Od analýzy k syntéze 2 – zastavení u „Dobra a zla“


napsal  Mech

Článek navazuje na předchozí článek – Od analýzy k syntéze a upřesňuje popsané základní dogma – posuzování dobra a zla. Předchozí článek popisuje, jak by mohl vypadat aktuální funkční nábožensko-filozofický systém. Pracovní název systému byl zvolen – jungiánský funkcionalismus (zkratka JF). V závěru i polemika s vlkem o pravdě a lásce. Žádná pravda pravdoucí – můj subjektivní pohled.

Zdá se, že základním zakukleným sporem v naší (euro-americké) společnosti je to, zda ďábel sídlí na nebesích a je podřízeným boha, či je božím protivníkem. Křesťané vidí boha a ďábla jako protivníky, pohané jako spolupracovníky. Nějak se stane, že u každého z nás převáží jedna z těchto dvou variant a ta potom výrazně ovlivňuje naše názory a tudíž i celý život.

Náš jazyk je ve vleku křesťanského vidění světa – zlý ďábel a dobrý bůh. Tudíž neumíme kloudně vyjádřit jako žádoucí dobro – balancování mezi dvěma (či několika) extrémy, kdy se bůh nachází nad nimi, a je mu vcelku jedno, jestli se pro zajištění vývoje použije zrovna dobro, či zlo v křesťanském slova smyslu. (Boha, jehož součástí je i zlo ještě popisuje Starý zákon.)

Článek chce upozornit na funkčnost a použitelnost (řekněme) „balančních filozoficko- náboženských systémů“, které pravděpodobně vyvinuly všechny významné předkřesťanské kultury a které křesťanství (mnohdy hodně tvrdě) potlačilo. Něco z pohanství však ještě přežívá (resp. do nedávna přežívalo) v tradicích, pověrách, lidovém léčitelství apod. V Číně se zachoval ucelený systém – „pentagram“ (balanc mezi pěti extrémy), jehož model dokáže v obraze popsat stávající situaci, i následky jakéhokoliv zásahu – a to tak daleko, kam jen pozorovatel dohlédne. K tomu další rovinu ještě tvoří jin a jang s popisem, co se stane, když se dostanu až za extrém. Detailnější výklad by si žádal někoho povolanějšího.

Za vývoj nepovažuji ohromný pokrok v technice na úkor duchovních stránek života. Alchymie popisuje jako žádoucí proces „sjednocování protikladů“ (extrémů). Naše kultura je kulturou jen „kompromisů“ – ty samotné však k vývoji nevedou. Při kompromisu najdeme nějaké místo mezi extrémy, které je aktuálně vyváží – při změně podmínek musíme to místo pracně hledat znovu aniž by došlo k vývojovému posunu. Při sjednocení protikladů se dostáváme o schůdek výše ve vývoji (v nadsázce Michal Tučný – Když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap). Na tomto vyšším schůdku se však ono sjednocení opět rozpadá na (už jiné) extrémy – a schůdků je nekonečné množství. Dolů se dá padat také – je to regrese.

Tak – a teď ta „pravda a láska“ v pohledu jungiánského funkcionalismu. V JF je smyslem života vývoj, jehož motorem je neustálé „soupeření extrémů skrs člověka“. Jakmile by člověka přestaly šponovat (křesťanské) dobro a zlo, je tu už zbytečně. – Viz J. W.Goethe ve Faustovi, kde ďábel je pokorným služebníkem božím.

Hospodin :

Chuť do práce by mohla doživořit

a člověk zpohodlní, je-li sám;

a proto rád mu druha přidávám,

jenž, dráždě k činnosti, jsa ďáblem musí tvořit.

(překlad Otokar Fischer)

Podobně – současný dramatik Felix Mitterer ve hře „Účtování v domě božím“ dává Hospodinovi dva rovnocenné syny Krista a Antikrista.

Tudíž v jungiánském funkcionalismu je (křesťanské) zlo dynamickou složkou podporující vývoj a dobro je potřebná záporná zpětná vazba, která brání rozkmitání společnosti až k její úplné destrukci. Úkolem společnosti je pak splnit zadání – vyvíjet se (rozšiřovat vědomí) a při tom nezkolabovat a udržet jakous takous stabilitu. Domnívám se, že bůh nás sice má rád, ale tak nějak jako my máme rádi svoje králíky. A když králíci nedávají mladé (my nerozvíjíme vědomí) tak ……..

Takže (z pohledu JF) – je zvěstování (nemožného) vítězství pravdy a lásky jakýmsi opiem, které má omamné účinky. Václav Havel působil na naší nedospělou část (Achilovu patu) – poskytl nám žádanou iluzi, že nastane (nějak samo) pro všechny výrazné zlepšení – skoro ráj. Nic proti manipulaci a použití omamných látek, patří k životu – jen by bylo pro mne dobré vědět, za jakým účelem mně byl jed/lék podán a vyhodnotit výsledek této medikace. Zvěstování, že budoucnost (přijmeme-li zodpovědnost za sebe i potomky) nás bude stát krev, pot a slzy (a nikdy nezvítězí pravda a láska) by promlouvalo k naší dospělé části. Údělem skutečného spisovatele je podporovat vývoj a ctít pravidla „lidské tragédie“. Neposkytovat jen iluzi ve formě červené knihovny.

A ty klasické (!) pohádky – ty jsou poctivé. Nedá se říci, že jsou jen dětské, je v nich uchována moudrost, kterou lidstvo naschromáždilo. Dítě vnímá krásnou princeznu – dospělí už by jí měli vnímat jako obraz lidské duše. Pohádka pak popisuje strastiplnou cestu člověka sama k sobě (k navázání vztahu se svou vlastní duší). No – a když se vidím v tom rytíři, který princeznu nakonec dostane (vysvobodí), tak to mělo dobrý konec. Horší je to, když se ztotožním s některým z desítek jeho předchůdců, kteří skončili jako sluncem vybělené kostry před hradbami hradu. Pohádka je návod – a tudíž popisuje cestu, která vedla k úspěchu – nezamlčuje však, že mnozí se na cestě přes svojí snahu (i bezúhonnost) neudrží. Stejně tak nezamlčuje strasti, kterým byl rytíř na cestě za princeznou vystaven.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.