost má a plní politik stejně jako media právě tehdy, když se obrací nikoliv na „sobě rovné“, ale když pracuje pro „obyčejné“ občany. Tehdy elita skutečně něco pro společnost dělá. Ne pro odměnu či planou slávu, jak psal Kosmas, ale proto, že je jejím členem, a dokonce tak privilegovaným, že může trávit svůj život přemýšlením a psaním. Když je toto poznání nemotivuje tak není skutečnou elitou společnosti a nemá nárok na jistou výlučnou pozici ve společnosti.

Existuje přesvědčení, že západní společnost a politika, jíž je Česká republika součástí, se nachází v krizi. Základem této krize je vyprázdnění či deformace klíčových konceptů, z nichž Západ vyrůstá a v nichž byl dlouhodobě ukotven, tedy svobody, rovnosti a bratrství. K tomuto konceptu se často přiřazují další dva, tedy demokracii a trh. Většinový názor i respektovaných institucí pak považuje za hlavního viníka narušení a rozvratu tohoto konceptu tržní fundamentalismus prosazovaný liberalismem. Právě adorace trhu a uchopení svobody dominantně prostřednictvím neregulovaných tržních vztahů jsou základní příčinou narušení pospolitosti, když člověka konstruují jako jedince, jehož hlavním záměrem je osobní užitek.

Jestliže neregulovaný trh vede k potlačení rovnosti i svobody, je nutné jej v zájmu demokracie svázat normami. Často se objevují diskuse o alternativách trhu – soběstačnosti, reciprocitě a redistribuci v malých komunách. http://www.advojka.cz/archiv/2014/8/prima-cesta-k-potravinam

Navzdory všem pozitivům, které v nich společnost spatřuje, je tato cesta pravděpodobně slepá pro neslučitelnost demokracie s centralizovaným solidaristickým či kooperativním systémem. Úplně ji však vyloučit nejde, protože pokud by se podařilo uskutečnit solidarismus či kooperativu decentralizovaně, jednalo by se o demokracii příznivější prostředí než kapitalismus. Ač to zní v pravdě utopicky, existují úspěšné příklady, jako např. izraelské kibucy.

Tyto příklady popisuje také politolog a vysokoškolský učitel Petr Drulák, který se otevřeně profiloval jako kritik charakteru české demokracie, založené na absenci silné občanské společnosti, respektive vyrůstající z oligarchických základů. V eseji „Politika nezájmu“ uchopil pojem bratrství odlišil jej od příbuzného pojmu solidarity a popisuje bratrství jako nástroj nápravy neoliberálního sobectví.

Drulák odlišuje více kategorií moci a jejích zdrojů, a sice zdroje fyzické, ekonomické, politické a ideologické, přičemž posledně jmenovanou kategorii svazuje s pojmem bratrství. Se čtyřmi typy zdrojů moci později spojuje otázku plurality elit, když pléduje pro to, aby se jednotlivé typy elit nepřekrývaly. „Soustředění všech zdrojů moci v jedné elitě vede k totalitnímu uspořádání“ (s. 93).

Zejména je dle autora nutné oddělit od ostatních zdrojů moci moc ekonomickou, tak aby nedocházelo k jevu, jejž nazývá privatizací vlády. V této pasáži ani následně v kapitole věnované české krizi sice neřeší otázku průniku Andreje Babiše do centrálních politických institucí a jeho současnému budování vlastní mediální skupiny. Ale analogicky k případu Věcí veřejných a Víta Bárty, které letmo zmiňuje, je jasné, že tuto koncentraci považuje za zhoubnou.

Potom zbývá volnost. Dnes spíše používáme slovo svoboda. Nejsem češtinář, ale možná, že jde o ústupek. Svoboda je ideál, se kterým je potíž na všech stranách. Se svobodou se pere jak levice, tak pravice. Pro tu pravici je svoboda nezbytnou vlastností kapitálu, svoboda člověka musí být omezena, kdykoliv se kapitálu staví do cesty. Globální kapitál svobodně táhne (dokonce mu státy nabízejí daňové prázdniny) světem a drancuje jednotlivé státy, zatímco právo svobodně si zvolit zemi, ve které bude žít, (tak nějak to stojí ve všeobecné deklaraci lidských práv, ne?) nepřiznává člověku žádný vyspělý stát. Už jsem kdesi napsal, že svoboda má tři složky. Osobní, ekonomickou a sociální. Žádoucí, neutrální stav nastává jestli jsou tyto složky v rovnováze. Jestli jedinec může rozhodovat o svém životě, o svém ekonomickém postavení a zda může přiměřeným způsobem svobodně působit na společnost. Jakmile chybí jakákoliv z těch třech složek, nelze hovořit o svobodě.

