Vidlákovy rodičovské rady pro začínající i pokročilé rodiče VII


napsal Vidlák

Děti jsou různé už z přirozenosti. Nerodí se zglajchšaltované a už vůbec se nerodí jako čistý papír. Ano, jsou velkým nepopsaným listem, ale zjistíte, že už od začátku tam mají lecjaký záznam. Položte mimino do postýlky a bouchněte vedle něj papírový pytlík… Některá se leknou, rozhlédnou, ale vzápětí se uklidní a po třetím bouchnutí už si jich to nebude týkat. Jiná se vyděsí, rozpláčou a dlouho nebudou k utišení. Pokud budete mít žaludek podobný experiment ještě zopakovat, je dost pravděpodobné, že jejich reakce bude příště ještě úzkostnější.

Máte děti přirozeně statečné, přirozeně hodné, přirozeně šikovné, ale také máte přirozené šmejdíky, přirozené lenochy a vyčůránky. A ano, projevuje se na nich i všechno, co si v životě nesou rodiče. Klidná matka bude mít pravděpodobně klidné dítě. Dusná atmosféra v těhotenství se na tom malém také nejspíš projeví víc než byste čekali. Děti v porodnici zpravidla řvou div nemodrají, kromě dětí určených k adopci. Ty už od prvních hodin na světě vědí, že jsou nechtěné a nebrečí….

A ať se na mě nikdo nezlobí, svou roli hrají také kulturní a rasové dispozice. Eskymácké či černošské dítě budou od přirozenosti jinačí než ty české a ty budou zase jinačí než německé. Prostě jsou věci, které si děti nesou do života nemá moc smysl nad tím lamentovat.

Ani náhodou ale nechci říct, že je dětská predispozice něčím, co je neměnné. Že z lenocha v povianu už nikdy nemůže vyrůst pracovitý člověk. Že z nechtěného dítěte nemůže už nikdy vyrůst sebevědomý a zdravý člověk. A naopak že statečný a nebojácný už takový zůstane nadosmrti. Celý můj úvod má být o tom, že k různým dětem je zapotřebí různého přístupu při výchově. Neexistuje žádný univerzálně platný model výchovy. Já mám děti čtyři a každé potřebovalo úplně jiné zacházení.

Na druhou stranu, pokud nejste úplní rodičovští ignoranti a nepovažujete děti jen za obtížný hmyz, který vám náhodou přilezl do bytu a vy ho musíte ze zákona živit, tak své dítě odhadnete velice rychle a naučíte se s ním pracovat. Tady ovšem spíše pomáhá moc nečíst, neposlouchat cizí zaručené rady a spíš pozorovat a přemýšlet o tom, co děláte. Vezměte psa na cvičák a každý instruktor vám vysvětlí, že každý pes je jiný a platí na něj jiné metody. Zajděte si do pedagogické poradny a vysokoškolsky vzdělaný člověk vám bude vnucovat myšlenku, že všechny děti jsou stejné.

Přese všechno existuje několik rozumných rad, které jsou v rámci možností celkem univerzální:

Dítě potřebuje stabilní a předvídatelné prostředí. Potřebuje chodit spát ve stejnou dobu, jíst ve stejnou dobu, chodit ven ve stejnou dobu. Potřebuje pravidelnost a režim. Nedá se říct, jak má takový režim vypadat, ale pokud dokážete doma nastavit něco, co se bude každý den opakovat, máte vyhráno. Snadno pak do takového režimu vpravíte čištění zubů, uklízení hraček a dokonce zbude čas i na kadeřníka nebo restauraci. Pokud máte nastavený pravidelný režim, můžete ho pak klidně i tu a tam porušit. Pokud ale večer uléháte s tím, že nevíte, zda bude druhý den spát dítě třikrát nebo pětkrát, nevíte v kolik budete obědvat a nevíte kdy půjdete na procházku, tak je mi vás upřímně líto a celou výchovu si zbytečně komplikujete.

Dítě potřebuje pochopitelnost. Pokud na vaše dítě fungují nějaké tresty, trestejte ho ihned, co něco provedlo. Plácnout ho půl hodiny poté, co rozbilo hrníček, poněkud ztrácí smysl. Dítěti se nemstíme a pokud už na něj křičíme, protože to funguje, tak předvádíme herecký výkon. Máme-li skutečný hysterák, ventilujeme ho někde jinde než před dítětem. Stejně tak mají fungovat i odměny. Pokud to vezmete za správný konec, zjistíte, že v rámci trestu postačí dítěti pohrozit a neplácnete ho jak je rok dlouhý. A stejně tak že si vystačíte s jedním balíčkem gumových medvídků na celou sezónu. Minimálně do tří let (ale u některých dětí i mnohem déle) nefungují žádné domluvy. Dítě nemůže rozumět logice složitého světa a vysvětlovat mu, že nemůže sahat do záchodové mísy, protože jsou tam bakterie a dostane žloutenku, asi moc nezabere. Ale vysvětlit mu, že když tam sáhne, tak dostane po prackách, to už většinou pochopí.

Pokud budete dítěti tolerovat zlozvyky, budete ho to pak muset i odnaučit. Dost se nadřete. Pokud budete ignorovat cucání palce, můžete to dotáhnout až do psychologické poradny, kam budete chodit dlouho a často. Pokud budete ignorovat, že dítě bije na pískovišti jiné děti, strávíte hodně času v ředitelnách a kabinetech a budete si vymýšlet trapné výmluvy.  Jestli dítěti všechno dáte a všechno za něj zařídíte, budete dávat a zařizovat stále víc.

Dítě si dovolí přesně tolik, kolik mu dovolíte vy. Ani víc ani míň. Je úplně jedno, zda máte doma budoucího anděla nebo čerta, stejně si vás otestuje a pojede přesně na hraně vaší tolerance. Takže není od věci to s tou tolerancí nepřehánět. Berte to tak, že máte na výchovu zhruba dvanáct let. Pak už s výsledkem nic nenaděláte. Pokud se pokusíte omezit toleranci ve vyšším věku dítěte, už ho zřejmě nepřeperete.

Jestli chcete, aby se dítě umělo chovat ve společnosti, tož ho musíte vodit do společnosti. Jestli chcete, aby se umělo chovat v kolektivu, musíte ho pustit do kolektivu. Jestli chcete, aby umělo cizí jazyky, musíte na něj mluvit cizími jazyky. Jestli chcete, aby mělo rádo divadlo, musíte ho brát do divadla. Jestli chcete aby věřilo v Boha, musíte v Boha věřit také. Pokud chcete dítě připravit na život v ne příliš přátelském světě plném nástrah, musíte ho tam také pustit. Nejhorší konce mívají skleníkové děti. Ty, které rodiče raději vyučovali doma, jen aby nepřišly do styku se špatnými kamarády, které se pak poprvé dostaly ven až v osmnácti. Pokud se dítě už od mala učí ve školce, že existují dobří kamarádi a špatní kamarádi, že někdo mu pomůže a někdo mu podrazí nohu,  tak se také naučí, jak to rozpoznat. Až mu pak jednou budete dojatě mávat k cestě na internát, budete vědět, že to zvládne a že se ve světě neztratí.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Vidlákovy podávky se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.