Tím se dostáváme k bratrství. Nejsou nám věru všichni lidé bratry, chystáme koncentráky pro bezdomovce, Cikány vyháníme nejen do ghett, ale už i z nich. Ono to souvisí už s rovností a volností, přesto praxe ukazuje, že zapomínat na bratrství nesmíme, říká v reakci na článek Erazima Koháka „Svoboda, slušnost, solidarita“ Jan Macháček. Bez bratrství se ocitáme v pokušení vyhradit rovnost a volnost jenom pro někoho – což je samozřejmě konec přinejmenším rovnosti. Mezi bratrstvím a solidaritou jistý rozdíl je. Dobře to vystihli mládežníci z bývalé NDR. Když jsme se ptali po přátelství se Sověty, tak odpovídali, že to je spíš bratrství. Bratry si člověk vybírat nemůže.

Solidarita je výběrová. Přesto má antitotalitní charakter, jež se může projevit v pocitu spoluzodpovědnosti za obecné dobro. Jestliže se lidé spojují s pocitem sounáležitosti. Takto chápaná solidarita stanoví smysl pro občanství a umožňuje smysluplnou práci. Přičemž práce je dalším klíčovým pojmem: „Naše dnešní pojetí ideje solidarity se mimořádně pojí s realitou práce. Aby práce mohla spojovat lidi, musí mít smysl a postrádat prvek vykořisťování: Skutečná práce je taková, která vyrůstá z potřeby, která skutečně slouží životu, a také vyrůstá z dorozumění. Nikdo nemůže lhát prací.

Jak má fungovat stát? Obvykle se předkládají dva – jakoby rovnoprávné pohledy V základu celého sporu stojí značně odlišná představa o tom, co je vlastně společensky spravedlivé. Podle názoru pravice je správné, aby stát v roli rozhodčího jen zpovzdálí sledoval průběh volného soupeření občanů o žádané statky a služby. Zasáhnout do hry smí pouze v případě, že by někdo ze zúčastněných porušil pravidla hry a zachoval se nedovoleným způsobem. V tom případě musí však zasáhnout naprosto nekompromisně a toho, kdo hru narušil, musí tvrdě potrestat. Levice proti tomu namítá, že samotná pravidla hry nejsou vůbec neutrální, nýbrž jsou stanovena způsobem, který už sám o sobě určité hráče trestá a jiným nahrává. Soudcovská role státu, pokud by se měla omezit jen na přihlížení, byla by jen pokryteckým souhlasem s těmito nefér pravidly. Pravidla hry, o kterých je zde řeč, jsou zákony trhu a zřejmě vůbec poprvé je zcela explicitně vyjádřil v jednom ze svých kázání evangelista svatý Matouš: 25, 29 – 29 Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.

Dnešní řečí: Z hlediska tržní spravedlnosti je zcela korektní, aby při stoprocentní návratnosti investice ten, kdo vložil korunu, získal další korunu, a ten, kdo vložil miliardu, získal další miliardu. Proč má jeden možnost vkládat pouze drobné, zatímco jiný investuje po miliardách, to trh zkoumat nechce aani nemůže. Výsledkem přátelského utkání hravých tržních sil je neúprosné rozevírání nůžek mezi tržně úspěšnými a neúspěšnými.

Celá filosofie volného trhu je zločinem na lidstvu. Volný trh totiž funguje jen za splnění mnoha nesplnitelných předpokladů. Některé trhy se tomu mohou blížit, žádný trh se však „ideálu“ nevzdaluje tolik, jako trh s veřejným statkem. Veřejné statky jsou vděčné dojné krávy, pokud se je někomu ve víře ve volný trh podařilo zprivatizovat. Omezená konkurence, mizivá informovanost „spotřebitelů“ a nevyhnutelná vysoká a stabilní poptávka, to je záruka pěkných výdělků.

Takový trh je pro spotřebitele nevyhnutelný – zdravotní péče není něčím, co bychom si mohli odpustit, nebo jehož spotřebu bychom mohli odložit „na lepší časy“. Trh navíc postrádá konkurenci – soukromé firmy mohou nadsazovat svoje marže a získávat díky svému postavení vysokou rentu. Veřejné statky navíc poskytují pozitivní přínosy pro celou společnost, které ale soukromá firma do svého účetnictví nezapočítá: méně nemocných lidí vede ke zdravější společnosti, rozšířené vzdělávání posouvá společnost kulturně i ekonomicky. Učebnicový trh zkrátka nepasuje na základní potřeby člověka.

Je to projev arogance sobce. Klasik III. říše napsal, že dějiny píší vítězové. A tak zatímco místopředsedkyně TOP09 Helena Langšádlová řekla, že by mělo jít případně NATO kvůli obsazenému Pobaltí do války s Ruskem, i jaderné. „Ano, bylo by to naší povinností. Byl by to boj i o naši svobodu,“ odpověděla, http://www.parlamentnilisty.cz/politika/poslanecka-snemovna/Nedelame-si-srandu-Ptali-jsme-se-politiku-zda-by-mela-jit-CR-do-jaderne-valky-proti-Rusku-jak-o-tom-hovoril-general-Pavel-Zde-jsou-odpovedi-377187

tak dne 18. listopadu 2015, americký kongres schválil zákon (U.S. Commercial Space Launch Competitiveness Act – H.R.2262), který se zatím nedočkal velké publicity. Jím dané předpisy dávají americkým společnostem práva vlastnit a prodávat přírodní zdroje, které pocházejí z těžby ve vesmíru a to včetně asteroidů. Zákon prošel s podporou obou hlavních politických stran, a byl 25. listopadu podepsán prezidentem Obamou. http://www.planetaryresources.com/2015/11/president-obama-signs-bill-recognizing-asteroid-resource-property-rights-into-law/

Zákon je v nesmiřitelném protikladu s mezinárodními úmluvami o kosmickém prostoru ale senátoři to vidí jinak. Senátor Kilmer (R-WA) řekl: „Komerční kosmický průmysl ve státě Washington je průkopníkem ve vývoji technologie nezbytné pro podporu pronikání člověka do vesmíru. Zákon o využívání kosmu vytváří rámec konkurenceschopnost US komerční sféry, který potřebují, aby i nadále inovovaly a udržely Spojené státy v čele tohoto rostoucího globálního průmyslu.“

Třešničkou na dortu je reakce mateřské země Jeana-Claude Junckera : Se souhlasem vlády Lucemburska se uvažuje o přímé kapitálové investice do Planetary Resources Lucembursku, kde bylo zřízeno Evropské ústředí http://www.planetaryresources.com/2016/06/planetary-resources-and-the-government-of-luxembourg-partner-to-advance-the-space-resource-industry/

Napsal jsem na začátku: Není-li zatím možné odstranit stát a spolu s ním dělbu na vládnoucí a ovládané, je třeba alespoň dosáhnout toho, aby ti, kdo zrovna vládnou, měli z těch, které ovládají, větší strach, než jaký mají ovládaní z vládnoucích. Zatím jsou úspěšnější ti vládnoucí a k tomu zajímavý názor Terezy Spencerové.

Z počátku 90. let si pamatuji dlouhé a natěšené fronty před jednou z káhirských odborových ústředen – byli to dobrovolníci, kteří chtěli jet do Bosny bojovat za své „muslimské bratry“ proti tomu srbskému „křesťanskému zlu“. Spousta jich do Bosny opravdu odjela a bojovali tam po boku džihádistů, kteří už se „ostříleli“ v Afghánistánu. A spousta jich v Bosně posléze i zůstala včetně skutečných teroristů a hrdlořezů, nad nimiž Evropa a USA převzaly ochrannou ruku pro „další použití“. Získali v Bosně zvláštní status, mnozí i občanství, založili si rodiny i celé džihádistické enklávy. Celý proces platili vesměs Saúdové nebo Katařané; logistiku, infrastrukturu a zbraně zajišťoval Západ, díky čemuž na tom taky „trhl“ něco i finančně. Arabských džihádistů je tam dnes tolik, že se zvažuje zřízení další bosenské národnosti, tedy arabské.

Ostatně, Bosna není z hlediska islámského terorismu v Evropě žádnou výjimkou – v Kosovu Západ rovněž podporoval teroristy a dnes je Kosovo podle německé tajné služby baštou džihádu v Evropě.

To jsou obecně známá fakta, která sice v mainstreamu nebo proslovech evropských politiků často nezaznívají, ale jejich mlčení na věci nic nemění. Ve většině případů finance poskytují nejrůznější „charity“ z Perského zálivu, které jsou vesměs navázány na tamní panovnické rody a posilují vliv nenávistného wahhábismu v Evropě. A kdyby to západním politikům opravdu vadilo, asi by nic z toho nedopustili. Ale mnozí jsou těmi samými charitami placeni také, takže je otázka případné radikalizace evropských muslimů pod vlivem dovezených šílených saúdských imámů až tolik nezneklidňuje. Ale to už jsme zas zpátky u vlády deprivantů, pro něž mohou být terorismus a džihádismus výhodné při udržování svých občanů ve strachu.

Nyní jsou ulice našich oblepeny obrovskými fotografiemi adeptů na politiky s hesly, kterým by nemohl uvěřit ani průměrný delfín. Myslete na to! Velikášská hesla jsou projevem adepta politické práce, kterým z Vás, každého jednoho, dělá blbce a nemyslícího tvora. Nic se nedá přelomit přes koleno. Dbejme toho, aby se budoucí politici angažovali v nastolení čitelného prostředí, kde je občan včas přehledně a pravdivě informován a vybízen ke spolupráci. S tím souvisí tlak na transparenci. Nic, co se týká veřejnosti a za veřejné peníze, nesmí být občanům utajeno Je důležité aby se kraj či stát choval jako dobrý hospodář a informovaný občan mohl toto hospodaření účinně ovlivňovat. A ovlivňovat jej může, když jej bude znát. Je to první krok k tomu, aby se stát vrátil do rukou těch, kterým patří.

P.S. Pro němčináře: https://www.youtube.com/watch?v=Lcg44D1gpew&feature=em-subs_digest Dovedete si představit něco takového u nás?

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.